Dvanáct způsobů, jak překonat skrupulózní svědomí (2021)
E. Christian Brugger
OBTÍŽNÉ MRAVNÍ OTÁZKY: Dobrou zprávou je, že skrupulóznost není neslučitelná se svatostí. Další dobrou zprávou je, že lze tento neduh překonat. Zde je dvanáct bodů s radami, jak na to.
Tři světci, kteří byli známí svým bojem se skrupulemi: sv. Ignác z Loyoly, sv. Terezie z Lisieux a sv. Alfons z Liguori
Většina z nás ve svém duchovním životě zakusila skrupule a někteří z nás je považují za duchovně paralyzující. Sv. Ignác z Loyoly definuje skrupule jako to, „když se svobodně rozhodnu, že je hříchem to, co hříchem není“. Skrupulózní svědomí vidí hřích i tam, kde není.
Měli bychom ho odlišit od vnímavého nebo citlivého svědomí. Citlivé svědomí je správným svědomím. Je citlivé na příležitosti k lehkému hříchu. Například se vyhýbá tomu, aby někdy mluvilo v rozporu s tím, co považuje za pravdu, a to i v malých věcech, v tzv. milosrdné lži. Vyhýbá se sledování televizních pořadů, které znevažují Pána, Jeho přikázání nebo Církev, protože člověk nechce mít ve své mysli tyto obrazy a rouhání. Vyhýbá se negativním věcem, zvláště, když hovoří o druhých, kteří nejsou přítomni.
Skrupulózní svědomí je mylným svědomím. Obává se věcí, které nejsou hříšné. Skrupulózní lidé se bojí, že jsou jejich modlitby nedostatečné, že je Bůh nemiluje, neodpustí jim, že se na ně zlobí, že je lhostejný k jejich blahu nebo dokonce, že neexistuje. Obávají se, že je Bůh trestá a často jsou chorobně zaujatí peklem. Bojí se, že jsou posedlí ďáblem nebo že dělají věci, které je otevírají ďáblu. Mohou zažívat fixaci na čísla, často na čísla s náboženským významem jako například tři nebo sedm. Jsou posedlí tím, co je správné, a můžou shledat, že rozhodování je paralyzuje – jsou prokletí, když se rozhodnou i když se nerozhodnou. Vyčítají si, když se jim hlavou honí sexuální představy, a pociťují zvláštní sebenenávist, když se tyto myšlenky týkají náboženských postav, jako je Panna Maria nebo Ježíš. Prostupuje je pocit viny, pocit, že zhřešili.
Někteří psychologové skrupulóznost charakterizují jako projev obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD). Skrupulózní lidé zažívají vtíravé (obsedantní) myšlenky – třeba, že se na ně Bůh zlobí. Aby toto napětí zmenšili, konají náboženské rituály jako například opakují modlitbu, chodí opakovaně ke zpovědi, třikrát se přežehnávají... Mají však pocit, že jejich modlitby nebo jednání nedostačují a tak nutkavě opakují rituály. Přenášejí si svou skrupulóznost do svátosti pokání a zpovídají se z věcí, které nejsou hříšné, nebo z hříchů, ze kterých se již zpovídali. Pak na chvíli pociťují úlevu a znovu upadají do neuspořádaného myšlení. Neustále pociťují potřebu opětovného ujišťování, že cokoliv, co dělají, je správné: Bylo to v pořádku? Udělal jsem správnou věc? Hřešil jsem těžce?
Hořkou ironií je, že nepřiměřená starost o to, aby se člověk vyhnul hříchu, může k určitým hříchům vést: k zoufalství, k nechuti k duchovním věcem nebo lidem nebo vyhýbání se jim, zanedbávání modlitby, starosti o světské zájmy, opuštění křesťanské víry.
„Program dvanácti kroků“, tolik ceněný jako pomoc lidem k překonání otroctví závislosti, je plný lidí, kteří sami sebe označují za „uzdravující se katolíky“ – lidí, kteří pochopili, že neopodstatněný náboženský pocit viny byl součástí jejich problému. Mnozí však opouštějí víru namísto toho, aby se vypořádali se svou obsedantní religiozitou. Viní náboženství, ne svou patologii.
Dobrou zprávou je, že skrupulóznost není neslučitelná se svatostí. Někteří z našich nejuctívanějších světců bojovali se skrupulózností: sv. Alfons z Liguori, sv. Ignác z Loyoly, sv. Terezie z Lisieux a sv. Faustyna Kowalská.
Další dobrou zprávou je, že lze tento neduh překonat. Předkládám dvanáct bodů s radami, jak překonat skrupulózní svědomí.
1) Přiznejte si, že jste skrupulózní, že často provádíte neobvyklé rituály, abyste se „srovnali“ s Bohem, že bojujete s tím, abyste jasně viděli morální pravdu, zvláště, když se týká vašeho vlastního rozhodování. Přiznat si, že trpíte duchovním neduhem, je prvním krokem k jeho překonání.
