Sluneční zázrak (1987)
„Ticho, ticho, Naše Paní přichází,“ zakřičela Lucie, když uviděla záblesk. Naše Paní přišla. Její sněhobílá chodidla spočívala na nádherných květinách a stuhách, kterými paní da Capelinha strom ozdobila. Tváře všech tří dětí na sebe vzaly nadpozemský výraz, jejich rysy se zjemnily a barva se stala sytou a jejich oči se upíraly na Paní. Neslyšely varování Luciiny matky, aby se dívaly pozorně a nenechaly se oklamat. Lucie se Královny nebe zeptala:
„Co ode mě Vaše milost chce?“
„Chci, aby zde k Mé poctě byla postavena kaple. Jsem Naše Paní Růžencová. Nadále se každý den modlete růženec. Válka brzy skončí a vojáci se vrátí do svých domovů.“
„Chci Vás požádat o mnoho věcí: abyste uzdravila některé nemocné a obrátila některé hříšníky atd.“
„Některé ano, jiné ne.
Lidé se musí polepšit a prosit o odpuštění za své hříchy.“
Pak se rozesmutní: „Nesmějí už urážet Našeho Pána, protože už byl tolik urážen.“
„Přejete si ještě něco?“
„Už nic.“
„Ani já už Vás tedy o nic nepožádám.“
Když se Naše Paní s dětmi rozloučila, rozevřela ruce, které vyzařovaly záplavu světla. Zatímco se vznášela vzhůru, ukázala směrem ke slunci a světlo vyzařující z Jejích rukou rozjasnilo samotné slunce.
„Támhle je, támhle je!“ zakřičela Lucie, aniž by z nádherné Královny nebe na chvíli spustila oči. Lucie si následně nepamatovala, že tato slova řekla, ačkoliv ji František, Hyacinta a mnozí další zřetelně slyšeli. Lucie později řekla, že si to vůbec nepamatuje. „Dokonce jsem si neuvědomovala ani přítomnost lidí. Mým záměrem nebylo obrátit na to pozornost lidí. Udělala jsem to unešená vnitřním hnutím, které mě k tomu ponouklo.“
Ozvěna Luciina zvolání se vrátila jako mohutný a ohromný výkřik úžasu a překvapení davu. Přesně v ten okamžik se oblaky rychle rozptýlily a obloha se rozjasnila. Slunce teď bylo bledé jako měsíc. Vlevo vedle slunce se zjevil svatý Josef, který v levé ruce držel Ježíška. Svatý Josef se z jasných oblaků vynořil jen po hruď, což stačilo k tomu, aby mohl zvednout pravou ruku a spolu s Ježíškem učinit nad světem třikrát znamení kříže. Když to svatý Josef činil, Naše Paní stála v celém Svém lesku napravo od slunce, oděná do modrobílého roucha Naší Paní Růžencové.
Mezitím se František a Hyacinta koupali v úžasných barvách a znameních slunce a Lucie měla výsadu, že mohla hledět na Našeho Pána oděného v rudém jako Božský Vykupitel, který žehnal světu, jak Naše Paní předpověděla. Stejně jako svatého Josefa Jej bylo možné vidět pouze od hrudi výše. Vedle Něj stála Naše Paní oděná teď jako Naše Paní Bolestná v purpurovém rouše, ale bez meče. Nakonec se Panna Maria Lucii znovu zjevila v celém Svém nadpozemském lesku, oděná v prostém hnědém rouchu z hory Karmel.
