Ultramontanismus
(1913)
slovníkové heslo
Umberto
Begnini
Termín užívaný k
označení integrálního a aktivního katolicismu, protože ten za svou duchovní
hlavu uznává papeže, který je pro větší část Evropy obyvatelem za horami (ultra montes), tj. za Alpami. Termín
„ultramontánní“ („zaalpský“) je samozřejmě relativní: z římského či
italského pohledu jsou Francouzi, Němci a všechny ostatní národy severně od Alp
ultramontánní (zaalpské) a odborný církevní jazyk skutečně toto slovo používá
přesně v tomto smyslu. Ve středověku, když byl zvolen neitalský papež,
říkalo se, že je papa ultramontano.
V tomto smyslu se toto slovo objevuje v dokumentech třináctého
století velice často; po přesunu do Avignonu však z jazyka Kurie vypadlo.
Ve velice odlišném
smyslu toto slovo vešlo znovu do užívání po protestantské reformaci, která byla,
mimo jiné, vítězstvím onoho církevního partikularismu založeného na politických
principech, který byl formulován v maximě: Cujus regio, ejus religio [čí vláda, toho náboženství – pozn.
překl]. Mezi katolickými vládami a národy se zde postupně vyvinul obdobný sklon
považovat papežství za cizí moc; galikanismus a všechny formy francouzského a
německého regalismu předstíraly, že se na Svatý stolec dívají jako na cizí moc,
protože je za alpskými hranicemi francouzského království i německé říše.
Pojmenování ultramontánní vztahovali galikáni na stoupence římské nauky – ať
již té o monarchické povaze papeže při řízení Církve nebo o neomylném
papežském magisteriu – poněvadž
posledně jmenované mělo odmítnout „galikánské svobody“ ve prospěch hlavy
Církve, která sídlila ultra montes. Takové
použití tohoto slova nebylo zcela nové; již v době Řehoře VII. byli
odpůrci Jindřicha IV. v Německu nazýváni ultramontanisty (ultramontani). V obou případech byl
tento termín zamýšlen jako pohrdavý, nebo měl přinejmenším vyjádřit osočení
ultramontanisty ze selhání ve vztahu
k vlastnímu panovníkovi, nebo ke své zemi, nebo ke své národní církvi.
V osmnáctém
století tento termín přešel z Francie zpět do Německa, kde si jej osvojili
febroniáni, josefinisti a racionalisti, kteří sami sebe nazývali katolíky, aby
jím označili teology a věřící, kteří lnuli ke Svatému stolci. A tak získal
mnohem širší význam a stal se platným pro všechny římské katolíky hodné toho
jména. Revoluce přejala tento polemický termín od starého režimu: „Boží stát“,
dříve zosobněný panovníkem, nalezl nyní své zosobnění v lidu a stal se
„božštějším“ víc, než kdy jindy, s tím, jak se stát stával čím dál
laičtějším a nábožensky lhostejnějším a v principu i fakticky zavrhnul
jakéhokoliv jiného Boha kromě sebe. V přítomnosti této nové formy starého
uctívání státu, je „ultramontánní“ protivníkem ateistů stejně jako
nekatolických věřících, ne-li něčím více – o tom svědčí třeba bismarckovský Kulturkampf, jehož duší byli spíše
národní liberálové, než pravověrní protestanti. A tak se toto slovo od raných
dekád devatenáctého století začalo používat zvláště v Německu.
V častých sporech mezi Církví a státem jsou stoupenci svobody Církve a
nezávislosti na státu nazýváni ultramontanisty. [První] vatikánský koncil
přirozeně vzbudil početné písemné útoky vůči ultramontanismu. Když se Centrum
zformovalo jako politická strana, upřednostňovalo se nazývat jej ultramontánní
stranou. Za několik let vzniknul „Protiultramontanní Reichsverband [říšský svaz
– pozn. překl.]“, aby bojoval proti Centru a současně proti katolicismu jako
celku.
Protože je naším
současným cílem vyjádřit, čím ultramontanismus je, je mimo naše možnosti vysvětlovat
katolickou nauku o pravomoci Církve a zvláště papeže, ať již v duchovních
či světských záležitostech. Tyto předměty jsou pojednány jinde pod příslušným heslem.
Postačí zde naznačit, co naši odpůrci ultramontanismem myslí. Pro katolíky by
bylo zbytečné se ptát, zda jsou ultramontanismus a katolicismus totéž: ti, co
bojují proti ultramontanismu, ve skutečnosti nesporně bojují proti katolicismu,
i tehdy, když popírají své přání vzdorovat mu. Jedním z posledních odpůrců
ultramontanismu mezi katolíky byl kněz, profesor Franz Xaver Kraus, který říká
(„Spektatorbrief“, II, citováno v článku Ultramontanismus in „Realencycl. für prot. Theol. u. Kirche“,
1908): „1. Ultramontan je ten, kdo klade ideu Církve nad náboženství; 2. ...kdo
osobou papeže nahrazuje Církev; 3. ...kdo věří, že Boží království je
z tohoto světa a že, jak tvrdil středověký kurialismus, moc klíčů daná
Petrovi zahrnuje také světskou jurisdikci; 4. ...kdo věří, že náboženské
přesvědčení může být vnuceno nebo zlomeno materiální silou; 5. ...kdo je vždy
připraven vnější autoritě obětovat prosté učení svého vlastního svědomí“. Podle
definice podané v Liechtenbergerově „Encycl. des sciences religieuses“
(1902): „Povaha ultramontanismu se projevuje především v zápalu,
s nímž bojuje proti každému hnutí za nezávislost v národních
církvích, v odsouzení, kterým častuje díla psaná na obhajobu této
nezávislosti, v jeho popírání práv státu ve věcech vlády, v církevním
řízení a církevní kontrolou, v neústupnosti, s jakou vymáhá vyhlášení dogmatu
o papežské neomylnosti a s jakou neustále obhajuje obnovu jeho světské
moci jako nutné záruky jeho duchovní svrchovanosti.“
Válka proti
ultramontanismu se vysvětluje nejen pouhým odmítáním ryzí katolické nauky o
pravomoci Církve a o jejím nejvyšším vládci ze strany jeho odpůrců, ale také, a
to ještě více, skrze důsledky této nauky. Je zcela mylné přisuzovat Církvi
politické cíle světské vlády mezi národy nebo předstírat, že papež může dle
svého potěšení sesazovat svrchované vládce a že katolík musí, dokonce i
v čistě občanských záležitostech, podřídit svou poslušnost vůči vlastnímu
panovníkovi, té poslušnosti, kterou je povinován papeži, že pravou vlastí
katolíka je Řím atd. To jsou buďto čisté výmysly, nebo zlomyslné parodie. Není
ani vědecké ani čestné přisuzovat „ultramontanismu“ konkrétní učení nějakého
teologa nebo nějaké školy dob minulých, nebo se odvolávat na určitá fakta ve
středověkých dějinách, která se dají vysvětlit specifickými podmínkami, či
právy, která papeži měli ve středověku (například jejich právo propůjčovat
císařskou korunu). Pokud jde o zbytek, stačí pozorně sledovat jeden po druhém
boje, které se vedou v jejich časopisech a knihách, abychom se
přesvědčili, že tato válka racionalisticko-protestantsko-modernistické koalice
proti „klerikalismu“ nebo „ultramontanismu“ je v jádru vedena proti
integrálnímu katolicismu – to jest, proti papežskému, antiliberálnímu a
kontrarevolučnímu katolicismu.
Zdroj:
Catholic Encyclopedia (1913), sv. 15
Překlad:
D. Grof
