Postní praxe dnes a ve středověku (2023)
Myslíte si, že je postní doba přísná? Podívejte se na postní praxi ve středověku.
Dnešním západním katolíkům by prospělo prozkoumat normy raných křesťanů, když se chystali na Velikonoce.
Půst v době třetího tisíciletí křesťanství pro západní katolíky často znamená jen vyměnit obědový hamburger za rybí filé a občas se pomodlit Křížovou cestu. Až do doby velkých reforem v 60. letech 20. století však Církev své děti povzbuzovala k tomu, aby nečinily pouhé minimum, ale aby se ponořily do ducha postního pokání.
Požadavky a praxe v prvním tisíciletí po Kristu byly v porovnání s dnešními podmínkami mimořádně striktní a zmírňovaly se po troškách až do dneška, kdy takřka neexistují. Arcibiskup Lefebvre ve svém dopise věřícím v roce 1982 poznamenal:
„Věřící, kteří mají pravého ducha víry a kteří hluboce chápou pohnutky Církve … nejen naprosto dodržují mírné předpisy dneška, ale vstupují do ducha Našeho Pána a Blahoslavené Panny Marie a usilují o náhradu za hříchy, jež spáchali, a za hříchy své rodiny, svých bližních, přátel a spoluobčanů.“
V dnešní době praktikují v postním období strohé odříkání pouze východní církve (z nichž mnohé nejsou v jednotě s Římem). Během postního období mají například obecně zakázáno maso, ryby, mléčné výrobky a olej, ačkoliv mají jen málo omezení ohledně množství jídla dovoleného v postě konzumovat. Navíc určité postní příkazy podléhají regionální praxi a kulturním obměnám a místní kněží a biskupové mají větší pravomoc udělovat dispens těm, kteří jsou svěřeni do jejich péče.
Černé posty a naředěné pivo
Hodně se můžeme poučit z toho, jak naši latinští předci zachovávali postní Quadregisimu [čtyřicetidenní postní dobu] a možná i následovat jejich příkladu, když ne celkovou praxí, tak alespoň v duchu, jak to doporučoval arcibiskup. Dr. Taylor Marshall, bývalý episkopální duchovní, který je teď katolíkem, v posledním příspěvku na své webové stránce vybral pravidla pro postní období, jak je popisoval sv. Tomáš Akvinský:
1. Popeleční středa a Velký pátek byly „černými posty“. Spočívaly v tom, že se po západu slunce požívalo pouze jedno jídlo za den sestávající z chleba, vody a bylin.
2. Další dny půstu: Žádné jídlo až do 15 hodin, tj. do hodiny smrti Našeho Pána. Byla dovolena voda, a jak tomu bylo zvykem ze zdravotních důvodů, tak i pivo ředěné vodou a víno. Po příchodu čaje a kávy byly dovoleny i tyto nápoje.
3. Žádné živočišné maso či tuk.
4. Žádná vejce.
5. Žádné mléčné výrobky (lacticinia) – tj. mléko, sýr, smetana, máslo atd.
6. Neděle byly dny menší liturgické kázně, ale výše zmíněná postní pravidla platila.
Pečení chleba (výřez) v žaltáři neznámého ilustrátora, polovina 13. století (J. Paul Getty Museum)
Chleba, sůl, zelenina
Západní křesťané ve středověku se v postní době v podstatě živili chlebem, zeleninou a trochou soli. Ryby byly dovolené, ale nebyly obvyklé. Bylo to v souladu s přáním Církve, aby se její věřící zdrželi masa (sv. Tomáš to přirovnává k tomu, že Náš Pán za nás dal Své tělo), a aby usilovali o větší kontrolu nad svým tělem včetně zdržení se manželského styku jako doplňkové formy sebeumrtvování.
Mimo každodenní pokání bylo Triduum dokonce přísnější, než „černé posty“ zmíněné dříve. Půst na Velký pátek začal už se západem slunce na Zelený čtvrtek a trval do polední hodiny na Bílou sobotu – kdy raná Církev vykonávala Velikonoční vigilie.
Ale už v roce 800 po Kr. byl čas postu do 15 h obecně přesouván blíže poledni. Ve skutečnosti je „poledne“ [anglicky „noon“] odvozeno od slova „nona“, devátá hodina Božského oficia, která se odříkává asi v 15 h. Proč 12 h nazýváme „poledne“ [„noon“] a nenazýváme tak 15 h? Během postní doby kláštery často přesouvaly modlitbu „nony“ už na 12 h, aby pracujícím mnichům a dělníkům poskytli možnost přerušit jejich půst dříve během dne. Zvolání vyčerpaných bratrů a dělníků „nona!“ tak vstoupilo do anglického jazyka [noon = poledne]. Pozůstatek tohoto posunu je ještě rozpoznatelný v rubrikách pro recitaci Římského breviáře do 60. let 20. století. Bylo předepsáno, aby se nona recitovala ráno přede mší.
Katedrály vybudované díky mléčným výrobkům
Existuje určité zmatení ve věci mléčných výrobků – některé spisy raných mnichů v 6. století zmiňovaly mléko během postu. Zda pravidla kolísala, nebo to bylo prostě kvůli nedostatku nějaké jiné potravy, je nejasné. Přinejmenším v době sv. Tomáše Akvinského ve 13. století to bylo normou.
Je však zajímavé uvést, že záznamy datující se zpět do roku 900 po Kr. ukazují, že němečtí katolíci mohli obdržet povolení konzumovat mléčné výrobky na oplátku za dobré skutky či za příspěvek ke zbožnému dílu – známé jako Butterbrief. Říká se, že několik kostelů bylo částečně postaveno díky takovým výjimkám. Jedna z kostelních věží katedrály v Rouenu je z tohoto důvodu známá jako „Máselná věž“.
Tento všeobecný zákaz vajec a mléka během postního období se zachovává v obecném obyčeji žehnání vajec nebo vyrábění dárků z vajec na Velikonoce a v anglickém zvyku jíst palačinky na Masopustní úterý – což byl způsob, jak spotřebovat vejce a mléko před postním obdobím. Odtud pochází [anglický] hovorový výraz, jejž dnes někteří používají – „palačinkové úterý“.
Od naředěného piva k naředěnému pokání
Papežské indulty postupně vedly ke zrušení těchto postních pravidel pro neděle. A ve všech ostatních dnech se povolilo maso alespoň jednou za den s výjimkou pátků a Popeleční středy.
Kromě hlavního „přerušení půstu“ [anglicky „break fast“] v čase, kdy se modlila „nona“ bylo nakonec povoleno ještě jedno malé jídlo večer, během nějž se četla Kassiánova kniha Collationes, z čehož vznikl výraz „kolace“ používaný pro malou svačinu během postních dní.
Apoštolská konstituce Paenitemini papeže Pavla VI. zredukovala postní praxi na dvě linie: Během půstu není dovoleno žádné maso v pátek a je dovoleno jedno hlavní jídlo a dvě malá jídla na Popeleční středu a Velký pátek.
I když arcibiskup Lefebvre nedoporučoval návrat k praxi z 13. století, můžeme si jeho slova určitě vzít jako povzbuzení k následování striktnějšího zachovávání ducha postního období.
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof
