Sedesvakantismus a zjevný heretik III (2013)

Sedesvakantismus a zjevný heretik III (2013)

Série článků proti sedesvakantismu.

27.3.2013

Robert J. Siscoe

Hypotetický vs. praktický

Ale i když člověk sdílí názor sv. Bellarmina, konkrétně že papež, který se stane zjevným heretikem, automaticky ztrácí úřad – je to jen hypotetická otázka a jako taková je předmětem spekulativního myšlení, které se týká čistě přemýšlení o pravdě. (19) Když však čelí aktuální situaci – ne pouze hypotetické otázce – vyvstává potíž s tím, jak aplikovat tento princip v praxi, včetně toho, kdo má autoritu vydat nezbytný soud a deklaraci. Jsou to dvě odlišné otázky: jedna hypotetická a druhá praktická. Jestliže bychom se setkali s heretickým papežem nebo alespoň s papežem, který se zdá být heretikem, kdo by měl v praktické rovině autoritu určit, že překročil hranici ke zjevné herezi a tím ztratil svůj úřad?

V následujícím citátu převzatém ze Základů církevního práva (1895) rozebírá Sebastian B. Smith, pokud jde o hypotetickou otázku heretického papeže, dvojí názor a pak vysvětluje, jak by byla řešena na praktické úrovni.

„Otázka: Je papež, který upadne do hereze, zbaven ipso jure papežství?

 Odpověď: Existují dva názory: jeden zastává, že je vzhledem k Božskému jmenování ipso facto zbaven papežství; druhý, že je jure divino pouze odstranitelný. Oba názory se shodují, že musí být [papež] přinejmenším Církví prohlášen za provinivšího se herezí, tj. ekumenickým koncilem nebo kolegiem kardinálů. Otázka je hypotetická spíše než praktická.“ (20)

Jak můžeme vidět, zatímco existují dva obecné názory, co se týče hypotetické otázky, „oba názory se shodují“, když přijde na praktický aspekt. A to, na čem se oba názory shodují je, že v praktické rovině by to, aby byl papež odvolán, vyžadovalo deklaraci o herezi ze strany Církve.

Sedesvakantističtí apologetové často citují sv. Františka Saleského, který řekl: „Když je [papež] nepokrytě heretikem, odpadá ipso facto od svého úřadu a z Církve...“ Tento citát obvykle končí uprostřed věty s výpustkou. Je však zajímavé, že když si přečtete celou větu, uvidíte, že činí narážku na oba hypotetické názory zmíněné výše a také na praktickou aplikaci. To je evidentní, protože tento světec okamžitě říká, že Církev jej [papeže] musí buď zbavit funkce, nebo jej prohlásit za zbaveného funkce. Zde je celý citát:

„Neříkáme, že se papež nemůže mýlit ve svých soukromých názorech, jako se mýlil Jan XXII.; nebo být úplně heretikem, jak byl asi Honorius. Když je tedy nepokrytě heretikem, odpadá ipso facto od svého úřadu a z Církve a Církev jej buď musí zbavit funkce, nebo jak někteří říkají, prohlásit jej za zbaveného jeho Apoštolského stolce a musí říci, jako řekl sv. Petr: Jeho pověření ať převezme jiný. – Skutky 1 (Sv. František Saleský, Učitel Církve). (21)

Všimněte si, že říká „Církev jej musí zbavit funkce“ nebo „jej prohlásit za zbaveného funkce“. Každopádně to vyžaduje soud a deklaraci ze strany Církve. Takže ať již člověk zastává názor, že papež automaticky ztrácí svůj úřad zjevnou herezí, nebo názor, že je pouze odvolatelný, neznamená to, že jednotliví laici nebo i jednotliví kněží mají pravomoc učinit takový soud a prohlášení. Bez ohledu na to, jaký názor člověk zastává, musí být v praktické rovině odsouzeno provinění a takové odsouzení náleží pouze příslušným autoritám.

