Láska vůči liberálům ze strany
Civilta Cattolica (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Láska
v polemice s liberály by byla jako by si člověk přiložil hada na svou
hruď. Bylo by to jako by člověk dostal nějakou odpornou nakažlivou nemoc
s pošetilou představou, že dostat ji zajistí odolnost na její strašlivé
účinky.
Bez ohledu
na prostý zdravý rozum v této situaci a na památné varování Našeho Pána,
že ten, kdo miluje oheň, v něm zahyne, se někteří pošetilí katolíci
spojují s liberály v jejich pokřiku za velkorysý projev lásky
z naší strany, když proti nim vedeme válku.
Aby naše
schopnost soudit v tak důležité věci nebyla zpochybňována, ocitujeme jako
autoritu v této věci přední světový náboženský časopis Civilta Cattolica,
založený samotným Piem IX., přičemž jehož řízení svěřil otcům Tovaryšstva
Ježíšova. Ćasopisu Civilta, který nikdy netrpěl chvilkou nečinnosti vůči
italskému liberalismu, se často vyčítal jeho nedostatek lásky vůči liberálům.
V odpovědi na tato farizejská kázání ohledně míry lásky vůči nim Civilta
publikoval příjemně zábavné a zároveň solidní filozofické články, z nichž
některé pasáže zde přepisujeme pro potěchu našich liberálů – a oněch nakažených
katolíků, jež se s nimi spojují – při odsuzování ultramontánních metod:
„De Maistre
řekl, že Církev a papež nikdy nežádali nic než pravdu a spravedlnost pro svou
věc. Na druhou stranu liberálové nepohybně kvůli hrůze, jíž přirozeně chovají
vůči pravdě a především vůči spravedlnosti, vždy požadují lásku.
Více než
tucet let jsme z naší strany svědky této kuriózní podívané, jíž nám
předvádí italští liberálové. Se slzami v očích nikdy nepřestanou žádat o
naši lásku. Jejich neodbytné žádosti se staly přinejmenším nesnesitelnými; oni
ztratili veškerý pocit studu; v tisku, ve verších, ve svých brožurách, ve
svých časopisech, ve veřejných a soukromých dopisech – anonymně i pod
pseudonymem – nás přímo či nepřímo pro lásku Boží poníženě prosí, abychom jim
projevili lásku. Prosí nás, abychom je nevystavovali posměchu jejich bližních,
abychom tak detailně, tak precizně nepřezkoumávali jejich úžasné spisy, abychom
nebyli tak zarputilí při vystavování jejich pozoruhodných činů tak silným
reflektorům, abychom zavírali oči a zakrývali si uši před jejich omyly,
jejich solecismy [nesrovnalostmi], jejich lžemi, jejich pomluvami, jejich
obskurnostmi, jedním slovem, abychom je nechali na pokoji.
Tímto
povznášejícím obrácením k žebravé lásce liberálové napodobují jiné ne tak
oslavované a ne tak povznášející obrácení, obrácení bohatého lakomce
k ctnosti dávání milodarů.
Tentýž
lakomec, který byl náhodou přítomen na kázání, jež zamýšlelo být velmi horlivým
nabádáním k praxi dávání milodarů, byl tak ohromen, že si představil, že
bude opravdovým obráceným. Po pravdě byl tím kázáním tak pohnut, že cestou
z kostela vykřikoval: „Bylo by nemožné, aby jakýkoliv dobrý křesťan, který
slyšel toto kázání, od nynějška nedával čas od času něco na křesťanskou lásku.“
A tak je to s našimi liberály. Poté, co (dle míry svých prostředků)
ukázali svými skutky a svými spisy, že mají lásku ke křesťanské lásce, jež se
rovná lásce ďábla ke svěcené vodě, když slyší, že se o ní hovoří, náhle si
vzpomenou, že na světě existuje věc nazývaná křesťanská láska, která se jim při
jistých příležitostech může jevit jako velice užitečná. Takže ukazují, jak jsou
jí vzrušeně okouzlení a důrazně ji požadují od papeže, kléru, řeholníků,
novinářů a všech, dokonce i od vydavatelů časopisu Civilta. Je kuriózní
sledovat všechny vynikající důvody, jež předkládají ve svůj vlastní prospěch!“
– Kdybychom jim uvěřili, není to naprosto v jejich vlastním zájmu, že
takto hovoří! Ach ne! Když takto hovoří, je to zcela v zájmu našeho
svatého náboženství, které uchovávají v jádru svého srdce a které tolik
trpí kvůli našemu velice nemilosrdnému způsobu, jakým jej bráníme! Oni dokonce
hovoří v zájmu samotných reakcionářů a zvláště (kdo by tomu věřil!)
v zájmu vydavatelů Civilta Cattolica!
„Co vás nutí
vstupovat do těchto sporů?“, říkají nám důvěrně. „Cožpak už nemáte dost
nepřátel? Buďte tolerantní a vaši protivníci k vám také budou. Co získáte tím,
že budete dělat tuto ubohou činnost, jako pes, který tráví svůj život štěkáním
na lupiče? Budete-li nakonec zbiti, zmláceni, komu za to vděčíte, ne-li sami
sobě a onomu vašemu nezkrotnému nepřátelství, které vždy usiluje o výpad?“ Jaké
moudré a nestranné uvažování, jehož jedinou vadou je, že mimořádně připomíná
ono uvažování, jež strážník vnucoval Renzovi Tramaglinovi v románu
Zasnoubený, když se jej pokoušel dostat do vězení přesvědčováním, protože měl
strach, že kdyby použil sílu, mladík by přišel s odporem... Jediným
výsledkem těchto nabádání bylo utvrzení Renza v jeho plánu provést přesně
opačný postup, než mu ten strážník radil.
Tento plán,
abychom tak řekli, jsme také v silném pokušení provést, protože popravdě
nemůžeme sami sebe přesvědčit, že velká či malá újma, kterou způsobíme
náboženství, pro liberály mnoho neznamená, ani že by si oni sami způsobovali
mnoho potíží v našem zájmu. Jsme naopak přesvědčeni, že kdyby liberálové
opravdu věřili, že náš způsob jednání je pro naše náboženství nebo pro nás škodlivý,
pozorně by se zdrželi toho, aby na něj poukazovali, a spíše by nás
v něm povzbuzovali svou chválou. Dokonce usuzujeme, že zápal, který
vykazují, pokud jde o nás, a jejich opakované prosby vůči nám, abychom
pozměnili svůj styl, jsou nejjistějšími znameními, že náboženství kvůli našim
metodám ničím netrpí a navíc, že naše spisy mají nějaké čtenáře, což je pro
autora vždy určitou nepatrnou útěchou...
Protože však
mnozí z nich (liberálů) nadále naléhavě prosí, a protože nedávno
v Perugii zveřejnili knížečku s názvem Co říká katolická strana? – jíž celou věnovali žádosti na Civilita
Cattolica o křesťanskou lásku – bude užitečné na počátku této patnáctidílné
řady naší Kritiky vyvrátit znovu staré námitky starými odpověďmi. Vlastně to
bude veliká křesťanská láska, i když vskutku ne taková, o níž nás
liberálové žádají, ale taková skutečně velice záslužná, křesťanská láska, kdy
se jim posté trpělivě naslouchá.“
Zdroj:
Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix
Sardá Y Salvany, kapitola 23
Překlad:
D. Grof