Kardinál Pie: první pastorační dopis (1849)
25.
listopadu 1849
Není
na nás, abychom řekli, s jakou úpěnlivostí a s jakými slzami jsme
žádali, aby byl od nás tento kalich odňat ...; ale podvolením se vůli silnější
než je naše vlastní, jsme přijali těžkou službu, tvrdou práci zmužilosti a
oběti. Neboť nejsme tak slepí k povaze věcí, abychom se nechali uchvátit
určitým vnějším vzezřením. Není pochyb o skutečnosti, že lidská společnost
podlehla zlu důkladnějšímu, hlubšímu a ničivějšímu než lze slovy vyjádřit.
Logika
vášní dlouho držených pod kontrolou, zadržovaných ve svém postupu, nakonec
zapříčinila nevyhnutelné konce zásad předestřených předešlými stoletími. Žijeme
v osudovém období důsledků – krajních důsledků. Každým dnem se poslední
naděje rozplývají; objevují se před námi stejné strašlivé problémy na chvíli
odsunuté. Jakékoliv lidské řešení je od nynějška nemožné. Zbývá jediná alternativa:
podrobit se Bohu nebo zahynout.
Jestliže
se mě v tuto chvíli zeptáte, kdo jsme, k jaké straně patříme, bez váhání
odpovím. Jsme a budeme mezi vámi člověkem patřícím Bohu. Vždy budeme na straně
Boha. Věnujeme všechno své úsilí a zasvětíme celý svůj život službě Boží věci.
A kdybychom měli přijmout jediné pravidlo jednání, bylo by to: „Instaurare omnia in Christo – Obnovit
vše v Kristu“ (Ef. 1:10)
...To,
co v podstatě charakterizuje moderní dobu je, že svět je nyní rozdělen na
dvě strany podél jasnější dělicí čáry a v otevřenějším protikladu než
v jakékoliv jiné době, to jest, strany Boží a strany člověka – nebo, dáváte-li
tomu přednost, pyšného génia, který jej řídí. Boj mezi člověkem a Bohem nikdy
nebyl otevřenější či přímější. Žádná jiná generace neporušila svou smlouvu
s nebem, nebo ne tak absolutně. Žádná společnost nikdy nehovořila
k Bohu s takovou rozhodností či troufalostí a neříkala Mu: „Odejdi!“
Člověk se nikdy neustanovil bohem na zemi s větší drzostí. Myslel si, že
již zvítězil. Starý sen lidské pýchy se tak měl stát skutečností: člověk měl
být svým vlastním bohem.
Člověk
by snadno uvěřil, že syn záhuby, ohlášený sv. Pavlem, se objevil na zemi, nebo
alespoň, že všechny prvky, které měl ztělesňovat, čekaly jen na své sloučení
v jedné osobě, aby vytvořily Antikrista uváděného v Písmu svatém.
Člověk, oddaný nejtrvalejší opozici, odpůrce veškeré víry a jakéhokoliv uznání
pravdy, také svrhnul vše, co neslo charakter Božího nebo jakoukoliv podobnost s
tímtéž. A zůstávala-li ještě idea nějakého boha, bylo to proto, že člověk,
který se usadil na místo svého Stvořitele, proměnil vesmír na chrám,
v němž sám hrál tohoto boha.
Tento
boj byl nerovný a my jsme věděli, která strana si odnese vítězství a která
pozná porážku. Čím více se zdálo, že člověk vítězí, tím jistěji jsme
předpovídali jeho pád, a abychom hovořili jako hovoří svaté knihy, [předpovídali
jsme] i jednu z těch katastrof, jejichž výbuch dlouho zní ozvěnou
v uších těch, kteří slyší.
Historie
nás naučila, že Bůh se po jistou dobu skrývá, a že se někdy zdá, že ustupuje
před Svými nepřáteli, ale tyto zdánlivé porážky jsou momentální a jsou pouze
moudrou a vychytralou taktikou Prozřetelnosti, po níž On zaujímá zpět svou
pozici a vede konečný úder. Vícekrát se nám zdálo, že si nebeští duchové,
unavení dlouhým úspěchem vítězné vzpoury, osvojili jazyk proroků a říkali:
„Povstaň, ó Bože, a kéž není člověku dáno, aby zvítězil.“
Proto,
navzdory velkému dílu společenské obnovy podniknutému tolika architekty
najednou, budeme proti své vůli trpět následky hříchů svých otců, dokud znovu
nevybudujeme v srdci národa chrám, který oni strhli. Lidé hovoří o veliké
straně založené ve jménu řádu a kompromisu. Jen jediná strana může zachránit
svět, strana Boží. Pouze tam je spása. Vzdejme se svých snů o nezávislosti na
Bohu a podrobme se Mu. Nemylte se. Palčivou otázkou a otázkou, která
znepokojuje svět, není ta mezi člověkem a člověkem; je to ta mezi člověkem a
Bohem. Kdybychom měli přijmout jediné pravidlo jednání, bylo by to: „znovu
vybudovat vše v Ježíši Kristu“. Ježíš Kristus! Ó! Jsme hluboce pohnuti,
když mezi vámi poprvé vyslovujeme toto posvátné jméno, toto spásné jméno, jež
budeme tak často opakovat. „Neboť nikdo nemůže položiti jiný základ než ten,
který je položen, a tím jest Ježíš Kristus.“ (I Kor. 3:11)
Bůh,
jehož služebníkem – jehož vyslancem – budeme mezi vámi, není tím neurčitým,
nevšímavým Bohem, jehož poručnické autority se dovolává dnešní materialismus,
[Bůh] který se leká a chce hájit jeho [materialismu] radosti a jeho modly proti
nové vlně nájezdníků, pevně rozhodnutých neprojevit Mu na oplátku žádnou úctu a
zcela jistě Mu nepředkládat žádnou oběť. Naším Bohem je On, který dal Svůj
zákon lidem, který přišel na zem a který hovořil v osobě Ježíše Krista,
Svého Syna a Svého vyslance. Mimo Ježíše Krista neexistuje žádný Vykupitel nebo
Zjevení nebo Spasitel.
Boha
a Ježíše Krista nalezneme pouze v katolické Církvi. Každý kdo nenaslouchá
Církvi, je v našich očích horší než nevěřící.
Proto,
všechny tyto věci vrátit zpět pod legitimní vládu Boha, Ježíše Krista a Církve;
všude potírat toto znesvěcení, které staví člověka na místo Boha a které je
hlavním zločinem moderní doby; znovu skrze evangelijní zásady či rady a skrze
instituce Církve řešit všechny problémy, jež Evangelium a Církev již vyřešili –
výchovu, rodinu, moc; znovu zavést katolickou rovnováhu mezi různými poměry
v rámci společnosti; utišit zemi a dát občany nebi: takové je naše
poslání.
Zdroj: Angelus Online
Překlad: D.
Grof
