Bergogliův nový příspěvek proti kapitalismu (2020)
Pohled z ptačí perspektivy
Atila Sinke Guimarães
16. listopadu 2020
Minulý týden jsem okomentoval formu encykliky Fratelli tutti a dnes se podívám na její obsah. Budu se věnovat Františkovu útoku proti kapitalismu.
Bohužel je dnes nepopiratelné, že papež František je nejenergičtější exponent levice na světě. Obecně lze z mnoha společenských vrstev slyšet: „Papež František je komunista!“ To říkají i obyčejní lidé, jak jsme viděli i na italském masopustu.
Jde o logický závěr, protože podporoval všechny komunistické vůdce Latinské Ameriky počínaje Fidelem Castrem a jeho bratrem Raulem Castrem a dále postupně: Danielem Ortegou v Nikaraguy, Nicolasem Madurem ve Venezuele, Rafaelem Correou v Ekvádoru, Lulou da Silvou a Dilmou Roussefovou v Brazílii, Michele Bacheletovou v Chile, Evo Moralesem v Bolívii, Cristinou Kirchnerovou a Albertem Fernandezem v Argentině, Josém Mujicou v Uruguay.
Na své cestě do Bolívie byl František vyznamenán krucifixem umístěným na srpu a kladivu
Nezapomněl dodat věhlas revolučním myslitelům teologie osvobození jako například Gustavu Gutierrezovi a Leonardu Boffovi. Podporuje také tzv. lidová hnutí – v podstatě komunistické buňky, které podněcují třídní boj – aby postoupila kupředu se svými podvratnými požadavky. Ve Vatikánu a během svých návštěv do Jižní Ameriky měl se zástupci těchto hnutí několik schůzek. Oficiální vatikánský tisk o nich dokonce publikoval knihu, jež obsahuje předmluvu, kterou napsal František.
Jak jsem rozebral při jiných příležitostech, ve svých předešlých dokumentech a proslovech trvale zaujímal krajně levicový postoj proti hospodářskému režimu kapitalismu (zde, zde, zde, zde, zde a zde).
Na co tedy poukazuji, když říkám, že má v encyklice Fratelli tutti další příspěvek proti kapitalismu?
Kromě svých zuřivých a vášnivých útoků proti kapitalistickému hospodářskému systému, které naplno pokračují, mám konkrétněji na mysli Františkův boj za:
1) Konec západního životního stylu, kdy se zde neodvolává na jeho zlé a nemorální aspekty, ale spíše na ty dobré prvky, které stále ještě odrážejí křesťanskou civilizaci (§§ 17, 22, 24, 30, 33, 36, 39, 41, 43, 49, 113, 114, 117, 151, 215, 217, 219–221);
2) Konec pojmu národ a s ním souvisejícího vlastenectví (§§ 7, 11, 27, 35, 83, 86, 96, 99, 121, 124, 125–127, 130, 138, 141, 142, 146, 153, 159, 171, 172, 192);
3) Konec pomoci chudým v tom smyslu, že by se chudým nemělo pomáhat z křesťanské lásky, ale spíše proto, že je to jejich právo, kterého by se měli dožadovat.
Musel bych napsat článek o každém z těchto tří bodů, abych jej správně analyzoval. Protože se však jedná již o druhý článek z širší řady, v němž chci prozkoumat hlavní útoky ze strany encykliky Fratelli Tutti proti kapitalismu, soukromému vlastnictví a Církvi bojující, není proveditelné, abych se vyjádřil ke každému z těchto tří bodů nyní. První dva nechám jiným, aby je analyzovali. Proto podávám výčet paragrafů v encyklice Fratelli Tutti, kde lze tato témata najít, a vyjádřím se pouze k poslednímu.
Konec pomoci chudým
Jsem přesvědčen, že František nyní obhajuje tezi, že dávat chudým na základě dobročinnosti je špatné, protože tento druh pomoci je činí poddajnými vůči vyšším třídám. Namísto toho by chudí měli od bohatých dostávat proto, že je to jejich právo. Nepřímo se říká, že chudí by měli vyžadovat peníze a pomoc, a pokud je bohatí nedají, chudí se mohou vzbouřit a vzít si je silou.
V prvním textu papež František vyjadřuje toto omezení, pokud jde o dávání peněz chudým:
„Proto trvám na tom, že pomáhat chudým finančně musí vždy být prozatímním řešením ve stavu nouze. Skutečným cílem by vždy mělo být umožnit jim důstojný život prostřednictvím práce.“ (§ 162)
Podle Františkova nového pojetí měla sv. Alžběta Uherská sytit chudé jen proto, že je chtěla umlčet a odklidit z cesty
Toto tvrzení se problému dotýká jen letmo. Papež zde stanovuje omezení. Dávat běžně peníze chudým, jak to katolická Církev vždy doporučovala věřícím jako skutek milosrdenství, není dobré.
