Platnost svátostí reformovaných Pavlem VI. (2023)
Článek uveřejněný v časopise Le Sel de la Terre č. 124, jaro 2023
Dominikáni z Avrillé
Arcibiskup Lefebvre pronesl v kázání při svěcení biskupů 30. června 1988 tato slova:
„Od koho tedy obdrží všichni tito seminaristé, kteří jsou zde přítomní, svátost kněžského svěcení, když mě Pán Bůh zítra zavolá? A to na sebe jistě nedá dlouho čekat. Snad od koncilních biskupů, jejichž svátosti jsou všechny pochybné, protože člověk přesně neví, jaké jsou jejich intence? To přece není přijatelné. [...] Nemohl jsem tedy sloučit se svým svědomím, abych tyto seminaristy zanechal jako sirotky, aniž bych se postaral o budoucnost.“ (1)
To jsou vážné poznámky. Vyvolávají otázku: Na základě čeho zakládá arcibiskup Lefebvre své tvrzení, že svátosti modernistických biskupů a kněží jsou všechny pochybné?
Dopis napsaný jednomu americkému pisateli 28. října téhož roku nám dává určitá vodítka k odpovědi. Arcibiskup Lefebvre hovořil o kněžích dle nového obřadu:
„Souhlasím s Vaším přáním podmínečně přesvětit tyto kněze; já jsem činil takové přesvěcení mnohokrát. Všechny svátosti od modernistických biskupů či kněží jsou nyní nejisté. Změny narůstají a jejich intence již nejsou katolické. Jsme v době velké apostaze.“ (2)
Obecné úvahy:
Nebezpečí při změně zákona
I kdyby se dalo prokázat, že změny zavedené u svátostí mají samy o sobě lepší formulace, neodůvodnilo by to jejich zavedení.
Svatý Tomáš Akvinský si všímá nebezpečí při změně zákona:
„Avšak sama změna zákona, pokud na ní je, má jakési poškození obecného blaha, protože k zachování zákonů velmi platí zvyk [...] Pročež, když se mění zákon, zmenšuje se přidržovací síla zákona, pokud se odstraňuje zvyk.“ (I-II, ot. 97, čl. 2)
Svatý Tomáš dochází k závěru, že zákon by se měl měnit pouze v případech „velmi velkého a zjevného přínosu“ nebo „krajní nezbytnosti“. To určitě nebyl tento případ.
Zde mluvíme o starobylých obřadech a jejich změna nutně přináší nepořádek a neklid.
Takové změny by byly prospěšné pouze kdyby výhody výrazně převážily nad nevýhodami.
Tyto změny jsou však ve skutečnosti nevýhodami, protože byly provedeny pod vlivem modernismu a přinesly dvojznačnosti a nakonec i pochybnosti o jejich platnosti.
Obřady byly změněny pod vlivem modernismu
Obřady všech svátostí byly ve skutečnosti změněny v ekumenickém duchu, aby už jasně nevyjadřovaly to, co chce Církev činit, když je uděluje. Hlavní autor nové mše, P. Bugnini, tudíž napsal:
„Církev je vedena láskou k duším a touhou udělat vše pro to, aby našim odloučeným bratrům a sestrám usnadnila cestu ke sjednocení, a odstranila každý kámen, který by mohl představovat byť jen stín rizika klopýtnutí nebo nelibosti.“ (3)
Bylo tedy pozváno šest protestantských pastorů, aby se účastnili vytvoření pracovní verze nové mše. Argumentovalo se tím, že byli pouhými pozorovateli a vytváření návrhu se neúčastnili. To není pravda. Biskup Baume odpovědný za ekumenické záležitosti Mexické biskupské konference v rozhovoru zveřejněném 27. června 1967 v Detroit News o pastorech řekl:
„Jsou zde nejen jako pozorovatelé, ale také jako experti. Plně se účastní diskuzí o katolické liturgické obnově. Nedávalo by moc smysl, kdyby jen naslouchali. Oni však přispívají.“ (4)
Výsledná dvojznačnost je značná. Například kardinálové Ottaviani (bývalý sekretář Svatého oficia) a Bacci o nové mši napsali:
„Nový mešní řád se [...] nápadně odchyluje v celku i v jednotlivostech od katolické teologie mše svaté, jak byla formulována na XXII. zasedání Tridentského koncilu, který definitivně stanovil kánony obřadu a postavil tak nepřekročitelnou hráz proti všem bludům, které by mohly narušit integritu tohoto Mysteria.“ (5)
V deníku Le Monde z 3. října 1984 napsal pastor Viot v návaznosti na povolení sloužit tradiční mši v závislosti na okolnostech vydané Janem Pavlem II., následující:
„Znovuzavedení mše Pia V. je mnohem více než věcí jazyka: Je to věroučná otázka nejvyšší důležitosti. Mnozí naši předci v reformované víře dle slova Božího dali přednost upálení na hranici, než aby se účastnili tohoto druhu mše. Proto nás v této věci potěšila rozhodnutí Druhého vatikánského koncilu a neústupnost Říma vůči těm, kteří by se nepodrobili koncilu a pokračovali v užívání mše, kterou považujeme za odporující Evangeliu.“
Výsledkem bylo, že protestanti nekonvertovali, většina katolíků přestala praktikovat a mnozí z těch, kteří nadále praktikují, teď mají protestantský způsob myšlení, pokud svou víru neztratili. Totéž lze říct o kněžích a biskupech.
