Proč zdánlivě neplodná synoda? (2023)
Atila Sinke Guimarães
3. listopadu 2023
Když zvážíme elektrizující atmosféru, která předcházela této Synodě a pak se podíváme na ubohé plody, které vydala ve svém závěrečnému dokumentu – Souhrnné zprávě –, kterou jsem analyzoval před několik dny, zjistíme nepoměr mezi příčinou a následkem.
Proč by Vatikán organizoval tak okázalé a nákladné setkání, když by z něj nevzešly nějaké skutečné výhody? I když na tuto otázku nemám úplnou odpověď, jistě mohu o některých důvodech spekulovat. Uvedu dva z nich.
1. Příprava biskupů na přijetí progresivističtější agendy
Domnívám se, že prvním cílem, který měl u této Synody František na paměti, bylo přivést do Vatikánu velký počet biskupů a použít svou autoritu, aby je „přesvědčil“, že se mají vzdát jakékoliv vazby na Tradici, kterou ještě možná mají. Jsem přesvědčený, že na jednu stranu byla jmenována dobře připravená skupina blízkých Františkových spolupracovníků, aby jakoukoliv takovou reakci mezi biskupy odhalila a eliminovala ji. Na druhou stranu si myslím, že stejný tým povzbuzoval progresivističtější biskupy, aby zašli dál a podněcoval je, aby se drželi Paktu z katakomb [česky např. zde] a zavázali se neustupovat.
Biskupové, kteří se v roce 2023 účastnili Synody, navštívili katakomby jako poctu Paktu z katakomb
Není to nová politika. František k tomu již tuto skupinu biskupů povzbuzoval během Amazonské synody v roce 2019. Za Pavla VI. vedli těsně před koncem Druhého vatikánského koncilu v roce 1965 někteří preláti, kteří mu byli blízcí, radikálnější biskupy k podpisu Paktu z katakomb.
Jsem tedy přesvědčený, že prvním cílem této Synody bylo prosazovat mezi účastníky progresivistickou agendu.
Hlavním bodem bylo a je propagovat „synodalitu“. Ani tento cíl není nový. Nové slovo synodalita recykluje staré koncepty „kolegiality“, „spoluodpovědnosti“ a „společenství“, což byly ústřední motivy pontifikátu Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Tato slova jsou jen fasádou, která má zamaskovat agendu k demokratizaci Církve. Kdyby měli koncilní papeži otevřeně vyhlásit, že „demokracie je naším ideálem pro Církev“, vyvolali by mnohem silnější reakci, než vyvolají, když využijí tyto sofistikované výrazy z teologické hantýrky.
Monarchická povaha je v povaze Církve tak zakořeněná, že si jsou biskupové perfektně vědomí toho, že všechny jejich závěry ze setkání mohou skončit pouze jako návrhy papeži. František nicméně pokračuje ve stopách svých předchůdců a pokouší se Církvi vnutit „synodalitu“.
Od první Synody v roce 1967 nebyla synodní setkání ve Vatikánu iniciativou biskupů, ale papeže Pavla VI., který sledoval plán na demokratizaci Církve. V té době vytvořil Synodu biskupů, aby vyvolal dojem, že je tento orgán parlamentem, který může papeže vyzvat k dodržování svých rozhodnutí.
Založil také Radu pro laiky, která měla hrát roli senátu a zavazovat biskupy k uspokojování jeho výhrad. Díky dynamickému jednání těchto dvou institucí by se papežství přeměnilo na svého druhu konstituční monarchii a papež by se stal něčím jako anglickým králem bez efektivní moci, který se ukazuje jen při ceremoniálech.
Ve skutečnosti o ni ale laici, kteří by měli být hnací silou tohoto procesu, neprojevili žádný zájem a Rada pro laiky byla po několika letech frustrujících setkání jako samostatný orgán rozpuštěna a začleněna do římské kurie.
Čas, kdy se Synoda sejde, její témata, kdo se jí zúčastní a jak dlouho potrvá, jsou rozhodnutími papeže. Instrumenta laboris – texty, které dostanou, aby na ně Synoda připravila reakci – připravuje komise pod pečlivým dohledem papeže. Když jsou členové vyzváni, aby vyjádřili svůj názor, nemůžou mluvit víc než tři či čtyři minuty. Jejich finální dokumenty reviduje tatáž přípravná komise.
Jak může být tento systém vyjádřením „synodality“? Nechápu. Domnívám se, že je to spíše vyjádření striktně kontrolovaného aparátu, který se moc neliší od diktatury.
Je to umělá skutečnost hraná tak, že reprezentuje demokracii v Církvi. Ve skutečnosti ji nereprezentuje. Biskupové obdrží „pozvání“ a pokud nepřijedou, podráždí „šéfa“ a riskují, že nebudou pokračovat v kariéře nebo přijdou o práci...
