Klasická studie označuje podmínečné svěcení za „obezřetné opatření“ (2024)
S. D. Wright
17. prosince 2024
Biskupské svěcení Guillerma Corneja, pomocného biskupa v Limě, v katedrále Primada v Limě (2021).
***
P. Pierre-Marie, OP, sice obhajuje nový obřad biskupského svěcení, nicméně označuje podmínečné svěcení za „zvyklost, která se zdá převládat“ a za „obezřetné opatření“.
V předešlém článku jsme diskutovali studii dominikána z Avrillé P. Pierra-Marieho Kergorlaye, OP, z roku 2005, která se zabývala platností nového obřadu biskupského svěcení. V této studii P. Pierre-Marie argumentuje, že nový obřad biskupského svěcení je skutečně platný, přinejmenším ve své latinské formě.
P. Pierre-Marie je dominikán z komunity ve francouzském Avrillé. Dominikáni z Avrillé jsou tradicionalistický řád, který je nyní spojený s biskupem Jeanem-Michelem Faurem z „Odporu“.
V posledních letech se však zdá, že se [dominikáni] od této studie distancují. Přesto tato studie zůstává pro tradicionalisty různých směrů základní.
Původně byla publikována ve čtvrtletníku Le Sel de la Terre pod názvem „Le nouveau rituel de consécration épiscopale est-il valide?“ –, což přeloženo do češtiny znamená „Je nový obřad biskupského svěcení platný?“. (1)
Přeložil ji a vydal v prosinci 2005 a lednu 2006 americký časopis The Angelus. (2) Její nový název („Proč je nový obřad biskupského svěcení platný“) byl zajímavým přeformulováním problému.
Od té doby se skoro všichni zastánci na obranu svého názoru o platnosti odvolávají na studii P. Pierra-Marieho. Z tohoto důvodu se v průběhu let objevilo také mnoho vyvrácení této studie a polemik s ní.
Jak jsem však již řekl, nechci se zde pouštět do polemiky. Místo oponentního přístupu bych rád zdůraznil některé klíčové body této studie, které se dnes zdají být zapomenuté nebo přehlížené.
Tvrdší linie, než se někdy předpokládá
V předešlé části jsem ukázal, že P. Pierre-Marie výslovně odmítá obvyklou námitku příznivců platnosti, totiž že neplatnost nového obřadu by nutně znamenala zničení a vymizení hierarchie. Ke cti tohoto dominikána slouží, že odmítá, aby byl takový chybný argument použit na obhajobu jeho teze. Jeho pojednání o této otázce jsme vysvětlili zde:
V této části ukážu, že…
• P. Pierre-Marie uvádí, že jeho studie má pouze prokázat platnost nového obřadu biskupského svěcení, „jak byl vydán Vatikánem“.
• Jeho studie připouští, že nelze předpokládat, že muž byl platně vysvěcen na kněze/biskupa jen proto, že podstoupil nový obřad kněžského nebo biskupského svěcení, ať už v latině nebo v národním jazyce.
• I kdybychom předpokládali, že P. Pierre-Marie svou tezi prokázal, není přípustné, aby takový muž vysluhoval svátosti, dokud jeho kněžské a/nebo biskupské svěcení nebude prověřeno a shledáno platným – což je velmi obtížné.
• Jeho studie potvrzuje praxi podmínečného kněžského/biskupského svěcení takových mužů před tím, než jim bude dovoleno vysluhovat svátosti tradicionalistům.
Prokazuje pouze platnost nového obřadu biskupského svěcení, „jak byl vydán Vatikánem“
P. Pierre-Marie si dal za úkol prokázat platnost nového obřadu „jak byl vydán Vatikánem“ – tj. v latině a v případě, že se „správně“ dodržuje.
