pátek 11. října 2013

Sluneční zázrak (1987)

 
Sluneční zázrak (1987)
13. října 1917
„Ticho, ticho! Naše Paní přichází!“ zakřičela Lúcia, když uviděla záblesk. Když přestalo pršet, začalo se postupně objevovat slunce a Naše Paní přišla. Její sněhobílá chodidla spočinula na nádherných květinách a stuhách, jimiž Senohra da Capelinha ozdobila strom. Tváře dětí na sebe vzaly nadpozemský výraz, jejich rysy se zjemnily, jejich barva se stala sytou, jejich oči byly soustředěné na Pannu Marii. Neslyšely Lúciinu matku varující ji, aby se podívala pořádně, aby nebyla oklamána. „Co ode mě chceš?“, vyptávala se Lúcia Královny nebeské.
Chci ti říci, že zde musí postavit kapli k mé poctě; že jsem Panna Maria růžencová; že se mají dále modlit růženec každý den. Válka skončí a vojáci se brzy vrátí do svých domovů,“ odpověděla Naše Paní.
„Mám mnoho laskavostí, o něž chci požádat. Chceš je splnit nebo ne?“
Některé ano, jiné ne. Oni musí změnit své životy, prosit o odpuštění za své hříchy. Již více neurážet Našeho Pána,“ pokračovala Naše Paní a její tvář velmi zvážněla, „Protože On je již velmi uražený.
Protože Lúcia věděla, že je to poslední rozhovor s Naší Paní, chtěla se ujistit, že obdržela všechny příkazy, které ji Maria chtěla dát. Chtěla strávit zbytek svého života na zemi plněním přání Naší Paní. „Chceš ode mě ještě něco jiného?“, zeptala se dívka.
Nepřeji si nic jiného.
Když Naše paní opouštěla děti, rozevřela své ruce, které vyzařovaly záplavu světla. Když stoupala, ukázala ke slunci a světlo vyzařující z jejich rukou rozjasnilo samo slunce.
Lúcia ve vytržení bezděčně vykřikla: „Ach, podívejte na slunce!“
Ozvěna Lúciina zvolání se vrátila jako velký, ohromný výkřik údivu a ohromení z davu. Slunce teď bylo bledé jako měsíc. Nalevo od slunce se z jasných mraků po prsa vynořil sv. Josef, dostatečně na to, aby mu to umožnilo zvednout svou pravou ruku a učinit, spolu s Dítětem Ježíšem, nad světem třikrát znamení Kříže. Když to sv. Josef učinil, Naše Paní ve vší své nedostižnosti stála vpravo od slunce, oděná v modrobílém rouchu Naší Paní růžencové.
Mezitím byli Francisco a Jacinta zaliti úžasnými barvami a znaky slunce a Lúcia měla výsadu hledět na Našeho Pána oděného v rudé jako Božího Vykupitele žehnajícího světu, jak předpověděla Naše Paní. Stejně jako sv. Josef, byl i On vidět jen od prsou nahoru. Za Ním stála Naše Paní, oblečená nyní v purpurovém rouchu Naší Paní Bolestné, ale bez meče. Nakonec se blahoslavená Panna Maria opět zjevila Lúcii v celém svém nadpozemském lesku, oděná v prostém hnědém rouchu z Hory Karmel.
