Komentář Eleison DCCCXXVI – Porozumění svěcením (2023)
(826)
13. května 2023
POROZUMĚNÍ SVĚCENÍM
„Komentář“ z minulého týdne vyjádřil zbožnou naději, že Bratrstvo sv. Pia X. možná opět zaujímá heroický postoj svého zakladatele z roku 1988, kdy pro přežití Víry proti výslovnému zákazu Říma vysvětil čtyři své kněze na biskupy, aby bránili a chránili tuto Víru. Bohužel je lepší zůstat u reality než u příjemných iluzí. Realita je, že ve Svatém týdnu na Zelený čtvrtek v kněžském semináři Bratrstva v Zaitzkofenu v jižním Německu vykonal biskupský obřad svěcení olejů biskup sám vysvěcený v souladu s pochybným ritem Novocírkve a nikoliv vysvěcený prostřednictvím určitě platného ritu katolické Tradice.
Je přehnané tvrdit, že nový ritus je automaticky neplatný, nebo jinak řečeno, ve všech případech neplatný. Stejně jako všechny nové svátostné rity zavedené v Církvi v 60. a 70. letech 20. století bezprostředně po Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) a jeho jménem, je dvojznačný v duchu i v povaze. To znamená, že je otevřený vůči Boží Tradici i lidské modernitě. Například Církev Našeho Pána je monarchie, ale biskup popsaný v novém ritu je v duchu demokratický. Nový ritus byl tedy navržen tak, aby zahrnul nové i staré a nevyloučil ani jedno. Tak tomu muselo být, pokud měla koncilní revoluce uspět. Kdyby totiž bylo staré a pravé náboženství příliš zřetelně vyloučeno, katolíci by viděli, co se děje a nikdy by tuto revoluci nepřijali, zatímco kdyby modernistické náboženství konciliarismu nebylo dostatečně zahrnuto, revoluce by nemohla proběhnout.
A proto dvojznačnost byla a stále je příkazem dne, aby se věřící katolíci zkazili a sklouzli ke ztrátě své víry. Protože pokud nějaký tradiční katolík řekne, že biskup Huonder nikdy nebyl správně vysvěcen, odpověď je: „Ach ne, nový ritus je naprosto platný.“, zatímco pokud si nějaký moderní katolík stěžuje, že biskup Huonder zrazuje koncil, když se chová jako tradiční biskup, pak je odpověď: „Ach ne, předem se dohodl s papežem, že bude dělat to, co dělá.“ A „dobrý“ biskup sám nepochybně nevidí žádný rozpor v tom, že slouží zároveň papeži v Římě i biskupské Tradici ve Švýcarsku.
V tom je pro miliony katolíků i dnes jádro problému: staletí moderní filozofie, liberalismu a náboženské svobody jim přinejmenším ve věcech náboženství z myšlení trvale odplavily všechen smysl pro objektivní Pravdu, která odpovídá realitě, zavádí jednotu a vylučuje rozpornost. Pro moderní myšlení není taková „pravda“ osvobozením od omylu, ale duševní tyranií, odepřením svobody, odmítnutím lidské důstojnosti atd. Zde píše Thomas Jefferson, hrdina proslulé revoluce, v roce 1800 příteli: „Přísahal jsem na Boží oltář věčné nepřátelství vůči všem formám tyranie lidského ducha.“ Tento citát je uchováván uvnitř Jeffersonova památníku v hlavním městě jeho národa.
Problém Pravdy, která má sloužit svobodě, namísto svobody, která má sloužit Pravdě, se zjevně nedatuje od včerejška nebo od loňského roku. Datuje se zpět až k Martinu Lutherovi (1483–1546), „prvnímu modernímu člověku“ (Fichte), který proti katolické Pravdě vychrlil takový svůj výlev: „Já – Člověk!“, že katolická Církev potřebovala celý koncil, aby definoval její dogmatické Boží pravdy, které bylo nutné poprvé definovat, protože byly natolik otřeseny vzestupem subjektivity „práv člověka“.
Tady začal náš moderní svět, který je tak hluboce zachvácen vzdorem vůči Bohu – „Zde stojím a nemohu jinak,“ zvolal Luther. Biskup Huonder tak možná nemůže být obviňován, že nevidí žádný rozpor v tom, co dělá? Ani papež Bergoglio, že jej v rámci FSSPX přiměl působit jako Trójského koně? Ani nástupci arcibiskupa Lefebvra na čele FSSPX za to, že selhali v rozpoznání Trójského koně? Pokud jde o mě, já nepotřebuji soudit jejich subjektivitu, musím však soudit objektivně, nakolik jen můžu, abych já sám neumřel jako protestant, ale jako katolík a abych spasil svou duši.
Kyrie elesion
Zdroj:The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
