In Sanguine tuo – kázání arcibiskupa Vigana v reakci na exkomunikaci (2024)
Kázání na svátek Nejdrahocennější Krve Páně
Msgr. Carlo Maria Viganò
Redemisti nos, Domine, in sanguine tuo,
ex omni tribu, et lingua, et populo, et natione:
et fecisti nos Deo nostro regnum.
Zj. 5: 9–10
Drazí bratři a sestry,
nejprve mi dovolte, abych se s vámi podělil o svůj klid, s nímž čelím této zkoušce. Stejný vnitřní klid jsem zažil, když jsem před několika lety znovu objevil tradiční mši, kterou jsem od té doby nepřestal výlučně sloužit a která mě přivedla zpět k tepajícímu srdci našeho svatého náboženství, abych pochopil, že sjednocení s Kristem Knězem v oběti věčnému Otci se nutně musí promítnout do mystického obětování sebe sama po vzoru Krista Oběti, v obnovení Božského řádu, v němž nás křesťanská láska stravuje láskou k Bohu a bližnímu, a ukazuje nám, jak nepochopitelné – a také nepřijatelné – je cokoliv měnit na tomto dokonalém řádu, který Církev svatá předjímá na zemi právě tím, že do středu všeho staví Kříž. Stat Crux dum volvitur orbis [Kříž stojí, i když se svět otáčí.].
Šedesát let se však spolu se světem volvitur et ecclesia [otáčí i Církev]. Církevní tělo také ztratilo svůj bod stability: včera v šílené snaze přizpůsobit se světu změkčením své nauky; dnes v úmyslné snaze vymazat Kříž, znamení odporu, aby se zalíbilo Pánovi tohoto světa. A ve světě, který je nepřátelský Kristovu Kříži, není možné hlásat Krista a Krista Ukřižovaného, protože to „rozvrací lidské bratrství“, z nějž je vyloučeno otcovství Otce. Nepřekvapuje proto, že ti, kteří hlásají Evangelium beze změn, jsou považováni za nepřátele. Křesťanům všech věků a na prvním místě Pastýřům se vždy odporovalo, bojovalo se proti nim a byli zabíjeni právě pro tuto neslučitelnost mezi Civitas Dei a civitas Diaboli. Pán nás učí: „Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovati; jestliže mé slovo zachovávali, i vaše budou zachovávati.“ (Jn. 15:20)
Před několika dny mě církev zotročená světem postavila před soud za schizma a odsoudila mě k exkomunikaci za to, že jsem otevřeně vyznával Víru, kterou mi Pán mým biskupským svěcením nařídil hlásat; tutéž Víru, pro kterou byli zabíjeni mučedníci, pronásledováni Vyznavači, vězněni nebo vyháněni kněží a biskupové. Ale jak si vůbec můžeme myslet, že to je pravá Církev, která bije své děti a své služebníky a zároveň přijímá své nepřátele a jejich chyby přijímá za své? Tato církev, která sama sebe nazývá „koncilní“ a „synodální“ je padělkem, anticírkví, pro niž vše začíná a končí v tomto životě a která nechce přijmout nic věčného právě proto, že neměnnost Pravdy Boží je vnitřně cizí permanentní revoluci, která je vítaná a prosazovaná.
Kdybychom nebyli pronásledováni těmi, kdo jsou nepřátelé Kříže, museli bychom pochybovat o své věrnosti Kristu, který z tohoto Trůnu bolesti a krve zasadil smrtelnou ránu Nepříteli lidského rodu. Kdyby byla naše kněžská služba nějakým způsobem „tolerována“, znamenalo by to, že je neúčinná a kompromisní už jen proto, že implicitně akceptuje nemožnou koexistenci protikladů, hermeneutiku kontinuity, v níž je místo pro pravdu i omyl, světlo i tmu, Boha i Beliála. Proto tento rozsudek římského Sanhedrinu považuji za objasňující: Katolík nemůže nebýt ve stavu schizmatu s těmi, kteří odmítají Vyznání víry v křesťanské lásce. Nemůže existovat společenství s tím, kdo jako první přerušil nadpřirozené pouto s Kristem a Jeho mystickým Tělem. Nemůže existovat ani poslušnost a podřízenost vůči zfalšované verzi papežství, v níž se autorita záměrně vzdálila od Krista, prvního principu této autority, aby se proměnila v tyranii.