Pochybné intence díky dvojznačným obřadům
Před koncilními reformami se (subjektivní a těžko rozpoznatelná) otázka intence svátostných služebníků nikdy nekladla. Tradiční obřady vyjadřovaly církevní nauku tak jasně, že samotný fakt, že byly používány, nezpochybňoval platnost svátostí:
„Když někdo při udělování a poskytování svátosti vážně a regulérně užívá požadovanou materii a formu, má se za to, že právě tím zjevně chtěl činit, co Církev činí. Tato zásada je základem nauky, že jde o pravou svátost, i když ji uděluje heretik nebo nepokřtěný katolík, pokud je to podle katolického obřadu.“ (6)
Svatý Tomáš Akvinský při zkoumání této otázky přidává ještě následující vysvětlení: „není-li opak vyjádřen se strany přisluhujícího a přijímajícího svátost“. (III, ot. 64, čl. 8 k 2)
Vzhledem k tomu, že reformované obřady vyjadřují dvojznačnou nauku, která může být mylně interpretovaná, existují nyní pochybnosti o platnosti jejich udělování, neboť duchovní, prodchnutí novou ekleziologií Druhého vatikánského koncilu, mohou mít formálně opačnou intenci než katolická Církev. Můžeme dodat, že od odsudku ze strany arcibiskupa Lefebvra uplynulo 35 let a že situace v Církvi se od té doby ještě zhoršila.
I když pochybnosti v čase narůstají, nelze tvrdit, že reformované svátosti jsou per se neplatné. To arcibiskup Lefebvre nikdy neřekl, a dokonce proti tomuto závěru, který nemá žádný teologický základ, bojoval.
Krátce se podívejme na každou ze sedmi svátostí.
Sedm svátostí
Křest
Materie a forma zůstávají beze změny.
Byl však zrušen exorcismus. To křest nezneplatňuje, připravuje to však dítě o ochranu proti ďáblovi, kterou Církev stále považuje za nutnou.
Je proto potřeba doplnit křest o exorcismus, zvláště u dětí.
Je zde však stále více neplatných křtů, nikoliv proto, že kněz nemá víru, ale proto – a to si zopakujme – že mnozí kněží si nemyslí, že se rubriky pro platnost svátosti musí skutečně naplnit: většina kněží již nekřtí na čelo, ale na hlavu, někdy se však voda nedotkne kůže, když jsou vlasy husté; někteří odříkávají slova a požádají kmotru, aby vylévala vodu; jiní mění formu, když říkají „křtíme tě“, protože si myslí, že je to společenství, které křtí (dnešní Řím odhalil mnoho takových případů a prohlásil je za neplatné) atd. Stalo se nutností ptát se lidí přicházejících z koncilní církve na jejich křest.
Biřmování
Forma této svátosti se změnila a byla převzata z platného východního obřadu. Je to neobvyklé, ale nic to nemění, pokud jde o platnost. Může však existovat určitá pochybnost ohledně překladu slov do národního jazyka. Musejí dostatečným způsobem vyjadřovat milost svátosti, aby byla platná. Vždycky tomu tak není.