Když se děti okouzleny nejnádhernějšími nebeskými vizemi upřeně dívaly, nespočetné tisíce lidí byly uchváceny a ohromeny jinými zázraky na obloze. Slunce se pozoruhodně zabarvilo. Slova očitých svědků tato úžasná znamení popisují nejlépe. „Mohli jsme se pohodlně dívat na slunce,“ dosvědčil Ti Marto, „vůbec nám to nevadilo. Zdálo se, že neustále bledne a září tím a pak zase oním způsobem. Vrhalo paprsky světla tak a onak a barvilo vše různými barvami, lidi, stromy, zemi, dokonce i vzduch. Největším důkazem zázraku však byla skutečnost, že slunce nevadilo očím.“ Muž jako Ti Marto, který trávil celé dny na otevřeném poli se svými stády a ošetřoval svou zahradu pod horkým sluncem portugalských pahorků, se této skutečnosti podivoval. „Všichni tiše a klidně stáli a zírali na slunce,“ pokračoval. „V jistém bodě slunce ukončilo svou světelnou hru a pak začalo tancovat. Opět přestalo a pak znovu začalo tancovat, až se zdálo, že se uvolnilo z nebe a spadne na lidi. Byla to chvíle strašlivého napětí.“
Maria da Capelinha autorovi knihy vylíčila svůj dojem z tohoto ohromného zázraku. „Slunce vrhalo různé barvy, žlutou, modrou a bílou. Neustále se chvělo. Vypadalo jako otáčející se ohnivá koule padající na lidi.“ Jak se slunce vymršťovalo k zemi v silně mihotavém pohybu, davy křičely hrůzou: »Ach, Ježíši, všichni tady zemřeme; ach, Ježíši, všichni tady zemřeme.« Někteří prosili o milosrdenství: »Naše Paní, zachraň nás.« Mnozí jiní činili akt kajícnosti. Jedna dáma dokonce nahlas vyznávala své hříchy.“
Nakonec se slunce vrátilo zpět na svou dráhu a spočinulo na obloze. „Všichni vydechli úlevou; jsme stále naživu a zázrak slíbený dětmi se splnil.“
Náš Pán, už tolik uražený hříchy lidstva a zvláště špatným zacházením s těmito dětmi ze strany oficiálních představitelů okresu, mohl v tento rušný den snadno zničit svět. Náš Pán však nepřišel ničit, ale spasit. Uchránil toho dne svět díky požehnání dobrého sv. Josefa a lásce Neposkvrněného Srdce Panny Marie ke svým pozemským dětem. Náš Pán by býval zastavil tehdy zuřící [první] světovou válku a dal by světu mír prostřednictvím sv. Josefa, prohlašovala později Hyacinta, kdyby nebyly děti uvězněny v Ourému. „Co činíte těmto mým nejmenším bratřím,“ varuje Náš Pán, „Mně činíte.“
Zázrak se splnil v hodinu a den stanovený Naší Paní. Nikdo nebyl zklamán, nikdo asi kromě Naší Paní, která řekla, že zázrak by byl mnohem větší, kdyby se s dětmi tak špatně nezacházelo. Mnoho tisíc lidí v Cova da Iria a v sousedních vesnicích bylo svědky ohromných znamení. Jejich zprávy jsou velmi zajímavé. Jejich popis událostí se mírně liší, ačkoliv se všichni shodli, že to byl nejstrašnější a nejpodivuhodnější pohled, jakého kdy byli svědkem. Určitou představu o jeho účincích na lid si lze učinit z novinových zpráv z toho dne.
„Přesně v jednu hodinu slunečního času přestalo pršet,“ psaly noviny O Dia. „Obloha měla určitý našedlý perleťový nádech a zvláštní průzračnost naplnila krajinu, která byla každým okamžikem zasmušilejší. Zdálo se, že slunce je zahaleno průhledným závojem, aby nám bylo umožněno se na něj dívat bez obtíží. Našedlý nádech perleti se začal měnit jakoby na zářící stříbrný disk, který pomalu rostl, až se prodral skrz oblaka. A bylo vidět, jak se stříbřité slunce stále zahalené stejným našedlým světlem závoje otáčí a putuje v kruhu ustupujících mraků! Lidé jednohlasně křičeli. Tisíce Božích stvoření, jež víra pozdvihla k nebesům, padly na kolena na blátivou zem.
