Dopis rektora semináře – Lze kardinálu Ratzingerovi důvěřovat? (1999)
Biskup Richard Williamson
Winona, 9. února 1999
lze kardinálu Ratzingerovi důvěřovat? Konzervativní katolíci mají sklon myslet si, že ano. „Hodní“ tradiční katolíci si chtějí myslet, že ano. „Zlobiví“ tradicionalisté si myslí, že ne. Kdo má pravdu?
Otázka v mučivé formě vyvstala v roce 1988, když arcibiskup Lefebvre vyjednával především s tímto kardinálem, aby získal biskupy pro katolickou Tradici. Konzervativci ho tehdy obviňovali (a stále obviňují), že nakonec nedůvěřoval Římu. O deset let později se konzervativci ocitli před stejnou otázkou, když se kardinál dožadoval, aby důvěřovali Římu ve věci liturgie. Budou se teď řídit svou vlastní politikou důvěry?
Bylo to při příležitosti setkání konzervativních katolíků v Římě loni v říjnu při oslavě 10. výročí papežova Motu propria „Ecclesia Dei“ z července 1988, které odsoudilo arcibiskupa Lefebvra, ale zdánlivě stranilo předkoncilní liturgii. Zde je věcný souhrn tohoto proslovu, který byl v plném znění citován v prosincovém čísle časopisu „Inside the Vatican“, v němž kardinál vyzýval konzervativce k důvěře:
• Kardinál konstatoval, že navzdory pozitivním plodům „Ecclesia Dei“ existuje mezi koncilními katolíky mnoho nedůvěry vůči vám, konzervativním (Ecclesia Dei) katolíkům, kvůli vašemu lnutí k staré liturgii. Nemusí tomu tak být, pokud obě strany budou věrné liteře (v protikladu k tzv. „duchu“) Druhého vatikánského koncilu.
• Kardinál dále pokračoval, že na jednu stranu text koncilní Konstituce o liturgii neprosazuje divoké excesy tzv. „kreativních“ liturgistů, kteří tím, že text posouvají příliš daleko jen jedním směrem, prakticky ve jménu bohoslužby společenství vyprázdnili kněžství, oběť, veškeré tajemství a posvátnost. Tento text naopak nikdy nezakázal tridentskou mši, nezmiňuje mši čelem k lidu a podporuje latinu. Když je slavení nové mše věrné misálu papeže Pavla VI., je ve skutečnosti bližší staré mši než kterákoliv z divokých nových liturgií.
• Na druhou stranu tentýž text, navazující na obdivuhodné Liturgické hnutí, které vedlo ke koncilové Konstituci, vyzývá k aktivnější účasti lidu na liturgii v protikladu k příliš soukromému a individuálnímu prožívání mše, které se stalo normou pro účastníky mše před koncilem.
• Kardinál to uzavřel s tím, že proto nové Liturgické hnutí, jehož cílem je obnovit skutečnou liturgickou jednotu v rozmanitosti mezi koncilními katolíky a konzervativci, není něčím, čemu by konzervativci neměli nedůvěřovat. Citace: „Drazí přátelé, chtěl bych vás povzbudit, abyste neztráceli trpělivost – abyste nadále důvěřovali…“
A tak se zdá, že kardinál Ratzinger naznačuje, že Řím uvažuje o další liturgické reformě, která by nám dala mši, která nebude ani divoce nová, ani zcela stará, a zdá se, že žádá milovníky staré liturgie, aby na tuto reformu reformy trpělivě čekali a zatím důvěřovali Římu. Kardinál se zdá být „milým“ mužem a jen málo kardinálů v Římě říká tolik příznivých věcí o staré liturgii jako on. Lze však Římu, i když je zde zastoupen jím, důvěřovat ve věci liturgie?
Odpověď bohužel musí být ne. Proč?
Protože zatímco může být kardinálovo srdce otevřené tridentské mši, jeho myšlení je zablokované a u muže jeho formátu myšlení vládne srdci. Jeho sympatie ke staré mši jsou relativně povrchní a opozice k ní je hluboká. To vše je jasně vidět v autobiografických pamětech prvních padesáti let jeho života (1927–1957), které vydal před dvěma lety v malé knížce „Milníky“, která je v USA dostupná u nakladatelství Ignatius Press v San Franciscu. [Zajímavé články k této autobiografii zde a zde. – pozn. překl.] Tato záležitost by měla zajímat všechny katolíky, protože ukazuje, jak zmrzačení jsou dokonce i ti zdánlivě nejlepší z dnešních Římanů, když přijde na obranu Víry. Navzdory jejich zdánlivé benevolentnosti nemůžou hájit to, čemu už nerozumějí.
