Plot se zhroutí! (2021)
Sestra karmelitka Svaté tváře z Irska
7. července 2021
Dne 7. července 2021 si připomínáme čtrnácté výročí Motu Propria papeže Benedikta XVI. s názvem Summorum Pontificum, jehož výsledkem byl velký nárůst v tradičním katolickém hnutí a které zůstává trnem v boku Františka a jeho stoupenců, kteří by byli šťastní, kdyby bylo zcela zrušeno. Mnohé konzervativní kněžské a řeholní komunity, které se o tento dokument opírají, získaly od roku 2007 podporu diecézí a současně mohly slavit výlučně tradiční mši s relativně malým vměšováním ze strany Říma.
Nyní se však situace díky striktnějším opatřením, která má Vatikán přijmout, kdy bude v podstatě požadovat i přijetí Novus Ordo Missae (což už bylo v Motu propriu implicitně obsaženo), pravděpodobně ve velmi blízké budoucnosti změní.
Když papež Benedikt XVI. veřejně potvrdil skutečnost, že tridentská mše nebyla nikdy zrušena, bylo to v mnoha tradičních kruzích přivítáno s nadšeným aplausem. Přesto to zároveň podpořilo mylné přesvědčení, že rozdíl mezi starou mší a novou (protestantizovanou verzí!) je pouze otázkou vnějšího obřadu a osobních preferencí spíše než fundamentálních věroučných principů. Ti, u nichž láska k tradiční latinské mši vyplývá z lásky k pravdě spíše než ze sentimentálních důvodů, jsou silně znechuceni, když se popisuje jako „mimořádná forma“, zatímco Novus Ordo Missae je považována za „řádnou formu“. Ve svém směřování i v „lex credendi“, a v tom, jak ho vyjadřují, se navzájem tak naprosto liší, že je těžko pochopitelné, jak mohou být považovány za legitimní formy stejné mše!
Motu proprio Summorum Ponitificum nicméně hrálo velkou roli v usnadnění přístupu k latinské mši a vedlo tak mnohé duše ke znovuobjevení neporušené nauky, kterou [tato mše] viditelně vyjadřuje. František od samého počátku svého veřejného působení ukazuje značně nepřátelský postoj vůči všem těm, kteří svou věrností k tridentské mši ukazují svůj odpor vůči „duchu Druhého vatikánského koncilu“. Opatření, která hrozí přijmout proti tradicionalistům, nejsou žádným překvapením, a vlastně připomínají jednu otázku, kterou Eliáš položil lidu Izraele, který si myslel, že může sloužit Bohu a zároveň uctívat Baala: „Jak dlouho budete poskakovat na obě strany?“ (1. Královská 18:21)
Aniž bychom chtěli kritizovat nebo odsuzovat ty, kteří ještě neměli milost vidět tuto věc dostatečně jasně, skutečně se zdá, že vratký plot kompromisu, na němž mnozí konzervativní katolíci léta sedí, teď vykazuje známky toho, že se zcela zhroutí.
Přichází čas – kéž je to raději dříve než později! – kdy už nezůstane žádný plot, na kterém by se dalo sedět; žádné území uprostřed, na němž by se dalo stát. Místo toho tu bude jasně vyznačená dělicí čára mezi těmi, kteří milují pravou Církev takovou, jaká je – skrytá v katakombách, opovrhovaná a spílaná světem – a těmi, kteří upřednostňují věrnost modernímu náboženství, které si uzurpuje vnější zdání katolické Církve, postrádá však vnitřní podstatu katolicismu. Všichni bez výjimky budou brzy přinuceni vybrat si, zda budou stát při Dobrém pastýři, nebo se přidají na stranu bíle oděného úplatného člověka, který rozhání a ničí Jeho stádo. Jak to jasně řekl arcibiskup Viganò: „mýlí se proto ti, kteří jsou přesvědčeni, že je možné držet pohromadě dvě protikladné formy katolické bohoslužby ve jménu plurality liturgického vyjádření..“ (1)
V minulosti bylo uznávání viditelné hierarchie Církve jistou zárukou souhlasu, že uznáváme Ježíše Krista, ale od katastrofálního koncilu v 60. letech 20. století je situace takřka naprosto opačná. Naši nepřátelé s ďábelskou prohnaností maskují a vnucují svou agendu ve jménu „poslušnosti“ a ty, kteří odporují, označují nálepkou rozvracečů, opozičníků, schizmatiků, extremistů a fanatiků. Musíme pochopit, že když lidé, kteří obsadili nejvyšší posty v Církvi, tak naprosto ztratili Víru, že otevřeně pracují na zničení křesťanské nauky a morálky, máme nejenom povolení, ale i morální povinnost vzdorovat! Nemůžeme si dovolit umlčovat své svědomí a riskovat věčné zatracení, když budeme nerozumně praktikovat slepou poslušnost vůči Kristovu náměstku, která byla v době minulé oprávněná a dokonce i chvályhodná. Nemůžeme si ani dovolit předstírat, že doba je normální a prostě zavírat oči před nebezpečími, která provázejí jakýkoliv pokus být součástí oficiálně uznávané církve, která se stává nástrojem nového světového řádu.
Dle buly Quo Primum papeže sv. Pia V. je nezcizitelným právem každého katolického kněze sloužit tridentskou mši. Podobně i věřící mají právo tuto mši navštěvovat. Žádat k tomu o povolení Řím nebo diecézního biskupa znamená popřít, že je to svatým právem, které už máme, a spolu s modernisty tvrdit, že je to pouze výsada, která se neochotně poskytuje jen několika jednotlivcům. Z toho vyplývá, že jakákoliv opatření, která František přijme k omezení tridentské mše, budou neplatná.
Naší reakcí na toto zmatení ohledně mše by měla být vroucí modlitba, křesťanská láska k těm, kteří ještě nemají milost vidět jasně, a pevnější přesvědčení, že jsme v situaci, kdy je Náš Pán Ježíš Kristus v opozici vůči tomu, který veřejně odmítá titul „Kristův náměstek“.
Prostřednictvím modlitby, slova a příkladu podejme pomocnou ruku těm, kteří stále vratce balancují na plotě, aby až plot spadne – což se nevyhnutelně stane – byli na Boží straně, straně Pravdy, a mohli uniknout osudu těch, kteří mají oči, ale neuvidí, a kteří se nechají vést slepými.
Poznámky
1) Dopis datovaný 9. června 2021; https://remnantnewspaper.com/web/index.php/articles/item/5424-mass-confusion-some-considerations-of-the-feared-modification-of-summorum-pontificum
Zdroj: Tradidi Quod Et Accepi
Překlad: D. Grof