Když se děti upřeně dívaly uchváceny nejnádhernějšími nebeskými vizemi, nespočetné tisíce lidí byly uchváceny a ohromeny jinými zázraky na obloze. Slunce se pozoruhodně zabarvilo. Slova očitých svědků tato úžasná znamení popisují nejlépe. „Mohli jsme se snadno dívat na slunce,“ dosvědčil Ti Marto, „vůbec nám to nevadilo. Zdálo se, že neustále bledne a září jedním způsobem, pak jiným. Vrhalo paprsky světla tak a onak a barvilo vše různými barvami, lidi, stromy, zemi, dokonce i vzduch. Největším důkazem zázraku však byla skutečnost, že slunce neobtěžovalo oči.“ Muž jako Ti Marto, který trávil celé dny na otevřeném poli se svými stády a ošetřoval svou zahradu pod horkým sluncem portugalských pahorků, se této skutečnosti podivoval. „Všichni tiše a klidně stáli a zírali na slunce,“ pokračoval. „V jistém bodě slunce ukončilo svou světelnou hru a pak začalo tancovat. Opět přestalo a pak znovu začalo tancovat, až se zdálo, že se příliš uvolnilo z nebe a spadne na lidi. Byla to chvíle strašlivého napětí.“
Maria da Capelinha podala tomuto autorovi svůj dojem tohoto ohromného zázraku. „Slunce vrhalo různé barvy, žlutou, modrou a bílou. Neustále se chvělo. Vypadalo jako otáčející se ohnivá koule padající na lidi.“ Jak se slunce vymršťovalo k zemi v ohromném mihotavém pohybu, davy křičely hrůzou: „Ach, Ježíši, všichni tady zemřeme; ach, Ježíši, všichni tady zemřeme.“ Někteří prosili o milosrdenství:  „Naše Paní, zachraň nás.“ Mnozí jiní činili akty kajícnosti. Jedna dáma dokonce nahlas vyznávala své hříchy.
Nakonec se slunce vrátilo zpět na svou dráhu a spočinulo na obloze. „Všichni vzdychli úlevou; jsme stále naživu a zázrak slíbený dětmi pominul.“
Náš Pán tolik uražený hříchy lidstva a zvláště špatným zacházením s těmito dětmi ze strany oficiálních představitelů okresu, mohl v tento rušný den snadno zničit svět. Náš Pán však nepřišel ničit, ale uchránit. Uchránil toho dne svět skrze požehnání dobrého sv. Josefa a lásku Neposkvrněného srdce Panny Marie ke svým pozemským dětem. Náš Pán by býval zastavil tehdy zuřící [první] světovou válku a dal by světu mír skrze sv. Josefa, prohlašovala později Jacinta, kdyby nebyly děti uvězněny v Ouremu. „Co činíte těmto mým nejmenším bratřím,“ varuje Náš Pán, „Mně činíte.“
Zázrak pominul v hodinu a den stanovený Naší Paní. Nikdo nebyl zklamán, nikdo asi kromě Naší Paní, která řekla, že zázrak by byl mnohem větší, kdyby se s dětmi tak špatně nezacházelo. Mnoho tisíc lidí v Cova da Ira a v sousedních vesnicích bylo svědky ohromných znamení, ačkoliv všichni souhlasili, že to byl nejstrašnější úžas budící pohled, jakého kdy byli svědkem. Určitou představu o jeho účincích na lid si lze učinit z novinových zpráv z toho dne.
„V jednu hodinu přesně, v hodinu slunce, přestalo pršet,“ psaly O Dia. Obloha měla určitý našedlý perleťový nádech a zvláštní jasnost plnila ztemnělou krajinu, která byla každou chvíli temnější. Zdálo se, že slunce je zahaleno průhledným závojem, aby nám znemožnilo pohled na něj bez obtíží. Našedlý nádech perleti se začal měnit jako by na zářící stříbrný disk, který pomalu rostl, než se prodral skrze oblaka. A stříbřité slunce stále zahalené stejným našedlým světlem závoje bylo vidět, jak se otáčí a putuje v kruhu ustupujících mraků! Lidé jednohlasně křičeli, tisíce Božích stvoření, jež víra pozdvihla k Nebesům, padly na kolena na blátivou zem.
