Pár
slov o očistci (2018)
Kázání P. Martina Fuchse
v Praze 4. listopadu 2018
***
Drazí věřící,
dogma očistce je většinou
věřících příliš zapomenuto. Aby se naše představy staly jasnějšími a naše víra
živější, musíme se blíže podívat na tento posmrtný život, na tento mezistav
spravedlivé duše, ještě nehodné vstoupit do nebeského Jeruzaléma.
Máme tři velice jasné
zdroje světla: první, dogmatická nauka Církve; pak nauka, jak ji vysvětlují
učitelé Církve; a na třetím místě, zjevení světců, jež slouží k potvrzení
nauky učitelů.
- Dogmatická nauka Církve ve věci očistce se skládá ze dvou článků:
„Katolická
Církev,“ říká Tridentský koncil, „poučená Duchem Svatým, z posvátných
spisů a starobylé tradice Otců, učila na posvátných koncilech, a zcela nedávno
i na ekumenické synodě, že existuje očistec, a že duším zde drženým pomáhají
prosby věřících, ale hlavně řádná oltářní Oběť.“ (Sezení 25)
- Nauka učitelů a teologů, nebo spíše jejich názory na některé otázky vztahující se k očistci, a jejich vysvětlení, nejsou ukládány jako články víry; můžeme je odmítnout, aniž bychom přestali být katolíky. Nicméně by bylo nerozvážné, a dokonce i unáhlené, odmítat je. A je duchem Církve následovat názory obecně sdílené učiteli.
Tyto
otázky se vztahují k
- umístění očistce
- povaze utrpení
- počtu a stavu duší v očistci
- jistotě, jíž mají o své blaženosti
- trvání svých utrpení
- zásahu živých v jejich prospěch
- uplatnění utrpení Církve.
- Zjevení světců, nazývaná též zvláštní zjevení, nepatří do pokladu víry svěřenému Ježíšem Své Církvi. Jsou historickými skutečnostmi založenými na lidském svědectví. Je dovoleno jim věřit a zbožnost v nich nachází užitečnou potravu.
Zvláštní zjevení jsou
dvojího druhu: jedno spočívá ve viděních; druhé ve zjeveních. Jsou nazývána
zvláštními, protože se odlišují od těch, jež se nalézají v Písmu svatém,
netvoří část nauky zjevené lidstvu, a nejsou Církví předkládána k našemu
věření jako dogmata víry.
Vidění, správně řečeno,
jsou subjektivní světla, vnuknutá Bohem do chápání Jeho stvoření, aby jim
odhalil Svá tajemství. Taková jsou vidění proroků, vidění svatého Pavla, svaté
Brigity a mnoha dalších světců. Tato vidění se obvykle odehrávají, když je
subjekt ve stavu vytržení; sestávají z určitých tajemných zpodobnění, jež
se jeví očím duše, a která nesmí být vždy brána doslova. Často jsou to postavy,
symbolické obrazy, jež v míře odpovídající schopnosti našeho chápání
představují čistě duchovní věci, o nichž je obyčejný jazyk neschopen
zprostředkovat představu.
(Svatý Pavel píše ve
svém druhém listě Korinťanům 12:4: [Ten člověk] „byl uchvácen do ráje a uslyšel
tajemná slova, jež není dovoleno člověku vysloviti.“)
Zjevení jsou,
přinejmenším často, objektivními úkazy, jež mají skutečný vnější objekt. Takové
bylo i zjevení Mojžíšovi: „Jednou [Mojžíš] vedl ovce až za step a přišel k Boží
hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni
uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím
stráven.“ (Exodus 3:1-2) a Mojžíšovi a Eliášovi na hoře Tábor (Mt. 17:3); zjevení
jež měl Samuel vyvolané čarodějnicí z Én-dóru (1. Samuelova 28:7); zjevení
anděla Rafaela Tobiášovi (Tob. 3:25); zjevení mnoha jiných andělů; souhrnně
řečeno, taková jsou zjevení duší v očistci.
To, že se duchové
mrtvých někdy zjevují živým, je skutečnost, kterou nelze popřít. Cožpak to
Evangelium jasně nepřipouští? Když se zmrtvýchvstalý Ježíš zjevil poprvé Svým
shromážděným apoštolům, domnívali se, že vidí ducha. Náš Pán, který byl dalek
od toho, aby jim řekl, že duchové se nezjevují, k nim promluvil takto: „Proč
se děsíte a proč vaše srdce napadají takové myšlenky? Vizte mé ruce i mé nohy!
Já jsem to!“ (Lk 24:38-39)
Zjevení duší, jež jsou
v očistci, se děje často. Nacházíme je ve velkém počtu v „Životech
svatých“, někdy se dějí i u obyčejných věřících.
