Dopis rektora semináře – Potřeba „šokujících“ zpravodajů (1998)
Biskup Richard Williamson
Winona, 2. dubna 1998
[seminární] zpravodaj skutečně někdy šokuje, Myslím, že je to nutné. Vysvětlím vám proč za pomoci příběhu z německé literatury, který jsem před čtyřiceti lety studoval ve škole, ale jehož úplný smysl mi došel až o několik desetiletí později: „Podivuhodný příběh Petra Schlemihla“ od Adalberta Chamissa (1781–1838).
Petr Schlemihl je chytrý mladý muž, který se chce prosadit ve světě. Když mu tedy cizinec v šedém kabátu nabídne všechno zlato, které si přeje, výměnou za jeho stín, Petr přijímá. K čemu by mu jeho stín byl? Později však zjistí, že všechno zlato světa nemůže nahradit posměch, se kterým se setkává u každého kolem sebe, protože nemá stín. Je zoufalý, když tu se k němu opět přikrade šedý kabát a nabídne mu druhou dohodu – aby získal zpět svůj stín, stačí jen prodat svou duši. Příběh končí nějakým kompromisem, který už jsem zapomněl: Petr svou duši neztratí, ale přesto musí zaplatit určitou cenu za svou původní pošetilost.
Pamatuji si, že ten příběh je okouzlující a krásně napsaný. Cizinec v šedém kabátě je samozřejmě ďábel. Petr je západní člověk, který se zmrzačil a vystavil svou duši nebezpečí kvůli hmotnému blahobytu a pohodlí. Nás však jako první zajímá, jak Chamisso uchopil ďáblovu techniku. Když nad tím člověk přemýšlí, je to dost jednoduché, ale má to ohromné uplatnění ve světě kolem nás.
Ďábel Petra Schlemihla chytá postupně. Nejprve zlato výměnou za jeho stín. Za druhé, stín výměnou za jeho duši. Je evidentní, že ďáblovi naprosto nezáleží na Petrově stínu, ale že je to jen past, aby polapil Petrovu duši. Jak se to Petrovi jeví, když se dostal do vážného problému tím, že vyměnil svůj stín za zlato, jak moc silné musí být druhé pokušení získat zpět svůj stín a zároveň si ponechat zlato výměnou za svou duši! Zlato možná ztratilo hodnotu, ale on už ví, jak cenný je jeho stín. Co však ví o hodnotě své duše?
Ďábel tak dostal Petra na rozpálenou pánev a z ní se ho pokouší svést do ohně. Petr podlehl prvnímu pokušení, které je relativně malé, ale důsledky jsou přesto dost závažné na to, aby je chtěl napravit tím, že však podlehne naprosto zásadnímu pokušení. Udělal chybu v malé, ale zjevné věci – ve svém stínu. Jak lákavé je napravit ji tím, že udělá chybu v méně zjevné, ale zásadní věci – ve své duši.
„Podivuhodný příběh Petra Schlemihla“ může být jen pohádkou, ale pohádky můžou říkat mnohem víc pravdy než noviny či televize. Tento příběh může pomoci vysvětlit, proč se může zdát, že tento Dopis schvaluje hrůzy jako Unabomber nebo filmy Olivera Stonea, zatímco rozhodně odmítá sladké sny katolicismu a údajně milé filmy jako například „Za zvuků hudby“ Věci nejsou tím, čím se zdají být.
Západní člověk je jako Petr Schlemihl. Na konci středověku začal dělat spoustu malých chyb. Ďábel tedy křesťanům nabídl dohodu, že tyto malé věci napraví, pokud udělají chybu v zásadních věcech. Křesťané se rozdělili. Ti, kteří dohodu odmítli, zůstali katolíky a uchovali si Víru. Ti, kteří dohodu přijali, se stali protestanty. Ďábel je odměnil blahobytem a nápravou vnější korektnosti, ale ztratili Víru a svou duši.
Poznávacím znakem protestanské kultury, která se objevila v Anglii, severním Německu, kde psal Chamisso, a ve Spojených státech, je prosperita a vnější korektnost, ale vnitřní porušenost. Zvenku vše vypadá dobře a přitažlivě, ale uvnitř jsou hluboké a neřešitelné problémy – neřešitelné proto, že nejsou rozpoznány, protože jsou skryty atraktivním povrchem. Aby se protestantismus s těmito problémy vypořádal, zmutoval na liberalismus, tedy zbožštění svobody, který se dále mění v globální tyranii. I když je povrch oslnivější než kdy dřív („překonání“ nemocí, hladu, vzdálenosti), problémy hluboko uvnitř jsou ve skutečnosti horší než kdy dřív (intelektuální, morální a duchovní rozklad – pomyslete jen na moderní umění). Po staletí kupujeme od ďábla malá řešení výměnou za velké problémy, krásnější povrch za ošklivější hlubiny.
Pokud jde o katolické země, které odmítly protestantismus, ty se pak bohužel nechaly nakazit liberalismem, až byly smeteny neomodernismem, který byl pohromou Druhého vatikánského koncilu. Když v této fázi i katoličtí duchovní ztratili chápání toho, co je řešením, stalo se matení lidské vůle neuchopitelnou ztrátou duše pod množstvím skutečného zlata a světských statků celosvětovým problémem.
Toto je moje diagnóza Unabombera. Můžete o něm jako o zločinném teroristovi atd. říct, co chcete, a většina z toho je pravda. Ale ten člověk, jak je jasné z jeho manifestu (který skutečně stojí za přečtení), se alespoň snažil pojmenovat a zveřejnit vážné a hluboké problémy člověka ve společnosti plné strojů. Má polské jméno. Vsadím se, že jeho prarodiče měli katolickou víru, kterou on sám buď nikdy neměl, nebo ji ztratil. Přesto však má vzdálené katolické vnímání toho, jak technologie brutalizuje člověka. Jak katolickými si naopak zaslouží být nazýváni všichni ti technofilové, kteří se s radostí zcela vzdali takového vnímání, jen aby si mohli v klidu hovět u svých počítačů? Kdykoliv raději Unabomberovu vážnost než jejich povrchnost.
