Drahocenné
dědictví (2015)
Kázání P. Martina Fuchse v Praze
18. října 2015
Dvacátá
první neděle po seslání Ducha svatého
Bylo to v zimě 1945.
Německá východní fronta se již nedala udržet. Většina obyvatel ve slezských
vesnicích se rozhodla uprchnout. V nekonečných kolonách se uprchlíci
pohybovali ve sněhových bouřích a v mrazivém chladu k Západu. Mnozí
z nich našli předčasný hrob při kraji cesty. Také Gerhardova matka zůstala
při krajnici.
Gerhard byl teprve
jedenáctiletý chlapec a již mnoho vytrpěl. Jeho otec byl po léta ztracen
v Rusku. Ve svém náručí Gerhard držel svou tříletou sestru. Také toto malé
dítě nemohlo strpět toto kruté strádání. Onemocněla a usnula v jeho náručí
– navždy. Musel ji pohřbít ve sněhu.
Všichni uprchlíci byli
dopraveni do uprchlického tábora poblíž Drážďan. Červený kříž předal sirotky
pěstounským rodičům. Gerhard se dostal k farmáři, který ztratil své dva
syny ve válce. Proto se farmář a jeho žena rozhodli adoptovat toto dítě.
Přijali Gerharda do svého
domu a milovali jej jako svého vlastního syna. Chtěli ale počkat s jeho
adopcí, aby jej náležitě poznali. To však trvalo mnoho let. Důvod byl prostý,
Gerhard byl katolík a oni byli – jako všichni obyvatelé vesnice – protestanti. Jejich
sousedi by na ně zahlíželi, kdyby dali svůj dům a domov katolíkovi.
Ale farmář a jeho žena
nechtěli Gerharda nutit změnit svou víru. Skrývali před ním své plány, dokud
mohli. Mysleli si, že jistě jednoho dne pochopí jejich situaci. Měli jej velice
rádi. Hodně vytrpěl a během let se stal tvrdě pracujícím a přičinlivým mužem. On
své pěstounské rodiče také ctil, uznával a miloval, jako by byli jeho
biologickými rodiči.
Nyní již dosáhl věku 17
let. Již před ním nemohli skrývat své plány. Proto jej jeho otec zavolal a
odhalil mu své rozhodnutí: „Gerharde, brzy zestárneme a musíme myslet na to,
komu zanecháme svůj majetek. Umíš si představit, že jsme mysleli na tebe. Rádi
bychom tě měli jako svého dědice. Je však jedna věc, kterou musíš pochopit:
Celá naše vesnice a všichni naši příbuzní jsou protestanti. Co by tomu řekli,
kdybychom dali svou farmu do rukou nějakého katolíka? Jestliže se rozhodneš
konvertovat k protestantismu, staneš se naším dědicem. Gerharde, nechceme
tě nutit změnit svou víru. Měl by ses rozhodnout zcela svobodně. Chceš-li si
však ponechat svou víru, musíme hledat jiného náhradního syna a ty musíš odejít
a jít někam jinam.
Určitě to není obtížné,
protože jsi dospělý muž a snadno si můžeš zařídit svůj život sám pro sebe.
V takovém případě tě podpoříme, nakolik můžeme, a vždy budeš vítán
kdykoliv nás navštívíš.“
Gerhard již nebyl schopen
promluvit. Se slzami v očích odešel nahoru do své ložnice. Celou noc
nemohl spát. Příštího rána si jeho rodiče všimli, že si již sbalil svá
zavazadla. Přišel dolů říct sbohem: „Nyní – za těchto okolností – musím odejít.
Děkuji vám za vše, co jste učinili, byl to krásný čas, nikdy nezapomenu, co
jste učinili, a slibuji, že se vám také odvděčím.“
Bylo to pro něj velmi
těžké. Chápal však své pěstounské rodiče. Byli hluboce věřícími protestanty.
Cenil si však přede vším také své víry, katolické víry, kterou mu zanechali
jeho praví rodiče, a kterou znal lépe a důkladněji, než všichni jiní chlapci
jeho věku. Věděl, že je to pravá víra pravé Kristovy Církve.
Drazí bratři!
Víra je největším dobrem,
které zde na zemi můžeme mít. Vzdát se víry by znamenalo opustit Boha, našeho
Stvořitele, našeho Vykupitele a našeho Spasitele.
Abychom si udrželi víru,
musíme být ochotní činit oběti, jak to ukazuje výše zmíněný příběh z druhé
světové války: vyhnání ze země, ztráta členů rodiny, zřeknutí se dědictví a tak
dále.
Neřekl náš Spasitel: „Kdo
miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden; a kdo miluje syna nebo
dceru více nežli mne, není mne hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne,
není mne hoden.“? sv. Matouš 10:37-38
Naše přirozenost nám
nemůže dát sílu činit takové oběti, je nám dána pouze milostí Našeho Pána.
Proto se za ní musíme modlit. Protože se však mnozí lidé již nemodlí, nemají
dost síly vyznávat katolickou víru, vyhnout se smíšeným manželstvím, nepodstupovat
potraty a neužívat antikoncepci – stručně řečeno: Nemají dost síly vést
katolický život.
Ve všech situacích nám
katolická víra dle Kázání na hoře, jež pronesl náš Spasitel, poskytne bezpečí:
„Každý tedy, kdo slyší tato má slova a plní je, bude jako moudrý muž, který
postavil svůj dům na skále. I spadl příval, přivalily se proudy vod, zavály
větry a obořily se na ten dům. Nezřítil se však, neboť byl postaven na skále!“
Na druhou stranu ti,
kteří nežijí dle jeho slov, zahynou:
„A každý, kdo slyší tato
má slova, ale neplní je, bude jako pošetilý muž, který postavil svůj dům na
písku. I spadl příval, přivalily se proudy vod, zavály větry a obořily se na
ten dům. I zřítil se a jeho pád byl veliký.“ sv. Matouš 7:24-26
Králové a vladaři ve
středověku byli o této pravdě přesvědčeni. Bojovali za katolickou víru.
Zachovávali katolickou víru! Proto bojovali proti muslimům! Naši předci chtěli
chránit katolickou víru v evropských zemích.
Co však muslimové
nedosáhli u Tours a Poitiers (Francie) v roce 732, v bitvě u
Lepanta v roce 1572 a na Kahlenbergu poblíž Vídně v roce 1683,
dosáhnou nyní. Válka v Sýrii je dobrou příležitostí vytvořit stav nouze
v Evropě a hlásat Alláhovo učení. A oni jsou úspěšní v pronikání do
společnosti. Katolická víra a katolická kultura mizí každým dnem stále víc.
To bude mít nejen světské
důsledky, ale také – a zvláště – důsledky na věčnosti. Neřekl náš Spasitel:
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se
pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen.“? sv. Marek 16:15-16
Modleme se během tohoto
měsíce října, který je zasvěcen Panně Marii, dokonce ještě více. Modleme se
denně Růženec ve svých rodinách, abychom mohli získat odpustky. Modleme se a
rozjímejme o životě Našeho Pána! Amen.
Překlad: D. Grof