Aby sv. Tomáš potvrdil tento bod, učí, že jedné a téže autoritě náleží psát zákon, vykládat zákon a aplikovat jej na konkrétní případy:

Sv. Tomáš: „Protože by měl být vydán soud podle psaného zákona, jak bylo řečeno výše, ten, kdo vynáší soud, vykládá svým způsobem literu zákona tím, že ji aplikuje na nějaký konkrétní případ. Protože téže autoritě náleží vykládat a vydávat zákon, tak stejně jako nemůže být zákon vydán nežli veřejnou autoritou, tak ani soud nemůže být vynesen nežli veřejnou autoritou, který se vztahuje na ty, kteří tomuto společenství podléhají.“ (22)

Jednotliví laici a jednotliví kněží nemají žádnou autoritu vykládat a aplikovat kanonické právo nebo Boží zákon na konkrétní případy, tím méně vydávat veřejné deklarace. Takové soudy a deklarace náleží příslušným autoritám.

Když Jan od sv. Tomáše komentoval slova sv. Jeronýma, který učil, že heretik se sám odděluje od těla Církve, vysvětluje, že to předem nevylučuje soud ze strany Církve. Pak to konkrétně aplikuje na heretického papeže. Napsal:

„Sv. Jeroným – když říká, že se heretik sám odděluje od Těla Kristova – předem nevylučuje soud Církve, zvláště v tak závažné věci, jakou je zbavení funkce papeže. Namísto toho se zmiňuje o povaze tohoto přečinu, který je jako když se někdo sám odřízne od Církve a bez další dodatečné cenzury – přesto [se o tom zmiňuje] pouze potud, že by to mělo být deklarováno Církví... Pokud nám nebyl soudně prohlášen za nevěřícího nebo heretika, ať již je zjevně heretický dle soukromého soudu, zůstává, pokud se nás týče, členem Církve a v důsledku toho její hlavou. Požadován je soud Církve. Teprve tehdy, pokud se nás týče, přestává být papežem.“ (Jan od sv. Tomáše) (23)

Historické příklady

Byly doby v minulosti, kdy pohoršliví papežové zastávali úřad; a existovaly případy, kdy lidé, kteří v těch dobách žili, věřili, že papež není pravým papežem. Jedním příkladem je Girolamo Savonarola, který žil v době papeže Alexandra VI. – skutečně hanebného papeže. Nejenže Savonarola obvinil Alexandra VI. z toho, že je nevěřící, ale obvinil ho také, že získal papežství za pomoci simonie. Toto napsal Karlovi VIII.:

„Církev je od hlavy k patě zaplavená hanbou a zločinností... Prohlašuji vám ve jménu Božím, že tento Alexandr VI. není papežem a nemůže se za něj vydávat. Kromě hanby, kterou spáchal tím, že si koupil papežský stolec aktem simonie ... (a) jeho jiných neřestí, které jsou každému dobře známé, prohlašuji, že není křesťan, že dokonce ani nevěří v existenci Boží, což překračuje všechny meze nevíry.“ (24)

To byl názor člověka, který žil v době papeže Alexandra VI. Přesto na vzdory výše zmíněnému svědectví od jednoho z jeho současníků a také všemu, co nám historie říká o skandálech papeže Alexandra VI., Církev nikdy nedeklarovala, že není pravým papežem, nebo že ztratil svůj úřad. Mohl získat papežství skrze simonii, mohl ztratit víru a „překročit všechny meze nevíry“, přesto proti němu nikdy nebyl Církví vynesen rozsudek a Církev jako taková nikdy neučila, že přestal být papežem.

A mělo by se také poznamenat, že Savonarola – přímo ten muž, který se pokoušel přesvědčit Karla VIII., že Alexandr VI. „není papežem“ – se podvolil exkomunikaci, kterou mu přivodil Alexandr VI., a těsně předtím než byl zabit, poklekl k nohám biskupa Romolina, aby obdržel požehnání a odpuštění udělené mu týmž papežem.