Přestože je přesvědčen, že to úspěšně prokázal, jasně uvádí omezení takového důkazu. V závěru konstatuje:
„Pokud je nový obřad sám o sobě stále platný, je docela dobře možné, že kvůli špatnému překladu nebo úpravě obřadu, která se příliš vzdálila od originálu, nebo kvůli chybné intenci světitele může být v některých konkrétních případech obřad neplatný.“ (3)
Jinde ve studii uvádí totéž a uznává, že můžou existovat „vážné důvody k pochybnostem o platnosti některých biskupských svěcení“:
„Budiž řečeno, že mluvíme pouze o platnosti nového obřadu, jak byl vydán Vatikánem.“
„Nemluvíme o legitimitě této reformy (bylo dobré potlačit římský obřad a nahradit ho východním?), ani o platnosti různých překladů a úprav oficiálního obřadu v různých konkrétních případech: vzhledem k všeobecnému nepořádku, který panuje jak v liturgických, tak v dogmatických záležitostech, mohou existovat vážné důvody k pochybnostem o platnosti některých biskupských svěcení.“ (4)
Samotné absolvování obřadu neznamená udělení platných svěcení
Nutným důsledkem myšlenky P. Pierra-Marieho je toto: samotný fakt, že se člověk podrobil určitému obřadu, nezakládá platnost svěcení daného člověka.
Viděli jsme, že P. Pierre-Marie tvrdil pouze to, že prokázal, že nový obřad biskupského svěcení v latině je platný, když se správně dodrží. Jak často se to však děje mimo Řím? Dokonce ani netvrdí, že prokázal platnost každého překladu do národního jazyka, proto – i kdybychom uznali, že tato studie o novém obřadu biskupského svěcení něco stanovila v teoretické rovině – v praktické rovině to mnoho neprokazuje.
V návaznosti na druhý text výše odkazuje P. Pierre-Marie na dva konkrétní příklady, které uváděl arcibiskup Marcel Lefebvre.
Arcibiskup Lefebvre například při příležitosti biskupského svěcení monsignora Daneelse, pomocného biskupa v Bruselu, řekl:
„Vydali k tomuto biskupskému svěcení brožurky. Co se týče veřejných modliteb, toto se tam psalo a následně to dav opakoval: »Buď apoštolem jako Petr a Pavel, buď apoštolem jako svatý patron této farnosti, buď apoštolem jako Ghándí, buď apoštolem jako Luther, buď apoštolem jako Martin Luther King, buď apoštolem jako Hélder Câmara, buď apoštolem jako Romero…« Apoštol jako Luther?! Jakou intenci tito biskupové měli, když tohoto biskupa, monsignora Daneelse, světili?“ (1983)
„Je to děsivé… Byl tento biskup skutečně vysvěcen? Stejně se o tom dá pochybovat. Pokud toto byla intence světitelů, pak je to nepředstavitelné! Situace je dokonce ještě vážnější, než jsme si mysleli.“ (1988) (5)
Jiné takové případy se odehrály v 70. letech 20. století. Arcibiskup Lefebvre a další o nich několikrát mluvili.
Jinými slovy, P. Pierre-Marie uznává, že pouhá skutečnost, že nějaký muž absolvoval nový obřad biskupského nebo kněžského svěcení, neopravňuje k domněnce, že svátost svěcení byla udělena platně.
Zkoumání platnosti
I kdybychom pro účely argumentace předpokládali platnost nového obřadu biskupského svěcení, bylo by třeba dalšího zkoumání a argumentace, než bychom mohli předpokládat, že daný duchovní platně přijal svěcení.
Proto P. Pierre-Marie uzavírá tuto část o „vážných důvodech k pochybnostem o platnosti některých biskupských svěcení“:
„Bylo by třeba prozkoumat každý případ.“ (6)
Proč tomu tak je? Proč bychom nemohli doufat v to nejlepší a svěřit celou záležitost Bohu?
Je to otázka morálky. Není možné přijímat svátosti, udělovat je nebo povolovat jejich udělování na základě pochybných nebo pouze pravděpodobných názorů. Jako takoví – stále za předpokladu platnosti nového obřadu biskupského svěcení – nemohou tradicionalističtí duchovní a věřící, aniž by to znamenalo možnost svatokrádeže, jednoduše akceptovat udělování svátostí člověkem, jehož svěcení závisí na tom, že podstoupil obřad nového biskupského nebo kněžského svěcení.
