Komentář Eleison DCCCXXXVI – Dva druhy biskupů – II (2023)
(836)
22. července 2023
DVA DRUHY BISKUPŮ – II
„Tempora mutantur, nos et mutamur in illis,“ říkali latiníci. Česky: „Časy se mění a my se měníme s nimi.“ A protože Bůh stvořil celý tento náš svět, aby zalidnil Své nebe anděly a lidmi, kteří si zasluhují mít podíl na Jeho věčné blaženosti, a aby potrestal pád Adama a Evy, dopustil, aby se nejvyšší z padlých andělů stal „Knížetem tohoto světa“ (Jn. XII, 31; XIV, 30; XVI, 11). A protože svět, tělo a ďábel dohromady způsobují mocný proud strhávající velký počet duší do věčného zatracení, musí se každý z nás ujistit, že se skutečně v čase mění, ale směrem k Bohu a nikoliv od něj.
Druhý vatikánský koncil (1962–1965) byl katastrofálním příkladem svedení milionů katolíků od Boha, i když to vypadalo, že jsou vedeni k Němu. A tento ohromný podvod pokračuje. Arcibiskup Lefebvre (1905–1991) tak uprostřed tohoto velkého úpadku katolické Církve po Druhém vatikánském koncilu dokázal zázračný čin, když v rámci Církve vytvořil kněžskou kongregaci, která měla tomuto úpadku, jenž Církvi vnutili nejvyšší oficiální představitelé v Římě a v diecézích, odporovat. Bylo to Bratrstvo sv. Pia X. zdánlivě od té doby oficiálně odsuzované papeži, ale ve skutečnosti udržující pravou Víru díky Boží milosti a díky podpoře zbytku pravých katolíků po celém světě. Aby arcibiskup zachránil své Bratrstvo a ochránil tyto katolíky, byl v roce 1988 dohnán k tomu, aby proti výslovnému zákazu Říma vysvětil čtyři vlastní biskupy, kteří po dvě desetiletí alespoň navenek věrně sloužili katolické Pravdě a tedy Církvi.
Niterně se však časy měnily a s nimi se měnili i vůdci Bratrstva, které za sebou arcibiskup zanechal, když v roce 1991 zemřel. Kontakty mezi Bratrstvem a Římem, které arcibiskup v roce 1988 přerušil, „dokud se Řím nevrátí ke katolické Víře“, byly během pár let diskrétně, ne-li tajně, obnoveny, i když Řím stále více vynucoval falešnou koncilní „obnovu“. Diskrétnost či utajení těchto kontaktů byly nezbytné, aby se ani na jedné straně nezaplašily duše, které by – zcela správně – neuvěřily, že katolicismus a konciliarismus mohu být smířeny. Takovým duším na obou stranách se musel dát čas, aby se dostatečně změnily a přijaly, že mezi Vírou a Druhým vatikánským koncilem neexistuje žádný nesmiřitelný rozpor.
Samozřejmě se lidé časem změnili a do roku 2012 byli vůdci Bratrstva přinejmenším připravení na popření takového rozporu. A tak na své nevolební kapitule téhož roku oficiálně změnili politiku svého zakladatele „žádná praktická dohoda bez věroučné dohody“, která kladla Víru na první místo, na politiku „nemůžeme mít žádnou věroučnou dohodu, musíme si tedy vystačit s praktickou dohodou“, která klade nauku na druhé místo a dohodou na první. To je něco, co by arcibiskup sám po roce 1988 nikdy neudělal, protože jak jsem poznamenal v tomto „Komentáři“ minulý týden, rozpoznal při jednáních s Římem v květnu 1988, že vytáčky kardinála Ratzingera jednou provždy ukázaly, že Řím nebude chránit Tradici.
Lze však namítat, co je špatného na praktické dohodě, když se ukazuje, že je věroučná dohoda nemožná, jak bylo jasné po neplodných věroučných rozhovorech Říma s FSSPX v letech 2008–2011? Špatně je to, co starý arcibiskup dobře chápal, že by se díky praktické dohodě lehkotonážní Bratrstvo připoutalo k těžkotonážnímu Římu a jediná skutečná váha Bratrstva, její věrouka Pravdy, by znamenala čím dál méně, až by byla prakticky opuštěna, a Bratrstvo by bylo pohlceno, jak si nevěrný koncilní Řím celou dobu přál.
Biskup Huonder je jistě se vší možnou dobrou vůlí – Bůh ví – v roce 2023 oběma stranami připravován, aby k tomuto pohlcení významně přispěl – Bůh ví.
Kyrie elesion
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