 
 „Pak se světlo, jako by zářilo skrze vitrážová okna velké katedrály, stalo světlemodrým, šířícím své paprsky nad ohromnou chrámovou lodí. Modrá pomalu vybledla a nyní se zdálo, jako by bylo světlo filtrováno přes žluté vitrážové sklo. Žluté skvrny teď padaly na bílé šátky a tmavé sukně z hrubé vlny. Byly to skvrny, které se neurčitě opakovaly nad nízkými ostrůvky dubů, skal a kopců. Všichni lidé plakali a prostovlasí se modlili, sklíčení velikostí očekávaného zázraku. Byly to vteřiny, chvíle, které se zdály být hodinami; tak plně byly prožity.“
 
O Seculo, další lisabonské noviny, přinesly detailnější popis mimořádných událostí. „Z výšiny cesty, kde lidé zaparkovali své povozy, a kde mnoho set z nich stálo a obávalo se čelit rozbahněné půdě, jsme viděli, jak se ohromný dav obrátil ke slunci, které stálo v nejvyšší poloze a bylo zcela bez mraků. Slunce připomínalo tác z šedého stříbra. Bez nejmenší námahy se dalo dívat přímo na něj. Náhle vypukl ohromný křik: Zázrak, zázrak! Div, div!
 
 
„Před užaslýma očima lidu, jehož chování nás přenášelo zpět do biblických časů, a který, zbělelý hrůzou, prostovlasý, zíral na modrou oblohu, se slunce chvělo a činilo jakési úsečné, neslýchané pohyby mimo všechny vesmírné zákony; slunce tančilo, dle typického vyjádření rolníků.
„Na stupátku autobusu z Torres Novas se starý muž, jehož vzrůst a jemné, mužné rysy připomínají Paula Derouleda, otočil ke slunci a recitoval nahlas Credo. Viděl jsem ho později, jak promlouvá k těm kolem něj, kteří stále měli na hlavě své klobouky, a důrazně je žádal, aby si sundali klobouky před touto nesmírnou ukázkou Boží existence. Podobné scény se opakovaly na jiných místech. Dáma zalitá slzami a takřka se dusící žalem zavzlykala: Jak žalostné! Jsou zde muži, kteří pořád neobnaží svou hlavu před tak ohromným zázrakem!
„Ihned poté se lidé navzájem ptali, jestli něco viděli a co viděli. Největší počet prohlašoval, že viděli chvět se a tančit slunce; jiní tvrdili, že viděli smějící se tvář blahoslavené Panny Marie; přísahali, že se slunce samo točilo, jako by to bylo kolo ohňostroje a že padlo takřka do bodu, že by svými paprsky spálilo zemi. Někteří říkali, že viděli, jak postupně mění barvy.“
Svědectví jiného svědka, Dr. Almeida Garreta, profesora na univerzitě v Coimbře, je nejinformativnější a potvrzuje ostatní. „Když jsem čekal,“ řekl, „s nevzrušeným a klidným očekáváním a díval se na místo zjevení a se zvědavostí, která opadávala, protože čas plynul tak pomalu, aniž by cokoliv probudilo mou pozornost, uslyšel jsem šum tisíců hlasů. Viděl jsem lidi rozprostřené na velkém poli, jak se obracejí od bodu, k němuž se jejich touhy a úzkosti doposud sbíhaly, na opačnou stranu a dívali se na oblohu. Byly takřka dvě hodiny válečného času nebo poledne letního času.
„Slunce radostně vykouklo skrze tenkou vrstvu mraků jen pár chvil předtím. Zářilo jasně a intenzivně. Obrátil jsem se k tomuto magnetu, který přitahoval všechny oči. Dívalo se na mě jako svítící a zářivý disk s jasným zřetelně vymezeným okrajem. Nezraňovalo mé oči. Přirovnání (které jsem slyšel, když jsem byl ještě ve Fátimě) k disku šedavého stříbra, se mi nezdálo správné. Ta barva byla jasnější, mnohem živější a bohatší než šedavé stříbro, s lehkým zabarvením lesku perel.
