(479)
17. září 2016
Ze země
k nebi stoupají problémy. Z nebe dolů na zem přicházejí řešení. Mnohé
katolické problémy jen potřebují být vyvýšeny, aby se staly méně
problematickými. Klasickým příkladem může být problém koncilních papežů,
problém, jemuž čelíme od roku 2013 jako nikdy předtím, přinejmenším ne tak
krutě. V každém případě v tom je tajemství, nevystoupáme-li však dost
vysoko, snadno podlehneme jednomu ze dvou klasických pokušení: buď je papežem,
takže jej musím poslouchat, nebo nemohu uposlechnout, takže nemůže být papežem.
Jestliže však vystoupám nad lidskou přirozenost papeže k Božskosti Církve,
pak si uvědomím, že takzvaná papežská neomylnost je vlastně neomylností Církve,
což ponechává mnohem více prostoru pro to, aby ten či onen papež, nebo dokonce
řada papežů, byli více než neuspokojiví. Pojďme přímo k definici
neomylnosti z roku 1870, která sama je neomylná. Zde je ten text se
zvýrazněnými některými slovy a vloženým očíslováním:
[U]číme a jakožto dogma Bohem zjevené vyhlašujeme: Velekněz
Římský, když mluví se stolce, to jest když vykonávaje úřad Pastýře a Učitele
všech křesťanů 1 ze své nejvyšší autority apoštolské 2 prohlašuje 3 učení o víře nebo
mravech 4, jehož veškera Církev povinna jest se držeti, přispěním Božím,
jemu v blaženém Petru slíbeným, požívá
té neomylnosti, jíž božský Vykupitel Církev svou při prohlašování nauky o víře
nebo mravech obdařenu míti chtěl; proto takováto prohlášení Římského
Velekněze jsou sama sebou, bez ohledu na souhlas Církve, neopravitelná. - 1. Vatikánský
koncil, sezení IV, Const. de Ecclesia Christi, kap. IV
V tomto textu
jasně vidíme známé čtyři podmínky pro to, aby papež hovořil neomylně, vidíme
zde však také zvýrazněná slova okamžitě následující, jichž si, zdá se, nepříliš
často všímáme, která však činí velice jasným to, odkud papežova neomylnost
pochází: nepochází od něj samého, ale od Církve. Načrtněme dobře známé
přirovnání z moderního života, kdy hospodyně připojuje svou elektrickou žehličku
do zásuvky ve zdi. Aby se žehlička zahřála, musí ji připojit do zásuvky, ale
elektrika, která pak rozehřeje její žehličku, zjevně nepochází od ní [hospodyně]
samé, ale z místní elektrárny.
Aby byla papežská
definice neomylná, papež musí takříkajíc zapojit tyto čtyři podmínky do Církve,
a je jedinou osobou na zemi, která to může učinit, což je důvod, proč se to
nazývá „papežská neomylnost“, ale neomylná ochrana před omylem, kterou pak
získává, nepochází od něj samého, ale od Ducha Svatého skrze Církev, tak trochu
jako že elektrika nepochází od hospodyně, ale od elektrárny skrze zásuvku. A
tak právě jako hospodyně může mít všechny druhy osobních předností nebo vad,
ale pokud zapojuje šňůru do zásuvky, nemají souvislost s tím, zda se její žehlička
zahřeje nebo ne, podobně i papež může být světcem nebo problémovým idiotem,
je-li však patřičně stanoven nebo zvolen papežem, pak od chvíle, kdy zapojí ony
čtyři podmínky, jeho definice bude nezbytně prostá omylu.
Znamená to, že vždy
když papež nezapojí tyto čtyři podmínky, může striktně řečeno říkat nesmysly,
stejně jako zbytek z nás, aniž by Církev přestala být neomylnou. A
ve skutečnosti je její řádná neomylnost mnohem důležitější než tato mimořádná
neomylnost papežských definicí, jak se předešlá vydání těchto „Komentářů“
snažila názorně ukázat skrze jiné důvěrně známé přirovnání o hoře a jejím
zasněženém vrcholu (viz KE 343
a 344
z 8. a 15. února 2014). Zasněžený vrcholek může poskytnout větší
viditelnost, ale to, že je vidět tam, kde je vidět, to zcela závisí na horské
mase pod ním. Jakmile tedy vyvýšíme ten problém, není pro Církev tak důležité,
jestli jsou koncilní papeži šílení. My zde dole můžeme trpět kvůli bláznivým
papežům, Matka Církev však zůstává nevzrušeně neomylná.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