Pak se světlo, jako by zářilo skrze vitrážová okna velké katedrály, stalo světlemodrým a rozprostřelo své paprsky nad ohromnou chrámovou lodí... Modrá pomalu vybledla a nyní se zdálo, jako by bylo světlo filtrováno přes žluté vitrážové sklo. Žluté skvrny teď padaly na bílé šátky a tmavé sukně z hrubé vlny. Byly to skvrny, které se neurčitě opakovaly nad nízkými duby cesmínovitými, nad skalami a kopci. Všichni lidé plakali a prostovlasí se modlili, sklíčení velikostí očekávaného zázraku. Byly to vteřiny, chvíle, které se zdály být hodinami. Tak plně byly prožívány.“
O Século, další lisabonské noviny, přinesly detailnější popis těchto mimořádných událostí. „Z výšiny cesty, kde lidé zaparkovali své povozy a kde mnoho set z nich stálo, protože nechtělo vzdorovat rozbahněné půdě, jsme viděli, jak se ohromný dav obrátil ke slunci, které se nacházelo v nejvyšším bodě a bylo zcela bez mraků. Slunce připomínalo tác z šedého stříbra. Bylo možné se bez nejmenších obtíží dívat přímo na něj. Nepálilo ani neoslepovalo. Zdálo se, že nastalo jeho zatmění. Náhle vypukl ohromný křik: »Zázrak, zázrak! Div, div!«
Před užaslýma očima lidu, jehož chování nás přenášelo zpět do biblických časů, když pobledlý hrůzou, prostovlasý, zíral na modrou oblohu, se slunce chvělo a činilo jakési prudké, neslýchané pohyby mimo všechny vesmírné zákony. Slunce dle osobitého popisu rolníků tančilo.
Na stupátku autobusu z Torres Novas se starý muž, jehož vzrůst a jemné, mužné rysy připomínají rysy Paula Déroulèda, otočil ke slunci a recitoval nahlas Credo... Viděl jsem ho později, jak se obrací k mužům kolem sebe, kteří stále měli na hlavě klobouky, a důrazně je žádal, aby je před touto nesmírnou demonstrací Boží existence smekli. Podobné scény se opakovaly i na jiných místech. Jedna dáma s tváří zalitou slzami a takřka se dusící žalem vzlykala: »Jak žalostné! Jsou zde muži, kteří nesmeknou ani před tak ohromným zázrakem!«
Hned poté se lidé navzájem ptali, jestli něco viděli a co viděli. Nejvíc lidí tvrdilo, že viděli chvět se a tančit slunce, jiní prohlašovali, že viděli smějící se tvář blahoslavené Panny Marie, a přísahali, že se slunce samo točilo, jako by to bylo kolo ohňostroje, a že kleslo takřka do bodu, že by svými paprsky spálilo zemi. Někteří říkali, že viděli, jak postupně měnilo barvy.“
Svědectví dalšího svědka, Dr. Almeida Garretty, profesora na univerzitě v Coimbře, je nejinformativnější a potvrzuje ostatní. „Když jsem čekal,“ řekl, „s nevzrušeným a klidným očekáváním a díval jsem se na místo zjevení a se zvědavostí, která opadávala, protože čas plynul tak pomalu, aniž by cokoliv probudilo mou pozornost, uslyšel jsem šum tisíců hlasů. Viděl jsem, jak se lidé rozprostření na velkém poli obraceli od bodu, k němuž se jejich touhy a úzkosti doposud sbíhaly, na opačnou stranu a dívali se na oblohu. Byly takřka dvě hodiny válečného času nebo poledne letního času.
Jen chvíli předtím slunce radostně vykouklo skrze tenkou vrstvu mraků. Zářilo jasně a intenzivně. Obrátil jsem se k tomuto magnetu, který přitahoval všechny oči. Dívalo se na mě jako svítící a zářivý disk s jasným zřetelně vymezeným okrajem. Nezraňovalo oči. Přirovnání k disku z šedavého stříbra (které jsem slyšel, když jsem byl ještě ve Fatimě) se mi nezdálo správné. Ta barva byla jasnější, mnohem živější a bohatší než šedavé stříbro s lehkým zabarvením lesku perel.