Materií svátosti biřmování je olivový olej posvěcený biskupem. Kodex kanonického práva z roku 1917 se zmiňuje pouze o tomto oleji (kán. 734 § 2). Náš Pán při své agónii v Olivové zahradě tyto olivy posvětil potem Své krve. Navíc je olivový olej pravou substancí, která odpovídá charakteru oleje. Všechny ostatní oleje jsou náhražky. Papež Pavel VI. a nový Kodex kanonického práva (kán. 847 § 1) však povolil použít oleje z „jiných rostlin“, což všichni teologové před Druhým vatikánským koncilem vždy považovali za důvod neplatnosti:
„Použití olivového oleje není jen církevním předpisem, ale je nutné pro hodnotu svátosti. Všichni to učí. Biřmování by tedy bylo neplatné, kdyby byl použit petrolej, ořechový olej atd.“ (7)
Vzhledem k tomu, že nemůžeme vědět, jaký olej byl použit, je legitimní a nutné znovu podmínečně biřmovat ty, kteří byli biřmováni v novém obřadu.
Eucharistie
Jelikož je dvojznačnost nového obřadu mimořádná (viz výše), nadále roste počet mší zneplatněných kvůli formálnímu nesouhlasu s intencí Církve. K tomu se musí připočíst nedostatečná formace budoucích kněží v nových seminářích. Arcibiskup Lefebvre řekl, že dokonce ani Řím v současnosti není schopen formování katolických kněží.
Svátost pokání
Namísto formulace „Uděluji ti rozhřešení“ je nová forma (ve francouzštině): „Odpouštím ti tvoje hříchy.“ Slovo „rozhřešení“, což znamená „prominout hříchy, dát absoluci“ je správnou formou. Odpustit je příliš široký pojem, protože jeden člověk může odpustit druhému, ale pouze Bůh (a kněz, který jedná jeho jménem) může rozhřešovat. To však pravděpodobně nemá žádný dopad na platnost, protože kněží, kteří zpovídají, užívají slovo „odpustit“ ve smyslu „rozhřešit“.
Většina koncilních kněží navíc ztratila pravý pojem o hříchu, takže zpovídají stále méně a nevědí, jak poskytovat nezbytnou radu. Nedostali v nových seminářích žádnou seriózní formaci v morální teologii.
Pokud se týká praxe udělování rozhřešení hromadným způsobem, která se široce rozšířila po koncilu, ta zbavuje pouze lehkých hříchů.
Poslední pomazání
Materie pro platnost je stejná jako u biřmování: olivový olej posvěcený biskupem. Uvést zde lze stejné poznámky jako výše.
I když nová forma stále naznačuje sílu, která je nemocným poskytována, a odpuštění hříchů, které tato svátost přináší, byla liturgie posledního pomazání značně přepracována. Konkrétně bylo zrušeno pomazání očí, uší, nosních dírek, úst a nohou. Zůstává pouze čelo a ruce. Neovlivňuje to platnost, jelikož pomazání čela (například v nebezpečí) je dostačující, ale odstraňuje to význam pomazání pro získání odpuštění hříchů způsobených smysly.
Závažnější je nyní obecný zvyk udělovat svátost posledního pomazání všem starším lidem ve farnosti nebo v domovech seniorů, kteří nejsou v bezprostředním nebezpečí smrti. Kodex kanonického práva z roku 1917 o této svátosti říká následující:
„Poslední pomazání možno poskytnout jen věřícímu, který, dosáhnuv užívání rozumu, se pro nemoc nebo stáří nachází v nebezpečí.“
Pokud neexistuje alespoň jedna pochybnost o nebezpečí smrti, je tato svátost udělována neplatně. Hromadné rozhřešení by bylo přípustné pouze v případě bezprostředního nebezpečí smrti: při ztroskotání lodi, u vojáků při útoku atd.
Manželství
„Aby mohlo dojít k manželskému souhlasu, je třeba, aby smluvním stranám aspoň nebylo neznámo, že manželství je trvalé společenství mezi mužem a ženou k plození dětí.“ (kán. 1082 § 1, Kodex kanonického práva z roku 1917)
Vzhledem k tomu, že udělovateli této svátosti jsou snoubenci a k výměně souhlasu není z jejich strany zapotřebí žádná zvláštní formule, stačí, že vyjádřením souhlasu mají v úmyslu uzavřít pravé manželství, aby bylo platné, samozřejmě za předpokladu, že jim v tom nebrání žádné překážky.
