Rozhovor s biskupem Tissierem (1998)
Rozhovor biskupa Tissiera de Mallerais publikovaný ve
francouzském časopise Bratrstva sv. Pia X., Fideliter, č. 123, str. 25-29,
květen-červen 1998 při příležitosti desátého výročí biskupských svěcení
v červnu 1988.
***
Vaše Excelence, neděsila vás vyhlídka na to, že budete
vysvěcen biskupem bez dovolení, a dokonce zcela v protikladu s výslovnou
vůlí papeže?
Na mých
pocitech nezáleží. Zda jsem cítil obavy a úzkost nebo pochyby a rozpaky, nebo
naopak radost a nadšení, je pouze druhořadé. Nanejvýš bych řekl, že jsem se
cítil uklidněn ohledně osudu katolické Tradice, která bude „Operací přežití“ zabezpečena.
Zajisté chápeme, že dáváte přednost tomu, ponechat si
své pocity pro sebe, ale řekněte nám, jaké byly vaše myšlenky?
Za prvé jsem
si byl jistý, že takovým svěcením, i když vykonaným proti vůli papeže, ani
arcibiskup Lefebvre, ani já sám, ani moji spolubratři nevytváříme schizma,
protože arcibiskup nezamýšlel přidělit nám jakoukoliv jurisdikci či konkrétní
stádo. „Pouhý fakt vysvěcení biskupa [proti vůli papeže], není sám o sobě
schizmatickým aktem,“ prohlásil kardinál Castillo Lara (prezident Papežské
komise pro autentický výklad legislativních textů; citováno z rozhovoru
poskytnutého novinám La Repubblica, 10. července 1988) několik dní po této
události; a P. Patrick Valdrini také vysvětlil: „Není to vysvěcení biskupa
[proti papežově vůli], co vytváří schizma...; to, co završuje schizma, je
propůjčení apoštolské mise takovému biskupovi.“ (Doyen Fakulty kanonického
práva pařížského katolického institutu; rozhovor se objevil ve Valeurs
Actuelles, 4. července 1988.)
Cožpak vám však arcibiskup Lefebvre nepropůjčil
apoštolskou misi?
Arcibiskup
Lefebvre nám řekl: „Jste biskupové pro Církev, pro Bratrstvo; budete udělovat
svátost biřmování a propůjčovat kněžské svěcení; budete hlásat víru.“ To je
vše. Neřekl: „Propůjčuji vám tyto pravomoci“; prostě nám ukázal, jaká bude naše
role. Jurisdikce, kterou nám nedal – kterou nám nemohl dát – a kterou nám papež
odmítnul dát, nám byla doplněna Církví, která nám ji dává kvůli stavu nouze
věřících. Je to suplovaná jurisdikce, stejné povahy jako ta, která je kněžím
propůjčena kanonickým právem v jiných případech nouze. Příkladem by byla
jurisdikce udělovat svátost zpovědi platně v případě obecného omylu nebo
pozitivní a předpokládané pochybnosti ohledně práva nebo skutečnosti o
jurisdikci kněze (kánon 209). V takovém případě má Církev zvyk doplňovat
jurisdikci, kterou může duchovní postrádat: „Ecclesia suplet“.
Když jste tedy obdržel biskupské svěcení za takových podmínek
a uplatňoval jeho moc, byl jste si jistý, že si nepřisvojujete jurisdikci.
Ano, žádnou
řádnou jurisdikci. Naše jurisdikce je mimořádná a suplovaná. Není uplatňována
nad určeným územím, ale případ od případu, nad osobami, které jsou
v nouzi: biřmovanci, seminaristé Bratrstva či kandidáti kněžství
doporučení jinými tradičními díly.
Vaše svěcení tedy, Vaše Excelence, nevytvořilo
schizma.
Ne,
nikterak. Ale o jedné choulostivé otázce se hovořilo už od roku 1983, kdy
arcibiskup Lefebvre, konfrontovaný s Kodexem kanonického práva z roku
1983 a zveřejněným Janem Pavlem II., začal vážně zvažovat vysvěcení jednoho či
více biskupů: Byli by tito biskupové, neuznaní papežem, legitimní? Požívali by
„formální apoštolskou posloupnost“? Jedním slovem, byli by katolickými biskupy?