Na druhou stranu máme příběh papeže Liberia, který dle soudu svých současníků upadl do ariánské hereze. Jaká byla odpověď jeho současníků? Římské duchovenstvo – které v té době bylo zodpovědné za volbu papeže – reagovalo tak, že zbavilo papeže Liberia funkce a zvolilo na jeho místo papeže Felixe II. Ačkoliv byl tento krok v té době kontroverzní, sv. Bellarmin tento čin vykonaný římským duchovenstvem obhajoval. Napsal toto:

Sv. Bellarmin: „Pak o dva roky později přišlo selhání Liberia, o němž jsme mluvili. Tehdy skutečně římské duchovenstvo zbavilo Liberia jeho papežského úřadu a přešlo k Felixovi, o kterém vědělo, že je katolík. Od té chvíle začal být Felix pravým papežem. Protože ačkoliv Liberius nebyl heretik, byl za něj nicméně považován kvůli smíru, který uzavřel s ariány, a za tohoto předpokladu mu papežství mohlo být oprávněně odňato.“ (25)

Zde máme případ platně zvoleného papeže, který je zbaven úřadu „soudem a rozsudkem“ příslušných autorit a nový papež je zvolen na jeho místo. To však nepodporuje sedesvakantistický postoj, protože tento akt provedli ti, kteří měli pravomoc jej učinit. To nikterak neznamená, že jednotliví laici mají pravomoc prohlásit, že papež ztratil svůj úřad kvůli herezi. Ukazuje to jen, že jsou taková opatření pro příslušné autority možná.

Budoucí papež nebo koncil může posmrtně odsoudit posledních několik papežů za herezi, jako to učinil Třetí konstantinopolský koncil u papeže Honoria I. (26) Takové kroky jsou však na odpovědnosti příslušných církevních autorit samotných. Předtím, než se jakýkoliv takový krok podnikne, je vysoce opovážlivé a neuvážené, aby si laici nebo jednotlivý kněz uzurpovali pravomoc, která jim nepatří, tím, že by vynášeli soudy a veřejné „deklarace“, jež nemají pravomoc vydávat.

Sv. Tomáš zmiňuje tři případy, kdy je soud nezákonný. Jeden z nich je nazýván „soud uchvácený“ a nastává, „když člověk soudí o těch záležitostech, v nichž nemá moci“. (27) Jednou věcí je mít osobní názor o věci, jíž člověk nemá pravomoc soudit, a docela jinou prohlásit osobní názor za fakt. Takový nespravedlivý akt je dále zhoršen, když pak zahrnuje to, že druzí mají povinnost přijmout tuto „deklaraci“. Takové uzurpování si pravomoci je, jak učí sv. Tomáš, v rozporu se spravedlností:

Sv. Tomáš: „A proto jako by bylo nespravedlivé, kdyby někdo nutil jiného k dodržování zákona, který by nebyl potvrzen veřejnou mocí, tak je také nespravedlivé, nutit někoho vykonat soud, jaký veřejné moci nepřísluší.“ (28)

Dokonce i Savonarola, jenž osobně věřil, že Alexandr VI. je nevěřící, který si koupil papežský úřad skrze simonii, požadoval, aby deklaraci vydal koncil. Uvědomoval si, že ačkoliv osobně věří, že papež není skutečným papežem, nemá žádnou pravomoc učinit takový definitivní soud a vydat formální prohlášení; ani nenaznačoval, že mají druzí povinnost souhlasit s jeho osobním názorem. Ani netvrdil, že se druzí musí oddělit od společenství s Alexandrem VI., jinak že budou vinní tím, že zůstanou ve společenství s „veřejným heretikem“. A jak jsme viděli výše, Savonarola nakonec uznal, že Alexandr je pravým papežem, když poklekl u nohou biskupa Romolina, aby obdržel papežské požehnání Alexandra VI.

Heretik nemůže být zvolen papežem

Poslední bod, který probereme, je nauka, že heretik nemůže být zvolen papežem. Zastánci sedesvakantismu předkládají mnoho citátů na podporu tohoto názoru. Následující je jedním z takových citátů:

„Jmenování do papežského úřadu. Co je k tomuto jmenování vyžadováno Božím zákonem: Jmenovaná osoba musí být člověkem, který má užívání rozumu, musí být biskupem nebo být okamžitě vysvěcen za biskupa. To je požadováno pro platnost jmenování. Pro platnost se také požaduje, aby byl jmenovaný muž členem Církve. Heretici a apostatové (alespoň veřejní) jsou tudíž vyloučeni.“ (29)

