Křesťanská láska a liberalismus (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Omezený!
Netolerantní! Nesmlouvavý! Toto jsou přídomky opovržení, jež chrlí liberální
stoupenci všech stupňů na ultramontány [tj. na římské katolíky nebo stoupence
papeže – doslova: „za horami“ („ultra montes“), protože vstup z evropského
kontinentu do Itálie vyžaduje překročení Alp, nejvyšších hor v Evropě. Pro
Evropu tak má Římskokatolická církev svou vládu, svou hlavu, své nervové
centrum „za horami“.]. Cožpak nejsou liberálové našimi bližními jako jiní lidé?
Nejsme jim povinováni toutéž křesťanskou láskou, jakou vztahujeme na druhé?
Cožpak nejsou vaše vehementní odsudky, jež směřují proti nám, kruté a
nemilosrdné, v přímém protikladu k nauce křesťanství, která je
v zásadě náboženstvím lásky? Takové je obvinění vmetané nám bez ustání do
tváře. Podívejme se na to, jakou má hodnotu. Podívejme se na to, co vše slovo
„křesťanská láska“ znamená.
Katechismus
[Tridentského koncilu], onen oblíbený a nejautoritativnější souhrn katolické
teologie, nám podává nejúplnější a nejstručnější definici křesťanské lásky; je
plná moudrosti a filozofie. Křesťanská láska je nadpřirozená ctnost, která
v nás vzbuzuje lásku k Bohu především a ke svým bližním jako
k sobě samým, a to nikoliv jen nějakým způsobem, ale z lásky
k Bohu a v poslušnosti k Jeho zákonu. A teď, co to znamená milovat? Amare est velle bonum odpovídá filozof.
„Milovat znamená přát dobro tomu, koho milujeme.“ Komu nám křesťanská láska
přikazuje přát dobro? Našemu bližnímu, to jest ne jen tomu či onomu člověku,
ale všem. Jaké je to dobro, které pravá láska přeje? Především nadpřirozené
dobro, pak dobra přirozeného řádu, jež s ním nejsou neslučitelná. To vše
je zahrnuto ve vyjádření „z lásky k Bohu“.
Z toho
tedy plyne, že můžeme milovat svého bližního, i když jej netěšíme, i když mu
odporujeme, i když mu způsobujeme nějakou materiální újmu, a dokonce, při
jistých příležitostech, i když jej připravujeme o život; ve zkratce je vše
redukováno na toto: Zda v případě, kdy jej netěšíme, kdy mu odporujeme nebo
jej pokořujeme, to je, nebo není pro jeho vlastní dobro nebo pro dobro někoho,
jehož práva jsou nadřazená těm jeho, nebo zda je to prostě pro větší službu
Boha.
Jestliže se
ukáže, že při nepotěšení nebo uražení našeho bližního jednáme pro jeho dobro,
je zjevné, že jej milujeme, i když mu odporujeme nebo jej rozzlobíme. Lékař,
který kauterizuje svého pacienta nebo mu odnímá jeho gangrénou napadený úd, jej
nicméně může milovat. Když napravujeme zlé lidi tím, že je zavíráme do vězení
nebo je trestáme, tak je nicméně milujeme. To je křesťanská láska – dokonalá křesťanská
láska.
Často je
nezbytné znelíbit se jednomu člověku nebo jej urazit, ne pro jeho vlastní
dobro, ale abychom druhého zbavili zla, jež způsobuje. Je pak povinností
křesťanské lásky odrazit nespravedlivé násilí; člověk může agresorovi ublížit
natolik, nakolik je to nutné k obraně. Takový by byl případ, kdy by člověk
viděl, jak lupič okrádá pocestného. V tomto případě zabít, zranit nebo
přinejmenším přijmout taková opatření, aby byl agresor zneschopněn, je aktem
pravé křesťanské lásky.
Dobrem všeho
dobra je Boží Dobro, stejně jako je Bůh pro všechny lidi Bližním všech
bližních. V důsledku toho láska, kterou dlužíme člověku, vzhledem
k tomu, že je naším bližním, by vždy měla být podřízená té, kterou dlužíme
našemu společnému Pánu. Pro Jeho lásku a v jeho službách nesmíme váhat
dotknout se lidí. Stupeň naší urážky vůči lidem lze poměřovat pouze stupněm
naší povinnosti vůči Němu. Křesťanská láska je primárně láskou k Bohu,
sekundárně láskou k našemu bližnímu kvůli Bohu. Obětovat tu první znamená
opustit tu druhou. Proto urazit svého bližního kvůli lásce k Bohu je
skutečným aktem křesťanské lásky. Neurazit svého bližního kvůli lásce
k Bohu je hřích.
Moderní
liberalismus tento pořádek převrací; ukládá falešné pojetí křesťanské lásky:
prvně náš bližní a teprve pak, pokud vůbec, Bůh. Svými znovu opakovanými a
omšelými obviněními vůči naší netoleranci uspěl ve zneklidnění dokonce i
některých zapřisáhlých katolíků. Naše pravidlo je však příliš prosté a příliš
konkrétní, aby připouštělo neporozumění. Je takovéto: Svrchovaná katolická
neústupnost je svrchovanou katolickou láskou. Tato láska je praktikována ve
vztahu k našemu bližnímu, když je, ve svém vlastním zájmu, křižován, pokořován
a kárán. Je praktikována ve vztahu k třetí straně, když je [bližní] bráněn
před nespravedlivým útokem druhého; když je chráněn před nákazou omylu tím, že
se odhalují jeho autoři a podněcovatelé a ukazují se v jejich pravém
světle jako zavrženíhodní a pervertování; tím, že se vystavují
k opovržení, hrůze a zavržení všech.
Je praktikována ve vztahu k Bohu, když se pro Jeho slávu a
v Jeho službě, stává nutným umlčet všechny lidské úvahy, pošlapat všechny
lidské ohledy, obětovat všechny lidské zájmy – a dokonce i život sám – aby se
dosáhl tento nejvyšší ze všech cílů. Toto vše je katolická neústupnost a
neústupná katolicita při praktikování oné ryzí lásky, která představuje
výsostnou lásku. Světci jsou typem této neochvějné a svrchované věrnosti Bohu,
hrdiny křesťanské lásky a náboženství. Protože v naší době je tak málo
skutečných zarputilců v lásce k Bohu, je tedy také málo
nekompromisních lidí v řádu křesťanské lásky. Liberální láska je
blahosklonná, láskyplná, dokonce i něžná na pohled, ale ve skutečnosti zásadně
pohrdá pravým dobrem lidí, nejvyššími zájmy pravdy a [nakonec i] Bohem. Je to
lidská sebeláska, uzurpování si trůnu Nejvyššího a dožadování se té úcty, která
patří pouze Bohu.
Zdroj:
Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix
Sardá Y Salvany, kapitola 19
Překlad:
D. Grof
