Salazarova diktatura lásky (1942)
Mircea Eliade
Antonio
Salazar (28. dubna 1889 – 27. července 1970)
REX!:
Následující článek je překladem předmluvy
knihy „Salazar a revoluce v Portugalsku“ (Salazar si Revolutia din Portugalia, Bukurešť, Editura Gorjan, 1942),
jíž napsal proslulý religionista, historik a filosof náboženství Mircea Eliade,
který ve 40. letech 20. století pracoval na rumunském velvyslanectví
v Lisabonu v Portugalsku. Článek otiskujeme v souvislosti
s výročím narození Antonia Salazara.
***
Tato
kniha politických dějin je napsána mužem, který se, správně řečeno,
profesionálně nezabývá ani dějinami ani politikou. Zrodila se ze stavu zmatení
a byla sepsána, aby odpověděla na otázku, na níž se autor neúnavně ptá
posledních deset let: Je možná duchovní revoluce? Je revoluce historicky
uskutečnitelná, provedená lidmi, kteří věří především v prvořadost
duchovna? Dnešní Portugalsko, Salazarovo Portugalsko je asi jedinou zemí na
světě, která se pokusila na takovou otázku odpovědět. Zkoumání jeho dějin je
ještě poučnější v tom, že portugalský politický experiment – započatý
s první liberální ústavou a občanskou válkou na počátku 19. století – je
dnes ukončen. Salazar
tím, že znovuzačlenil Portugalsko do linie jeho historického údělu, ukončuje
katastrofální cyklus, který byl podněcován všemi vlivy a všemi ideologickými
konflikty 19. století, jež obsahovaly latentní přípravu na revoluci a vyhlášení
republiky, boje mezi stranami, politickou anarchii a nakonec kontrarevoluci
z 28. května 1926 – ukončuje tento cyklus a začíná cyklus nový,
orientovaný na zcela odlišné principy a potvrzený odlišnou tradicí. Salazarova
morální a politická revoluce uspěla [viz zde
a zde];
nejlepším důkazem je klid a plodnost dnešního Portugalska v porovnání
s chaosem minulého režimu. Kdo by si nepamatoval refrén: „Encore une
révolution au Portugal!“ [„Další revoluce v Portugalsku“] jímž před
dvaceti lety končil jeden pařížský kuplet?
Moderní
dějiny Portugalska se mi zdají zajímavé také z jiného pohledu. Jak bylo
možné dojít ke křesťanské formě totalitarismu, v níž stát nekonfiskuje
životy těch, kteří jej utvářejí, a lidská osoba (osoba, nikoliv jedinec) si
uchovává všechna svá přirozená práva? Tolik se toho řeklo a napsalo o významu a
limitech svobody – mně se však zdá, že dávná křesťanská formulace je nejblíž
pravdě: „Miluj – a dělej, co chceš.“ (Sv. Augustin) Ale prvně láska. Láska ubezpečuje člověka o stavu
milosti, v níž jsou hrubé pudy přinejmenším uspané. Bratrská láska
očišťuje, a takto očištěný člověk může podle libosti uplatňovat všechny své
svobody; nikdy nebudou ohrožovat pokoj jeho bližního ani poškozovat společnost.
Svoboda, které předchází, a jež je sycena caritas,
je optimální podmínkou, která pamatuje na zdokonalování člověka. Jak vzdálená
je však tato křesťanská svoboda v lásce od rabelaisovské mravní zásady
„Fais ce que tu voudras!“ [„Dělej, co chceš!“], která pobláznila tolik
doktrinářských snílků 18. století!
Salazarovský
stát, křesťanský a totalitní stát, je založen především na lásce. Toto tvrzení
se v očích kompetentních osob může zdát nezodpovědným výkřikem laika. Ale
není to nic jiného, než zredukování revoluce a reforem podniknutých Salazarem
na jejich základní prvky. Protože, co znamená nahrazení jednotlivce („občana“) rodinou,
neredukovatelným jádrem národa, a návrat korporace, pokládané za organický
společenský kolektiv; a co to znamená říct: „Nezpochybňujeme národ ... žádný
syn nikdy nechce být dítětem jiné matky“? Všechno to je jen obměnou téhož
organického společenství lásky: lásky, která tvoří, sjednocuje a přikládá
důležitost rodině. Tato organická a neredukovatelná jednota – a jako taková
jediná věc, která může uplatňovat politická práva – začíná existovat pouze skrze
akt lásky, se vším, co to s sebou nese: pokorou, obětí, odříkáním,
tvořením. Celý Salazarův společenský a státní koncept se zakládá na rodině, a
jako takový na lásce. Korporace, města a národ nejsou nic než složitější formy
téže portugalské rodiny. „Sjednocený národ“ znamená pro portugalského diktátora
společenství lásky a společenství údělu – což jsou termíny, které přesně
definují rodinu.
