Poslední večeře a liturgie (2011)
Starobylé zobrazení raně křesťanského „agapé“, hodů lásky
Je nezvratně potvrzenou skutečností, že ve starověku neexistovalo nic jako mše versus populum [čelem k lidu], protože všechny liturgie se sloužily čelem k východu v očekávání druhého příchodu Krista. Ani v situaci, kdy z geografických nebo architektonických důvodů musela být budova, v níž kněz u oltáře sloužil mši, postavena tak, že směřovala jiným směrem, se nesloužilo versus populum, protože celé společenství se během kánonu obracelo a směřovalo k východu, takže kněz i lid byli i tak orientováni týmž směrem. A tak, i když se zdá, že některé starobylé římské kostely mají uspořádání usnadňující liturgii versus populum (jako to má většina moderních kostelů s oltáři přesunutými od zdi), musíme mít na paměti, že také věřící se obraceli čelem k východu spolu s knězem. Jestliže existovaly okolnosti, kdy kněz a věřící stáli čelem k sobě, jako např. při kázání, určitě to nebylo za tím účelem, aby se Eucharistie nahlížela jako jakýsi druh „společného jídla“ nebo komunitní celebrace, protože to bylo to poslední, o co by se Otcové starali.
Modlitba směrem k východu byla v rané Církvi všeobecná. Sv. Jan z Damašku okolo roku 740 napsal:
„Nikoliv náhodou a ne bezdůvodně se při modlitbě obracíme na východ. Vzdáváme předně modlitbou Stvořiteli dvojí úctu, neboť sami jsme z dvojí přirozenosti – viditelné i neviditelné, to znamená z rozumové a smyslové. Dle toho Ho Slavíme i duchem i tělesnými údy, a jsme pokřtěni vodou a Duchem, tak se dvojím způsobem sjednocujeme s Pánem: účastenstvím v tajinách [svátostech] a v milosti Svatého Ducha. Poněvadž Bůh je světlo rozumové a Krista nazývají Písma »Sluncem spravedlnosti« a »Východem«, volíme, východ, když ho uctíváme. Všechno krásné a dobré totiž zasvěcujeme Bohu, z něhož se všechno dobro stává skutečně dobrem.“
Starozákonní David se vyjádřil takto: „Království země, zpívejte Bohu, oslavujte Pána, který vystupuje na nebesa nebes k východu.“ Písmo dále praví: „Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ A po provinění vyhnal ho odtud a „zapudil ho z ráje rozkoše“, zřejmě dále na západ. Kvůli tomu se v touze po pradávné vlasti a s očima k ní upřenýma modlíme k Bohu.
Také Mojžíšův stánek měl záclonu a slitovnici obrácenou k východu. Pokolení Judovo jakožto nejvzácnější tábořilo na východní straně. I ve skvělém chrámě Šalamounově byla brána Hospodinova také na východě. Co je však nejdůležitější: ukřižovaný Pán byl přece obrácen tváří na západ, a proto se v modlitbě obracíme tak, abychom na Něho patřili. Také když vstupoval na nebesa, vznášel se k východu a k té straně se mu klaněli apoštolové, a podobně tak jednou opět přijde, jak Ho viděli jdoucího do nebe, což On sám zaslíbil slovy: „Neboť jako blesk ozáří oblohu od východu až na západ, takový bude příchod Syna člověka.“
Proto tedy očekávajíce Jeho příchod, modlíme se obráceni k východu. Je to ovšem nezapsaná tradice apoštolů. Odevzdali nám totiž mnohé věci, které nejsou zapsány. (De Fide Orthodoxia, XII)
Toto směřování na východ je principem, který musíme mít na paměti, když se díváme na ranou křesťanskou bohoslužbu. Mše byla (správně) chápána jako eschatologická a obětní, nikoliv jako společná celebrace. Je docela zajímavé si všimnout, že historicky vzato prvním jedincem, který navrhoval slavení mše versus populum, nebyl nikdo jiný než Martin Luther, a že toto doporučení vydal výslovně za účelem umenšení obětní povahy mše. V roce 1526 Luther napsal:
„Mešní roucha, oltáře a osvětlení se mohou zachovat do doby, až se všechna sama změní nebo až se nám zlíbí je změnit: ačkoliv, když někdo v této věci přijme odlišný postup, nebudeme zasahovat. Při pravé mši mezi upřímnými křesťany by se však neměl zachovat oltář a kněz by se měl vždy obracet k lidu, jako to nepochybně učinil Kristus při Poslední večeři. K tomu však musí nastat vhodná doba.“ (The German Mass and Order of Divine Service, III)
Dva body, které nás zde zajímají, jsou, za prvé to, že Luther chápe slavení „čelem k lidu“ tak, jako že je více v souladu s jeho naukou o mši než tradiční směřování ad orientem a za druhé, že tento názor ospravedlňuje tím, že se odvolává na zasedací pořádek při Poslední večeři, kde byl Kristus „nepochybně“ také čelem k lidu.
Zde máme vynikající příklad archeologismu, tj. praxi, kdy se odhazují dlouhodobé liturgické tradice ve prospěch návratu k jakési předpokládané apoštolské jednoduchosti. Archeologismus je samozřejmě mylný, jak poukázal papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei, protože popírá, že Boží Prozřetelnost vede Církev prostřednictvím Ducha Svatého při vývoji na základě Tradice a to ve prospěch jednoduchosti rané Církve. V encyklice Mediator Dei papež prohlásil: „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“. (MD 61) V tomto stylu pronesl Newman svůj proslulý výrok v Eseji o vývoji křesťanské nauky: „Neustále se honí za úžasnou prvotní jednoduchostí, my [však] spočíváme v katolické plnosti.“ (II. část, kap. VIII, odst. 12).