Podobně je tomu s Oliverem Stonem. Je mi jedno vše, co o tom člověku vím. Na povrchu je hrozný, stejně jako jeho filmy, ale mohu vyjmenovat pět z nich (včetně „Nixona“ a „JFK“), z nichž každý z jiného úhlu nahlíží jeden závažný problém: Co se v šedesátých letech stalo se Spojenými státy? Vnějškově tyto filmy nemají nic společného s Vírou a jsou naprosto nevhodné jako „rodinný film“, dokonce jsou nevhodné i pro mnohé dospělé (jak jsem tehdy řekl), ale vnitřně – opět se vsadím – má katolické dědictví Stoneovy francouzské matky mnoho společného s jeho hlubokým neklidem a zaujetím pro šedesátá léta. Opět – kdykoliv radši obludu, která bere vážně vážné problémy, než citlivky, které se vědomě klamou, nebo jsou klamané, třeba tím, že „americký způsob života“ v hloubi sebe nenese nic špatného. Ústava z roku 1878 je pro každého, kdo si myslí, že je významnou částí řešení, významnou částí problému. A běda každému katolíkovi, který si myslí opak!
I když připustíme, že například tak strašný film jako „Takoví normální zabijáci“ říká něco závažného o moderní společnosti pod jejím ošklivým povrchem, musel Oliver Stone ten povrch zobrazit tak odpudivě?
Můžeme bohužel říct, že ano, protože kdyby povrch zobrazil pěkně, většina diváků by se nepodívala hlouběji. Jejich mysl by šťastně přepnula do svého „hollywoodského“ režimu nebo do režimu filmu „Za zvuků hudby“. Svět je milý, všichni lidé jsou milí (kromě nacistů), život je hra, nikdo nejde do pekla. Seriózní západní umělci posledních 200 let činili svá díla stále ošklivějšími, částečně proto, aby odrážela západní realitu, a částečně proto, aby obyvatele Západu šokovali a přiměli je si uvědomit, jaká je realita – duše je čím dál ztracenější.
Připomínají se nám slova proslulé modlitby sv. Augustina: „…Pane, když se chystáš zasáhnout, dáváme všelijaké sliby, ale když se zdržíš, nedodržujeme je... Když tedy zasáhneš, křičíme o milost, ale když milost ukážeš, opět hřešíme a nutíme tě zasáhnout…“ Jako nemůže Bůh získat Svůj hříšný lid, tak ani člověk s jakýmkoliv vážným poselstvím nemůže získat moderní posluchače. Pokud vysílá na jejich vlnové délce, nemůže říct to, co potřebují slyšet. Pokud vysílá na své vlastní vlnové délce, vypnou ho. Ať udělá cokoliv, vždycky vyhrají oni, a on vždycky prohraje. Naše situace je taková, že Pán Bůh říká panu a paní Lotovým, aby odešli, a běda jim, pokud se otočí zpět.
Pokud tedy tento seminární dopis používá milý jazyk k tomu, aby říkal milé věci, čtenáři se cítí velmi dobře a vůbec mu nevěnují pozornost. Pokud říká nepříjemné věci, ale milým způsobem, čtenáři mohou před tou nepříjemností utéct tím, že se uchýlí k milému způsobu, jakým je vyjadřuje, a ani tak je to nezneklidní tak, jak by mělo. Proto musí dopis někdy říkat nepříjemné věci nepříjemným způsobem, protože i kdyby se většina čtenářů s odporem odvrátila, stále by to mohlo stát za to, pokud by menšina byla vyprovokována k tomu, aby se vážně zamyslela nad skutečnými problémy. „Americký způsob života“, který dnes následuje celý svět, nemá žádnou naději u katolíků, kteří v něj věří. Jediná naděje je v těch katolících, kteří se odváží postavit jeho hlubokým a vážným problémům, sahajícím zpět až k protestantismu.
Petr Schlemihl může získat zpět svůj stín, ale k čemu mu to je, pokud ztratí svou duši? Moderní svět může zvládnout mnoho z malých věcí, ale k čemu mu to je, pokud téměř ve stejném poměru selhává ve věcech zásadních? Unabomber, Oliver Stone a zdánlivá nepříjemnost mohou zkazit mnoho malých věcí, ale co na tom záleží v porovnání s jejich snahou napravit některé zásadní věci?
Milí čtenáři, modlete se růženec. Nevěřte Wall Streetu. Nevěřte Washingtonu, D.C., ani britskému parlamentu v Londýně. Nevěřte dolaru. Nevěřte penzijním fondům. Nevěřte v demokracii, ani v ústavu, ani v britskou monarchii. Nevěřte v žádné dílo moderního člověka. Je to ze své vlastní volby ubohé a prokleté stvoření. Stavělo na písku a jeho hrady z písku jsou na pokraji zhroucení.
Věřte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, který nám slíbil, že kdokoliv staví na Jeho Evangeliu, staví na skále. Větry a déšť několika příštích let budou na tuto budovu doléhat, ale nezřítí se. A pokud nás potká soužení, buďme za ně dokonce vděční, protože je to známkou pravého katolicismu, nejjistějším znamením, že jdeme ve stopách Ježíše Krista na cestě do nebe.
Požehnané velikonoční období. Kéž se Bůh smiluje nad námi všemi.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof
