Nejstarší svědectví o
neomylnosti Církve (1946)
Odlišujeme neomylnost (infallibilitas) od
bezbludnosti (inerrantia), totiž že byla vždycky Církev až do přítomnosti bez
bludu a že ani blouditi nemůže. Neomylnost Církve je charisma čili božský dar
Ducha svatého, daný těm, kterým přísluší autoritativně učiti. Je to dar ne pro
osobní vznešenost a důstojnost, nýbrž pro celek, pro těleso věřících. Vyplývá z
podstaty Církve jako společnosti lidí s Kristem spojených k vybudování
království Božího a dosažení spasení. Kristus bdí nad Církví, oživuje ji a dává
věčně trvající poslání učiti pravdě a životu podle této pravdy, který jedině
může zaručiti spojení s Kristem, a tedy i s jeho vykoupením a spasením.
Požadavek bezpodmínečné víry učící autoritě předpokládá bezpodmínečnou
spolehlivost a jistotu této autority, čili neomylnost. Protože Kristus
vybudoval svou Církev viditelnou a hierarchickou a monarchickou, protože svěřil
svou autoritu, božskou a tedy neomylnou, této autoritě zastupující,
hierarchické a monarchické, má církevní autorita učící Kristovu božskou jistotu,
čili neomylnost.
Kristova duchovní přítomnost v Církvi, kterou
slibuje, je zárukou vítězství nad mocí zániku a lži. Slibuje: „Aj, já s vámi
jsem až do skonání světa“ (Mt. 28, 20). Spasitel slibuje tuto přítomnost
vzhledem k velkým nebezpečím a požadavkům, tedy přítomnost pomoci a ochrany.
Proto bude s [apoštoly], protože mají lidi učiti zachovávati všechno, cokoliv
Kristus přikázal. Proto budou učiti všemu, tedy přesně a bez bludu a omylu,
protože on je v tom s nimi.
Sv. Jan (asi 15–100) doplňuje i po této stránce
synoptiky, když poukazuje na další přislíbení pomoci v této úloze učitele
pravdy. Při poslední večeři praví učedníkům: „Budu prositi Otce a sešle vám
jiného pomocníka, aby zůstal s vámi na věky, Ducha pravdy, jejž svět nemůže
přijmouti. Vy však jej znáte, protože ve vás zůstane a ve vás bude.“ (Jan 14,
16–17). A znovu (16, 13) zdůrazňuje, že tento Duch pravdy vyučí apoštoly celé
pravdě… Bude je stále, až do skonání světa, učiti celé pravdě… Tedy bez omylu.
Apoštolové si byli vědomi toho, že mluví z Ducha
svatého, z neomylného ducha pravdy. Tak sv.
Petr ve své I. epištole (1, 12): „Kterýmžto zjeveno bylo, že ne sobě, ale
vám tím přisluhovali, což jest vám nyní zvěstováno skrze ty, kteří vám kázali
evangelium v Duchu svatém seslaném s nebe…“ V autoritativním prohlášení
apoštolů na t. zv. prvním sněmu
jerusalemském srovnávají apoštolově svou autoritu s autoritou Ducha
svatého. Kladou ji vedle sebe, o ni opírají autoritu svou: „Vidělo se Duchu
svatému a nám.“ Když kárá sv. Petr
Ananiáše a Satiru za licoměrnou lež, prohlašuje jejich lež za hřích proti Duchu
svatému, když se odvážili obelhávat nejvyšší autoritu. Ukazuje, že Duch svatý
je strážcem celé pravdy v celé Církvi.
Sv. Pavel (asi 5–67) staví svá slova ne na lidské
vloze, nýbrž na síle Boží. Víra věřících nemá a není budována na lidské
moudrosti, nýbrž na Boží síle (1 Kor. 2, 4). Tento poklad víry si chrání
křesťan Duchem svatým přebývajícím v nás (2 Tim. 1, 14). Sv. Pavel je
přesvědčen, že Kristova pravda je prostě v něm (2. Kor. 11, 10). V listu Efeským
popisuje úkol církevních učitelů s hlediska kladného i záporného. Mají
dáti jistotu víry ve zmatcích a chrániti před zmatky (Efes. 4, 11–14). Bez daru
neomylnosti nemohli by vykonávati tuto úlohu. Timothejovi připomíná sv. Pavel,
že si musí býti toho vědom, co je Církev a co on v ní znamená, jaké tudíž má k
ní povinnosti jakožto představený (1 Tim. 3, 14). Protože je Církev neomylná
jako sloup pravdy, proto musí Timothej jednati jako její představený. Proto ho
poučuje Pavel o této pravdě, kterou má v Církvi Timothej podávati, vykládati a
opatrovati.
Sv. Klement, biskup římský (92–99) praví, že se
apoštolově rozešli kázati jsouce plni Ducha sv., a on sám že veden Duchem
svatým píše odbojným Korinťanům. Je si vědom, on, třetí nástupce sv. Petra,
přislíbení Ducha sv., daného apoštolům a jejich nástupcům (Ad Cor. XLII, 3).