Ani nepřipomínalo měsíc za jasné noci. Každý viděl a cítil, že je to živé těleso. Nebylo sférické jako měsíc, ani nemělo stejnou tonalitu barvy. Vypadalo jako malé, jasně vyleštěné kolo duhové perleti. Nedalo se považovat za slunce jakoby viděné skrze mlhu. V tu chvíli tu nebyla žádná mlha. (Déšť a mlha ustaly.) Slunce nebylo matné, zahalené ani rozptýlené. Vyzařovalo světlo a teplo a bylo jasně vymezené zkoseným okrajem. Na obloze byly nakupeny světlé mraky a tu a tam byla posetá modří. Někdy slunce vykouklo samo v průrvách jasné oblohy. Mraky plynuly kolem od západu k východu, aniž by zaclonily slunce. Působily dojmem, že plují za ním, zatímco se zdálo, že bílé obláčky někdy proplouvající před sluncem nabývají růžové nebo světle modré barvy.
Byl zázrak, že po celou tu dobu jsme se bez jakékoliv bolesti očí nebo oslepení sítnice mohli dívat na slunce, což je požár světla a spalujícího horka. Tento úkaz musel trvat asi deset minut, s výjimkou dvou přerušení, kdy slunce vyslalo vpřed oslnivější paprsky podobné blesku, které nás přinutily odvrátit zrak.
Slunce se excentricky pohybovalo. Nebylo to mihotání nebeského tělesa, když je nejvíc při síle. Rotovalo s neobyčejně vysokou rychlostí. Náhle lidé vykřikli s nesmírnou bázní. Slunce, které stále rotovalo, se uvolnilo z oblohy a hnalo se k zemi. Tento obrovský planoucí balvan nás hrozil rozdrtit svou váhou. Byl to strašlivý pocit.
Během této sluneční události se vzduch postupně různě zbarvoval. Když jsem se díval na slunce, všiml jsem si, že vše kolem mě potemnělo. Podíval jsem se na to, co bylo poblíž, a pak jsem vrhnul pohled k horizontu. Vše mělo barvu ametystu; obloha, vzduch, všechno a všichni. Malý doubek poblíž vrhal na zem těžký nachový stín.
Jelikož jsem se bál poškození sítnice, což bylo nepravděpodobné, protože pak bych neviděl vše nachové, odvrátil jsem se, zavřel jsem oči a zakryl je dlaněmi, abych se izoloval od světla. Otočil jsem se zády a otevřel oči a uvědomil si, že krajina a vzduch stále mají nachový odstín.
Nepůsobilo to dojmem zatmění. Zatímco jsem se stále díval na slunce, všiml jsem si, že se vzduch pročistil, a slyšel jsem rolníka poblíž, jak říká: »Tato paní vypadá žlutá.« Ve skutečnosti se teď vše vzdálené i blízké změnilo. Zdálo se, jako by lidé měli žloutenku. Zasmál jsem se, když jsem viděl, jak všichni vypadají znetvořeně a ošklivě. Moje ruka měla stejnou barvu...“
Svědectví tohoto vzdělaného muže názorně ukazuje, jak obtížné je přiměřeně popsat úžasná znamení, která se toho dne objevila na obloze. 13. říjen 1917 byl dnem, který si všichni lidé, kteří byli svědky této události, měli zapamatovat. Reportér z Ordemu, portských novin, o tom napsal tato slova: „Slunce bylo někdy obklopeno krvavě rudými plameny, jindy mělo žlutou a jemně nachovou korónu. Opět se zdálo, že s největší rychlostí rotuje, a pak se zdálo, že se odpoutalo z nebe, přiblížilo se zemi a vyslalo ohromný žár.“
Další svědek, důstojný pán Manuel da Silva, napsal večer 13. října dopis příteli, v němž se pokusil popsat události onoho dne. Mluvil o ranním dešti a o tom, že pak „okamžitě vyšlo slunce s jasně zřetelným okrajem a zdálo se, že sestoupilo dolů do výše mraků. S občasnými přestávkami se začalo otáčet dokola jako kolo ohňostroje asi po osm minut. Vše skoro ztemnělo a obrysy lidí zežloutly. Všichni klečeli v blátě“.
