Zpytování svědomí prostředkem k očišťování duše (1941)
P. Silvestr Braito, O.P.
Dva způsoby zpytování svědomí
I.
Abychom poznali, jak jsme daleko v duchovním životě, abychom poznali, čeho se nám nedostává, jaké jsou naše vnitřní překážky, je třeba dobře se znáti. Třeba znáti, jaké jsou naše sklony, k čemu nás nejvíc hřích strhuje, co nás nejvíce odvádí od Boha.
Obyčejně se koná zpytování svědomí podle Desatera. Ale to je jenom jedno hledisko, je to hledisko čistě negativní a ještě ne tak přehledné. Zpytování na příklad podle sedmi hlavních hříchů nám ukáže, který je hlavní zdroj našich hříchů, protože hlavní hříchy nesou s sebou celou rodinu hříchů příbuzných.
Ještě dokonalejší jest dívati se na dokonalosti Boží a zpytovati také podle ctností, abychom věděli jak ještě máme daleko, co nám ještě chybí.
Všechny hříchy vlastně vycházejí ze sebelásky, která se nechce podrobiti Bohu a uznati jeho svrchovanost a proto jde za svou trojí žádostivostí.
Sedm hlavních hříchů jest rozdělení těchto žádostivostí po všech oborech pozemských hodnot, k nimž nějak může lidské srdce přilnouti. Každý z nich je pak opravdovou matkou mnohých jiných hříchů. Když se nám podaří vypátrati kořen a zdroj hříchů, je již snazší s nimi bojování.
Pýcha například nese s sebou hrdost, neposlušnost, umíněnost, chvástavost, všetečnost, svárlivost, přetvářku.
Lenost: nechuť k Bohu a božským věcem, malomyslnost, duchovní zakejslost, a pak ovšem v náhradu zalíbení ve věcech nedovolených.
Závist: nenávist, pomluva, donášení.
Hněv: spory, hádky, různice, urážky atd.
Lakomství: přestupky proti lásce, proti spravedlnosti, podvod a klam, lež.
Nestřídmost: necudnost v řečech, nevázanost, smyslnost, hloupost až k zblbnutí.
Smilstvo: zatemnění ducha, nestálost, sebeláska, přilnutí k pozemskému životu, nenávist Boha a věcí svatých, kněží a Církve, konečně zoufalství.
Protože všechny tyto hříchy pocházejí ze sebelásky, která nedovede na uzdě udržeti trojí lidskou žádostivost, vidíme ihned jenom z prvého letmého zpytování svědomí, jak je důležitá pokora. Máme ihned prvý námět ke zpytování svědomí a očišťování sebe, zda totiž milujeme více sebe nežli Boha anebo více Boha nežli sebe. Kdo dobře zpytuje svědomí, řekněme podle hlavních hříchů, vidí na prvý pohled jasně, kam by jej mohl takový hřích, i když hned není těžký, uvrhnouti. Tak na příklad ješitnost není těžkým hříchem, ale vyrůstá z pýchy, která nakonec dovede Boha zraditi, jak jsme viděli u tolika kacířů, kteří jenom z pýchy se nechtěli podrobiti úsudku Církve.
Ale i mezi hlavními hříchy po sobě je veliká souvislost. Tak na příklad pýcha plodí duchovní nechuť čili acedia.
Neuznáváme omyl kvietistů, že je nedovolené, ba škodlivé vůbec uvažovati o sobě, třebaže ve zpytování svědomí. Odvolávají se na to, že prý nemůžeme proniknouti svou duši a že se máme spíše věnovati myšlence na Boha než na sebe. Oba důvody jsou neudržitelné. Právě proto, že se neznáme a nemůžeme se dokonale proniknouti, musíme aspoň učiniti všechno, co je v našich silách, abychom aspoň jaksi mohli sebe proniknouti. A čím více sebe poznáme, tím více se pak můžeme přivinouti k Bohu, neb poznáme svou ubohost a slabost, která potřebuje opření o Boha. Za druhé se tím vyhneme zehmotnění duchovního života, jak to činí skrupulanti, kteří vidí jenom materielně hřích, kteří jej nevidí v jeho formalitě, totiž v urážce Boží a v jeho kořeni. Třeba uchopiti hřích za jeho kořen, abychom mohli proti němu vítězně bojovati.
Když se člověk dobře zpytuje podle hlavních hříchů, přijde snadno na svůj hlavní hřích, na svůj hlavní sklon a na svou prvou a základní chybu.
II.
Ale tato forma zpytování svědomí je jenom pasivní. Není dokonalá a je třeba doplniti zpytování svědomí podle ctností.
Bez milosti nemůžeme ničeho. Bůh naplňuje každého člověka dobré vůle svou milostí. Každý ale má zvláštní milost od Boha, každého si Bůh přitahuje zvláštním způsobem. Každý list je jiný a každá duše má své zvláštnosti. Některé duše jsou přitahovány k Bohu svou inteligencí, jiné vůlí, jedny Mu dají horlivý apoštolát, jiné zase by nejraději seděly celý život u nohou Páně. Třeba poznati, kam nás volá Bůh, ne abychom tento nadpřirozený sklon potírali, nýbrž abychom jej vypěstovali, zdokonalili, abychom spolupracovali s milostí Boží, abychom věděli, co od nás právě Bůh chce a abychom vybudovali svými dary ono tajemné tělo Kristovo, které se skládá z tolika darů.
V nadpřirozeném pohledu musíme býti svými, nesmíme ustrnouti na šabloně. Máme všichni základní povolání, abychom se stali podobnými samému Bohu.
Stačí projíti ctnosti božské a základní, abychom viděli, jak daleko jsme ještě na této cestě, jak ještě máme daleko k dokonalosti.
Uvidíme, jak žijeme z víry, jak je silná naše naděje, jak se dovedeme přenášeti ve své lásce k bližnímu přes nedostatky, zda dovedeme dáti Bohu všechno, i to nejtěžší, čeho od nás žádá.
Je dobré také uvésti pozornost zpytování svědomí na poměr vnitřního k vnějšímu, zda náš vnější poměr odpovídá vnitřnímu snahou hlubokého náboženského života, zda i ve vnějším životě je v nás všechno uspořádané, abychom neuváděli v posměch duchovní život.
Když dobře prohlédneme své nitro zpytováním svědomí, uvidíme, jak ještě musíme mnohé napravovati, doháněti, jak musíme ještě mnoho se umrtvovati, na sobě pracovati. Zpytování svědomí nám přímo určí okolnosti a podrobnosti, ve kterých nejčastěji klesáme a v nichž se musíme míti na pozoru.
Někteří radí zapisovati, kontrolovati. To považuji již za zmechanisování duchovního života.
To musí duše sama vycítiti, jak je daleko, co ji ještě chybí a co musí právě učiniti. Bylo by dětinským chtíti se opíjeti nějakými tak zvanými úspěchy, právě tak, jak je nekřesťanské dáti se odraditi neúspěchy a říkati, že jsme stále stejní. Rozhodněme se statečně a konkrétně, co chceme, a modleme se a odpírejme, křižujme své sklony, které nás k chybám vedou, a uvidíme, že v srdci našem je větší pokoj, více klidu a lásky, že se chováme k představeným pokorněji, k bližnímu laskavěji a k Bohu důvěrněji. To je barometr zpytování svědomí.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XVI, číslo 6
Zpracoval: D. Grof