„Ani nepřipomínalo měsíc za jasné noci. Každý viděl a cítil, že je to živé těleso. Nebylo sférické jako měsíc, ani nemělo stejnou tonalitu barvy. Vypadalo jako malé, jasně vyleštěné kolo duhově se třpytící perly. Nedalo se považovat za slunce jakoby viděné skrze mlhu. V té době tu nebyla žádná mlha. (Déšť a mlha ustaly.) Slunce nebylo neprůsvitné, zahalené nebo rozptýlené. Vyzařovalo světlo a horko a bylo jasně vymezeno zkoseným okrajem. Na obloze byly nakupeny světlé mraky a tu a tam byla posetá modří. Někdy slunce vykouklo samo v průrvách jasné oblohy. Mraky plynuly kolem od západu k východu, aniž by zaclonily slunce. Působily dojmem, že plují za ním, zatímco se zdálo, že bílé obláčky proplouvající někdy před sluncem nabývají barvy růže nebo jemné modři.
„Byl zázrak, že po celou tu dobu jsme se mohli dívat na slunce, záře světla a horkého žáru, bez jakékoliv bolesti očí nebo oslepení sítnice. Tento úkaz musel trvat asi deset minut, s výjimkou dvou přerušení, kdy slunce vyslalo vpřed své oslnivější paprsky podobné blesku, které nás přinutily odvrátit zrak.
„Slunce se excentricky pohybovalo. Nebylo to mihotání nebeského tělesa ve svém nejvyšším bodě. Rotovalo s neobyčejně vysokou rychlostí. Náhle lidé vykřikli s nesmírnou bázní. Slunce, stále rotující, se uvolnilo z oblohy a hnalo se k zemi. Tento obrovský planoucí balvan nás hrozil rozdrtit svou váhou. Byl to strašlivý pocit.
„Během této sluneční události vzduch postupně nabíral různé barvy. Když jsem se díval na slunce, všimnul jsem si, že vše kolem mě potemnělo. Podíval jsem se na to, co bylo poblíž, a vrhnul jsem pohled k horizontu. Vše mělo barvu ametystu; obloha, vzduch, vše a všichni. Malý dub poblíž vrhal na zem těžký nachový stín.
„Jelikož jsem se bál poškození sítnice, což bylo nepravděpodobné, protože pak bych vše neviděl v nachové, odvrátil jsem se, zavřel jsem oči, zakryl je dlaněmi, abych se izoloval od světla. S otočenými zády jsem otevřel oči a uvědomil si, že krajina a vzduch si ponechali nachový odstín.
„Nepůsobilo to dojmem zatmění. Zatímco jsem se stále díval na slunce, všimnul jsem si, že se vzduch pročistil a slyšel jsem rolníka poblíž říci: Tato paní vypadá žlutá. Ve skutečnosti se vše vzdálené i blízké nyní změnilo. Zdálo se jako by lidé měli žloutenku. Zasmál jsem se, když jsem viděl, jak všichni vypadají znetvořeně a ošklivě. Moje ruka měl stejnou barvu...“
Svědectví tohoto vzdělaného muže názorně ukazuje, jak obtížné je přiměřeně popsat úžasná znamení, která se toho dne objevila na obloze. 13. říjen 1917 byl dnem, který si všichni lidé, kteří byli svědky této události, měli zapamatovat. Reportér z Ordemu, novin z Porta, o tom napsal těmito slovy: „Slunce bylo někdy obklopeno krvavě rudými plameny, jindy mělo žlutou a jemně nachovou korónu; znovu se zdálo, že nejrychleji rotuje a pak se zdálo, že se odpoutalo z nebe, přiblížilo se zemi a vyslalo ohromný žár.“
Další svědek, reverend Manuel da Silva, napsal dopis příteli večer 13. října, v němž se pokusil popsat události onoho dne. Mluvil o ranním dešti a pak „okamžitě vyšlo slunce s jasně zřetelným okrajem a zdálo se, že sestoupilo dolů do výše mraků. Začalo se s občasnými přestávkami otáčet dokola jako kolo ohňostroje asi po osm minut. Vše skoro ztemnělo a obrysy lidí zežloutly. Všichni klečeli v blátě.“
Inacio Lourenco byl v té době devítiletým hochem žijícím ve vesnici Alburitel, asi 15 km od Fátimy. Nyní je knězem a ten den si živě pamatuje. Byl ve škole. „Okolo poledne,“ řekl, „jsme byli vylekáni halasem a výkřiky lidí u školy. Učitel jako první vyběhl ven na ulici a všechny děti jej následovaly. Lidé na ulici křičeli a plakali; všichni ukazovali ke slunci. Byl to „Zázrak“ slíbený Naší Paní. Cítím, že nejsem schopen popsat to, jak jsem to viděl a cítil tehdy. Zíral jsem na slunce; zdálo se mi tak bledé, neoslepovalo. Bylo jako rotující sněhová koule. Náhle se zdálo, že klikatě padá a ohrozí zemi. Ochromen strachy jsem se skryl mezi lidmi. Všichni plakali a očekávali konec světa.