Když poukazuje na „skutečný cíl“, naznačuje, že chudí mají na tyto peníze právo, což bude jasnější v následujících textech.
Když navíc rozvíjí nový koncept „politické lásky“, obviňuje ty, kteří dávají peníze chudým, z toho, že mají špatný úmysl a chtějí chudé přimět, aby byli pasivní:
„Pouze pohled proměněný křesťanskou láskou může umožnit chudým, aby byli uznáni a oceněni ve své nesmírné důstojnosti ... a skutečně začleněni do společnosti. Takový pohled je v jádru autentického ducha politiky. Vidí otevřené cesty, které se liší od cest bezduchého pragmatismu. Nutí nás si uvědomit, že tváří v tvář pohoršení chudoby nemůžeme prosazovat strategie kontroly, které jen uklidňují chudé a činí je krotkými a neškodnými. Jak smutné je vidět, že za domnělým altruismem je druhý člověk přiveden k pasivitě.“ (§ 187)
Nacházíme zde dvě ostrá obvinění:
Za prvé, všechny dobročinné skutky, které činíme, abychom pomohli chudým lidem v jejich potřebách, jsou považovány za nepravé, falešné a pokrytecky sobecké. Podle Františka nejsou tyto ušlechtilé činy ušlechtilé ani chvályhodné, ale dělají se jen proto, aby se chudí udrželi v klidu a nedělali nám problémy. Jsem přesvědčen, že toto je závažná dezinterpretace reality. Skutky dobročinnosti, které dělají jednotlivci i sdružení, jsou převážně motivované autentickou touhou ulehčit našim bratrům rány osudu, jimiž trpí.
Za druhé, skutky dobročinnosti a pomoc poskytovaná vládami mají podobný ušlechtilý cíl, i když nenápadnější proto, že je neosobní povahy. Nicméně každý člověk ze Západu, který netrpí chudobou, příznivě pohlíží na úsilí své vlády pomoci v jeho zemi či v zahraničí.
Vidíme tedy, že papež František zásadně překrucuje realitu, když všechny skutky křesťanské lásky, které činíme, bez rozdílu označuje za pokrytecké a mající v úmyslu udržet chudé v klidu a krotké. Jde o obvinění, které se až tak neliší od obvinění ze strany Marxe, který náboženství nazval „opiem lidstva“. Zde papež toto obvinění přenesl na vyšší a střední třídy na Západě. Ve skutečnosti naši dobročinnost obviňuje jako „opium lidstva“.
O několik odstavců dále se stává ještě agresivnějším:
„ Jsme stále daleko od globalizace nejzákladnějších lidských práv. Proto musí světová politika učinit z odstranění hladu jeden ze svých základních a naléhavých cílů. Když totiž finanční spekulace manipulují s cenou jídla a nakládají s ní jako s jakýmkoliv jiným zbožím, miliony lidí trpí a umírají hlady. Ve stejné době se však vyhazují tuny jídla. To vytváří skutečné pohoršení. Hlad je trestuhodný, jídlo je nezcizitelným právem.“ (§ 189)
Papež Bergoglio předkládá věřícím komunistické mýty, jako by byly neporušenou katolickou naukou
Zde se komunistické záměry papeže Františka vyjasňují. Pozvedá prapor mas, aby se vzbouřily proti těm, kteří nejsou hladoví. Mít jídlo je „nezcizitelné právo“, a pokud jej někdo nemá, je to proto, že mu někdo jiný zločinně zabraňuje se najíst.
Máme papeže, který namísto aby prosazoval pokoj a harmonii mezi společenskými třídami, jedná jako mocný činitel k obrácení tříd proti sobě.
Tato troufalá prohlášení připomínají jinou Františkovu úvahu, kdy mylně vykládá nauku rané Církve:
„To je vedlo k tomu, aby si mysleli, že pokud jeden člověk postrádá to, co je potřebné, aby žil s důstojností, je to proto, že si to jiný člověk přivlastnil.“ (§ 119)
Papež Bergoglio opět opakuje tezi jiného komunisty, Proudhona, který tvrdil: „Vlastnictví je zločin!“
Radikálním důsledkem tohoto papežova tvrzení je, že pokud má člověk peníze a druhý ne, pokud má člověk jídlo a druhý ne, ukradne si jej ten druhý od prvního. To je tvrzení, které by mohla pronést Kominterna.
Je tragické vidět, jak papež v jedné ze svých encyklik přebírá komunistické myšlenky, aby zničil společensko-hospodářský systém, který vládne na Západě – kapitalismus.
Je komunistou myšlenkově, je komunistou, pokud jde o prostředky – prosazování třídního boje – a je komunistou, pokud jde o cíle – zničení kapitalismu. To je dílčí závěr toho, co nás encyklika Fratelli tutti učí.
Je však potřeba se vyjádřit i k dalším bodům…
pokračování příště
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof
