(458)
23. dubna
2016
BISKUPSKÁ DEKLARACE I
Více než
před měsícem, 19. března, byl tiše vysvěcen na biskupa Dom Thomas Aquinas ku
prospěchu duší po celém světě, které si chtějí zachovat pravou katolickou víru.
Jako když byl právě před rokem vysvěcen biskup Faure, byl obřad nádherně
zorganizován mnichy z kláštera Svatého Kříže v horách za Rio de
Janeirem, v „katedrále“ ocelové stodoly tohoto kláštera, bohatě vyzdobené
pro tuto příležitost jako minulý rok. Počasí bylo suché a horké, aniž by bylo
příliš horké. Svatý Josef zajistil, aby všechno běželo hladce. Dlužíme mu velké
díky.
Bylo zde o
něco více lidí než minulý rok, ale více jich bylo z okolních míst
v Brazílii. Nebyli zde přítomni žádní novináři a událost proběhla takřka
beze zmínky dokonce i v tradičně katolických novinových zdrojích.
Existovalo spiknutí mlčení? Šel pokyn, aby se tomu nevěnovala žádná pozornost?
Na tom nezáleží. Na čem záleží, je to, co možná Bůh naznačuje, konkrétně, že
přežití Víry se právě teď nedomáhá publicity nebo toho, aby o sobě dalo vědět,
ale spíše se domáhá přesunu do stínu, z nějž se Církev může lehce stáhnout
do katakomb, aby vyčkala na své vzkříšení po bouři ve světě, která slibuje, že
bude lidsky strašlivá, až se odehraje.
V každém
případě teď máme dalšího biskupa, pevně v linii arcibiskupa Lefebvra, a to
na západní straně Atlantiku. Stejně jako biskup Faure, i on znal dobře arcibiskupa
a byl jeho důvěrným přítelem. Biskup Thomas Aquinas nikdy s arcibiskupem
nepracoval přímo z nitra FSSPX, ale protože nebyl členem Bratrstva, arcibiskup
se mohl cítit mnohem svobodnější sdílet s ním své myšlenky a nápady.
Zajisté dal při více než jedné příležitosti tomuto mladému mnichovi
nedocenitelné rady, které biskup Thomas nikdy nezapomněl. Věřící katolíci se
nemýlí. Z jejich v naprosté většině pozitivní reakce na Boží dar
dalšího pravého pastýře duší existuje jen několik výjimek.
V době
svěcení vydali dva světící biskupové Prohlášení, které ještě nemá mnoho
publicity. Důkladně vysvětluje pozadí svěcení a ukazuje, jak takováto podle
všeho zvláštní událost není ve skutečnosti vůbec zvláštní, ale za daných
okolností zcela přirozená. Zde je první část Prohlášení. Druhá část bude muset
následovat v „Komentáři Eleison“ příští týden.
Náš Pán Ježíš Kristus nás varoval, že při jeho druhém
příchodu bude víra takřka vymizelá z tváře země (Lk XVIII, 8), to znamená,
že od triumfu Církve ve středověku mohla dále zakusit jen dlouhý pokles dolů ke
konci světa. Zvláště tři zvraty vymezují tento úpadek: protestantismus
odmítající Církev v 16. století; liberalismus odmítající Ježíše Krista
v 18. století; a komunismus odmítající Boha úplně ve 20. století. Nejhorší
ze všeho však bylo, když se této revoluci postupně podařilo proniknout do
Církve díky Druhému vatikánskému koncilu (1962-1965). Pavel VI. chtěl přivést
Církev zpět do kontaktu s moderním světem, který se od ní tolik vzdálil, a
uspěl v tom, že přiměl koncilní otce přijmout „hodnoty dvou set let
liberální kultury“ (kardinál Ratzinger).
To, co otcové přijali, byl zvláště trojí ideál
Francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství, v trojí formě náboženské
svobody, jejíž důraz na lidskou důstojnost implikoval vyzdvižení člověka
nad Boha; kolegiality, jejíž podpora demokracie podkopala a umenšila
všechnu autoritu v rámci Církve; a ekumenismus, jehož velebení
falešných náboženství implikovalo popření Božství Našeho Pána Ježíše Krista. A
během půl století následujícím po Druhém vatikánském koncilu se pro Církev
přijímající revoluční „hodnoty“ stávaly smrtící důsledky jen stále více
zřejmými a vyvrcholily v děsivých pohoršeních zostuzujících takřka den za
dnem pontifikát úřadujícího papeže.
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof
