Liberální námitka vůči
ultramontánním metodám (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Liberálové
nám říkají, že naše agresivní metody boje proti nim nejsou v souladu
s radami papeže k umírněnosti a laskavosti. Cožpak nenabádal
katolické autory k lásce k pokoji a jednotě, k tomu, aby se
vyhnuli tvrdé, agresivní a osobní polemice? Jak pak tedy můžeme my,
ultramontáni, uvést do souladu přání Svatého Otce se svými krutými metodami?
Zamysleme se nad sílou námitky liberálů. Komu Svatý Otec adresuje tato
opakovaná napomenutí? Vždy katolickému tisku, katolickým novinářům, těm, u
nichž se předpokládá, že jsou hodni toho jména. Tyto rady k umírněnosti a
laskavosti jsou proto vždy adresovány katolíkům, kteří s druhými katolíky
diskutují svobodné otázky, tj. ty, které se netýkají ustanovených zásad víry a
mravů, a v žádném smyslu se [tyto rady] nevztahují na katolíky, kteří
vedou smrtelný boj s vyhlášenými nepřáteli Víry.
Není pochyb,
že papež zde nečiní žádnou narážku na neustálé boje mezi katolíky a liberály
z prostého důvodu, že katolicita je pravdou a liberalismus herezí, mezi
nimiž nemůže existovat mír, ale jen válka až na smrt. V důsledku toho je
proto jisté, že se papežovy rady vztahují na naše „rodinné spory“, které jsou
bohužel až příliš časté, a že se nám v žádném případě nesnaží zakázat vést
nepolevující boj s věčnými nepřáteli Církve, jejichž ruce, plné smrtících
zbraní, se vždy pozvedají proti Víře a jejím obráncům.
Proto nemůže
být žádný rozpor mezi naukou, kterou bráníme, a instrukcemi a alokucemi Svatého
Otce v této věci, za předpokladu, že se logicky oboje vztahuje na tutéž
věc v témže ohledu, který je v tomto případě dokonale patřičný.
Protože, jak jinak můžeme vykládat slova Svatého otce? Je pravidlem neporušené
exegeze, že by jakákoliv pasáž v Písmu svatém měla být vždy vykládána do
písmene, pokud takový význam není v protikladu ke kontextu. Můžeme se
uchýlit k svobodnému nebo přenesenému výkladu pouze, když je tento
protiklad zjevný. Toto pravidlo se uplatňuje také u výkladu papežských
dokumentů.
Jak bychom
mohli předpokládat, že papež je v rozporu s celou katolickou tradicí
od Ježíše Krista až po naší dobu? Je na chvíli přijatelné, že styl a metoda
většiny proslulých katolických polemiků a apologetů od sv. Pavla po sv.
Františka Saleského by měla být zavržena škrtem pera? Samozřejmě, že ne,
protože kdybychom měli chápat papežovy rady k umírněnosti a klidu ve
smyslu, v němž je liberální úsudek vykládá, museli bychom zjevně
odpovědět: „Ano“. Proto musíme dojít k závěru, že slova Svatého Otce
nejsou adresována katolíkům bojujícím s nepřáteli katolicity, ale pouze
katolíkům polemizujícím mezi sebou ohledně svobodných otázek.
To ukazuje
sám zdravý rozum. Představte si nějakého generála uprostřed zuřící bitvy, který
vydá příkaz svým vojákům příliš těžce nezranit nepřítele! Představte si
kapitána běhajícího mezi svým mužstvem tam a sem a křičícího na své vojáky:
„Dávejte pozor! Nezraňte nepřítele! Pozor tam! Nemiřte na srdce“. Co víc je
potřeba říkat! Pius IX. nám podal vysvětlení pravého významu svých slov. Při
památné příležitosti nazývá sektáře Komuny démony; a sektáře liberalismu horšími
než démoni. Kdo by se pak obával udeřit na takového nepřítele s přídomky
příliš přísnými a tvrdými? Marně liberálové citují slova Lva XIII. (1878-1903)
z encykliky Cum Multa [1882], nabádající katolíky vyhnout se agresivitě
při diskuzi o posvátných právech Církve, a spoléhat se při získání vítězství
spíše na váhu argumentu; protože tato slova odkazují na polemiky mezi katolíky,
kteří diskutují nejlepší prostředky k uhájení své společné věci, a
v žádném případě se jako pravidlo nevztahují na vedení polemik se sektáři
liberalismu. Encyklice vlastní podstata to bez námitek prokazuje. Papež končí
nabádáním všech sdružení a jednotlivých katolíků ke stále bližší a důvěrnější
jednotě, a poté, co poukazuje na nedocenitelné výhody takové jednoty, dává jako
příklad prostředků pro její zachování onu umírněnost v jazyce a laskavost,
o nichž hovoříme. Tento argument je prostý: Papež katolickým autorům doporučuje
umírněnost a laskavost jako prostředky zachování pokoje a vzájemné jednoty.
Zcela zřejmě je tento pokoj a jednota mezi katolíky a nikoliv mezi katolíky a
jejich nepřáteli. Proto se tato umírněnost a laskavost doporučovaná papežem
katolickým autorům vztahuje pouze na katolické polemiky ohledně svobodných
otázek mezi katolíky. Cožpak by nebylo absurdní představit si, že by zde mohla
být nějaká jednota mezi pravdou a omylem, tudíž mezi obhájci pravdy na jedné
straně a omylu na straně druhé? Nesmiřitelné protiklady se nikdy nesjednotí.
Jeden nebo druhý musí zmizet.
Zdroj:
Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix
Sardá Y Salvany, kapitola 22
Překlad:
D. Grof
