Katolický způsob oslavy narozenin (2024)
Rachel Lee Lozowski
14. října 2024
Jeden čtenář nás dotazoval, jak by měl katolík chvályhodným a tradičním způsobem slavit narozeniny, jak se to dělalo v minulosti.
Asi nejlepším způsobem, jak začít, abychom pochopili pravého katolického ducha narozenin, je napodobit Pannu Marii, jejíž památka narození je zaznamenána v knize ctihodné sestry Marie z Agredy Mystické město Boží: Korunování, (kapitola XII):
Narození Panny Marie
„Svátek svého narození slavila Marie osmého září, což byl den jejího narození. Začala na večer před svátkem stejnými poklonami a chvalozpěvy, jako o svátku svého Početí. Vzdávala díky za to, že se narodila do světla tohoto světa, za milost, že byla v hodině svého narození vzata do nebe a byla omilostněna přímým patřením na Boha, jak jsem vypravovala v první části tohoto životopisu.
Znovu se rozhodla věrně plnit vůli Páně, přičemž uznávala, že jedině proto Jí byl dán tento život. Ačkoli už při svém vstupu do života získala víc zásluh, než největší světci a nejvyšší serafové, předsevzala si ve svém pokročilém věku, že začne znovu pracovat, jako by teprve začínala praktikovat ctnosti. Prosila Pána, aby Jí pomohl a vedl Ji při všech jejích činnostech a dovedl Ji k nejvyššímu cíli, určenému jeho oslavě.
Co se týče jiných detailů oslavy tohoto svátku, i když nebyla vzata do nebe jako v den svého početí, sestoupil k Ní její božský Syn s mnoha sbory andělů, patriarchy a proroky, i se svatým Jáchymem, svatou Annou a svatým Josefem. V této společnosti sestoupil Kristus, náš Spasitel, aby na zemi slavil narozeniny své Matky.
A tato nejčistší bytost v přítomnosti celé té nebeské společnosti adorovala Pána s obdivuhodnou úctou a pokorou, přičemž znovu vyjádřila svou vděčnost a uznání za to, že mohla přijít na svět i se všemi milostmi s tím spojenými.“ (Tiskárna českých benediktinů, So. Allport St., Chicago 8, Illinois, 1961, str. 301–302)
Naše Paní pak Marii z Agredy dává pokyny, jak slavit narozeniny:
„V den tvého příchodu na svět bys mě měla napodobovat, vzdávat Pánovi zvláštní díky a vykonat nějaký mimořádný skutek v jeho službách. Ale především by ses měla snažit změnit svůj život a obnovit své úsilí v tomto směru. A všichni smrtelníci, místo toho, aby trávili výročí svých narozenin demonstrací marné pozemské radosti, by si měli dát podobné předsevzetí.“ (Tiskárna českých benediktinů, So. Allport St., Chicago 8, Illinois, 1961, str. 305)
S těmito obdivuhodnými pokyny, která nám dala Naše Paní, se zdá být vhodné zúčastnit se o narozeninách mše, pokud to čas a povinnosti dovolí. Myšlenky a činy by v tento den měly být často zaměřeny na vděčnost Bohu jako našemu Stvořiteli a na podřízení se Boží Prozřetelnosti, tak jak je dokonale popsáno výše. I když nás však Naše Paní varuje před projevováním „marné pozemské radosti“, není v rozporu s katolickým duchem, když člověk slaví nevinně a radostně podle svých možností.
Historie slavení narozenin
V myšlení Církve je den úmrtí světce považován za jeho narození do nového života v nebi. Proto je tradiční den svátku světce určen na den úmrtí. V Římském martyrologiu se na začátku záznamu den úmrtí často uvádí jako datum „natalis“ („narozenin“) světce, který je připomínán.
První křesťané odmítali okázalé narozeninové oslavy, jako byly Herodovy narozeniny, a za pravé narozeniny světce považovali den jeho úmrtí, kdy vstoupil do věčného království.
Svatý Ambrož prohlašuje, že „den našeho pohřbu se nazývá našimi narozeninami (natalis), protože jsme osvobozeni z vězení našich zločinů a rodíme se pro svobodu Spasitele“. Pokračuje: „Proto se tento den slaví jako velký svátek, neboť je to vpravdě svátek nejvyššího řádu odumřít svým neřestem a žít pouze pro počestnost.“ (Kázání 57, de Depos. St. Eusebii)
Den úmrtí byl označován jako natalis neboli narozeniny přinejmenším od roku 150 po Kr., kdy křesťané ze Smyrny písemně popisují, jak uctívali kosti sv. Polykarpa, „které jsou cennější než drahokamy a jemnější než ryzí zlato“. Proto je „uložili na příhodném místě, kde nám Pán dovolí se shromáždit v radosti a veselí a oslavit narozeniny jeho mučednické smrti“.
V počátcích Církve křesťané narozeniny neslavili, protože to byl pohanský zvyk římské společnosti. Órigenés argumentuje, že „ze všech svatých lidí v Písmu svatém není nikdo, kdo by v den svých narozenin slavil svátek nebo pořádal velkou hostinu. To jen hříšníci (jako faraon a Herodes) si dělají velké radovánky ze dne, kdy se narodili na tomto světě dole.“ (Órigenés, in Levit., kázání VIII, in Migne P.G., XII, 495)
První křesťané namísto toho za svůj pravý „den narození“ považovali den, kdy byli pokřtěni a kdy byli učiněni dětmi Božími. Ve 4. století, když se vliv pohanství na římskou společnost začal zmenšovat a Narození Páně se začalo slavit veřejně, začali někteří římští katolíci z vyšších tříd slavit narozeniny. Ve středověku šlechta slavila své narozeniny prostřednictvím velkolepých oslav a hostin.
