Skorozvolení kardinála Rampolly v roce 1903 (2023)
Matthew Plese
14. dubna 2023
Konkláve, které v roce 1903 zvolilo papeže sv. Pia X., bylo dějištěm historické události, která se takřka neprobírá – skorozvolení kardinála Rampolly za Kristova náměstka. Tato zapomenutá epizoda katolické historie by se v dějinách neměla ztratit. Obsahuje mnoho cenných poučení.
Kdo byl kardinál Rampolla?
Mariano Rampolla del Tindaro byl italský kardinál, který od roku 1887 do roku 1903 sloužil jako státní sekretář za papeže Lva XIII. Narodil se 17. srpna 1843 a umřel 16. prosince 1913.
Rampolla se narodil v Polizzi Generosa na Sicílii a na kněze byl vysvěcen v roce 1866. V roce 1877 vstoupil do diplomatické služby Svatého stolce. Biskupem se stal v roce 1882 a byl jmenován arcibiskupem v Urbinu v roce 1887. Téhož roku jej papež Lev XIII. také jmenoval státním sekretářem. Tuto pozici zastával až do papežovy smrti v roce 1903.
Rampolla byl jako státní sekretář známý pro své diplomatické dovednosti a hrál významnou roli při formování vatikánské politiky. Byl silným obhájcem sociální nauky Církve včetně práv dělníků a chudých a byl důležitou postavou ve vývoji katolického sociálního myšlení. Za papeže Lva XIII. byly vyhlášeny klíčové nauky týkající se sociálního učení Církve (např. encyklika Rerum Novarum).
Konkláve v roce 1903
Kardinál Rampolla byl na konkláve v roce 1903, které následovalo po smrti papeže Lva XIII., vůdčím kandidátem na papeže. Jeho kandidaturu však vetoval rakouský císař František Josef I., který vznesl námitku proti Rampollově zvolení. (1) Konkláve poté zvolilo Giuseppeho Sarta, benátská kardinála, který přijal jméno Pius X. Dnes je tento svatý papež známý především pro svou konzervativní politiku (2) a pro svou snahu o reformu Církve, která zahrnovala snížení věku pro podávání Svatého přijímání a povzbuzování dokonce ke každodennímu Svatému přijímání. Navzdory této překážce zůstal kardinál Rampolla až do své smrti v roce 1913 vlivnou postavou v Církvi. Byl známý pro svůj intelekt, diplomatické dovednosti a oddanost sociální spravedlnosti.
Proč císař František Josef I. odmítnul kardinála Rampollu?
František Josef I. z Rakousko-Uherska se odvolal na právo veta, které nebylo využito čtyři sta let, aby v roce 1903 kardinála Rampollu eliminoval jako kandidáta na papežství. (3) Udělal to proto, že Rampolla byl známý jako svobodný zednář (4), ačkoliv obecným názorem bylo, že císaře motivovaly politické důvody, které měly spojitost se sporem mezi Vatikánem a italskou vládou té doby. Císařův skutečný důvod nebyl známý až do roku 1918.
Císař František Josef I.
V době konkláve procházela Itálie procesem sjednocování a snažila se ustavit svou autoritu nad papežským státy, které byly od roku 756 nezávislým územím pod papežskou vládou. (5) Italská vláda se snažila oslabit moc katolické Církve v Itálii a prosadit svou kontrolu nad jmenováním biskupů a dalších církevních představitelů. Kardinál Rampolla byl vnímán jako kandidát, který by byl nakloněný postoji italské vlády a který by podporoval snahy o dosažení kompromisu s italskými autoritami. Toho se obával rakouský císař, protože Rakousko-Uhersko tradičně odporovalo sjednocení Itálie a podporovalo autonomii papežských států.
