Je Novus Ordo mše neplatná či svatokrádežná a měl bych se jí účastnit, když nemám jinou možnost? (2024)
P. Peter Scott, FSSPX
Platnost reformovaného mešního ritu, jak jej v roce 1969 v latině uveřejnil Pavel VI., se musí posuzovat dle stejných kritérií jako platnost ostatních svátostí, totiž podle materie, formy a intence. Chybná teologie a smysl obřadů, které vylučují každý odkaz na hlavní smírný cíl oběti, nutně nemusí mši zneplatňovat. Úmysl činit, co Církev činí, i když to kněz chápe nedokonale, stačí k platnosti. Pokud jde o materii, je k platnosti potřeba pšeničný chléb a pravé víno z hroznů. Změny ve slovech formy v latinském originále, ačkoliv jsou jistě nedovolené a v dějinách Církve bezprecedentní, nemění podstatu jejího smyslu, a tudíž mši nezneplatňují.
Všichni však víme, že taková nová mše v latině je zvláštností, která je díky samotné reformě odsouzena k vyhynutí. Platnost nových mší, které se již více než třicet let skutečně slouží v dnešních farnostech, je zcela odlišná otázka. Přísady v hostii někdy zneplatňují materii. Změna v překladu slov Našeho Pána „za mnohé“ na ekumenicky přijatelné „za všechny“ vrhá na platnost formy přinejmenším stín pochybnosti. Nejdůležitější je však skutečnost, že intence Církve přinášet pravou oběť na smír za hříchy živých i mrtvých se třicet let smazává. Většina bohoslužeb má ve skutečnosti opačnou intenci, a to oslavu, kdy společenství chválí Boha. Za takových okolností je pro kněze velice snadné, aby už neměl intenci činit, co Církev činí, a aby se nová mše stala z tohoto důvodu neplatnou. Problémem je, že intence je skrytá a nikdo ji nezná. Zatímco tradiční mše vyjadřuje pravou intenci Církve jasným a nedvojznačným způsobem, takže všichni jsou si jistí knězovou intencí, nová mše ji nevyjadřuje. Pochybnost o neplatnosti kvůli nedostatečné intenci tudíž, zvlášť v případě zjevně modernistických kněží, nelze sejmout či odstranit.
Neplatná mše samozřejmě není vůbec mší a nesplňuje nedělní povinnost. Kromě toho, pokud jde o svátosti, mají katolíci povinnost přidržet se „pars tutior“, bezpečnější cesty. Není přípustné vědomě přijímat pochybné svátosti. Nikdo tudíž nemá povinnost plnit nedělní povinnost navštěvováním nové mše, ani když neexistuje žádná jiná možnost.
I kdybychom si však mohli být jistí platností Novus Ordo mší slavených v dnešních koncilních chrámech, nevyplývá z toho, že jsou Bohu milé. Právě naopak, jsou objektivně vzato svatokrádežné, i když si toho ti, kteří se jich účastní, nejsou vědomí. Takovým tvrzením nemyslím, že všichni, kteří slaví novou mši nebo se ji účastní, jsou nutně v těžkém hříchu, protože udělali něco, co přímo uráží všemohoucího Boha a našeho Božského Spasitele.
Svatokrádež je hříchem proti ctnosti náboženství a definuje se jako „nevhodné zacházení s posvátnou osobou, místem nebo věcí, pokud jsou zasvěceny Bohu“ (Jone, Moral Theology, str. 108). Morální teologové vysvětlují, že svatokrádež je sama o sobě a obecně těžkým hříchem (ex genere suo), ale že ne vždy je těžkým hříchem, protože se může týkat relativně malé bezvýznamné věci. Zde však mluvíme o skutečné svatokrádeži, zneuctění Svaté mešní oběti kvůli vynechání modliteb a obřadů, které chrání její svatost, kvůli absenci úcty, zbožnosti a adorace a kvůli neschopnosti vyjádřit katolickou nauku o mši jakožto pravé smírné oběti za naše hříchy. Existují různé stupně. Stejně jako je těžkou svatokrádeží a objektivním těžkým hříchem, když se laik bezdůvodně dotkne posvěcené Hostie, tak je například lehkým hříchem, když totéž udělá s kalichem či posvěcenými plátny, jako je purifikatorium nebo palla.
Podobně je tomu s novou mši. Může být objektivně těžce hříšná jako svatokrádež, pokud se Svaté přijímání podává na ruku, nebo ho podávají laici, pokud zde není žádná úcta, pokud se zde mluví nebo tančí v chrámu, nebo pokud zahrnuje nějaký druh ekumenické celebrace atd. Může být také objektivně lehce hříšná jako svatokrádež, pokud se slouží s neobvyklou úctou a zbožností, takže se zdá, že se stává vůči všemohoucímu Bohu uctivou. Je tomu tak kvůli opomenutím v ritech a obřadech, které představují skutečnou neúctu k Našemu Pánu ve Svátosti oltářní a k Nejsvětější Trojici, a kvůli nevyjádření pravé podstaty toho, čím mše skutečně je. V každém případě je tato subjektivní vina zcela jinou otázkou, kterou může posoudit jen Bůh.
Bez ohledu na stupeň závažnosti svatokrádeže však nová mše stále zůstává svatokrádeží a je sama o sobě hříšná. Kromě toho není nikdy dovoleno vědomě a dobrovolně se podílet na špatné či hříšné věci., i kdyby byla pouze lehce hříšná. Účel totiž nesvětí prostředky. Ačkoliv je dobrou věcí chtít se účastnit mše a splnit svou nedělní povinnost, není nikdy dovolené použít k tomu hříšné prostředky. Účastnit se nové mše, jestliže si je člověk vědom toho, že zahrnuje objektivní svatokrádež, je tedy přinejmenším lehkým hříchem. Je to oportunismus. Není tudíž dovolené, aby se tradiční katolík, který chápe, že nová mše uráží Našeho Božského Spasitele, účastnil této nové mše, a to ani pokud neexistuje žádné nebezpečí pohoršení pro jiné nebo zkažení vlastní Víry (například u starších osob), a to ani když je to jediná dostupná mše.
Zdroj: SSPX.ORG
Překlad: D. Grof
