Prostý katolík pozná heretika s kolárkem (2025)
P. David Nix
12. června 2025
Většina katolíků nezná definici heretika. Malé procento běžných katolíků, kteří trochu studovali teologii, však možná ví, že katolíci dříve nazývali protestanty „heretiky“, zatímco dnes upřednostňují termín „odloučení bratři“. Ještě menší procento katolíků, konkrétně tradicionalisté, stále upřednostňuje označovat protestanty jako „heretiky“ (jak by se mělo). Většina tradičních katolíků se však dnes zdráhá udělit přívlastek „heretik“ komukoliv z duchovenstva bez formálního kanonického procesu. Proč jsou tak nenucení u první skupiny a váhají u druhé?
Bojí se toho, že zjevný heretik v hierarchii jako takový podkopává neporušitelnost. (Neporušitelnost katolické Církve znamená její nepřemožitelnost vůči jakémukoliv bludu ve víře nebo mravech, a to, že brány pekel ji nepřemohou — a já v to pevně věřím.) Mnozí tradicionalisté však dnes mají mylné chápání katolické Církve, pokud chybně věří, že neporušitelnost Církve závisí na modernistických hereticích. (Stačí, aby si člověk trochu prostudoval ariánskou krizi, a pochopí, že ne každý biskup v krásném rouchu je katolík. Ve skutečnosti katolická Církev nakonec rozhodla, že všichni ariánští biskupové jsou nekatolíci, i když v té době měli platné svátosti).
Ale zpět k tématu, které dnes všichni probírají na internetu: Může běžný katolický laik rozpoznat a odmítnout heretika v údajné hierarchii? S radostí přiznávám, že existují delší (a lepší) články než tento, které ukazují, že každý prostý katolík může rozpoznat materiálního veřejného heretika (i když je to člen kléru), včetně Matthew McCuskera, který píše zde, a Marka NVP, který cituje papeže zde, a delšího článku pocházejícího od P. Paula Kramera zde.
Dnes vám však předložím kratší a biblický důkaz, proč můžete poznat heretika v hierarchii, aniž by vám to musel potvrdit někdo s autoritou. Jinak řečeno, dobře formovaný prostý katolík dokáže poznat jakéhokoliv heretika s bílou sutanou (ehm, chtěl jsem říct s bílým kolárkem) ještě předtím, než druhý zmíněný projde formálním kanonickým soudem.
Nikdo, kdo odstupuje od učení Kristova a nezůstává v něm, nemá Boha; kdo zůstává v tom učení, ten má Otce i Syna. Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nepozdravujte! Neboť kdo ho pozdravuje, má účast na jeho zlých skutcích. – 2 Jn 1:9–11
Víme, že výše uvedená slova napsal z vnuknutí Ducha Svatého sv. apoštol Jan, když nabádal jednu laičku a její děti, jak si zachovat čistou víru. (Pokud o tom pochybujete, podívejte se na 2 Jn 1:1). Zamyslete se nad tím chvíli: Jeden z prvních apoštolů poučil v prvním století laičku bez formálního vzdělání, že má možnost (a povinnost!) rozpoznat a odmítnout každého, kdo k ní přijde a nezůstává v nauce Kristově (non manet in doctrina Christi – v. 8) (ne mu jen odporovat).
Ale počkejte! Čekalo se, že bude lomit rukama a stěžovat si, že nebyla nejprve vzdělána v teologii? Čekalo se, že projeví falešnou pokoru a řekne, že nemůže poznat vychytralého bídáka, který nezachovává apoštolskou nauku (hanc doctrinam non adfert – v. 10), dokud nedostane schválení od biskupa? Nebo snad byla natolik odvážná, že takového heretika rozpoznala, ale pak měla tato nová věřící Efezanka napsat zprávu sv. Petrovi (na svůj bájný starověký mobilní telefon), aby se ujistila, že někdo v Římě souhlasí s jejím hodnocením tohoto zlého muže jako heretika?
Všechny tyto návrhy jsou samozřejmě směšné. Sv. Jan skutečně věřil, že prostý katolík – dokonce i nově obrácený – dokáže ihned rozpoznat heretika. Ta žena nemusela čekat na to až biskup (jako sv. Jan) potvrdí její intuici. Nemusela ani psát svému příteli apoštolovi, aby jí potvrdil její dobře informovaný intelekt. Apoštol od ní očekával, že se bude vyhýbat každému, kdo se nedrží apoštolského katolicismu. Proč? Protože skutečný katolicismus je jednoduchý, nikoliv složitý. V prvním století si nemohla dovolit ten luxus, aby čekala na kardinála v červeném, který by označil zlého člověka na jejím prahu za materiálního veřejného heretika. Její spása ve skutečnosti závisela na zdravém rozumu, ne na kanonickém právu.
Sv. Jan zakončil svůj list této laické ženě dost děsivým varováním. Jakákoliv drobná interakce této laičky s heretikem znamená, že „má účast na jeho zlých skutcích“ (communicat operibus illius malignis – v. 11). To platí i pro dnešní prosté tradicionalisty, kteří se snaží minimalizovat škody jistého heretika s kolárkem, i když se o něm vyjadřují mírně, aby mu „na chvíli dali výhodu pochybností“. Takoví katolíci si myslí, že jdou bezpečnou cestou spásy, protože jdou cestou zdánlivé poslušnosti. Ve skutečnosti však jdou po nejnebezpečnější cestě, když poslouchají podvodníky a heretiky. Jen se podívejte na důkazy, než mě obviníte z nadávání.
Sv. Jan, miláček Páně, by samozřejmě jako první připustil, že náš soud jako křesťanů bude především záviset na tom, do jaké míry jsme žili s nadpřirozenou láskou. Láska však nemůže existovat bez víry. A víra nemůže existovat, když člověk následuje heretika, i když ho považuje za hierarchu. Proto prostý katolík může a musí rozpoznat a odmítnout heretika s kolárkem (a ne mu jen odporovat) a vyhnout se mu dříve, než bude mít pokušení k tomu, aby se pustil do nějakých kanonických her. Je to zdravý rozum. Je to biblické. Je to z dějin Církve jasné.
Zdroj: Pilgrim Priest
Překlad: D. Grof