V každém případě František Josef I. uplatnil své právo veta, což byla výsada, kterou měli v minulosti určití katoličtí monarchové, aby mohli zablokovat papežskou volbu, kterou by vnímali jako odporující svým zájmům. Právo veta následujícího roku zrušil papež Pius X., když vydal výnos nazvaný Commissum Nobis, který odstranil praxi veta v papežských volbách. Od té doby se předpokládá, že papežskou volbu rozhodne kolegium kardinálů bez vnějšího vměšování. Je však důležité poznamenat, že tento proces výběru papeže se měnil a může být změněn. (6)
Z jaké autority mohli katoličtí monarchové vetovat papežskou volbu?
Katoličtí monarchové měli v minulosti právo vetovat papežskou volbu, protože jim byla na jejich území dána určitá úroveň autority nad Církví. Právo veta uplatňovali katoličtí monarchové, kteří měli obavu, že nový papež by mohl zaujmout postoj nebo učinit rozhodnutí, která by byla ke škodě jejich zájmům nebo zájmům jejich zemí.
Použití práva veta mělo kořeny v historickém vztahu Církve a státu. (7) Ve všech starověkých civilizacích byly náboženské i politické autority vždy chápány jako, že mají Boží původ. Proto bylo přirozené, aby měly náboženské autority do jisté míry politickou moc a političtí vůdcové určitý stupeň náboženské autority. Vztah Církve a státu byl v křesťanství vždy složitý, často nesnadný a někdy i přímo konfrontační. Katoličtí monarchové sami sebe viděli jako ochránce Církve a věřili, že mají právo zajistit, aby papežem byl někdo, kdo bude pracovat v souladu s jejich politikou. Použití práva veta bylo formalizováno do 17. století a uplatňovalo jej několik monarchů včetně rakouského císaře a mezi jinými i francouzských a španělských králů.
Modlitba za svatého papeže
Příště, až bude konkláve, se můžeme připojit k modlitbám kardinálů a modlit se za zvolení svatého papeže, který obnoví slávu katolické Víry. Na tento úmysl můžeme použít kolektu za zvolení papeže, která říká:
„Pane, v hluboké pokoře prosíme, aby tvá nesmírná dobrotivost udělila přesvaté Římské Církvi takového papeže, jenž by se ti vždy líbil pro svou horlivou péči o nás a těšil se vždy úctě tvého lidu pro své zdárné vedení ke slávě tvého jména.“
Poznámky
1) V tuto chvíli se v evropských dějinách ve většině učebnic jako na historicky Svatou říši římskou obvykle odkazuje na Rakousko-uherskou říši.
2) Papež sv. Pius X. je tradicionalisty považován za skvělého z dobrých důvodů. Nelze zpochybnit jeho osobní svatost a motivace, které inspirovaly některé jeho činy (např. snížení věků pro první Svaté přijímání a doporučení častého – dokonce i každodenního – přijímání Našeho Pána ve Svátosti oltářní). Chvályhodné je určitě jeho křížové tažení proti modernismu a jeho činy za svobodu Církve a za šíření Kristovy vlády.
Ale my, kteří máme tu možnost vidět, jak se odvíjela historie, můžeme pozorovat, jak se činy tohoto svatého papeže, pokud jde o povinné svátky, posty a újmy následně zmanipulovaly, aby se zorganizoval trvalý smutný úpadek a nakonec i úplné zhroucení katolické asketické praxe. Udělali bychom dobře, kdybychom se drželi praxe, která byla platná ještě před sv. Piem X. a která se díky dispenzům a změnám po několik století rozmělňuje. Můžeme přinejmenším praktikovat alespoň to, co bylo uzákoněno v roce 1917?
3) Od velmi dávných dob, kdy Církev a stát harmonicky spolupracovaly pod Kristovou vládou, měl císař toto právo veta nad papežským kandidátem. Podobně měli různí králové právo vetovat nebo doporučit biskupská svěcení. I když to může být nemyslitelné pro nás, kteří žijeme v onom období historie, kdy Církev a stát byly bohužel rozděleny, byl to normální aspekt řízení Církve a hierarchie v rámci křesťanstva.