A říkáte, že to je obtížnější otázka k vyřešení,
než otázka jurisdikce?
Ano, protože
to má co dělat s Boží konstitucí Církve, protože celá Tradice učí: nemůže
existovat legitimní biskup bez papeže, bez alespoň implicitního souhlasu
papeže, který je skrze Božské právo hlavou sboru biskupů. Odpověď je méně
zjevná; vlastně není vůbec zjevná...pokud byste nepředpokládal...
Vaše Excelence, zajisté nejste sedesvakantistou?
Ve
skutečnosti ne. Musí se však uznat, že pokud bychom mohli prohlásit, že
z důvodu hereze, schizmatu nebo nějaké vady při tajné volbě papež skutečně
není papežem, pokud bychom mohli vyhlásit takový soud, odpověď na tuto
delikátní otázku naší legitimity by byla jasná. Potíž, mohu-li to tak vyjádřit,
je, že ani arcibiskup Lefebvre, ani já sám jsme nebyli nebo nejsme
sedesvakantisté.
Přesto byl arcibiskup Lefebvre velmi rezervovaný ohledně
situace papežů Pavla VI. a Jana Pavla II.
To je
pravda. Více než jednou řekl o těchto papežích – o Pavlovi VI. od roku 1976 a o
Janu Pavlovi II. po modlitebním setkání náboženství v Assisi v roce
1986 – že nevylučuje možnost, že tito papeži nejsou papeži, že jednoho dne bude
muset Církev prozkoumat jejich situaci, že budoucí papež a jeho kardinálové
možná vysloví závěr, že tito muži nebyli papeži. Pro sebe je však
upřednostňoval považovat za papeže. To předpokládá, že necítil, že má
dostatečné poznání relevantních fakt, ani nutnou pravomoc učinit takový soud.
Toto mít na paměti má kritickou důležitost.
Například
nesouvislá logika P. Guérarda de Lauriers vedla k někdejšímu závěru:
„Papež [s náboženskou svobodou] promulgoval herezi, tudíž je heretik, tudíž
není formálně papežem.“ Moudrost arcibiskupa Lefebvra jej však naopak přiměla
cítit, že předpoklady tohoto uvažování jsou tak nestabilní jako autorita, která
je formulovala, ať již je jí teolog nebo dokonce biskup.
Jak tedy arcibiskup Lefebvre vyřešil toto dilema?
Arcibiskup
nechal tuto teologickou otázku otevřenou. Náš ctihodný spolubratr, zesnulý
Alois Kocher, říkával: „Ponechme tuto otázku teologům 21. století!“ Náš
zakladatel bral tento problém z vyšší perspektivy a vyřešil jej nejpraktičtějším
možným způsobem. To je známka nadpřirozené intuice, jíž byl obdařen, a působení
daru moudrosti v něm, daru Ducha Svatého.
Myslíte tím, že arcibiskup Lefebvre obdržel Božské
osvícení, aby vykonal tato svěcení?
Vůbec ne;
výjimečně však chápal krizi papežství. Nezapomínejte, že tento muž, který byl
deset let apoštolským delegátem v Africe, přítelem a důvěrníkem papeže Pia
XII., věrným stoupencem papežů Pia IX., Lva XIII., sv. Pia X. a Pia XI., který
perfektně znal věčný katolický Řím, byl schopen hlouběji než kdokoliv jiný proniknout
do tajemství nepravosti, která se odehrávala v Římě od Druhého
vatikánského koncilu: do tajemství obsazení Petrova stolce cizí,
antikristovskou ideologií s jejím praktickým popřením královského
majestátu, a tudíž Božství, Našeho Pána Ježíše Krista.
Konec konců
nezapomínejte, že to je tím, co utváří nauku náboženské svobody; že setkání
v Assisi v roce 1986 bylo, jak tak skvěle v roce 1988 prohlásil
biskup de Castro Mayer, „uznáním božskosti pohanství“; že ekumenismus není ničím
jiným než hledáním univerzality větší než je katolická Církev. Všechny tyto
činy utváří tolik odporných rouhačství, u nichž si arcibiskup Lefebvre kvůli své
živé víře a své neustále jednotě s Naším Pánem Ježíšem Kristem uvědomoval,
že jsou namířena přímo proti Našemu Pánu.
Když tedy
byl konfrontován s tímto tajemstvím, nechtěl jej vyřešit, ale spíše udělat
praktické rozhodnutí, jež by bylo určeno nutnými potřebami sboru věřících a
bylo by ospravedlněno existencí tohoto tajemství, tajemství nepravosti.
Co však sliby učiněné Petrovi, že Církev se zakládá na
Petrově víře, a že ji brány pekelné nepřemohou?
Arcibiskup
Lefebvre celým svým srdcem věřil v tuto pravdu víry. V jakém rozsahu
však nicméně může být tento slib slučitelný s vážnou nedostatečností papeže
při hlásání této víry, nedostatečností, která by byla zjevná? Arcibiskup
Lefebvre odpovídal: „Fakta mluví sama za sebe!“
Nemluvil v předvečer těchto svěcení arcibiskup
Lefebvre o tomto krajně závažném problému a moudrém řešení, které přijal?
S mimořádnou
moudrostí, tak hlubokou a přesto tak praktickou, aby udivovala naše omezené
myšlení, ve skutečnosti nemluvil! V předvečer svěcení nám prostě dal pár
praktických rad ohledně způsobu kázání, užití mitry a zachování trpělivosti
s ceremoniářem atd. Vidíte, bylo to opravdu praktické.
Chcete-li
však stručné expozé moudrosti úsudku, o níž jsme mluvili, musíte se uchýlit
k textu z března 1984. Vše je tam vyloženo s pozoruhodnou
vážností, hloubkou a sílou. Cituji:
„Současný stav papežství
činí nedůležitými obtíže ohledně jurisdikce, neposlušnosti a apostolicity,
protože tyto pojmy předpokládají panování papeže katolického ve své víře a
vládě. Aniž bychom vstupovali do úvahy o důsledcích heretického, schizmatického
nebo neexistujícího papeže, která by vedla k nekonečným teoretickým
diskuzím, nemohli a neměli bychom po promulgaci Kodexu kanonického práva
z roku 1983, který jasně potvrzuje novou církev, a po jeho skandálních
prohlášeních týkajících se Luthera, ve svědomí nyní uznat, že papež Jan Pavel
II. není katolíkem? Neříkáme nic víc, ale neříkáme ani nic méně. Čekali jsme,
až se míra naplní a od nynějška tomu tak je.“
Jaký strašlivý, zdrcující soud. Jak by se mohl
kdokoliv odvážit říct takovou věc? Kdo může říct takovou věc?
Sám
arcibiskup Lefebvre mohl oprávněně učinit takové prohlášení. Byl také jediným
s morální autoritou, aby učinil rozhodnutí světit biskupy. Neexistoval
nikdo jiný. Proto to nebylo z mého vlastního poznání, že jsem souhlasil
s přijetím biskupských svěcení. „Pouze arcibiskup Lefebvre mohl rozhodnout
světit, pouze on sám obdržel milost učinit rozhodnutí. Co se týká nás, my máme
milost jej následovat.“ Musím skončit těmito velmi prostými slovy jednoho ze
svých spolubratrů v Bratrstvu: vyjadřují mé hluboké přesvědčení, mou
neotřesitelnou jistotu, že jsme na správné cestě.
A až Řím
přijde k sobě, my čtyři biskupové, spolu s biskupem Rangelem, nebo
naši nástupci složíme svou biskupskou funkci do rukou Petra, aby se mohl
uráčit, Deo volente, potvrdit ji nebo s ní naložit dle své vůle. Taková
byla naše dispozice 30. června 1988, takové zůstává naše odhodlání, naše
přesvědčení a náš postoj. Mezitím pokračujme v boji za Víru!
Zdroj: Bellarmine Forums
Překlad: D.
Grof