Kvůli tomuto argumentu bychom také měli zmínit, že archeologismus selhává i z dalšího důvodu: Sotva kdy je přesný při popisu toho, co je a co není „apoštolské“. O přijímání na ruku, jáhenkách, bohoslužbách v národním jazyce, mši čelem k lidu a o veškerém nepořádku moderních novot se říká, že mají apoštolský původ, i když se ve skutečnosti nic z toho v prvotní Církvi nenachází (nebo, pokud zde jsou stopy něčeho z toho jako v případě oltářů přesunutých od zdi, se moderní liturgisté zcela mýlí ohledně toho, proč tomu tak bylo). Uvidíme, že toto je skutečně i případ Lutherova tvrzení, že Ježíš jedl Poslední večeři čelem ke Svým učedníkům a že by tedy kvůli tomu měla být mše versus populum.
Odkud měl Luther svou představu, jak se jedlo při Poslední večeři? Protože Nový zákon nenabízí dostatečné důkazy, měl ji pravděpodobně z vyobrazení ve své renesanční době, na základě nichž formoval svůj názor, tj. z děl jako je Da Vinciho „Poslední večeře“.
Renesanční vyobrazení kvůli starosti o symetrii, perspektivu a ohnisko vždy umisťovala Našeho Pána do středu scény. Bylo to však spíše z uměleckých důvodů než kvůli starosti o historickou přesnost. Luther spolu s mnoha dalšími lidmi od té doby tato slavná vyobrazení vnímal tak, že odrážejí to, co se skutečně stalo.
Jídlo se ve starověku jedlo vleže, a pokud je mi známo, bylo tomu tak všude v římském, řeckém i semitském světě. Stolovníci se položili na loket na polštářích umístěných v půlkruhu kolem velmi malého kulatého servírovacího stolu. Všichni hosté byli usazeni pouze kolem jedné strany stolu a druhou stranu nechávali zcela otevřenou. Z této volné strany služebníci servírovali jídlo. To vše můžete vidět níže na známé fresce z chrámu Costanza, která zobrazuje světské římské jídlo.
Navíc, což je pro naši rozpravu důležitější, hlava nebo pán hostiny zcela jistě neseděl ve středové pozici. Ve starověku střed nevyjadřoval význačnost, jako je tomu dnes. Pán hostiny spíše seděl u stolu zcela vpravo, protože nejčestnější místo bylo po „pravé ruce“. Vidíme to na několika starověkých a středověkých vyobrazeních Poslední večeře, z nichž nejznámější je mozaika v bazilice Sant Apollinare Nuovo v Ravenně z raně byzantské doby. Všimněte si půlkruhového uspořádání míst, kde se Kristus zcela jasně nachází po pravé ruce.
Totéž vidíme v katedrále Matky Boží v Monreale na Sicílii na vyobrazení pocházejícím z normanského období. Opět vidíme půlkruhové uspořádání s Kristem zcela vpravo. Jenom tentokrát sedí, nikoliv leží, což odráží změnu stolovacích zvyků, která se odehrála mezi byzantským a normanským obdobím.
Postupem času se to, co původně bylo malým kruhovým stolem ve středu, zvětšilo a začalo dominovat scéně. Na ruské ikoně „Mystická večeře“, která se datuje zhruba do roku 1497, můžeme níže vidět, že stůl se nesmírně zvětšil. Člověk si nicméně povšimne, že i tato ikona zachovává půlkruhové uspořádání míst s Kristem zcela vpravo.
Forma na Východě přetrvala mnohem déle než na Západě asi proto, že Byzantská říše si déle zachovala mnohé kulturní zvyky starověkého světa neporušenější než latinský Západ. Na Západě příchod renesance na počátku 14. století se svým důrazem na techniku, symetrii, proporce a perspektivu změnil způsob, jakým byla zobrazována Poslední večeře. Protože italští umělci hledali symetrii a ohnisko, nevyhnutelně museli umístit Krista do středu. Jediným realistickým způsobem, jak vyobrazit dvanáct apoštolů rozsazených kolem Pána, bylo prodloužit stůl na velmi dlouhý obdélníkový tvar jako to je v Da Vinciho verzi. Ačkoliv i v rané Církvi byl Kristus příležitostně umisťován do středu vyobrazení Poslední večeře, nebylo to až do renesance normou.
Když se vrátíme zpět k Lutherovi a mši, ti, kteří chtějí přesunout oltář doprostřed shromáždění, aby dosáhli uspořádání, které je více „jako kolem stolu“, a pro ospravedlnění se odvolávají na Poslední večeři, se mýlí. Za prvé, ne všichni Kristovi učedníci byli shromážděni kolem něj v půlkruhu jeden vedle druhého. Navíc neseděli „čelem ke Kristu“, ani On k nim, ale museli se mírně otočit v devadesátistupňovém úhlu, aby Jej viděli, když hovořil. Pak však opět ti, kteří takto argumentují, nemají starost o to, co raná Církev dělala nebo proč to dělala. Stejně jako Luthera je zajímá jen to, aby liturgii přizpůsobili tak, aby vyhovovala moderním představám toho, co je Eucharistie a Církev. Spíše než se tedy snažit vynucovat návrat k minulosti, která nikdy nebyla, nebo se vracet zpět k semitskému stolovacímu uspořádání míst, které by pro velká liturgická shromáždění jako je mše bylo nepraktické, je nejlepší se prostě držet Tradice Církve, ne tak, jak toto uspořádání zamrzlo v čase v roce 100, ale jak se během věků vyvinulo a došlo k nám, tzn. s knězem a lidmi čelem ke Kristu a vyjadřujícím obětní povahu mše v očekávání Jeho slavného návratu.
Zdroj: Unam Sanctam Catholicam
Překlad: D. Grof