Sv. Ignác z Antiochie (asi 35–107) vidí známku neomylnosti pro
jednotlivce ve věrném spojení s biskupy místními i s biskupy po celém
světě. Neboť „proto obdržel Pán pomazání na hlavě své, aby vdechl své Církvi
neporušenost. Proto nenechávejte se pomazávati zápachem učení knížete tohoto
světa.“ (Ad Ephes. III, 16). „Od tohoto kacířského jedu zůstaneme uchráněni,
když se neodloučíme od Boha Ježíše Krista, od biskupa a od předpisů apoštolů.“
(Ad Trall. VII, 1). Tito biskupové, totiž roztroušeni po okrsku zemském,
vyjadřují myšlení Kristovo, podobně jako Kristus vyjadřuje myšlení Otcovo (Ad
Ephes. IV, 2). A tak všichni ti, kdož jsou Boží a Kristovi, jsou
s biskupem. (Ad Philad. III, 2). Sv. Ignác zaručuje neomylnost všem, kdo
se drží svého biskupa. On mu sdělí přesně, co Ježíš od Otce sdělil nám. Tak
klade vedle sebe jako jednu, neomylnou, zaručující autoritu: Krista, apoštoly,
biskupy.
Sv. Theofil z Antiochie († 183), nástupce sv.
Ignáce, přirovnává Církev k opevněnému a příhodnému přístavu, opatřenému
plodnému ostrovu uprostřed rozbouřeného moře. „Zachovává učení pravdy jako v
jistém přístavu, do kterého se utíkají ti, kdo chtějí dosáhnouti spásy a
hledají pravdu.“ (Ad Autolic. III, 14).
Sv. Ireneus (130–202) projevuje toto učení o
neomylnosti již zřetelnou formulací: „Bůh ustanovil v Církvi apoštoly, proroky,
učitele a všechno ostatní působením Ducha svatého, jehož nejsou účastni ti,
kdož nespěchají k Církvi, ale sami se olupují o život. Kde totiž je Církev, tam
je i Duch Boží, a kde je Duch Boží, je i Církev a veškerá milost. Duch pak je
pravda. Kdo nepřijímají od prsů mateřských živící stravu ani zřídla jasné vody
tekoucí z těla Kristova, vyhrabávají si rozpukané cisterny z dolíků a pijí z
příkopů shnilou vodu.“ (Adv. haer. III, 24, 1). Nositelem této záruky pravdy
jsou v Církvi zákonití nástupci apoštolů. Oni přijali pravdu nejenom jako
předmět k hlásání, nýbrž jako milostný dar zaručující neomylnost věřícím:
„Proto je třeba poslouchati starších, kteří nastoupili po apoštolech a kteří s
nástupnictvím v biskupství přijali zázračný a jistý dar pravdy…“ (Adv. haer.
IV, 26, 2).
Origenes (184–253) rovněž naznačuje onu linii
jistoty pravdy v Církvi: Kristus – apoštolové – jejich nástupci a poslouchající
věřící. Srovnává Krista se sluncem a Církev s měsícem. Dostává světlo od
Krista, a proto všem svítí, kteří kráčejí v noci nevědomosti (Hom. In Gen. I,
5–7). Je třeba trvati pevně při kázání Církve. Ono postupuje uzavřeným
nástupnictvím v úřadu k apoštolskému předávání. Je třeba věřiti pouze oné
pravdě, která ve všem souhlasí s církevním, to jest, apoštolským podáním (De
princ. I, 2).
Tertulián (155–240) častuje sarkasmem kacíře,
domnívající se, že by celá Církev mohla blouditi a jako by teprve oni našli
pravdu: „Sám rozhodni, zda Duch svatý poslaný k tomu Kristem, vyprošený k tomu
na Otci, aby byl vůdcem pravdy, správcem Božím, zástupcem Kristovým, zda
zanedbal svůj úřad a nechal Církev jinak rozuměti a jinak věřiti, než kázal
Kristus svými učedníky, zda by tolik lidí upadlo do jednoho a téhož bludu?
Odváží se někdo tvrditi, že bloudili ti, kteří nám předali víru?“ (De
praescript. XXVIII).
Sv. Cyprián (asi 200–258) vyslovuje výslovnou
neporušenost a neporušitelnost čili neomylnost učení: „V Církvi tekoucí čistá,
spásná a svatá voda (pravdy) nemůže býti zkažena a porušena, tak jako i Církev
je neporušená a čistá“, (Epist. 73, 8) neboť „nevěsta Kristova nemůže býti
zneuctěna. Je neporušená a čistá. Zná jen jeden dům, jen jednu komnatu, svatost
uchovává v čisté cudnosti.“ (De unit. Eccl. VI, 11).
Sv. Athanáš (297–373) praví výrazně v boji proti
arianismu: „Stačí prohlásiti nepřátelům: Toto není učení katolické Církve.“
Od začátku Církve vyžadovali biskupové
naprostou poslušnost svému učitelskému úřadu. Vyžadovali toto úplné podrobení
ode všech, kdo chtěli příslušeti k Církvi. Neposlušným hrozilo nejen
vyobcování, nýbrž byli také ohroženi ve své víře. Byli pevně přesvědčeni, že je
Církev opatřena zvláštním přispěním, které chrání před omylem. Opříti se učení
a víře Církve bylo pokládáno za znamení bludu. Proti protestantskému tvrzení,
že jen neviditelná, duchovní Církev nepodléhá bludům, ukazují Otcové od
apoštolských dob, že ona neomylnost je složena do Církve učící, do autority
pověřené učením. Jen touto aktivní neomylností učících je zaručena pasivní
neomylnost věřících.
Zdroj: P. Silvestr Braito O. P., Církev, 1946, str. 326–333
Zpracoval: Jakub Albert
