neděle 13. července 2014

Tradice a duchovní milosti (2014)


Tradice a duchovní milosti (2014)
Kázání P. Emilia Fattoreho
Drazí přátelé,
když Náš Pán kráčel po vyprahlé zemi, uzdravoval těla mnohých lidí Svým dotykem a dokonce jen Svou přítomností. Lidé se na Něj kvůli tomuto uzdravování těla tlačili a ve své dychtivosti po upřednostnění svého těla promeškávali větší dar – uzdravení své duše. My velmi často jednáme stejně. Přicházíme k Bohu pouze pro materiální věci nebo materiální požehnání. Chceme zdraví, dlouhý život, pokoj, pohodlí atd. Ve své dychtivosti a pozemské starostlivosti promeškáváme mnoho milostí.
Tyto tělesné věci nejsou zlé, nejsou však v žádném případě největšími požehnáními. Aby Ježíš mohl uzdravit duše lidí, bylo nutné, aby nasedl do loďky a nechal lidi na břehu. Potřeboval se od nich oddělit fyzicky, aby mohli obdržet duchovní uzdravení. Totéž platí pro nás. Bůh se od nás často musí odtáhnout v mnoha hmotných požehnáních, která nám tak štědře propůjčuje, abychom byli schopni pozdvihnout svá srdce mimo tento svět a hledat větší duchovní dary.
Dnes ve světě nalézáme mnohé, kteří jsou katolíky, mají však touhu pouze po hmotných požehnáních. Když modernisté převzali domy Boží, mnozí toužili po sochách, oltářích, nádherných chvalozpěvech, latině a mnoha hmotných nebo materiálních dobrých věcech, které byly odvrženy. Ti, kteří se nazývají „tradicionalisté“ usilovali (a stále usilují) hlavně nebo jenom o tyto materiální věci. Upadají do omylů materialismu a usilují pouze o „latinskou mši“ a jsou lhostejní vůči pravdě a řádu. Tolik jich opakuje frázi: „je to mše, na čem záleží“, jako by vnější obřad dostačoval. Rčení „jak se modlíme, tak věříme“ je pravdivé a tyto materiální věci jsou velmi důležité, ale lhostejnost k duchovním aspektům nauky a disciplíny byla vážnou smrtelnou chybou. „Tradicionalisté“ se starají o symboly bez ohledu na všechen pravý řád. Nemají žádný problém přidružit se k lidem, kteří byli heretiky nebo schizmatiky, pokud slouží „latinskou mši“. „Tradicionalisté“ nalezli vnější znaky a symboly (materiální dobra), která hledali, ale ve své dychtivosti a zanícení se zablokovali a zamezili sami sobě, aby kdy obdrželi duchovní milosti pro své duše. Nalezli nádherné sochy, kostely, oltáře, latinu, hudbu, procesí, obřady atd., a protože toto je vše, co hledali, je to vše, co dostali. Mají vše – s výjimkou milosti! Bůh se odvrátil od těchto sekt, aby se pokusil je probudit, aby pozvedli svou mysl a srdce k vyšším duchovním věcem.
Bohužel, většina se zdá být spokojená pouze s materiálními dobry Církve a nikoliv s duchovními. Stále ještě nalézáme mnoho těchto materiálních věcí jako zbytků předešlé víry v [modernistických] kostelech. Není pochyb, že oni mají ve svém držení nádherné budovy, sochy, hudbu atd. Mnohé z toho je velmi inspirativní, co však nemají je milost. Bůh je opustil a je nyní na loďce a pokouší se obrátit jejich pozornost k větším věcem, oni Jej však neslyší, protože jsou soustředěni pouze na věci pozemské. Sv. František z Assisi se při svém napodobování Krista stal lhostejným k těmto světským věcem a přijal chudobu a prostotu. Na úkor pozemských materiálních dober hledal vyšší a větší dobra pro duši.
Dnes v pravé Církvi a u pravých následovníků Krista vidíme tuto pokornou prostotu srdce. Není to opovrhování nádhernými symboly víry, ale je to mnohem větší a dychtivější usilování o duchovní symboly, které nás vedou. A tohle je to, co způsobuje, že tolik lidí opovrhuje vírou a odmítají víru, kterou jim přinášíme ve jménu Krista. Když uvážíme, že v každé pravé mši se odehrává transsubstanciace a Bůh se zpřítomňuje jako Tělo a Duše, uvědomujeme si, že právě v ten okamžik je nebe přineseno na zemi a neexistuje žádné lepší nebo skvělejší místo, kde být. Nádherné kostely ve Vatikánu nebo kterékoliv další v držení modernistů a dokonce i všechny ty v rukách tradicionalistů nemají nic srovnatelného. Prostí kněží ve svých skromných kaplích a svatyních obětující mešní Oběť ve vší duchovní pravdě a správném řádu, mají víc, než je všechno tamto, a dokonce i víc, než je v úhrnu celý svět. Kéž vždy hledáme Krista na loďce, připravení a dychtiví považovat všechny dobré věci této země za nic, abychom slyšeli a obdrželi všechny dobré věci nebe a duše. Co mají modernisté nebo tradicionalisté v budovách, umění a obřadech, nemají-li milost?!
Je to, jak nám říká Šalamoun „marnost nad marnost, nic než marnost;“ je to prázdnota. Tradicionalisté honící se za těmito materiálními věcmi, nedělají nic než to, že se „honí za větrem“. Petrova archa spočívá v Pravdě – správnému řádu a naukách – a nikoliv ve hmotných materiálních budovách a obřadech. Musíme znovu soustředit svou pozornost na duši spíše než na tělo. Církev užívá materiální dary Boží, ale ty nejsou cílem samy o sobě. Nedělejme chybu, že zapomínáme na duši a pravý řád autority a nauky, a že se soustředíme pouze na vnější hmotné materiální symboly Víry. Neopovrhujme Pravdou prostě proto, že je nám prezentována skromně a neokázale. Spásná víra se již nenalézá ve velkých kostelech, ale v skromných současných Porciunkulích (malých podílech) františkánů. Kéž napodobujeme Ježíše, když vzdáváme díky Bohu, že skryl duchovní Pravdy před pyšnými a nadutými tohoto světa a zjevil je pokorným.
Amen.
Překlad: D. Grof