Takovéto citáty nemluví o členu Církve, který ztratil Víru, protože de internis ecclesia non judicat (Církev nesoudí vnitřní obor). Vztahují se na člověka, který je veřejným heretikem. Takže například pastor Bob z první baptistické římské církve by nebyl způsobilý být zvolen papežem, protože heretici (alespoň ti veřejní) nejsou členy Církve. Zvolení veřejného heretika za papeže by odporovalo Božímu zákonu, protože ten, kdo není viditelným členem Církve, nemůže být jeho hlavou. Ale kardinál, který přichází na konkláve v dobrém postavení v Církvi (alespoň vnějškově), i když vnitřně ztratil víru, je zajisté způsobilý být zvolen papežem. Kdyby ne, člověk by nikdy s jistotou nevěděl, zda osoba zvolená papežem, je pravým papežem, protože nikdo ani Církev nemůže soudit vnitřní obor.

Aby Pius XII. odstranil jakékoliv pochyby, že člověk zvolený konklávem se stává pravým papežem, vydal následující výnos, který odstraňuje jakékoliv „exkomunikace, suspenze nebo interdikt“, které by zabránily kandidátovi, aby byl platně zvolen.

Papež Pius XII.: „Žádný kardinál nemůže být pod záminkou nebo z důvodu jakékoliv exkomunikace, suspenze nebo interdiktu nebo jakýmkoliv jiným církevním překážkám vyloučen z aktivní a pasivní volby Nejvyššího pontifika.“ (30)

Aktivní volba se vztahuje na akt volení papeže; pasivní volba se vztahuje na akt být zvolen. Protože Církev nesoudí vnitřní obor a protože víra není nezbytně nutná pro papežský úřad, tento výnos Pia XII., který se podobá předešlým výnosům Pia X., Klementa V. (1317), Pia IV. (1562) a Řehoře XV. (1621), odstraňuje jakékoliv pochyby, že člověk, který je konklávem zvolen, se stává pravým papežem.

Závěr

Těsně před svým umučením řekl Kristus Svým učedníkům: „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je psáno: Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.“ (Mt. 26:31) Dle tradice bude život Církve paralelou života Krista a na konci Církev zakusí umučení podobné umučení její hlavy. Církev dnes následuje svého Pána skrze Jeho utrpení. Můžeme dokonce rozpoznat, že probíhá mystická smrt v tom, co se zdá být oddělením těla a duše od Církve. Na konci Pánova umučení se oddělila Jeho lidská duše od Jeho těla a smrt jako taková byla okamžitá. Ale u Církve mystická smrt – oddělení těla od duše – trvá v čase, jak čím dál více jejích viditelných částí vnitřně odpadá od Víry.

Za takových neobvyklých okolností jako jsou tyto, je jistě pochopitelné, že katolíci budou zmatení; a stejně tak je pochopitelné, že budou pohoršeni činností i nečinností posledních papežů, kteří skutečně mohli ztratit Víru. Jak jsme však viděli, ztráta víry sama o sobě a v sobě nemá za následek ztrátu papežského úřadu. A ani kroky, které činí papeže podezřelým z hereze. A dokonce, i kdyby byl papež zjevným heretikem (což vyžaduje veřejné napomenutí), existuje dvojí názor na to, zda by automaticky ztratil svůj úřad nebo ne, nebo zda by se stal sesaditelným. Přesto, jak jsme viděli, v praktické rovině oba názory vyžadují soud a deklaraci ze strany Církve. Protože žádný z posledních papežů nedostal veřejné varování a protože žádný z nich nebyl prohlášen heretikem příslušnými autoritami, nejsou kvalifikováni jako zjevní heretici. Proto, i když si člověk myslí, jak moc špatní jsou, zachovávají si svůj úřad.

