Komentář Eleison DLXI – Anti-„lefebvristický“ argument
– II (2018)
(561)
14. dubna
2018
ANTI-„LEFEBVRISTICKÝ“ ARGUMENT – II
Existuje
důvod, proč se pan N.M. (viz „Komentář“
minulý týden), aby se vypořádal s problémem koncilních papežů, uchyluje
k dramatickému řešení, kdy prohlašuje, že vůbec nejsou papeži? Zdálo by
se, že ano. Katolická Církev je lidská (společnost lidí) i Božská (zvláště
oživovaná Duchem Svatým), a je důležité ty dvě věci neplést. Lidé jako takoví
jsou omylní. Jen Bůh je neomylný. Chybou katolíků, kteří se jako N.M. uchylují
k onomu dramatickému řešení je, že lidským papežům přisuzují příliš mnoho
neomylnosti, která může pocházet jen od Boha. Vezměme si názorný příklad z jakékoliv
moderní domácnosti.
Když dám
elektrickou zástrčku do zásuvky ve zdi, elektrický proud nepřichází ze
zástrčky, přichází z elektrárny skrze zeď a zásuvku do zástrčky a
jakýkoliv přístroj potřebuje elektrický proud. Elektrárna je Bůh. Zeď a zásuvka
je Církev. Proud je církevní neomylnost přicházející od Boha. Zástrčka je
čtyřmi podmínkami, které může do zásuvky zasunout jenom papež. Těmi podmínkami
samozřejmě je, že 1) hovoří jako papež, 2) aby jednou provždy stanovil 3)
článek víry nebo mravů 4) s úmyslem zavázat všechny katolíky, aby jej
přijali. Skrze papežovo zapojení těchto čtyř podmínek má on a jenom on jakožto
člověk zaručený přístup k Božské neomylnosti Církve. Je na papeži, aby ty
čtyři podmínky zapojil. Je na Bohu, aby zapojil neomylnost.
Také
samozřejmě tato konkrétní zásuvka, známá jako mimořádný učitelský úřad Církve,
není jediným přístupem lidí k neomylnosti Církve. Přistupují k ní
mnohem více skrze řádný učitelský úřad Církve, jímž je katolická Tradice,
neboli to, co všichni učitelé Církve, papeži a biskupové zvlášť učili po celém
světě od doby, kdy Ježíš Kristus jako Bůh svěřil onen poklad Víry Své Církvi, potvrzený
neomylně u apoštolů o letnicích a jimi předávaný, dokud poslední z nich
neumřel. Od té doby byla tato nauka v rukách omylných lidí, jimž Bůh
ponechal jejich svobodnou vůli učit omyl, jestliže se tak rozhodli činit. Pokud
by však někdy lidská chyba zpochybnila, co patří nebo nepatří do neomylné
nauky, dal Bůh Své Církvi také mimořádný učitelský úřad, právě proto, aby jednou
provždy stanovil, co patří a co nepatří do řádného učitelského úřadu. A tak
se má řádný učitelský úřad k mimořádnému učitelskému úřadu jako pes k
ocasu a nikoliv jako ocas ke psu!
Problémem
bezpočtu katolíků od slavnostní definice církevní neomylnosti v roce 1870
je, že protože přístup mimořádného učitelského úřadu k neomylnosti Církve
je automaticky zaručen způsobem, jakým přístup řádného učitelského úřadu není, zdá
se pak mimořádný učitelský úřad nadřazený a katolíci mají sklon zveličovat
mimořádný učitelský úřad a přenášet na papeže osobně onu neomylnost, která ve
skutečnosti patří automaticky pouze Církvi. To znamená, že když papež udělá
vážné chyby, jako jsou chyby koncilních papežů, pak jediné možné vysvětlení je,
že nejsou papeži. Nebo jestliže jsou papeži, pak člověk musí následovat jejich
chyby. Tato logika je dobrá, ale premisa je mylná. Papeži nejsou tak neomylní.
Mohou dělat závažné chyby, jak ukázal Druhý vatikánský koncil a jeho koncilní
papeži, jako nikdy předtím v celé historii Církve! Církev však zůstává
neomylná a proto vím, že katolická Tradice potrvá do konce světa navzdory tomu
úplně nejhoršímu, co se mohou kteříkoliv bídní papeži snažit udělat mezitím.
Jak ale vím,
že papeži jakožto papeži patří pouze privilegovaný přístup (čtyři podmínky)
k elektrickému proudu (neomylnost) a nikoliv proud sám, který patří zdi
(Církvi)? Protože sama definice o neomylnosti z roku 1870 to říká!
Stačí jen přečíst si: když papež zapojí ony čtyři podmínky (zmíněné výše), pak se
těší „oné neomylnosti, kterou chtěl mít vyzbrojenu božský Spasitel svoji Církev, při konečném rozhodování o nauce ve věcech
víry nebo mravů..“
Katoličtí
papeži tedy mohou dělat strašlivé chyby, aniž by Církev byla o cokoliv
méně neomylná.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
