Engelbert Dollfuss: fašista nebo hrdina? (2015)

Engelbert Dollfuss: fašista nebo hrdina? (2015)

Engelbert Dollfuss (4. října 1892 – 25. července 1934)

***

Jsem přesvědčen, že je to vůle vyšší moci, abychom zachovali naši domovskou zemi Rakousko s její slavnou historií, ačkoliv dnes v menší podobě. Jsem přesvědčen, že toto Rakousko bude pro jiné národy vzorem při formování veřejného života, že v tomto Rakousku musíme také splnit cennou službu a splnit ji pro celé Němectvo. Toto Rakousko zůstává domovinou nás i našich dětí… Stejně jako byli křižáci prodchnuti toutéž vírou, jakou Marco d´Aviano hlásal před Vídní: „Bůh to chce“ – tak i my vidíme s velkou důvěrou v budoucnosti, v onom přesvědčení: Bůh to chce. – Engelbert Dollfuss, Trabrennplatzrede

Engelbert Dollfuss, který se narodil v Texingtalu v Dolních Rakousech 4. října 1892, je asi druhým nejkontroverznějším Rakušanem meziválečného období. Jako zbožný katolík a vlastenec je levicí často obviňován, že byl fašista. Jeho vláda je kritizována jako totalitní a nacionalistická? Ale bylo to tak?

Při promýšlení této otázky se musí pamatovat na to, že Dollfuss byl především katolickým vojákem císařsko-královské armády. V [první světové] válce, která přinesla úpadek křesťanstva, bojoval jako poručík na alpské frontě, a vyznamenal se svou statečností. Přesto, když válka skončila, stal se vojákem bez vlasti. Když se Dollfuss vrátil domů poté, co Saint-germainská smlouva zničila poslední zbytky Svaté říše římské, angažoval se během ničivé hospodářské krize na ministerstvu zemědělství Dolních Rakous a v roce 1930 byl jmenován prezidentem federálních železnic. Během 20. let byl aktivním členem Cartellverbandu a přijal jeho německé nacionalistické postoje. Avšak do roku 1930 si Dollfuss hluboce uvědomil zla nacionalismu a pochopil, že jakýkoliv svazek Rakouska a Německa musí být svazkem oddělených a nezávislých zemí.

V roce 1932 byl prezidentem Wilhelmem Miklasem, členem katolické „Křesťansko-sociální strany“, jmenován uprostřed vládní krize kancléřem první rakouské „republiky“. Socialistickým a nacistickým polovojenským skupinám do této chvíle vzdoroval pouze Heimwehr („Domobrana“), skupina bývalých vojáků Rakousko-Uherska, kteří si podrželi své staré uniformy a svou odvahu. Dollfuss konsolidoval volně organizovaný Heimwehr, agrární Landsbund a Křesťansko-sociální stranu do Vlastenecké fronty, aby lépe bojoval proti nacistické hrozbě.

Katolíci z Vlastenecké fronty přijali jako svůj symbol berličkový kříž a snažili se zachovat katolické Rakousko a zastavit rostoucí nacistickou hrozbu. Dollfuss byl s podporou vůdce Heimwehru knížete Ernsta von Starhemberga a Emila Feye schopen udržet vládu, i když Národní rada (parlament) rozpustila v roce 1933 sama sebe. Kancléř, který vládnul skrze nouzové výnosy, zakázal socialistické, komunistické a nacistické strany v Rakousku a vyhlásil Rakousko za federální stát, což byl první krok při obnově nezávislého Rakouska k jeho legitimní vládě, a nakonec i k Svaté říši římské.

V únoru 1934 se socialisté a komunisté pokusili vojensky vzdorovat svému potlačení, což vedlo k několika bitvám mezi Heimwehrem a socialistickým Schutzbundem. Ačkoliv Heimwehr a federální armáda byli schopní potlačit socialistickou revoluci, Dollfuss byl nyní přesvědčen o nutnosti nové ústavy.

Nová ústava byla schválena znovu ustaveným parlamentem 1. května 1934. Tato ústava, která se odvolávala na autoritu Všemohoucího Boha, reformovala zemi dle směrnic vytyčených v encyklice Quadragesimo Anno a řídila politické a ekonomické struktury Rakouska k obecnému dobru. Rakouský znak byl obnoven do podoby dvouhlavého orla, zákony konfiskující majetek Habsburgů, byly zrušeny a byla připravena cesta pro návrat arcivévody Otty na trůn. Počátkem července 1934 se sám Dollfuss svěřil Ernstu Karlu Winterovi, monarchistickému primátorovi Vídně, že je jeho vlasteneckou povinností učinit vše, co je v jeho moci, aby restauroval legitimního císaře Rakouska.

Německý kancléř Hitler se svou nenávistí vůči Habsburgům a všemu, co symbolizovali, nemohl samozřejmě dovolit, aby se to stalo. Díky podpoře italského fašisty Mussoliniho bylo Rakousko schopné udržet si svou nezávislost na Hitlerově Německu, to však nezabránilo Hitlerovi, aby nedestabilizoval vládu tím, že podporoval nacistické přívržence. 25. července 1934, zatímco byl vicekancléř Ernst von Starhemberg v Benátkách, si osm rakouských nacistů v přestrojení proklestilo cestu do kancléřství. Dvěma střelami smrtelně zranili rakouského kancléře a když umíral, řekli mu, aby se vzdal, že nacisté zvítězili a že vláda je nyní pod kontrolou Hitlera.

Ačkoliv mu jeho nepřátelé odepřeli dokonce i kněze, aby mu poskytl poslední pomazání, jeho poslední slova ke svým dvěma strážcům, kteří s ním zůstali (a jež atentátníci zajali), byla: „Vždy jsem chtěl mír. My jsme nikdy neútočili první; vždy jsme jednali v sebeobraně. Bůh jim odpusť.“

Engelbert Dollfuss byl skutečně hrdinou, otcem posledního skutečně katolického státu, věrným vojínem svého císaře a vlasti a mučedníkem vlastenectví v boji proti Hitlerovi. Jeho památka si zasluhuje čest, protože dobře bojoval v téže válce, jakou my nyní bojujeme, válce za císařství, za Církev a za civilizaci proti barbarům.

Zdroj: The War for Christendom

Překlad: D. Grof