Oslavy jmenin
Zatímco šlechta slavila svoje narozeniny, selský lid spíše prostými oslavami odpovídajícími jejich stavu slavil jmeniny. Do 20. století slavili mnohé katolické země jmeniny namísto narozenin (nebo navíc k nim). Jmeniny jsou svátkem svatého patrona, podle kterého je člověk pojmenován. V mnoha katolických rodinách v minulosti byly děti pojmenovány po světci, v jehož den se narodily, takže narozeniny a jmeniny připadaly na stejný den.
Středověká šlechta narozeniny slavila skvostnými oslavami.
V den jmenin se člověk ráno zúčastnil mše svaté. Odpoledne ho navštívili všichni jeho přátelé, rodinní příslušníci a sousedé, kteří mu popřáli vše dobré, a on si pochutnal na speciálních slavnostních jídlech. Na některých místech oslavenec při jmeninách poskytl jídlo na oslavu a pozval druhé k účasti na hostině. Během slavnostního jídla se pronášely přípitky ke cti oslavence a jeho svatého patrona.
V Litvě lidé tomu, kdo slavil jmeniny, zdobili dveře a zkrášlovali jeho místo v jídelně stuhami a květinami. Během jídla měl šerpu se jménem svého svatého, a i se židlí jej třikrát vyzdvihli do vzduchu.
Tyto zvyky o jmeninách bylo možné snadno upravit pro oslavy narozenin. Někteří katolíci mohou dokonce dojít k závěru, že si přejí mít hlavní oslavu na své jmeniny. Ať se však katolík rozhodne slavit kdykoliv, měl by uznávat oba dny a vyjádřit Bohu a svatým úctu, kterou si zasluhují.
Dalším zbožným zvykem z minulosti bylo, že lidé své narozeniny vyhradili jako zvláštní svátek ke cti svého strážného anděla. K narozeninám přistupovali přesně tak, jako ke svátkům velkých světců, které uctívají, a to jak přípravou, tak dodržováním oktávu. Navíc člověk dával ke cti strážného anděla tolik almužen, kolik mu bylo let, nebo vykonal stejný počet ctnostných skutků či pobožností ke svému milému strážci. (Henri-Marie Boudon, Devotion to the Nine Choirs of Holy Angels, London: Burns, Oates, & Co, 1869, str. 157)
Slavíme narozeniny jako tradiční katolíci
Světská oslava bez obřadu; dole, prostá, ale radostná rodinná oslava prvních narozenin dítěte s dortem.
Narozeniny, jak se dnes slaví, jsou často plné nevkusu, hloupostí a světskosti zvláště mezi nevěřícími lidmi. Mnozí také mají sklon k extravaganci a dělají z každých narozenin světskou a často nákladnou událost. Běžně zvyky, které si s narozeninami spojujeme, však nejsou samy o sobě špatné.
Zvyk zdobit narozeninové dorty svíčkami symbolizujícími věk a obřad sfoukávání svíček a krájení dortu zřejmě vznikl na konci 18. století, kdy se rozšířil v Německu při narozeninách dětí z bohatých rodin.
Přestože se tyto zvyky objevily v nedávné době, mohou být stále součástí tradiční katolické oslavy narozenin. Neexistuje jediný způsob slavení narozenin. Různé rodiny, vesnice a regiony by si měly vytvořit své vlastní zvyky a jídla, jako tomu bylo v minulosti.
Aby se člověk vyhnul pouhému podlehnutí „marné pozemské radosti“, před kterou nás Naše Paní varuje na začátku tohoto článku, měl by považovat za prvořadou povinnost v den svých narozenin poděkovat Bohu, zejména návštěvou mše, almužnou, dodatečnými modlitbami a pobožnostmi atd.
Oslavy by měly být naplněny radostí, ale zároveň by měly být zmírněny ctností, vážností a posvátností. Jídelna by měla být elegantně vyzdobena, konverzace by měla být povznášející a přípitky a přání by měly směřovat k dobru duše člověka a naplnění jeho povolání.
Poznámky
1) Orly Redlich, The Concept of Birthday: A Theoretical, Historical, and Social Overview, in Judaism and Other Cultures (The World Academy of Science, Engineering and Technology International Journal of Humanities and Social Sciences sv. 14, n. 9, 2020) str. 791–792. (https://www.researchgate.net/profile/Orly-Redlich-2/publication/344327597_The_Concept_of_Birthday-_A_Theoretical_Historical_and_Social_Overview-_in_Judaism_and_Other_Cultures/links/5f686ff5299bf1b53ee76fa2/The-Concept-of-Birthday-A-Theoretical-Historical-and-Social-Overview-in-Judaism-and-Other-Cultures.pdf)
2) https://www.newadvent.org/cathen/10709a.htm
3) https://www.lagazzettaitaliana.com/history-culture/8790-buon-onomastico-the-italian-name-day
4) https://www.fisheaters.com/namedays.html
5) Mary Gage and James Gage, „Birthday Cakes: History & Recipes“ (https://www.newenglandrecipes.org/Birthday-Cake.pdf)
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