Stejně jako jsem tedy v morálně nutné volbě návratu k apoštolské mši znovu objevil pravý smysl svého kněžství, tak jsem v rozhodnutí kritizovat apostazi modernistické a globalistické hierarchie také znovu objevil smysl svého biskupského úřadu a toho, že jsem nástupcem apoštolů, svědkem Krista a pastýřem Jeho Církve.
Ustrašenost, lidské ohledy, oportunistické hodnocení, žízeň po moci či zkaženost vedly mnoho mých bratrů k nejjednodušší volbě: opustit Pána v Jeho utrpení a splynout s davem Jeho popravčích, nebo jen přihlížet ze strachu postavit se velekněžím a zákoníkům lidu. Někteří z nich stejně jako Petr opakují: „neznám ho“, aby nebyli postaveni před stejný Sanhedrin. Jiní zůstávají zavření ve svém klášterním útulku, spokojeni s tím, že nebudou souzeni a odsouzeni. Je to však to, co po nás Pán chce? Je to to, k čemu nás povolal, když si nás vyvolil za Své služebníky a hlasatele Svého Evangelia?
Drazí bratři, spolu se mnou žehnejte těmto časům soužení, protože jen v nesnázích máme jistotu, že plníme Boží vůli a posvěcujeme se Jeho milostí. Jak říká sv. Pavel: „Postačí ti moje milost; neboť síla se zdokonaluje v slabosti.“ (2 Kor. 12:9) To, že jsme poslušnými nástroji v Pánových rukou, je nezbytným předpokladem pro to, aby Jeho dílo bylo skutečně Božské.
Žádá se po nás pouze, abychom Ho následovali: Veni, et sequere me (Mt. 19:21). Abychom Ho následovali a vše ostatní opustili, což znamená radikální volbu. Žádá se po nás, abychom zvěstovali Jeho Evangelium, křtili všechny národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a zachovávali věrně vše, co Pán přikázal (Mt. 28:9–10). Žádá se po nás, abychom neporušené předávali to, co jsme dostali – tradidi quod et accepi – bez přídavků, beze změn, bez vynechání. A hlásat Slovo vhodně, důrazně, vytrvale in omni patientia et doctrina (2 Tim. 4:2). Žádá se po nás, abychom každý den vzali svůj kříž, zapřeli sami sebe, byli připraveni vystoupit na Kalvárii a nechat se ukřižovat s Kristem, abychom s Ním vstali z mrtvých a podíleli se na Jeho vítězství a triumfu v blažené nebeské věčnosti. Žádá se po nás, abychom na svém těle doplnili to, co chybí v Kristových útrapách, pro dobro Jeho Těla, kterým je Církev (Kol. 1:24). Pastýři se musí vrátit k tomu, že budou náležet Kristu a setřesou ze sebe tísnivé jho otroctví světu, které z nich činí spoluviníky zkázy Církve.
Z Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, probodeného kopím, proudí nekonečná milost svátostí a zejména katolického kněžství. Zajišťuje trvání Kristova vykupitelského působení v celých dějinách, aby dokonalá Božská Oběť – která jednou provždy vešla do velesvatyně skrze Svou vlastní krev (Žid. 9:12) – mohla být i nadále přinášena pod svátostnými způsobami věčnému Otci. Stejně tak, když se zdá, že je Církev poražena a je vydávána za mrtvou, kopí v jejím boku obnoví proud krve a vody, položí základ budoucí obnovy a zaručí zachování kněžství, mše a svátostí – Tradice. To bude ta krev a voda, která zavlaží tuto zemi vyprahlou a rozpraskanou suchem, žíznící po Pravdě a Dobru, aby semen Christianorum mohlo vzejít a přinést plody.
Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci (Mt. 7:15). Těmito slovy, která jsou významně pronášena v liturgii této sedmé neděle po seslání Ducha Svatého a která budeme číst v posledním Evangeliu, nás Pán varuje před těmi, kdo si přivlastňují dar proroctví, aby popírali Víru, kterou zjevil a kterou učil apoštoly, aby mohla být věrně předávána po staletí. Pán neříká: Mějte se na pozoru před těmi, kteří zasévají omyl, ale před nepravými proroky. Kdo jsou tito nepraví proroci, tito pseudokristové, o nichž mluví Písmo svaté? [N]eboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činiti veliké zázraky a divy, takže by i vyvolené svedli v blud, kdyby bylo možno. Hle, předpověděl jsem vám to (Mt. 24:24–25). To jsou prodejní lidé, falešní pastýři, ti, které můžeme poznat ex fructibus eorum, podle jejich ovoce, podle toho, co dělají (Mt. 7:16–20). My ty plody známe a máme je před očima: plánované zničení Pánovy vinice Jeho vlastními vinaři.