2) Vyhledejte pomoc dobrého zpovědníka – takového, který je věrný katolické pravdě a jehož úsudku věříte. A držte se ho. Nepřebíhejte od jednoho zpovědníka ke druhému. Pokud po nějakém čase zjistíte, že obvyklé rady, které vám dává váš zpovědník, neřeší váš problém, měli byste si najít věrného katolického terapeuta, aby vám pomohl s těmi věcmi vašeho stavu, na něž není kněz vyškolen.
3) Dejte si předsevzetí, že budete přijímat soudy svého zpovědníka nebo terapeuta, pokud jde o vaše pokřivené standardy. Nejde o slib poslušnosti. Jde jednoduše o praktický nástroj a lze s tím kdykoliv přestat. Když se však budeme spoléhat na spolehlivé lidi, kteří jsou vzorem zdravého svědomí, může nám to pomoci následovat správné morální měřítko pro rozlišování mezi hříchem, pokušením a patologií.
4) Všímejte si příkladu jiných dobrých a zdravých křesťanů. Vezměte si jejich příklad pro sebe jako normu: To, co je dobré pro ně, bude obvykle dobré i pro vás.
5) Statečně odolávejte pokušení jednat z nutkání ulevit si z napětí, které způsobují skrupule. Zvláště odolávejte pokušení zpovídat se ze stejné věci dvakrát.
6) Pokud máte pochyby, zda jste zhřešili, měli byste nedůvěřovat svému úsudku a dočasně usuzovat, že jste nezhřešili. Pak se zeptejte zpovědníka. Pokud vaše pochybnost vychází z nedostatečné znalosti katechismu, opět se zeptejte svého zpovědníka, zda byla vaše volba špatná a akceptujte jeho úsudek. Odolávejte nutkání zpovídat se z nejistých hříchů.
7) Pokud máte pochyby, zda jste svolili ke špatným myšlenkám, opět předpokládejte, že nesvolili. Stálá a nutkavá pokušení nejsou sama o sobě hříšná. Kát bychom se měli pouze tehdy, když rozpoznáme moment, kdy jsme k nim určitě svolili, abychom v nich měli zalíbení a potěchu.
8) Pokud pochybujete, že vaše zpověď byla zcela dostačující, můžete to uzavřít s tím, že byla. Pokud zapomenete nějaké lehké hříchy, je to v pořádku. Neexistuje povinnost zpovídat se z lehkého hříchu. Navíc může být lehký hřích mimo zpověď prominut mnoha způsoby: prostřednictvím skutků, které poskytují milost, např. přijetí Svátosti oltářní nebo pomazání nemocných; skutků, které v sobě zahrnují odpor ke hříchu, např. bití se v prsa nebo Modlitba Páně; a prostřednictvím skutků úcty k Bohu jako např. pokropením svěcenou vodou (viz sv. Tomáš Akvinský Summa theologická, Q. 87, Art. 3). Pokud si nejste vědomi jasného rozhodnutí nevyznat nějaký hřích, který je určitě smrtelný, můžete s důvěrou přijmout rozhřešení a být si jisti, že „rozhřešení odstraňuje [váš] hřích“ (Katechismus katolické Církve, 1459).
9) Pokud pochybujete, zda jste byli ve zpovědnici dostatečně kající, můžete skutečnost, že jste šli ke zpovědi, brát jako důkaz dostatečné lítosti.
10) Snažte se mít před očima pravdu, že vás Bůh miluje. Často si připomínejte jeho milosrdenství, šlechetnost a laskavost. Opakujte si, že vás vždy a zdarma přijímá a odpouští vám hříchy i s vaší skrupulózností.
11) Můžete si napsat malou kartičku se skvělými slovy sv. Pavla Římanům 8:35–8:39 a nosit ji u sebe – nebo ještě lépe, zapamatovat si je:
Kdo nás tedy odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečenství nebo pronásledování nebo meč?... Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani knížata [ani mocnosti], ani věci přítomné ani budoucí, ani síla, ani výška ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nebude nás moci odloučiti od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem.
12) Kdykoliv v této oblasti zažijete úspěch, všímejte si svého chování – poučte se, co jste udělali, jaké to bylo a pokuste se v budoucnu jednat podobně. Cílem je, abyste došli k tomu, že se budete spoléhat na své vlastní soudy.
Poslední poznámka pro zbožné rodiče. Věřící rodiče někdy nevěnují dostatečnou pozornost projevům skrupulóznosti u svých dětí, protože mají potěšení ze zbožnosti svých dětí. Skrupulóznost se může projevit už u pěti až sedmiletých dětí. Ještě před dosažením věku rozumu se mohou vytvořit návyky, které se přenášejí do dětství a mladé dospělosti, a které mohou pokřivit náboženské prožívání a znemožnit nezbytný přechod od dětské víry k víře dospělých, která obvykle začíná v pubertě.
Nebuďte lhostejní k duchovní zásadě: Skrupulózní rodiče vychovávají skrupulózní děti. A později, když pochopí, že jejich pocity viny byly bezdůvodné, riskují, že se z nich stanou „uzdravující se katolíci“.
Zdroj: National Catholic Register
Překlad: D. Grof