Kněžství
a. Nový obřad kněžského svěcení
• Změny formy
Dvě změny, které ovlivňují formu, jsou (v původním latinském textu) (8):
1. Vypuštění „ut“ [aby].
Tím se získá: „...obnov v jejich nitru ducha svatosti; ať od tebe, Bože, přijmou druhý stupeň svěcení“ (tj. kněžský charakter), namísto: „Vtiskni, prosíme, všemohoucí Bože, těmto služebníkům důstojnost kněžskou, obnov v útrobách jejich ducha svatosti, aby úřad druhé hodnosti od tebe přijatý zaujali...“ (překlad tradiční formule). Nový výraz lépe vyjadřuje darovanou moc, která je odlišná od ducha svatosti.
2. Druhá změna spočívá v dativu his famulis namísto akuzativu hos famulos. Kněžská milost se dává svěcencům spíše než do nich. Je však nutné poznamenat, že ve vydáních Římského pontifikálu zveřejněných Vatikánem (editio typica z roku 1968 a z roku 1990), nacházíme formuli „in hos famulos“ a oprava byla provedena jak v textu konstituce Pontificalis Romani otištěném v záhlaví Pontifikálu, tak v textech modliteb, které se mají zpívat nebo recitovat. (9)
Nová latinská forma je takřka totožná se starou, zvláště v opraveném Pontifikálu, takže nevidíme žádný důvod pochybovat o platnosti této formy.
Bylo by však třeba ověřit, jak se obřad skutečně provádí, zpravidla v národním jazyce, s různým stupněm improvizace.
• Odstranění obřadů naznačujících účinek svátosti
Na druhou stranu, ačkoliv slova podstatná pro platnost zůstala, došlo bohužel k odstranění:
1. slov „konsekrace“ a „posvěcení“ pro pomazání rukou nového kněze svěcenými oleji;
2. obřadu dotýkání se kalicha a pateny se zmínkou o moci obětovat mši za živé i mrtvé;
3. obřadu rozvinutí svinuté kasule ke konci ceremonie se slovy: „...kterým odpustíš hříchy, odpouštějí se jim, a kterým (je) zadržíš, zadržány jsou“.
Tyto vynechávky nemohou být nevinné. Prozrazují snahu neurážet protestanty příliš jasným projevením moci kněze. Odrážejí také nové pojetí kněžství pocházející z nové ekleziologie Druhého vatikánského koncilu, kde je rozlišení mezi [svátostným] kněžstvím kněze a [všeobecným] kněžstvím věřících velice zamlžené. Nové obřady se proto spíše vyhýbají zmínkám o předávání osobních pravomocí a trvají na pojmech předsednictví a řízení církevního společenství, proto výše uvedené vynechávky.
Monsignor Vilnet, tehdejší předseda Francouzské biskupské konference, napsal v roce 1990 ve zpravodaji Bulletin des vocations du diocèse de Paris (č. 233): „Kněžské svěcení nepředává kněžství, ale pouze předávání poslání.“ Můžeme vážně zpochybnit platnost svěcení udělovaných s takovouto intencí, která formálně odporuje intenci Církve.
b. Nový obřad biskupského svěcení
• Pravděpodobně platný obřad
Ve studii publikované ve španělském vydání časopisu Si Si No No otec Alvaro Calderón (FSSPX), profesor teologie v semináři La Reja (Argentina), dochází k závěru, že je tento nový obřad velmi pravděpodobně platný. (10) Ačkoliv jeho autoři založili svou reformu na dokumentu Traditio apostolica, který nepatří do žádné konkrétní východní či západní liturgické tradice, je prakticky totožná s obřady koptské katolické církve a syrské maronitské církve, které Církvi daly velké světce: Sv. Atanáše a sv. Cyrila Alexandrijského, sv. Jana Zlatoústého a sv. Jeronýma. Přidat můžeme také sv. Marona a sv. Šarbela a mnohé další.