To, co se mi přičítá jako zločin, aby mě mohli prohlásit za schizmatika a odsoudit k exkomunikaci, bylo zapsáno do protokolu procesu, který neodsuzuje mě, ale mé žalobce, nepřátele Kristova Kříže. Až zatmění, které zatemňuje Církev, skončí a Náš Pán se vrátí do středu života Jeho služebníků, naleznou ti, kteří jsou dnes vyobcováni, spravedlnost, a ti, kteří zneužívají svou moc, aby rozptylovali Pánovo stádo, se budou muset zodpovídat před Jeho soudem a před soudem dějin. Budeme pokračovat v tom, co dělali všichni katoličtí biskupové, kteří jimi byli často pronásledováni.
A my budeme pokračovat v naší práci, i když nám v ní budou bránit ti, kdo uchvátili moc svatých klíčů proti samotné Církvi. Autorita Pastýřů – a autorita Nejvyššího pontifika – je v rukách falešných pastýřů, kteří jako takoví spoléhají právě na naši úctu k hierarchii a na naši obvyklou poslušnost, aby nás přiměli přijmout zradu Krista a zkázu duší. Autorita však pochází pouze od Krista, který chce, aby všichni byli spaseni a dosáhli věčné blaženosti skrze jedinou Archu spásy. Pokud zástupná autorita na zemi hlásá spásu prostřednictvím falešných náboženství a zbytečnost Kristovy Oběti, přetrhává pupeční šňůru, která ji s Ním spojuje, a tím se delegitimizuje. My se neoddělujeme od svaté matky Církve, ale spíše od prodejných lidí, kteří ji zamořují. Neodmítáme poslušnost a podřízenost pontifikovi, ale spíše těm, kteří papežství ponižují a manipulují s ním proti Kristově vůli. Nepochybujme o zjevené Pravdě – quod Deus avertat! [Bůh chraň!] – ale spíše o omylech, které všichni papežové vždy zavrhovali a které se nám dnes vnucují těmi, kteří chtějí Církev svatou učinit služkou jejích nepřátel (Kniha Pláč 1:1), těmi, kteří sami sebe klamou, že mohou tělo Církve udržet naživu tím, že ho oddělí od jeho Hlavy, kterou je Kristus.
Nemáme pontifika, který nás může soudit a exkomunikovat. Kdyby zde byl papež, nebyl bych ani postaven před soud, ani exkomunikován či prohlášen za schizmatika, protože bychom oba vyznávali stejnou Víru a přijímali bychom u stejného oltáře. Jestliže mě dnes Bergoglio staví před soud, aby mě odsoudil a exkomunikoval, je to právě proto, že veřejně vyznává, že patří k jinému náboženství a že předsedá jiné církvi – své církvi, synodální církvi –, ze které jsem „vyloučen“, protože jsem katolík a jsem jí skutečně cizí.
Modlete se, drazí bratři. Modlete se v první řadě za věřící a služebníky, kteří žijí v rozporu morální příslušnosti k pravé Kristově Církvi a zároveň k falešné církvi uzurpátora Bergoglia, aby se probrali z letargie a sešikovali se pod Křížem a vydali svědectví Pravdě. Modlete se za ty biskupy a kněze, kteří pokorně a navzdory své nemohoucnosti slouží Pánu. Neznehodnocujme Nejdrahocenější Krev, kterou za nás prolil, a ujistěme se, že se sv. Pavlem můžeme opakovat: Gratia Dei in me vacua non fuit (1 Kor. 15:10). Tato Krev dnes sestoupí na náš oltář a bude na něj sestupovat tak dlouho, dokud bude mít Církev biskupy, kteří budou moci zachovávat kněžství, a kněze, kteří budou slavit svatou Oběť podle obřadu, který nám předala posvátná Tradice. Proto jednejme s klidným srdcem a v přesvědčení, že to, co děláme, je v souladu s Boží vůlí. A kéž by tomu tak bylo.
+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup
7. července 2024
Dominica VII post Pentecosten
(Zveřejněno 16. července 2024.)
Zdroj: Exsurge Domine
Překlad: D. Grof