Naopak musí existovat morální jistota, že byl takový člověk platně vysvěcen na kněze nebo biskupa.
Tento bod jsme podrobně rozebrali jinde.
Za předpokladu platnosti nového obřadu biskupského svěcení lze takové morální jistoty dosáhnout jedním ze dvou způsobů:
1) Ověřením, zda bylo svěcení platně uděleno nebo ne.
2) Opakováním svěcení sub conditione (podmínečně), tedy způsobem, který je jistě platný, bez závislosti na nových obřadech.
Co by se v případě první možnosti muselo prošetřit?
• Zda došlo k významným odchylkám v obřadu, zejména v jeho podstatných částech.
• Zda jsou překlady takovýchto podstatných částí v národním jazyce dostatečně přesné.
• Zda existují důvody pro domněnku o defektu intence na straně vysluhovatele.
Toto šetření by se však nemělo týkat pouze obřadu, při němž daný muž zřejmě přijal svěcení. Muselo by se rozšířit na kněžské i biskupské svěcení jeho světícího biskupa – stejně jako na biskupské svěcení každého biskupa v jeho linii, a to zpětně až do roku 1968, kdy byly nové obřady zavedeny.
Pokud jde o taková šetření, P. Pierre-Marie uznává „obtížnost věci“. Takové šetření však není jen „obtížné“, je nepraktické do té míry, že je morálně nemožné, a tato obtíž roste exponenciálně s každým dalším rokem.
Mohli bychom dodat, že také představuje značné časové i finanční výdaje, které by jinak mohly být směřovány jinam, a že taková šetření (stejně jako soukromé studie, jako je studie P. Pierra-Marieho) postrádají autoritu k vyřešení této otázky.
Podmínečné kněžské/biskupské svěcení
Proto P. Pierre-Marie dochází k závěru:
„Vzhledem k obtížnosti věci se zdá, že mezi tradicionalisty převládá zvyklost znovu podmínečně světit kněze vysvěcené koncilní církví, kteří se vrací k Tradici. Toto obezřetné opatření samozřejmě neoslabuje závěr naší studie o platnosti nového obřadu jako takového.“ (7)
Tato cesta přináší také následující praktické výhody:
• Podmínečné svěcení vyžaduje značně méně času a finančních prostředků než zdlouhavé šetření mnoha světících obřadů, které proběhly v minulosti.
• Podmínečné svěcení vede k nezpochybnitelné morální jistotě, zatímco studie a šetření prováděné soukromými osobami nebo tradicionalistickými organizacemi závisí na příliš mnoha proměnlivých, nejistých a sporných faktorech.
• I když je to pro někoho možná znepokojující, představuje podmínečné svěcení jediné spravedlivé řešení, které zachovává konsensus, pokoj a obecné dobro. Je to proto, že toto „obezřetné opatření“, které je naprosto nezbytné předtím než se kdokoliv, kdo nezastává názor o platnosti, může na takového člověka obrátit pro svátosti, je zároveň zcela slučitelné s přesvědčením, že obřad je platný – jak uznává sám P. Pierre-Marie.
Závěr
Když se podíváme na samotný text studie P. Pierra-Marie – stejně jako na její pozdější přijetí ze strany jeho vlastní dominikánské komunity – můžeme vidět, že…
• Neospravedlňuje domněnku, že každý, kdo byl vysvěcen v novém obřadu, platně přijal svěcení; ani to netvrdí.
• Neospravedlňuje, že bychom k takovému člověku mohli přistupovat ke svátostem, ani to, že je dovolené, aby se k takovému člověku přistupovalo; ani to netvrdí.
• Neprezentuje své závěry jako podklad k získání morální jistoty o platnosti svěcení takového člověka.
• Potvrzuje však „zvyklost, která se zdá převládat“ jako „obezřetné opatření“ k dosažení takové morální jistoty, totiž podmínečné svěcení takového člověka.