4) Kardinál Rampolla určitě měl sympatie svobodných zednářů. Existují však historické důkazy, že císař obdržel věrohodné zpravodajské zprávy, že Rampolla je skutečně členem zednářské sekty. I když se to zdá neuvěřitelné, měli bychom si připomenout, že zvolení zednáře za papeže bylo součástí dlouhodobého plánu karbonářů, tj. nejmocnějších italských zednářů. Pokud se o tom chcete dozvědět víc, doporučujeme krátké pojednání Johna Vennariho Permanentí instrukce Alta Vendita.
5) Karel Martel, vládce Franků, v roce 732 přesvědčivě odrazil muslimy u Tours. Jeho syn Pepin několikrát porazil Lombarďany, protože se pokoušeli dostat papeže a jeho země pod svou vládu. Aby Pepin předešel takovým vnějším tlakům postihujícím papežství, dal papežovi tyto země natrvalo. Pepinův syn, Karel Veliký, nadále prosazoval katolickou Víru, udělal velké civilizační pokroky ve vzdělání, umění a vědě a papež Lev III. jej na Hod Boží vánoční roku 800 korunoval římským císařem.
6) Sv. Petr konkrétně jmenoval svého nástupce. Mnozí z těchto raných papežů byli zvoleni římským klérem. Byzantští panovníci nebo barbarští králové někdy uplatňovali velký vliv na papežský volební proces. První papežské konkláve se konalo v roce 1241 po smrti papeže Řehoře IX. V té době existovalo pouze čtrnáct žijících kardinálů. Tyto kardinály zavřeli v místnosti a dávali jim pouze chleba a vodu, dokud nezvolili nového papeže. Tato metoda měla zabránit vnějšímu vměšování a zrychlit proces volby. V průběhu času se pravidla a procedury papežské volby vyvíjely a tento proces se stal formalizovanějším. Dnes se papežské konkláve řídí specifickými pravidly a procedurami uvedenými v Apoštolské konstituci Universi Dominici Gregis, kterou vydal papež Jan Pavel II. v roce 1996 a udělal pět klíčových změn:
I. Maximální počet kardinálů volitelů byl omezen na sto dvacet. To se udělalo, aby se zamezilo tomu, že se kolegium kardinálů stane příliš velkým a neohrabaným.
II. Čekací doba před započetím konkláve se změnila z patnácti na dvacet dní. To se udělalo, aby se dalo víc času kardinálům, aby přijeli do Říma a připravili konkláve.
III. Věkový limit pro kardinály volitele byl stanoven na osmdesát let. To se udělalo, aby se zajistilo, že volitelé jsou fyzicky i duševně schopní plnit svoje povinnosti během konkláve.
IV. Volební procedura byla změněna na dvoutřetinovou většinu, nikoliv na prostou většinu. To se udělalo, aby se zajistilo, že nový papež bude mít širokou podporu mezi kardinály a aby se zabránilo menšinové frakci ve zvolení papeže proti přáním většiny.
V. Používání jakékoliv formy audio či vizuálních záznamových zařízení, jakož i jakýkoliv druh komunikace s vnějším světem, byly během konkláve striktně zakázány.
7) Měli bychom si připomenout, že velké pronásledování ukončil až římský císař Konstantin a byl to on, kdo se schválením papeže sv. Sylvestra a jeho legáta sv. Hosia z Cordovy svolal první ekumenický koncil v Niceji (roku 325). Konstantin poskytl Církvi budovy a půdu a dal papeži určitá práva a důstojnost. Císař Theodosius I. svolal se schválením papeže sv. Damasuse První konstantinopolský koncil (roku 381) a katolickou Víru prohlásil za oficiální náboženství státu. Když Řím trpěl kvůli slabé politické moci a hrozbou ze strany barbarů, byl to papež, který na sebe vzal odpovědnost za starost o stát a o časné blaho lidu. Různí byzantští císaři, frančtí monarchové a křesťanští vládci nadále spolupracovali s papežem a jeho zástupci (např. sv. Patrik a páni Irska, sv. Augustin z Canterbury a anglosaští králové, sv. Izidor Sevillský a vandalští vládci Španělska). Tato tradice se přirozeně přenesla do evropských monarchií.
Zdroj: The Fatima Center
Překlad: D. Grof
