Znamení: Rozjímání o „lásce, která dovede pohnout sluncem i hvězdami“ (2024)
Roberto de Mattei
24. května 2024
V uplynulém roce se po celém světě množily výjimečné meteorologické jevy, včetně zatmění a polární záře.
8. dubna 2024 nastalo v Americe velké zatmění Slunce viditelné od Mexika přes Spojené státy až po Kanadu. Bylo to čtrnáct dní po zatmění Měsíce, které 25. března zatemnilo nebe nad částmi Amerik a nad Evropou.
O několik měsíců dříve, 5. listopadu 2023, osvítila nebe nad půlkou Evropy aurora borealis [severní polární záře], která byla v Itálii pozorovatelná od Alp až k pobřeží Jaderského moře. 25. března vytvořila nová magnetická bouře polární záře nad naší planetou, které byly viditelné v různých zeměpisných šířkách. Nová aurora borealis ozářila mezi 10. a 11. květnem 2024 nejen oblohu na severní polokouli, ale také jižní Evropu. Polární záře jsou velmi vzácné, přesto v posledních měsících desítky milionů lidí v Itálii a po celém světě byly třikrát svědky působivého představení.
Tyto neobvyklé události určitě mají své přirozené vysvětlení. Aurora borealis je optický jev, při němž v atmosféře lze pozorovat pohyblivé pásy různých barev, které jsou výsledkem střetu částic nesených slunečním větrem s plynnými částicemi v zemské atmosféře. Zatmění Měsíce nastává, když se Země dostane mezi Slunce a Měsíc, zatímco při zatmění Slunce se Měsíc dostane mezi Slunce a Zemi a částečně nebo zcela zakryje Slunce. Mimo „vědecké“ vysvětlení, které redukuje přírodní jevy na kombinaci vzájemně spojených a pohybujících se částic hmoty, však existuje otázka, zda neexistuje hluboký a neviditelný význam těchto událostí.
Na nedostatečnost čistě kvantitativní analýzy přírodních událostí upozornil již sv. Augustin, který ve své Promluvě č. 68 cituje Knihu Moudrosti a obviňuje ty, kteří zkoumají vesmír a nejsou schopní nalézt Toho, od Nějž je vše stvořeno. „...neboť jestliže mohli tolik poznati, že uměli svět prozkoumati, jak to, že jeho Pána dříve nenalezli?“ (Moudrosti 13:9) „Zkoumali pohyb hvězd, vzdálenost mezi různými hvězdami a dráhu nebeských těles. Zabývali se tedy tímto studiem a dospěli k takovým vědeckým poznatkům, že předpovídali zatmění Slunce a Měsíce, a když je předpověděli, nastala v předpovězený den a hodinu, v jimi předpovězené míře a na jimi předpovězeném místě v prostoru. Úžasná dovednost! Úžasná dovednost! Když se však vydali hledat Stvořitele, který stál nedaleko od nich, nemohli Jej nalézt. Kdyby Jej nalezli, měli by Ho v nitru.“
Ve starověku a v křesťanském středověku lidé zkoumali nebe a snažili se poznat smysl mimořádných událostí, jako to učinili například mudrcové, když se objevila kometa oznamující narození Spasitele. A když Ježíš zemřel na Kalvárii, obloha potemněla a země se zachvěla (Mt. 27: 45–51). Církevní otcové totiž poznamenávají, že bylo příhodné, aby na zemi padla tma ve chvíli, kdy byl ukřižován Ten, který přišel přinést světu světlo.
Ve Fatimě v červenci 1917 Naše Paní třem dětským pasáčkům vyjevila, že trestu, který dopadne na lidstvo, pokud nevyhoví jejím požadavkům, bude předcházet velké znamení z nebe: „Až spatříte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení od Boha, že se chystá ztrestat svět za jeho hříchy prostřednictvím války, hladomoru a pronásledování Církve a Svatého otce.“
Druhé světové válce, která vypukla 1. září 1939, přecházely dvě polární záře 25.–26. ledna 1938 a 23. srpna 1939. Sestra Lucie z kongregace sv. Doroty v Tuy ve Španělsku, kde tehdy žila, zřejmě ztotožnila polární záři z roku 1938 s „velkým znamením“, které předpověděla Naše Paní. „Bůh to použil, aby mě přiměl pochopit, že Jeho spravedlnost dopadne na provinilé národy, a já jsem pak začala naléhavě žádat o kající Svaté přijímání o prvních sobotách a o zasvěcení Ruska.“ (Documentos de Fatima, Porto, 1976, str. 231)
Slova sestry Lucie dávají podnět k zamyšlení, ale protože druhá světová válka byla počátkem a nikoliv koncem trestů, které dopadnou na lidstvo kvůli jeho nevěrnosti, musejí být polární záře z roku 1938 a 1939 považovány za předzvěst a náznak dalších nebeských znamení, která přijdou, aniž by byl jejich přirozený či nadpřirozený původ jasný.
