Neštěstí pyšných (1941)
P. Silvestr Braito, O.P.
Abych vám nejzřetelněji ukázal nebezpečí pýchy, marnivosti a ješitnosti v duchovním životě, ukáži vám pýchu s této velmi nebezpečné stránky, které si málokdo všímá. Pyšný člověk je odsouzen k tomu, že se nakonec udusí duchovně ve vlastní prázdnotě. Boha nepřipustí, nikoho jiného velkého, většího, bohatšího vedle sebe nepřipustí, aby zasáhl do jeho života, aby něco přijal, aby se něčemu otevřel. Žije jenom ze sebe, ze své velikosti. A i kdyby i opravdu byla, vybere se, vyčerpá se a na konec takový člověk mele naprázdno. Lopatka jeho mlýnu se sice pohybuje větrem ješitnosti, dělá to na lidi dojem, někdy i poetický dojem, ale je to venkoncem jenom fraška, to otáčení sebeprudší větrných lopat.
Také není u nich možný jakýkoliv pokrok. K pokroku je třeba pokorného uznání nedostatků, chyb, mezí. Pyšný ale člověk je hotový, dokonalý, nemá oč by stál, co by přijal, kdo by mu co mohl dát.
Proto také neslyší Božího hlasu. I když k němu Bůh mluví, i když mu Bůh nabízí svou důvěrnost, pyšný člověk tak povykuje svou velikostí, svým já, že není slyšet v duši Božího hlasu, hlasu, který mluví tiše a jemně k duši a vyžaduje proto hodně pozornosti. Proto není možný pro pyšného člověka nějaký vnitřní duchovní život, nějaká vnitřní modlitba, protože pyšný člověk se zabývá nejraději a převážně sebou, slyší jenom sebe, rozmlouvá pouze se sebou. Duchovní život je však přetváření dítěte lidského v dítě Boží, odumírání starého člověka se vší pýchou jeho, s celou jeho domnělou velikostí, aby mohl v něm růsti Kristus, synovství Boží, skrze milost Boha působícího v člověku.
Zdroj: Na hlubinu, ročník XVI, číslo 6
Zpracoval: D. Grof