Aby Kateřina Sienská
uchránila svého otce od bolestí očistce, nabídla sama sebe Boží Spravedlnosti,
že bude celý svůj život trpět namísto něj. Bůh její oběť přijal a uvalil na ní
nejmučivější utrpení, jež trvalo až do její smrti, a přijal duši jejího otce do
věčné slávy. Na oplátku se tato blahoslavená duše často zjevovala své dceři,
aby jí poděkovala, a aby jí učinila mnohá užitečná zjevení.
Když se duše
z očistce zjevují živým, vždy se představují v postavení, které
vyvolává soucit; tu s rysy jež měly během života nebo při své smrti, se
smutným vzezřením a prosebným pohledem, s výrazem krajního utrpení; tam
jako mlha, světlo, stín, nebo nějaký druh neskutečné postavy, doprovázeny
znamením nebo slovem, jímž mohou být rozpoznány.
Co zapříčiňuje očistec
duší?
Příčiny jsou zcela
odlišné! Pozůstatky smrtelného hříchu, hříchy chtíče ne úplně odpykané na zemi,
požitkářství, hříchy z mládí, pohoršení vyvolané neslušnými malbami a
oblečením, nedbalost při Svatém přijímání, nedostatek umrtvování smyslů, hříchy
proti křesťanské lásce, proti spravedlnosti, zneužití milosti atd.
Dobrý příklad muže,
který strávil celý svůj život ve stavu zvykového smrtelného hříchu, a který
odkládal své obrácení až do smrti, byl lord Stourton, anglický šlechtic. Ve
svém srdci byl katolík, ačkoliv, aby si zachoval svou pozici u dvora,
pravidelně navštěvoval protestantskou bohoslužbu. Ve svém domě skrýval
katolického kněze s rizikem velkého nebezpečí a sliboval si, že dobře
využije jeho služby tím, že se smíří s Bohem v hodinu své smrti.
Setkal se však s náhlou nehodou, a jak tomu tak z Božího rozhodnutí často
bývá v takových případech, neměl čas uvědomit si svou touhu po opožděném
obrácení. Nicméně Boží Milosrdenství, jež vzalo v potaz, co udělal pro
pronásledovanou katolickou Církev v Anglii, mu ráčilo dát milost dokonalé
lítosti a v důsledku toho zaručilo jeho spásu. Za svou trestuhodnou
nedbalost však musel draze zaplatit.
Jak se můžeme vyhnout
očistci?
Prostředky, jimiž se
můžeme vyhnout očistci, jsou velká oddanost Blahoslavené Panně Marii; nošení
svatého škapulíře, skutky lásky a milosrdenství, křesťanské umrtvování. Dále se
můžeme vyhnout očistci získáváním odpustků; přijímáním svátostí a zvláště
v případě ohrožení života přijetím posledního pomazání; tím, že máme
důvěru v Boha a svatým přijetím smrti atd.
Pokorné a poslušné
přijetí smrti v pokání za naše hříchy je šlechetným aktem, jímž obětujeme
svůj život Bohu v jednotě s obětí Ježíše Krista na Kříži.
2. prosince 1638 zemřel
v Brisachu na pravém břehu Rýna otec Georg Aquitanus z Tovaryšstva
Ježíšova. Dvakrát zasvětil svůj život službě nakaženým morem. Stalo se, že při
dvou různých příležitostech řádil mor s takovou zuřivostí, že bylo takřka
nemožné přiblížit se k nemocným, aniž by zaútočila nákaza. Všichni utekli
a ponechali umírající jejich nešťastnému osudu. Otec Aquitanus však vložil svůj
život do rukou Božích a stal se služebníkem a apoštolem nemocných; zaměstnával
se výlučně ulehčením jejich utrpení a poskytováním svátostí. Bůh jej během
první morové pohromy zachoval, když však vypukla znova s obnovenou zuřivostí,
a tento Boží muž byl povolán podruhé, aby se zasvětil péči o nemocné, Bůh
tentokrát přijal jeho oběť. Když jako oběť své křesťanské lásky ležel na své
smrtelné posteli, byl dotázán, jestli ochotně učinil tuto oběť svého života
Bohu. „Ach!,“ odpověděl plný radosti, „kdybych měl milion životů, jež bych Mu
mohl obětovat, On ví, jak ochotně bych Mu je dal.“ Je snadné pochopit, že
takový akt je v Božích očích velmi záslužný. Cožpak nepřipomíná onen
nejvyšší akt lásky vykonaný mučedníky, kteří zemřeli pro Ježíše Krista, a který
stejně jako křest zahlazuje všechen hřích a maže všechny dluhy? „Větší lásky
nemá nikdo nad tu, kterou má ten, kdo dává svůj život za své přátele.“ (Jn
15:13)
Drazí věřící,
budeme pro ubohé duše
v očistci dělat, co můžeme, a všemi prostředky se vyhneme očistci. Amen.
Překlad: D. Grof