Prvním cílem tedy je zatlačit na biskupy, aby přijali více progresivismu.
2. Příprava katolické veřejnosti na přijetí dalších novot
Jsem přesvědčen, že druhým cílem, který se Vatikán prostřednictvím Synod snaží dosáhnout, je připravit katolíky na přijetí demokracie – „synodality“ – v Církvi.
Pavel VI. zahájil proces demokratizace, který se tehdy nazýval „kolegialita“ a dnes „synodalita“
Jak toho lze dosáhnout? Nejlepším způsobem je předat tisku ústně tato poselství: „Nyní se Církev určitě změní.“ „Zničí svou monarchickou minulost.“ „Chce to nejen František, ale všichni biskupové.“ „Zaktualizuje své morální zásady ohledně homosexuality a rozvodů.“ „Povolí ženské diákonky a ženaté kněze.“
S pomocí takové munice šíří média s velkými fanfárami tuto propagandu. Tajné síly – které ovládají mezi jiným veškerá média – mají vskutku „neomylný“ smysl pro apostazi. Kdykoliv nastala nebo probíhá apostaze, otevírají svou náruč, aby apostaty přijaly a apostazi propagovaly jako „pokrok“ a příklad „osvícení“.
Když se tedy František a jeho kohorty rozhodnou svolat Synodu, jako byla ta poslední, pečlivě do médií šíří tyto „naděje“. To je první fáze procesu vytváření elektrizující atmosféry kolem Synody.
Když je poselství venku a média ho šíří, zpravodajství vzbudí tři druhy různých reakcí:
A. Mezi progresivisty vytváří atmosféru nadšení a naděje. Hovoří a píšou o Synodě a vyjadřují své názory: „Je to dlouho očekávaný pokrok, který musel přijít.“ „Je pozdě, jsme daleko za zbytkem světa.“ „Církev musí odložit stranou svou obstarožní minulost.“ „Potřebujeme ženské kněžky, aby vyplnily mezeru způsobenou nedostatkem povolání.“ „Potřebujeme ženaté kněze, abychom zastavili krizi pedofilie.“ Atd.
B. Mezi katolíky, kteří stojí „na půli cesty“, vytváří směs překvapení, zvědavosti a obav: „Co? Kněžky? Myslel jsem si, že je to nemožné!“ „Myslíte si, že se to stane?“ „Tenhle argentinský papež mění všechno... Nu, uvidíme, jestli ho budou biskupové následovat.“ „Já už ničemu nerozumím, všechno je tak matoucí...“ Tito katolíci – kteří tvoří většinu katolíků – sdělují své pocity kolegům a elektrizující atmosféra narůstá.
C. Mezi konzervativci vytváří u většiny z nich obavy a u některých pobouření. „Je tohle konec světa?“ „Náš Pane Ježíši Kriste, zasáhni a pomoz Církvi!“ „Musíme něco udělat...“ I oni šíří poselství a pomáhají vytvářet elektrizující atmosféru.
Ve svém proslovu k Synodě František hovořil proti hierarchii a klerikalismu
Tyto tři typy reakcí všechny slouží k zesilování očekávání vůči Synodě. Elektrizující atmosféra roste... Pokud nějaká nepředvídatelná událost odchýlí pozornost médií k jinému tématu, František, který tato pravidla dokonale zná, předvede nějaké spektakulární gesto, aby se reflektory obrátily zpátky na něj a na Synodu.
Krátce řečeno, takto František a jeho vatikánští experti vytvářejí a udržují tuto elektrizující atmosféru na vysoké úrovni napětí, jakou si přejí, stejně jako to udělali u poslední Synody.
Po této šokové léčbě je katolické veřejné mínění připravené na změnu. Nebo je přinejmenším mnohem připravenější, než bylo předtím, než přetrpělo tuto léčbu.
Když máme dvě sezení Synody ve dvou po sobě jdoucích letech, jako jsme to měli díky Synodě o rodině a nyní této Synodě o synodalitě, znamená to, že se tato léčba šokem ve své intenzitě zdvojnásobí. Plodem Synody o rodině, jež měla dvě fáze, byla Františkova exhortace Amoris laetitia, která učinila několik důležitých morálních ústupků. František po říjnu 2024 s největší pravděpodobností přijde s dalším revolučním dokumentem, který učiní institucionální ústupky. Hádám, že jeho nástin je už načrtnutý.
Shrnutí: Pokud jsou František a jeho kohorty těmi, kdo vše kontroluje, proč potřebují Synodu? Je to proto, aby se ujistili, že je budou následovat biskupové i velká část veřejnosti. Synoda je nástrojem, který používají k dosažení těchto cílů.
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
