Zmatená a na hlavu postavená „synodální církev“ (2015)
9. prosince 2015
Luiz Sérgio Solimeo
Znepokojivý reformní církevní program
Jestliže to, co se na Synodě [o rodině] událo, je krajně znepokojivé, pak ještě znepokojivější je asi program na úplnou reformu Církve prezentovaný papežem Františkem.
Když František 17. října 2015 hovořil na obřadu k upomínce 50. výročí ustavení synody biskupů, navrhnul realizovat proces přeměny katolické Církve na „synodální církev“.
Po pečlivém prozkoumání tohoto proslovu člověk vidí, že tato „synodalizace“ Církve vede k opuštění hierarchické a monarchické církevní struktury a přijetí rovnostářských postojů, kdy skutečná moc bude spočívat v „základně“, tj. v prostých věřících. (1)
„Církev, která naslouchá“
Podle Františka je „synodální církev církví, která naslouchá“. A tak namísto Ecclesia docens (Církev, která učí) budeme mít Ecclesia audiens (Církev, která naslouchá).
Jaká by tato „církev, která naslouchá,“ měla být? Papež František říká, že to bude církev, kde každý naslouchá každému:
Věřící lid, kolegium biskupů, římský biskup: všichni si budou navzájem naslouchat a všichni budou naslouchat Duchu Svatému, „Duchu pravdy“ (Jn. 14:17), aby věděli, co „mluví ke křesťanským obcím“ (Zj. 2:7). (2)
A tak by „církev, která naslouchá,“ byla církví přímo řízenou Duchem Svatým způsobem, který si nárokují letniční církve, a byla by trvalým projevem Parakleta, který by ukazoval cestu a hlásal nauku přímo celému „Božímu lidu“.
„Synodální církev“ – převrácená pyramida
Jestliže tedy Duch přímo řídí církev a každý – od papeže dolů až po prosté věřící – „slyší“ to, co On říká, a ve stálém dialogu se všemi sděluje nauky, které člověk musí vyznávat, a ukazuje směřování církve, které by měl člověk následovat, pak tradiční pojetí Církve jakožto dokonalé společnosti ustavené Bohem a strukturované hierarchickým a monarchickým způsobem, padá. Stala by se rovnostářskou církví, společností rovných.
Ve shodě s demokratickým principem platí, že jestliže si jsou všichni rovní, moc spočívá ve většině, vychází zdola z lidu. A toto se zdá být konceptem papeže Františka, který neváhá říkat, že „v této [synodální] církvi je jako v převrácené pyramidě vrcholek umístěn pod základnou,“ což připomíná zavržený omyl febronianismu a jansenistické Pistojské synody. (3)
Buďte spojené se „základnou“ a začínejte od lidu
Když papež František hovořil o organizacích diecézních synod – o nichž tvrdí, že jsou „první úrovní uplatňování synodality“ – ukazuje tvůrčí moc „základny“ pyramidy:
„Jen do té míry, do jaké tyto organizace zůstávají spojeny se „základnou“ a začínají od lidu a jejich každodenních problémů, může synodální církev začít nabývat tvar…“
„Naslouchání“ Duchu Svatému, ačkoliv rovnostářské, bude mít tři úrovně: za prvé, naslouchání Božímu lidu; poté naslouchání biskupům a nakonec papeži. Toto poslední „naslouchání“ by bylo intenzivnější, protože podle Františkova proslovu je papež „nejvyšším svědkem fides totius Ecclesiae“, jemuž přináleží „hovořit jako pastýři a učiteli všech křesťanů“.
Náš Pán Ježíš Kristus svěřil řízení Své Církve svatému Petrovi individuálně, nikoliv apoštolskému kolegiu. „I já pravím tobě: Ty jsi Petr (to jest skála), a na té skále založím Svou církev…A tobě dám klíče od království nebeského…“
Navzdory tvrzení, že papež „hovoří jako pastýř a učitel všech křesťanů“, není jasné, jestli tato učitelská funkce byla přijata přímo od Našeho Pána nebo vyplývá z kolektivního procesu „naslouchání“. Jestliže moc v převrácené pyramidě pochází od základny, pak se zdá naposledy zmíněná hypotéza nanejvýš nepravděpodobná.
Na druhou stranu je výraz „naslouchání“ Duchu Svatému velmi dvojznačný, protože naznačuje, že Duch Svatý nadále „promlouvá“ jako v apoštolské době, což by znamenalo, že oficiální Zjevení není úplné a že se dogmata neustále vyvíjejí. Obě tvrzení jsou omyly zavržené sv. Piem X. jako součást modernistické hereze. (4)
Je hlavou Církve apoštolské kolegium, nikoliv Petr?
Papež František činí překvapivé prohlášení, že „Ježíš založil Církev tak, že jako její hlavu dosadil apoštolské kolegium“ a že role svatého Petra je pouze ta, že utvrzuje bratry [ve víře] jako primus inter pares (první mezi rovnými).
Slova Našeho Pána předaná svatým Matoušem neponechávají ani stín pochybnosti, pokud jde o skutečnost, že Skálou, na které zbuduje Svou Církev je svatý Petr individuálně a nikoliv apoštolské kolegium. Ježíš svěřil řízení Své Církve svatému Petrovi individuálně.
„Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích. I já pravím tobě: Ty jsi Petr (to je skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského: Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mt. 16:17–19)
Neměnná Tradice Církve tato slova vykládala tak, že Ježíš přímo svěřil svatému Petrovi pozici Nejvyššího pastýře Své církve. (5)
Rovnováha mezi vnitřním odstupem a úctou k vnější okázalosti svého úřadu
František jasně nerozlišuje mezi vnitřním aspektem duchovního života držitele autority v Církvi a vnějším, zákonným a institucionálním aspektem odpovídajícím výkonu úřadu přijatého od Krista.
A tak napomenutí Našeho Pána vůči učedníkům, aby (na rozdíl od pohanských autorit) byli tak pokorní a skromní jako On sám (Mt. 20:25–27) aplikuje papež František v zákonném a institucionálním smyslu, aby naznačil, že by se církevní autority měly zbavit své institucionální moci a samotné důstojnosti svého úřadu, čímž by měly ustanovit rovnostářský systém v Církvi.
To není ani tradicí Církve, ani to nebyl způsob, jakým nesčetní svatí papežové uplatňovali svou autoritu. A tak si svatý Pius X., který byl dokonalým příkladem pokory, udržoval rovnováhu mezi vnitřním odstupem a uznáním vnější okázalosti, která obklopovala výkon jeho vznešeného úřadu.
Pokora nestojí v protikladu k šlechetnosti
Neexistuje žádný rozpor mezi skutečnou pokorou a šlechetností, která je vlastní katolickému prelátovi. Jeden francouzský teolog, P. Pierre Adnés ve svém díle Dictionnaire de Spiritualité vysvětluje:
Skutečná pokora „člověka neoslepuje tak, aby u sebe neviděl kvality, silné stránky a schopnosti. Ví, jak je rozpoznat, docenit je v jejich pravé hodnotě a jak je použít. Přinejmenším z tohoto úhlu pohledu pokora neodporuje šlechetnosti. Pokorný člověk dělá plodnými dary, které obdržel, ale vždy je vztahuje k Bohu, zdroji všech darů, a považuje sám sebe za neužitečného služebníka.“ (6)
Synodální církev: „Významné ekumenické důsledky“
„Závazek vybudovat synodální církev,“ říká František, „má významné ekumenické důsledky.“
Jedním z těchto důsledků je, že se papež považuje pouze za primus inter pares, ne nepodobně jako mezi schizmatickými východními patriarchy. A tak František říká, že v „synodální církvi“ je papež „jedním z pokřtěných“, který „v rámci kolegia biskupů [je] jako biskup mezi biskupy“ s posláním „vést římskou Církev“.
Z tohoto důvodu František zdůrazňuje, že je potřeba „konverze papežství“ a cituje svého předchůdce Jana Pavla II., který prohlásil, že se musí nalézt nový způsob uplatňování primátu, takový, který bude „otevřený nové situaci“.
Jak smířit chtěné změny v církevní struktuře s tradiční naukou papežů? Svatý Pius X. v dekretu Lamentabili Sane Exitu zavrhnul modernistický omyl, který říkal:
„Organická ústava Církve není nezměnitelná; křesťanská společnost podléhá právě tak stálému vývoji jako společnost lidská.“ (7)
Církev je díky ustavení ze strany Boha spíše monarchickou a papež má plnou moc učit, vést a posvěcovat, jak je to například uvedeno ve Vyznání víry, které Druhý lyonský koncil uložil Michaelu Palaeologusovi:
„Tatáž svatá římská Církev drží nejvyšší a úplný primát a duchovní moc nad univerzální katolickou Církví, jež, jak skutečně a pokorně uznává, sama obdržela s plností moci od samotného Pána v Blahoslaveném Petrovi, vůdci neboli hlavě apoštolů, jehož nástupcem je římský pontifik.“ (8)
Modleme se k Nejsvětější Panně Marii, aby nám v těchto časech zmatení pomáhala.
Poznámky
K monarchické povaze Církev viz například Svatý Pius X., List Ex quo, Denzinger, č. 2147a; Charles Journet, The Church of the Word Incarnate (Sheed & Ward, 1955), str. 422-423; Billot, Tractatus de Ecclesia Christi (1927), sv. 1, str. 524.
„Promluva Jeho Svatosti papeže Františka“, Obřad k upomínce 50. výročí ustavení synody biskupů, Audienční síň Pavla VI., sobota 17. října 2015. dostupné na http://w2.vatican.va/content/francesco/en/speeches/2015/october/documents/papa-francesco_20151017_50-anniversario-sinodo.html
Srov. Denzinger, Nos. 1500-1512.
Svatý Pius X., Dekret Lamentabili Sane Exitu, 3. července 1907, č. 21, (srov. Denzinger, č. 2021); a také Svatý Pius X., Motu Proprio Sacrorum Antistitum, „Přísaha proti omylům modernismu“, 1. září 1910, in Denzinger, č. 2145.
Srov. Denzinger, “Systematic Index”, III a.
Pierre Adnès, sv. Humilité, Dictionnaire de Spiritualité, Tome 7 – Colonne 1136, dostupné na http://www.dictionnairedespiritualite.com/.
Denzinger, č. 2053.
Denzinger, č. 466.
Mírně redakčně kráceno v úvodu.
Zdroj: The American Society for the Defense of Tradition, Family, and Property
Překlad: D. Grof