Joseph Ratzinger se narodil prostým, ale zbožným rodičům, v roce 1927 v hluboce katolické části světa, v jižním Německu, poblíž rakouské hranice. Byl nejmladším ze tří dětí v poklidné domácnosti a vyrostl s přirozenou láskou k Bohu, Církvi, rodině a vlasti, která ho nikdy neopustila. Popisuje, jak byl také v dětství nesmazatelně poznamenán tradiční (tehdy běžnou) katolickou liturgií, protože velké církevní obřady různých období roku hluboko do jeho duše otiskly smysl katolických tajemství.
Proto má tento kardinál tak málo sympatií k tzv. „duchu Druhého vatikánského koncilu“, jehož jménem se liturgie Církve proměnila na pustinu. Ke konci „Milníků“ je několik stran tvrdě odsuzujících Novus ordo misál z roku 1969 jako „zfabrikovanou“, nebo umělou liturgii, což jsou stránky, které rádi citují konzervativní katolíci a které by mnozí tradiční katolíci nemohli sami napsat lépe. Není divu, že kardinál zřejmě vřele přijal konzervativce v Římě loni v říjnu! Není divu, že mohl pokoušet tradicionalisty, aby vyšli ze své pevnosti!
V čem je tedy kardinálův problém? Zpět k „Milníkům“. Po svém šťastném dětství, které zastínil pouze vzestup nacismu a válečná léta poznamenaná jeho zhroucením, vstoupil v roce 1945 do znovu ustaveného velkého semináře poblíž Mnichova a začal studia na kněze, kdy (str. 42) říká: „Chtěli jsme nejen dělat teologii v užším smyslu, ale chtěli jsme také naslouchat hlasům současného člověka.“ Zde pro katolického čtenáře začíná blikat červené světlo! Nikdo nemůže mít nic proti tomu, že odvážný mladý muž se touží popasovat s hrůzami, které téměř pohltily jeho svět – ale který katolík si dokáže představit, že věčná teologie jeho Církve je něčím, co je příliš úzké, než aby pojala moderního člověka?
A tak se mladý Ratzinger s nadšením vrhá do studia moderních filozofů. „Naopak, měl jsem problém, abych pronikl do myšlení Tomáše Akvinského, jehož křišťálově jasná logika se zdála být příliš uzavřená sama v sobě, příliš neosobní a příliš šablonovitá.“ Neboť, jak říká Ratzinger, prezentovali jemu a jeho kolegům seminaristrům „rigidní, novoscholastický tomismus, který byl prostě příliš vzdálen od mých vlastních otázek… Protože jsme byli mladí, byli jsme především tazateli.“ (str. 44)
To všechno velmi dobře obhajuje mládí, ale odkdy je kladení otázek něčím jiným než tím, že se hledají odpovědi? Je hledání lepší než nalezení? To je moderní mentalita. Buď Ratzingerovi učitelé nedoceňovali katolickou pravdu sv. Tomáše, nebo Ratzinger nedoceňoval své učitele. Ať už je to jedno, druhé, nebo oboje, tento mladý student filozofie postrádal přístup k pravdě. Jeho brilantní myšlení hledá něco jiného – své vlastní uspokojení podle svých vlastních (moderních) měřítek? Co bude dělat, až přijde k teologii? To nám říká klíčová kapitola VI.
Když má v roce 1947 začít teologická studia, žádá, aby nešel do diecézního semináře, ale namísto toho na teologickou fakultu Mnichovské univerzity, aby se „důkladněji seznámil s intelektuálními debatami naší doby“ (str. 47), a mohl se tak později stát profesionálním teologem. Ale opět, jsou moderní (univerzitní) otázky skutečně cennější než (seminární) odpovědi Církve? Má tento student smysl pro pravdu? Hvězdným učitelem fakulty, jehož „liberalismus v rámci dogmatu“ se svou moderně-starobylou rovnováhou velmi zamlouval mladému Ratzingerovi (str. 52), byl jistý profesor Maier, jehož „liberálně-historická metoda“ při přístupu k Písmu svatému „otevřela takové rozměry textu, které již nebyly příliš předurčeny dogmatickým čtením“ (str. 52)! Jinak řečeno, relativizování historie mělo dát našemu mladému teologovi víc než absolutní pravdy dogmatu? Jeho mysl je ztracena na širém moři!
Nepřemýšlí totiž rozumem katolické Církve, ale rozumem oněch lidsky brilantních německých myslitelů, o nichž říká: „Německá domýšlivost asi také trochu přispěla k našemu přesvědčení, že víme lépe, co je co, než ‘ti tam dole’ (tj. v Římě)“ (str. 58). Ratzinger a jeho učitelé se podrobovali rozhodnutí Říma, ale v podstatě se cítili nadřazení. Kapitola VI „Milníků“ obsahuje mnoho citátů, které mají ozřejmit pád našeho mladého zbožného Bavora – byla to intelektuální pýcha.
Zbožné srdce tam stále je, ale je u Ratzingera zcela převáženo a přebito oslnivým intelektualismem předních německých modernistů, s nimiž se všemi se setká a spřátelí, když se po vysvěcení na kněze v roce 1951 vydá v roce 1952 na akademickou dráhu, o které snil. Dalších 25 let vyučuje teologii v Německu postupně v celé řadě prestižních seminářů či univerzit. Podívejme se na to, jak jeho myšlení funguje, když začíná učit (str. 108–109).
Aby v roce 1953 získal „habilitaci“ neboli nejvyšší způsobilost vyučovat teologii, popisuje, jak připravil habilitační práci o velkém středověkém učiteli sv. Bonaventurovi. Zde je Ratzingerův argument, o kterém je podle svých slov stále přesvědčen (komentáře v závorkách):
Slovo „zjevení“ může znamenat buď akt zjevování, nebo zjevovaný obsah [to je pravda]. Zatímco toto slovo obvykle používáme tak, že znamená zjevovaný obsah [to je pravda], Bonaventura ho používá tak, že znamená akt zjevování [může být]. Proto „zjevení“ znamená „akt zjevování“ [Proto? Kdo dává Bonaventurovi právo určovat jediný význam?]. Neexistuje však akt zjevování bez někoho, komu se zjevuje [to je pravda, ale počkejte si…]. Proto církevní Zjevení [akt nebo obsah??] vždy zahrnuje jako podstatný prvek Církev, jíž je zjevováno. Proto Zjevení, Písmo svaté a Tradice [teď Ratzinger rozhodně sklouzl od aktu k obsahu!] jsou všechny neúplné bez Církve nebo osob, jimž se zjevuje. Proto cokoliv, co k nám od Boha v náboženství přichází, nesmí být hotovým nebo definitivním produktem nebo obsahem, jak se o katolicismu vždy předpokládalo, ale musí zahrnovat i přínos nás moderních lidí. Stručně řečeno, za starých časů Bůh sděloval lidem, co je v katolickém náboženství, ale toto náboženství „umřelo“. Nyní člověk sděluje Bohu, co je v katolickém náboženství, a náboženství opět žije!
Od roku 1953 přes rok 1988 až do roku 1998 můžeme vidět, že myšlení kardinála Ratzingera se nezměnilo. V roce 1988 ve jménu „živé Tradice“ čestně dělal, co uměl, aby zastavil arcibiskupa Lefebvra před odchodem do „schizmatu“ se svou „mrtvou Tradicí“. V roce 1998 čestně dělal, co uměl, aby zachoval konzervativní katolíky věrné Římu prostřednictvím důvěry v nové liturgické reformní hnutí, které samozřejmě aktivně zapojí živého moderního člověka, protože bez tohoto živého přínosu bude liturgie, stejně jako Zjevení a Tradice, mrtvá. Ale nadměrně soukromá tridentská mše je příliš pevně stanovená a definitivní, než aby jakýkoliv takový přínos umožňovala. Proto nelze kardinálovu Římu důvěřovat, že zachová tridentskou mši.
Přesto kardinál po celou dobu ve svém srdci upřímně oceňuje nesrovnatelnou posvátnost a tajemství staré liturgie (str. 18–20, 146–149). Bohužel si však tato liturgie nikdy nezískala jeho mysl, a proto nemůže řídit jeho myšlení ani jednání. Pokud nebo dokud nezmění své myšlení, tedy nauku, tridentská mše pro něj zůstane sentimentální okrajovou záležitostí. Jinak řečeno, před koncilem byl Joseph Ratzinger jedním z vůdců obdivovatelů Církve z 50. let neboli katolíků ve stylu Binga Crosbyho. Možná jeho srdce „snilo o bílých Vánocích“, ale jeho hlava byla už tehdy naplněna jedem na člověka zaměřeného Druhého vatikánského koncilu.
Vaše Eminence, kdyby nezáleželo na idejích, mohl byste být dobrým katolíkem, ale protože ctnost víry sídlí v rozumu, nikoliv v srdci, pak dokud vaše myšlení kolísá mezi Tradicí a modernitou, jste navzdory sobě samému, ve své pozici strážce Víry, strašlivým nepřítelem katolické Církve.
Rádi bychom vám důvěřovali, ale nemůžeme.
[…]
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