Ve
světle těchto vymezení může člověk pochopit zázrak, jehož Salazar dosáhl:
totalitní a křesťanský stát založený nikoliv na úvahách, ale na živoucích
skutečnostech jeho národa a jeho tradic. Tento výtvor je o to pozoruhodnější,
že byl dosažen na konci politického vývoje, který byl agresivně protitradiční,
protikřesťanský a vášnivě „poevropšťující“. Celé generace portugalské mládeže –
některé z nich v dobré víře, jiné prostě ze snobství nebo duchovní
vyprahlosti – se snažily odvést Portugalsko z jeho tradičního směřování a
přeměnit jej na „evropskou zemi“. Tato kniha vypráví o historii těchto lidí a o
výsledcích jejich úsilí. Když chtělo republikánské a demokratické Portugalsko
„vstoupit“ do Evropy, mravní bída a organizační chaos dosáhli nemyslitelných
rozměrů – a portugalské otázky si v evropských hlavních městech všímali [leda
tak] v kupletech. Portugalsko sto let bojovalo, aby se stalo evropskou
zemí, a vypůjčovalo si od pravice i levice a zvláště napodobovalo pařížské
vzory. A prolilo se mnoho krve, aby se ukončil „strašák reakce“, jímž byla
myšlena tradice, monarchie, křesťanství. A když liberální ideje zvítězily a
Portugalsko se, alespoň podle ústavy, stalo zemí přesně jako jiné evropské země
– jedinou odměnou byl refrén: „Encore une révolution au Portugal!“ [„Další
revoluce v Portugalsku!“]
Evropa
nezačala brát Portugalsko v úvahu až do dne, kdy se opět stalo samo sebou.
Prestiž, jíž se tato atlantická země dnes v Evropě těší, je prostě úžasná,
jestliže pomyslíme na její situaci před dvaceti lety. Zdá se, že „Evropa, může
být uspokojivě asimilována pouze elitou; přesněji, pouze několik osobností si
může dovolit asimilovat génia jedné nebo několika evropských kultur a přitom
zůstat sami sebou a pokračovat vytvářet ducha svého lidu. (Co španělský génius znamenal
pro Corneille, italský pro Ronsarda nebo Sa de Mirandu, anglický pro Voltaira a
romantiky, řecko-latinský pro Götheho a německý pro anglosaské romantiky – jsou
velmi dobře známá fakta.) Ale když se celé národy snaží (nebo jsou přinuceny)
napodobovat jedno či druhé evropské zřízení – pak buď katastrofálně selžou,
nebo vytvoří hybridní, slabé, typizované formy, které znamenají kromě jejich
vlastní sterilizace také smrt „Evropy“.
Proto
jsem přesvědčen, že jsem se příliš neodchýlil od problémů našeho národa a naší
doby, když jsem předložil tuto knihu, která pojednává o nedávné historii země
na druhém konci latinské kultury [v Evropě]. Když Salazar před deseti lety
promlouval k portugalské mládeži, řekl: „Doba se stává čím dál tvrdší ...
Říkám vám, že jste padlá generace, generace, která musí činit pokání...“ Velký
konflikt dneška [tj. druhá světová válka], v němž je obětována zvláště
mládež, činící pokání za hříchy tolika generací, které měly dobré úmysly, se
omezuje na problém obnovy nebo zahynutí Evropy: té Evropy, která bere
v potaz pouze ty země, které nezradily svůj úděl a nepotlačily svou
historii. Salazar se pokusil zachránit Portugalsko skrze křesťanskou revoluci,
tj. revoluci, která začíná s dobře udělanými malými věcmi – která však přirozeně
končí znovuzačleněním člověka do organických jednotek a vesmírných rytmů. Pokusil se – a uspěl. Tento historický pokus
nás nutí – jako křesťany, jako latiníky a jako Evropany – přehodnotit celou
řadu konceptů: tradice, národa, svobody atd.
Tato
kniha se zakládá na pravdivých, a nakolik je možné, úplných informacích. Nechal
jsem především mluvit fakta, ale ne jen fakta, která se zdála důležitá mně
(ačkoliv to je také případ většiny historiků, i když to neříkají). Abych však
vytvořil přístupnou knihu, dal jsem pryč vědecký aparát a spokojil se
s tím, že jsem nakonec vydal seznam použité literatury pro každou kapitolu
zvlášť. Možná později, bude-li potřeba, předložím rozšířené, erudovanější
vydání.
Tato
kniha by nepochybně měla méně nedostatků, kdybych mohl včas těžit z obdivuhodné
práce Jesúse Pabóna La Revolución
Portuguesa (Madrid, 1941). Bohužel, když se objevila Pabónova monografie,
první kapitoly [mé knihy] již byly napsány.
Chtěl
bych vyjádřit své poděkování hlavě Sekretariátu propagandy v Lisabonu,
která mi dala k dispozici velké množství nedostupných děl, a také Antoniu
Ferrovi, Dr. Tavaresovi d´Almeidovi, Dr. Manuelu Múriasovi, Pedrovi Correovi
Marquezovi a Eduardu Freitasovi da Costovi, kteří mi byli nápomocni –
publikacemi, dokumenty nebo osobními informacemi – při psaní této knihy.
Také
děkuji ministrovi Victoru Căderovi, který četl rukopis knihy a navrhnul několik
textových vylepšení.
M. E.
Lisabon,
květen 1942
Zdroj:
Counter-Currents Publishing
Překlad:
D. Grof