• Určitě nelegitimní obřad
V téže studii však otec Calderón poznamenává, že nový obřad biskupského svěcení nemůže mít v Církvi sílu zákona (což je to, co je míněno slovem „nelegitimní“):
Nový obřad, který Pavel VI. zamýšlel promulgovat svou apoštolskou konstitucí Pontificalis Romani je určitě nelegitimní ze dvou důvodů: vzhledem k tomu, že žádný papež nemá pravomoc zrušit římskou liturgickou tradici, tím méně vymýšlet obřad neslučitelný s celou katolickou tradicí; a za druhé, vzhledem k tomu, že nákaza modernistických nauk jej činí škodlivým víře a takové směřování odporující obecnému dobru Církve nemůže mít sílu zákona.
• Obřad bez záruky řádného či mimořádného Magisteria
Tento nový obřad nemá záruku univerzálního řádného Magisteria Církve, protože se zakládá na dokumentu Traditio apostolica, který nepatří do žádné konkrétní liturgické tradice. A nemá ani záruku mimořádného Magisteria. Ačkoliv Pavel VI. převzal výraz „nejvyšší apoštolská autorita“, který použil Pius XII. ve své konstituci Sacramentum ordinis (DS 3859), abbé Calderón uvádí následující poznámku:
„Od koncilu a encykliky Ecclesiam suam už tento výraz nemá stejný význam jako pro Pia XII. a hierarchické akty nám už neposkytují jistotu Božské autority. Navíc již nejsou nové římské liturgické předpisy ničím víc než rámcem, který je třeba brát v potaz při liturgické inkulturaci na každém místě. Kdybychom chtěli mít naprostý klid svědomí, museli bychom papeže požádat o neomylnou deklaraci pro každou verzi svátostných formulářů v národním jazyce.“ (str.5)
ZÁVĚR
Nezbytnost podmínečného kněžského a biskupského přesvěcení
Citujme závěr profesora Calderóna, který se zdá jasný:
„Pozitivní a objektivní vady, jimiž tento obřad trpí a které nám brání mít jistotu o jeho platnosti [protože je platný pouze pravděpodobně] se nám zdají – až do výroku Říma, kterým by se mnohé mělo změnit – ospravedlňovat a činit nezbytné podmínečné přesvěcení kněží vysvěcených novými biskupy, a v případě potřeby, i podmínečné přesvěcení těchto biskupů. Není možné trpět takovéto nejistoty v samé podstatě svátostí.“ (str. 6–7)
Poznámky
1 Msgr. LEFEBVRE, Výňatek z kázání při biskupských svěceních 30. června 1988, Fideliter, červenec/srpen 1988, str. 6).
2 Msgr. LEFEBVRE, Dopis z 28. října 1988 panu Wilsonovi. Zveřejněno v Le Sel de la terre 98, str. 216-217.
3 D C 1445 (1965), col. 604.
4 Totéž platilo během Druhého vatikánského koncilu. Například pastor Wilhem Schmidt si nárokoval autorství vyjádření susbistit in [Církev Kristova subsistuje v katolické Církvi] v Konstituci o Církvi Lumen gentium. Navrhl ji kardinálu Fringsovi prostřednictvím abbého Ratzingera (Catéchisme catholique de la crise dans l’Église, abbé Gaudron, č. 29, Editions du Sel, 2014).
5 Předmluva ke Stručnému kritickému rozboru nového mešního řádu.
6 Lev XIII., Lettre Apostolicae curae caritatis ze 13, září 1896, O neplatnosti anglikánských svěcení, DS 3318.
7 P. Prümmer O.P., Manuale Theologiae Moralis, Friburgi Brisgoviae, Herder, 1933, sv. III, č. 154.
8 Da, quaesumus, omnipotens Pater, his famulis tuis Presbyterii dignitatem; innova in visceribus eorum Spiritum sanctitatis; acceptum a te, Deus, secundi meriti munus obtineant, censuramque morum exemplo suae conversationis insinuent. Dle Apoštolské konstituce Pontificalis romani z 18. června 1968, zveřejněné v in AAS 1968, str. 373, a v Notitiæ červenec-srpen 1968, str. 212.
9 Máme tedy dvě verze (!!!) konstituce Pontificalis romani. jednu zveřejněnou v AAS a v Notitiæ, a druhou zveřejněnou v Pontificalu. Stejný nesoulad byl vidět i při zveřejnění nové mše.
10 P. Calderón, « Si las consagraciones episcopales reformadas por Pablo VI son válidas », Si Si No No 267, listopad 2014.
Zdroj: Dominicans of Avrille
Překlad: D. Grof