Ve skutečnosti se zdá, že studie P. Pierra-Marieho neměla vůbec žádný praktický účel: ať už ji považujeme za úspěšnou, nebo ne, zdá se, že šlo spíše o pokus prokázat platnost nového obřadu biskupského svěcení pouze teoreticky.
Důležitější je, že můžeme ocenit moudrost odhlédnout od praktických otázek, jako jsou výše zmíněné. Konec konců slovy P. Petera Scotta, FSSPX:
„Neboť bez ohledu na technickou otázku platnosti kněžského svěcení všichni uznáváme katolické cítění, které nám říká, že nelze směšovat nelegitimní nové obřady s tradičními katolickými obřady, což je zásada, kterou tak jednoduše objasnil arcibiskup Lefebvre 29. června 1976:
„Nemáme toto náboženství. Nepřijímáme toto nové náboženství. Máme náboženství všech časů; máme katolické náboženství. Nemáme toto univerzální náboženství, jak se mu dnes říká. To už není katolické náboženství. Nemáme toto liberální, modernistické náboženství, které má své bohoslužby, své kněze, svou víru, své katechismy, svou Bibli...“ (8)
Poznámky
1) „Le nouveau rituel de consécration épiscopale est-il valide ?“ Sel de la Terre, č. 54., podzim 2005. Ve francouzštině dostupné zde.
2) P. Pierre-Marie OP, „Why the New Rite of Episcopal Consecration is Valid“, publikováno v The Angelus z Sel de la Terre, č. 54, podzim 2005, str. 72–129.
3) Ibid., samostatné vydání, str. 27. Z originálu: Cela dit, comme nous le notions à la fin de la « Réponse à la question » (str. 105), si le nouveau rite « en soi » est valide, il est fort possible que dans certains cas particuliers, suite à de mauvaises traductions, ou à une adaptation du rite qui s’éloignerait grandement de l’original, ou encore à un défaut d’intention du célébrant, nous ayons dans tel ou tel cas une cérémonie invalide. (str. 119)
4) Ibid. 16. Remarquons cependant que nous ne parlons que de la validité du nouveau rite, tel qu’il a été publié par le Vatican. Nous ne parlons pas de la légitimité de cette réforme (était-il bon de supprimer le rite romain pour le remplacer par un rite oriental?), ni de la validité des différentes traductions et adaptations du rite officiel dans les divers cas particuliers: en raison du désordre généralisé, tant au niveau liturgique que dogmatique, on peut avoir de sérieuses raisons de douter de la validité de certaines consécrations épiscopales. (str. 105)
5) Ibid. 16. A l’occasion du sacre épiscopal de Mgr Daneels, évêque auxiliaire de Bruxelles, Mgr Lefebvre disait : On a publié des petits livrets à l’occasion de ce sacre. Pour les prières publiques, voici ce qui était dit, et qui était répété par la foule:
« Sois apôtre comme Pierre et Paul, sois apôtre comme le patron de cette paroisse, sois apôtre comme Gandhi, sois apôtre comme Luther, sois apôtre comme Luther King, sois apôtre comme Helder Camara, sois apôtre comme Romero… » Apôtre comme Luther, mais quelle intention ont les évêques lorsqu’ils consacrent cet évêque, Mgr Daneels?
C’est effrayant… Est-ce que cet évêque est vraiment consacré? On peut quand même en douter. Si c’est cela l’intention des consécrateurs, c’est inimaginable! La situation est encore plus grave qu’on ne le croit. (Ibid.)
6) Ibid. 17. Il faudrait examiner chaque cas. (Ibid.)
7) Ibid. 16–17. Devant la difficulté de la chose, l’usage semble prévaloir chez les traditionalistes de réordonner sous condition les prêtres issus de l’Église conciliaire qui reviennent à la Tradition. Cette mesure de prudence ne peut évidemment pas infirmer la conclusion de notre étude sur la validité du nouveau rituel en lui-même. (Ibid.)
8) https://sspx.org/en/must-priests-who-come-tradition-be-re-ordained-30479
Zdroj: The WM Review
Překlad: D. Grof