„Poblíž byl bezbožný muž, který strávil ráno tím, že si dělal legraci z prosťáčků, kteří přišli do Fátimy jen, aby viděli to děvče. Podíval jsem se na něj a byl ochromený, oči fascinovaně upřené na slunce. Viděl jsem, že se chvěje od hlavy k patám. Pak povstal s rukama nataženýma k nebi, jak předtím klečel v blátě a vykřikoval: Naše paní, Naše Paní. Všichni křičeli a brečeli a žádali Boha, aby jim odpustil jejich hříchy. Když to skončilo, běželi jsme do kaplí, někdo do jedné, jiní do druhé v naší vesnici. Brzy byly zaplněné.“
„Během těch minut, kdy trval zázrak, vše kolem nás odráželo všechny barvy duhy. Dívali jsme se na sebe navzájem a jeden vypadal modrý, jiný žlutý, červený atd. Zvýšilo to hrůzu lidu. Po deseti minutách se slunce vrátilo na své místo bledé a bez lesku. Když si všichni uvědomili, že je po nebezpečí, objevil se výbuch radosti. Všichni počali s chvalozpěvem na Naší Paní.“
Když zázrak skončil a lidé vstali z blátivé země, čekal je další zázrak. Pár minut předtím stáli v dešti, promoklí na kůži. Nyní si všimli, že jejich oblečení je dokonale suché. Jak laskavá byla Naše Paní ke svým přátelům, kteří vzdorovali dešti a blátu a byli pro její návštěvu oblečeni ve svých nejlepších šatech.
Biskup z Leiry ve svém pastoračním dopise napsal, že ti, co byli svědky událostí onoho dne, měli vskutku štěstí. „Děti dlouho předtím stanovili den a hodinu, kdy se má udát,“ řekl. „Zpráva se šířila rychle po celém Portugalsku a ačkoliv byl ten den chladný a pršelo, shromáždilo se mnoho tisíc lidí... Viděli různé projevy slunce, jež vzdávalo poctu Královně nebe a země, která je zářivější než slunce ve všem svém jasu. Tento jev, který neregistrovala žádná astronomická observatoř, nebyl přirozený. Byl viděn lidmi všech tříd, členy Církve i nekatolíky. Viděli jej reportéři hlavních deníků a lidé na míle daleko.“ Toto jsou jeho oficiální slova, která pronesl po dlouhém studiu a pečlivém vyslýchání mnoha svědků tohoto zjevení. Není možný žádný omyl nebo klam, když se skoro sto tisíc lidí shoduje ve svém svědectví. Bůh v nebi vyzval lid světa, aby se přidal k nebesům a vzdal čest a slávu Jeho blahoslavené Matce, Marii.
Překlad: D. Grof