Než skončíme, je jeden závěrečný bod, u nějž by bylo ledabylé, kdybychom se jím nezabývali, když pojednáváme o otázce sedesvakantismu. Protože sám Náš Pán nám dal kritérium, na základě nějž bychom měli soudit, neměli bychom skončit, aniž bychom nezvážili plody, které jsou v sedesvakantismu takřka všeobecné. „Soud uchvácený“, který je v rozporu se spravedlností i křesťanskou láskou, sahá až za soukromé jednotlivce vydávající „deklarace“, že papež ztratil svůj úřad, až k postavení jiných katolíků včetně svých kolegů sedesvakantistů, které zbrkle obviňují z toho, že jsou heretiky. Takové ukvapené soudy ze strany těch, kteří nemají žádnou autoritu takové deklarace vyhlašovat, mají za následek jedno dělení za druhým až do bodu, kdy kněží z jedné sedesvakantistické skupiny nyní odmítají společenství s těmi, kteří jsou součástí jiných sedesvakantistických skupin.

Dnes pravděpodobně existuje více rozdělení mezi sedesvakantisty než existovalo v rámci protestantismu padesát let poté, co se Luther odtrhnul od Církve. A je zajímavé, že základní příčinou takového rozdělení je totéž, konkrétně osobní soud. Zatímco si Luther a jeho stoupenci uzurpovali autoritu Magisteria při vyučování Víry a nahrazovali ji svým soukromým výkladem Bible, sedesvakantistické skupiny si uzurpují autoritu Magisteria při výkladu a aplikaci kanonického práva a nahrazují ji svým soukromým výkladem – opět, nejen co se týče papeže, ale i katolických kněží a laiků. Často, když někdo nepřijme jejich osobní „deklaraci“, chovají se k němu s nejvyšší neúctou, a často jej obviňují ze schizmatu nebo hereze. Vynášejí „závazné“ deklarace ke všemu, od křtu touhy a krve až po to, které nové svátosti jsou platné a které ne, a běda tomu, kdo s nimi nesouhlasí.

Někteří z nich nejen odmítli navštěvovat mše, kde je zmiňováno jméno Benedikta XVI., ale také odmítají navštěvovat mše sloužené sedesvakantistickými kněžími, protože tito postrádají nezbytnou jurisdikci. Takoví lidé jsou zadušeni literou zákona, v době, kdy „litera zabíjí“. (2 Kor. 3:6) Je zajímavé, že Makabejští na určitou dobu upadli do stejného omylu, smrt je však přiměla znovu promyslet jejich postoj. (1 Mak. 2:38-41) Makabejští skončili tím, že došli k závěru, který by mohl učit sv. Tomáš o čtrnáct století později: „Pročež vyskytne-li se případ, ve kterém by zachování takového zákona bylo škodlivé obecnému blahu, nemá se zachovati.“ (31)

Některé sedesvakantistické „výnosy“ se vydávají se zdánlivou jistotou, že nový biskupský světící ritus je naprosto neplatný, jako by forma této svátosti byla dána in specie (jako v případě křtu a dvojí konsekrace při mši), spíše než in genere (32) (čímž se vysvětluje odlišnost jednoho přijatého ritu od jiného); a jako by Církev neměla žádnou moc měnit materii nebo formu (33) požadovanou pro platnost, když tak byla ustanovena vůlí Církve (34), spíše než přímo Kristem.

Vydávají ukvapené deklarace, které nemají pravomoc vydávat, a často odsuzují ty, kteří nesdílejí jejich názor. Za použití týchž kritérií, konkrétně osobního soudu, jdou někteří tak daleko, že deklarují, že Pius IX. (+ 1878) byl posledním pravým papežem, a tvrdí, že všichni papežové od Lva XIII. byli vzdoropapeži! Každý [z nich] věří, že je jeho osobní názor správný a musí být všemi přijat, přesto jejich odlišné názory ústí v neustálé dělení. A stojí za to poznamenat, že tyto shnilé plody se obvykle nenacházejí v tradičních řádech v jednotě s Římem.

Skončím s touto myšlenkou na rozloučenou pro ty tradiční katolíky, kteří jsou pohoršeni Umučením a blízkou smrtí Církve a činy posledních papežů, kteří se zdají následovat příkladu sv. Petra během Umučení Našeho Pána (Mt. 26:74); pro ty, jež si zakrývají oči, když čtou teologické argumenty se zdánlivě nekonečnými rozdíly a kategoriemi, a kteří si stále nejsou jistí, co si myslet o sedesvakantismu. Těm, nabízím následující radu: Uplatněte Bohem inspirované kritérium, které nám dál Náš Pán, a suďte sedesvakantistický strom dle jeho „trní“ a jeho „bodláků“ (Mt. 7:16) a jeho shnilých a hořkých plodů.

