středa 19. února 2014

Proč jsem tradicionalistkou (1986)


Proč jsem tradicionalistkou (1986)
Mary Hall
Lidé často říkají, že jsem tradicionalistka, protože jsem tak byla vychována. To není žádný rozumný argument; tisíce lidí byly vychovány v katolické Tradici a změnily se s dobou.
Moji rodiče mě uvedli do tridentského ritu, když mi bylo asi čtrnáct. Předtím byla moje rodina rozdělená. Moje matka brala nás děti do místního kostela, zatímco můj otec zůstával doma. Tato situace mě mátla a jak se ve mši zavádělo více a více novot, začala jsem se cítit čím dál více zmatená. Poprvé jsem poznala starý ritus v malé konírně přeplněné k prasknutí. Ihned jsem byla potěšená pro mě novou bohoslužbou...tichou slavnostností latiny, křižováním se, poklekáním...to vše se zdálo nějak opravdově katolické. Klečení na tvrdé podlaze konírny přidávalo pocitu přináležitosti k Církvi světců a mučedníků. Představuji si, že to, co jsem prožívala několik příštích let, jak jsem objevovala více a více o Církvi, bylo podobné zkušenosti konvertity a byla jsem stále více přesvědčená, že je správné být „tradicionalistkou“.
Když jsem přišla do Londýna začít univerzitní studia, každou neděli jsem chodila do mešního centra sv. Pia X. Také jsem mohla navštěvovat celonoční vigilie konané v soukromé kapli, což jsem shledala jako ohromný zdroj inspirace.
Po třech letech na univerzitě, během nichž jsem se odloučila od kolegů katolických studentů, jsem navštívila konferenci mladých katolíků z celé Evropy. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak odlišné jsou věci ve zbytku Církve. Účastníci konference byli velmi různí, ale můj převažující dojem byl ten, že ideály mladých se vytratily. Většina se zdála být upřímnými mladými lidmi zcela zmatenými zvláštní situací, že patří do Církve proslulé svou přísnou morálkou a naukou, která je však odmítá cokoliv učit. Několik z nich vyčnívalo tím, že nalezli konkrétní závěry, tyto závěry však byly daleko od katolických – humanismus, komunismus, feminismus. Byli to intelektuálové, kteří byli odrazeni trávit čas se starou teologií, a místo toho četli novou a byli indoktrinováni její rafinovanou nepravdou. Zbytek se zdál zcela zaostalý, pokud šlo o všechny ty věci, o nichž jsem si myslela, že odlišují katolickou Církev od jiných náboženství. Potkala jsem lidi, kteří například nikdy neslyšeli o transsubstanciaci, a kněze, který mi řekl, že ve skutečnosti opravdu neví, proč je katolíkem. Svůj zápal užívali k hledání dobra na tomto světě ... Když jsem hovořila o duchovních věcech, vítaly mě prázdné tváře.
Od Druhého vatikánského koncilu Církev ztratila mnohem, mnohem víc než nádhernou liturgii. Autorita Církve o sobě nedává vědět. Biskupové podvedli děti Církve. Mládí je, víc než kdy jindy, dobou, kdy toužíme následovat překrásné ideály, mladým lidem dneška se však předkládají špatné cíle. Kněží dnes váhají učit pravdu a upřednostňují to, že radí, aby člověk následoval své svědomí a že staré katechismy jsou „zastaralé“. Většina mladých lidí se musí při hledání náboženské zkušenosti spokojit s pospolitostí v křesťanských sdruženích nebo, chtějí-li prohloubit své chápání Víry, jsou nasměrováni k novým a tudíž „zajímavějším“ myšlenkám a výkladům, které jsou všechny v zásadě materialistické a politické. Člověka již neučí upírat zrak k nebi, ale k cíli, jak zabránit „globální nespravedlnosti“. Chudoba ve třetím světě je chápána jako horší než duchovní chudoba naší vlastní země.
Jsem „tradicionalistkou“ nikoliv proto, že chci žít v minulosti, ale protože věřím, že Bůh musí být na prvním místě, což se konvenční Církev zdráhá připustit. Tím, že navštěvuji tridentskou mši, si jen nevolím svůj preferovaný způsob bohoslužby, ani prostě jen nelnu k „jediné, pravé mši“ ... To vnímám jako neudržitelný názor. Nikoliv, tím že tak činím, zaujímám svůj postoj (jakkoliv nevýznamné to může být) proti kompromisu v Církvi: kompromisu, který nečiní nic, aby oslavil Boha a Jeho svaté a nečiní nic, aby posílil žijící členy Církve v jejich Víře, kompromisu, který vede k morální anarchii a změně důrazu od duchovního k politickému.
Nová mše je jen jedním příkladem Církve snažící se o kompromis. Svou dvojznačností [nová mše] připouští jak tradiční, tak protestantský výklad, čímž každého „chrání“ před potížemi s absolutistickou věroukou. Moderní katechismy (nebo jejich nedostatečnost) také odkrývají, že se biskupové bojí používat autoritu danou jim Kristem asi ze strachu, že lidi odradí. Je však zřejmé z mnoha příkladů, že veřejnost chce, aby se jí určovaly standardy dobrého a špatného, jež by všichni následovali. Odmítáním poskytnout takové standardy ztrácí klérus svůj statut v očích veřejnosti a scéna zůstává opuštěná, aby kdokoliv mohl zaujmout jejich místo. Lékaři, politici, sociální pracovníci, popové hvězdy ... kdokoliv, kdo zní přesvědčivě, nalezne mnohé, které přesvědčí. A poselství, které tito „odborníci“ a veřejné postavy přinášejí, může být dobré, nepodstatné nebo vyloženě špatné.
Překlad: D. Grof