V Japonsku si zachovali víru i bez kněží (1919)
Otec Price, který nedávno zemřel během výkonu své misijní činnosti v Číně, ve svém článku zmiňuje skutečnost, že zhruba před padesáti lety jezuitští misionáři v Japonsku objevili existenci dvaceti tisíc katolíků, kteří si po dvě stě let uchovali víru bez kněží a svátostí navzdory nejprudšímu a nejničivějšímu pronásledování v církevních análech.
Detaily tohoto objevu se nacházejí v knize Život blahoslaveného Karla Spinoly, který byl v Japonsku upálen na hranici 10. září 1622. Byl nástupcem sv. Františka Xaverského, který Církev uvedl do Japonska v roce 1550. Pronásledování začalo v roce 1596 a skončilo až krátce po smrti blahoslaveného Karla Spinoly. V roce 1858 bylo misionářům znovu dovoleno vstoupit do Japonska, znovu však byli vyhoštěni na základě pronásledování v roce 1868.
O pět let později byl formálně odvolán trest smrti a mučení pro ty, kteří přijali křesťanskou víru. Na druhou stranu byl povolen vstup do země jen několika kněžím napojeným na francouzský konzulát dle podmínek dohody mezi Francií a Japonskem uzavřené v roce 1858. Jezuitský otec Petitjean vypráví, jak se tímto způsobem dozvěděl o existenci roztříštěných křesťanských komunit v Japonsku, které si zachovaly víru navzdory absenci kněží a kostelů. V zemi byl skoro sedm let a sloužil francouzským, portugalským a dalším zahraničním katolíkům, kteří byli převážně oficiálními vládními představiteli v japonských přístavech a námořníky na obchodních lodích pod evropskými vlajkami. V Jokohamě byla postavena kaple a díky štědrosti francouzské císařovny a některých bohatých rezidentů byla vybudována další v Nagasaki. Posledně zmíněná byla nádhernou stavbou a přitahovala pozornost a zvědavost místních. Kněz však byl většinou sám, pokud o jeho služby nepožádaly posádky lodí v přístavu.
Jednoho dne, jak vypráví, recitoval breviář před oltářem Naší blahoslavené Paní, když si všimnul, jak do kostela vcházejí nějací lidé a zblízka jej pozorují. Po nějaké době přistoupili a klekli si vedle něho. Pak si s pohledem na tu sochu položili ruce na prsa a nízce posazeným hlasem řekli: „Ve svém srdci jsme stejní jako vy.“
Ohromený kněz se zeptal: „Odkud přicházíte?“
Řekli mu, že ze sousední vesnice a dodali: „Doma skoro všichni smýšlí jako my.“
Pak požádali kněze, aby jim vyprávěl o O Deous Sama, O Yaso Sama, Santa Maria Sama zjevně potěšení pohledem na vyobrazení Naší Paní.
Také požádali o vyprávění o O Yaso Samano you fou, Ježíšově pěstounovi.
Později do toho kostela přišly podobné skupiny. Nakonec se jeden z nich, který, jak se zdálo, měl u lidí autoritu, a který se ukázal být katechetou, zeptal kněze přímo, zda byl poslán velkým bílým Králem v Římě? A když otec opověděl „Ano“, vůdce se zeptal, zda on, kněz, má ženu a děti?
„Vy a všichni křesťanští i pohanští krajané jste dětmi, které nám dal Bůh,“ odpověděl.
Nato se všichni uklonili a slyšitelně řekli: „Je nedotčený.“
Jejich radost byla očividná. Ujistili se o třech hlavních věcech kněžství – věrnosti Svatému stolci, celibátu kněze a oddanosti vůči Kristově Matce. P. Petitjean, který se později stal apoštolským vikářem v Hongkongu, se následně dozvěděl, že blahoslavený Karel Spinola před tím, než před dvě stě lety podstoupil mučednictví, jejich předkům řekl, aby zachovávali křesťanskou víru tak, že jmenoval nejstaršího člena každé rodiny, aby křtil a vydával pokyny ostatním a předával tento úřad se slavnostní důvěrou z rodiče na dítě, dokud nepřijdou noví misionáři. Ty měli jako pravé Boží kněze rozpoznat právě na základě naznačených tří znaků.
Původně otištěno v American Ecclesiastical Review, sv. 61, listopad 1919, str. 584-585
Zdroj: Tradidi Quod Et Accepi
Překlad: D. Grof