Kéž nás Nejsvětější Srdce Ježíšovo a Neposkvrněné Srdce Panny Marie všechny bezpečně vedou skrze současnou bouři a kéž nás světlo Ducha Svatého vede po rovné a úzké cestě a nedovolí nám odchýlit se od pravdy ani doleva, ani doprava. Amen.

Postskriptum: Existují další argumenty předkládané na obhajobu sedesvakantistického postoje, jako jsou otázky vztahující se k papežské neomylnosti, všeobecné kázni, Kodexu kanonického práva z roku 1983 a k Novus Ordo Missae. Nedostatek místa mi nedovoluje přezkoumání těchto bodů; ani nutně nespadají do sféry nastolené teze. V budoucnu se možná objeví článek, v němž se těmto dodatečným bodům budu věnovat.

Poznámky

19) viz sv. Tomáš

20) Základy církevního práva, 1895

21) Sv. František Saleský, Katolické kontroverze, str. 306

22) ST, Pt II-II, Q. 60, A. 6

23) Jan od sv. Tomáše, Disp. II, čl. III 26

24) Victim of the Borgia Pope: Jerome Savonarola, str. 106

25) De Romano Pontifice, kniha 2

26) Koncil konstantinopolský: Ze svaté Církve Boží bude vyloučen a proklet: Honorius, který byl po nějakou dobu papežem starého Říma, kvůli tomu, co jsme zjistili, že napsal Sergiovi, tj. že ve všech ohledech zastával jeho názor a stvrzoval jeho bezbožné nauky... Honorius, heretik, budiž proklet!

27) ST, Pt II-II, Q. 60, A. 2

28) tamtéž A. 6

29) Institutiones Iuris Canonici, 1950

30) Vacantis Apostolicae Sedis, 1945

31) ST, Pt I-II, Q. 96, A. 6

32) Vezmeme-li, že Kristus ustanovil všechny svátosti, nutně to neznamená, že osobně určil všechny detaily...a zevrubně předepsal každou čárku vztahující se k materii a formě, která má být užívána. ... Pro některé svátosti (např. křest, Eucharistie) zevrubně určil (in specie) materii a formu: pro jiné určil pouze všeobecným způsobem (in genere), že by měl existovat vnější obřad skrze nějž mají být zvláštní milosti poskytovány a ponechal na apoštolech neboli na Církvi pravomoc určovat cokoliv, co neurčil, např. stanovovat materii a formu svátosti biřmování a kněžského svěcení. (...) Toto ... může vyřešit historické obtíže, které se v první řadě vztahují k biřmování a kněžskému svěcení.

33) „Okamžitě vyvstává otázka toho, co náleží k materii konkrétní svátosti a odpověď závisí na tom, zda ji Náš Pán ustanovil všeobecně (in genere) nebo konkrétně (in specie). ... Pokud jde o formu svátosti [danou in genere], někteří katolíci mylně ztotožnili formu samotnou s konkrétní formulací užívanou Církví k jejímu vyjádření a dospěli k závěru, že tato formulace nemůže být změněna bez zneplatnění svátosti. Proto upadli do omylu, kdy věří, že Církev nemá žádnou moc dělat změny v materii a formě jakékoliv svátosti a mylně ztotožnili v současnosti užívanou materii a formu se substancí svátosti samotné, o níž Tridentský koncil učil, že nemůže být změněna.“ (The Order of Melchisedech)

34) Pius XII.: „traditio instrumentorum není vyžadováno pro materii a validitu této svátosti skrze vůli Našeho Pána Ježíše Krista Samotného. Kdyby to bylo v nějaký moment nutné i pro validitu skrze vůli a nařízení Církve, každý ví, že Církev má moc změnit a odvolat to, co sama ustanovila (Sacramentum Ordinis).

Zdroj: The Remnant Newspaper   

Překlad: D. Grof