Inácio Lourenco byl v té době devítiletým hochem žijícím ve vesnici Alburitel, asi 15 km od Fatimy. Nyní je knězem a ten den si živě pamatuje. Byl ve škole. „Okolo poledne,“ řekl, „jsme byli vylekáni halasem a výkřiky lidí u školy. Učitelka jako první vyběhla ven na ulici a všechny děti ji následovaly. Lidé na ulici křičeli a plakali a všichni ukazovali ke slunci. Byl to »Zázrak« slíbený Naší Paní. Cítím, že nejsem schopen popsat to, jak jsem to viděl a cítil tehdy. Zíral jsem na slunce. Zdálo se mi tak bledé a neoslepovalo. Bylo jako rotující sněhová koule. Náhle se zdálo, že klikatě padá a ohrožuje zemi. Ochromen strachy jsem se skryl mezi lidmi. Všichni plakali a očekávali konec světa.
Poblíž byl bezbožný muž, jenž si celé ráno dělal legraci z prosťáčků, kteří přišli do Fatimy, jen aby viděli to děvče. Podíval jsem se na něj a on byl ochromený, s očima fascinovaně upřenýma na slunce. Viděl jsem, že se chvěje od hlavy až k patě. Pak povstal s rukama nataženýma k nebi, když předtím klečel v blátě, a vykřikoval: »Naše Paní, Naše Paní.« Všichni křičeli a brečeli a žádali Boha, aby jim odpustil hříchy. Když to skončilo, běželi jsme do kaplí, někdo do jedné, jiný do druhé kaple v naší vesnici. Brzy byly zaplněné.
Během těch minut, kdy trval zázrak, vše kolem nás odráželo všechny barvy duhy. Dívali jsme se na sebe navzájem a jeden vypadal modrý, jiný žlutý, další červený atd. To zvětšilo hrůzu lidí. Po deseti minutách se slunce bledé a bez lesku vrátilo na své místo. Když si všichni uvědomili, že je po nebezpečí, objevil se výbuch radosti. Všichni začali blahořečit Naší Paní.“
Když zázrak skončil a lidé vstali z blátivé země, čekal je další zázrak. Pár minut předtím stáli v dešti, promoklí na kůži. Nyní si všimli, že jejich oblečení je dokonale suché. Jak laskavá byla Naše Paní ke Svým přátelům, kteří vzdorovali dešti a blátu a oblékli si pro Její návštěvu své nejlepší šaty.
Biskup z Leiry ve svém pastoračním dopise napsal, že ti, co byli svědky událostí onoho dne, měli vskutku štěstí. Řekl:
„Děti dlouho předtím stanovily den a hodinu, kdy se měl udát. Zpráva se rychle šířila po celém Portugalsku, a ačkoliv byl ten den chladný a pršelo, shromáždilo se mnoho tisíc lidí... Viděli různé projevy slunce, jež vzdávalo poctu Královně nebe a země, která je zářivější než slunce ve vší své nádheře. Tento jev, který neregistrovala žádná astronomická observatoř, nebyl přirozený. Viděli ho lidé všech tříd, členové Církve i nekatolíci. Viděli jej reportéři hlavních deníků a lidé na míle daleko.“
Toto jsou jeho oficiální slova, která pronesl po dlouhém zkoumání a pečlivém vyslýchání mnoha svědků tohoto zjevení. Není možný žádný omyl nebo klam, když se skoro sto tisíc lidí shoduje ve svém svědectví. Bůh v nebi vyzval lid světa, aby se přidal k nebesům a vzdal čest a slávu Jeho blahoslavené Matce, Marii.
Zdroj: Angelus online
Překlad: D. Grof