Ať už Naše Paní předpověděla jakékoliv nebeské znamení, zdá se být pravděpodobné, že jej Boží Prozřetelnost neposkytne ani tak k obrácení těch, kteří jsou ponořeni do hříchu, jako spíš k posilnění víry a naděje těch, kdo bojují za ustavení království Panny Marie slíbeného ve Fatimě. Podle Evangelia dokonce ani člověk vzkříšený z mrtvých nemohl otřást nevírou bratrů boháče Epulona, kteří odmítli slova proroků (Lk. 16:19–31). Jak by mohli být ti, kteří setrvávají v odmítání prorockého poselství, které Naše Paní dala světu ve Fatimě, přesvědčeni znamením z nebe, ať už by bylo jakkoliv velkolepé.
23. srpna 1939, v den, kdy sovětský a německý ministr zahraničí Vjačeslav Molotov a Joachim von Ribbentrop podepsali pakt o neútočení mezi těmito dvěma zeměmi, který vedl k rozdělení Polska, shromáždil Hitler nejbližší kolegy ve svém úkrytu v salcburských Alpách. „Té noci,“ napsal režimní architekt Albert Speer, „jsme se zdržovali na terase Berghofu a obdivovali vzácný nebeský jev: asi tak hodinu osvětlovala intenzivní aurora borealis rudým světlem legendární Untersberg, který stál před námi, zatímco nebeská klenba byla paletou barev duhy. Poslední dějství Soumraku bohů nemohlo být zinscenováno lépe. Dokonce i naše tváře a ruce byly zbarvené nepřirozeně rudě. Tato podívaná v nás vyvolávala hluboké znepokojení“ (Vzpomínky na Třetí říši, ital. překl., Mondadori, Milán, 1997, str. 196).
Nacističtí potentáti byli užaslí, ale nedokázali pochopit symboliku této události, na rozdíl od toho, co se stalo o sto let dříve spisovateli Adalbertu Stifterovi (1805–1868), který 8. července 1842 ve Vídni pozoroval velké zatmění Slunce. Stifter tvrdí, že nikdy v životě nebyl tak ohromen, a viděl v tom ruku Boží: „Nikdy v celém svém životě jsem nebyl tak otřesen vznešenou hrůzou jako v oněch dvou minutách.“ (Eclipse. Winter Letters from the Bavarian Forest, ital. překl., Boloňa, 2006, str. 38)
Bůh si od věčnosti nejen přál, aby tyto mimořádné nebeské události nastaly, ale chtěl do našich srdcí vložit hluboký pocit posvátné hrůzy a úžasu, který v nás vyvolává touhu objevit jejich smysl. Tento duch, který nám dovoluje rozjímat o „metafyzické symfonii vesmíru“, o níž mluvil Plinio Corrêa de Oliveira (Sacred Contemplation of the Universe, Cantagalli, Siena, 2013) musí být znovuzískán, abychom obnovili hluboce posvátnou a Bohem ustavenou společnost.
Ztráta transcendentního smyslu dějin odpovídá zániku metafyzického pohledu na přírodu. V obou případech je Bůh, stvořitel nebe a země, z tohoto stvořeného vesmíru vyloučen. Pozvedněme tedy svůj zrak k nebeské klenbě a pokusme se pochopit ona tajemná poselství, která astronomové nechápou, ale která neuniknou těm, kdo ve vesmíru rozjímají o „lásce, která dovede pohnout sluncem i hvězdami“. (Dante, Ráj, 23, 145)
Zdroj: Rorate Caeli
Překlad: D. Grof
