Nová
mše a papež (1979)
Msgr.
Marcel Lefebvre
Jak často za těchto
posledních deset let jsem neměl příležitost odpovědět na otázky týkající se
závažného problému nové mše a papeže. Když si na ně odpovídám, jsem vždy
pečlivý, abych vanul s duchem Církve, přizpůsoboval se Její Víře, jak je
vyjádřena v Jejich teologických zásadách, a Její pastorační obezřetnosti,
jak je vyjádřena v morální teologii a v dlouhé zkušenosti Její
historie.
Myslím, že mohu říci,
že mé názory se za těch deset let nezměnily a že jsou to naštěstí názory velké
většiny kněží a věřících lnoucích k neporušené tradici Církve.
Mělo by být jasné, že
těch několik řádků, které následují, nejsou vyčerpávající studií těchto
problémů. Jejich účelem je spíše vyjasnění do té míry, že se nikdo nemůže mýlit,
pokud jde o oficiální postoj Bratrstva sv. Pia X.
Musí se bezprostředně
chápat, že nezastáváme absurdní myšlenku, že když je nová mše platná, pak máme
svobodu se jí účastnit. Církev vždy zakazovala věřícím účast na mších heretiků
a schizmatiků, i když byly platné. Je jasné, že se nikdo nemůže účastnit
svatokrádežných mší, které ohrožují naši víru.
Je snadné ukázat, že
nová mše, jak byla formulována oficiálně zmocněnou Koncilní liturgickou komisí,
posuzovaná spolu s průvodními vysvětleními Msgr. Bugniniho, manifestuje nevysvětlitelné
sblížení s protestantskou
teologií a liturgií. Následující základní dogmata Oběti mše svaté nejsou jasně
reprezentována a dokonce se jim protiřečí:
- že
je kněz nutným vykonavatelem Obřadu,
- že
je ve mši skutečná oběť, obětní akt,
- že
Oběť neboli Sv. Hostie je Naším Pánem Ježíšem Kristem přítomným pod
způsobami chleba a vína se Svým Tělem, Krví, Duší a Božstvím,
- že
je tato Oběť smírnou Obětí,
- že
Oběť a svátost se uskutečňuje samotnými konsekračními slovy a nikoliv také
těmi, která je předcházejí nebo je následují.
POSTAČUJE vyjmenovat
několik novot v nové mši, abychom se přesvědčili o sblížení s protestanty:
- oltář
byl nahrazen stolem bez oltářního kamene,
- mše
se celebruje čelem k lidu, koncelebruje se nahlas a v mateřském
jazyce,
- mše
je rozdělena do dvou odlišných částí: bohoslužby Slova a eucharistické bohoslužby,
- devalvace
posvátných nádob, používání kvašeného chleba, podávání Svatého přijímání
na ruku a to i laiky a dokonce i ženami,
- Svátost
oltářní odsunutá do rohu [kostela],
- epištola
čtená ženami,
- Svátost
oltářní přinášená nemocným laiky.
Všechny tyto novoty
jsou povolené.
Člověk může vcelku bez
přehánění říci, že většina těchto mší je svatokrádežným aktem, který kazí Víru
jejím oslabením. Desakralizace je taková, že tyto mše riskují ztrátu své
nadpřirozené povahy, svého mysterium
fidei; pak by „nebyly ničím víc než aktem přirozeného náboženství“. Tyto
nové mše jsou nejen neschopné splnit naši nedělní povinnost, ale jsou takové,
že na ně musíme aplikovat kanonická pravidla, která Církev obvykle aplikuje na communicatio in sacris u pravoslavných
církví a protestantských sekt.
Musí z toho člověk
dovodit, že všechny tyto mše jsou neplatné? Pokud jsou přítomné všechny
podstatné podmínky pro platnost (materie, forma, intence a platně vysvěcený
kněz), nechápu, jak by to někdo mohl tvrdit.
Modlitby
v offertoriu, kánonu a kněžském communiu, které obklopují konsekrační
slova, jsou nezbytné, ale spíše k jejich integritě. Když uvězněný kardinál
Mindszenty, který toužil po tom živit se Tělem a Krví Našeho Pána a uniknout
pozornosti svých věznitelů, pronášel pouze konsekrační slova nad kouskem chleba
a trochou vína, zcela jistě uskutečňoval Oběť a svátost.
Je však jasné, že čím
dál méně mší je dnes platných, protože je ničena víra kněží a oni již nemají
intenci konat to, co Církev koná; intenci, kterou Církev nemůže změnit.
Současná formace těch, kteří se dnes nazývají seminaristy, je nepřipravuje na
platné celebrování mše. Smírná Oběť mše již není považována za základní práci
kněze. Není nic smutnějšího nebo více znepokojujícího, než číst kázání nebo
učení koncilních biskupů k předmětu povolání nebo při příležitosti
kněžských svěcení. Oni již nevědí, čím kněz je.
Nicméně pro posouzení
subjektivního zavinění těch, kteří celebrují novou mši a stejně tak i těch,
kteří ji navštěvují, musíme aplikovat pravidla rozlišování duchů daných nám
v morální teologii a pastorační teologii. My [kněží Bratrstva] musíme vždy
jednat jako lékaři duší a nikoliv jako soudci a popravčí. Ti, kteří jsou
v pokušení takto konat, jsou živeni duchem zatrpklosti a nikoliv pravým
zápalem pro duše. Doufám, že naši mladí kněží budou inspirováni slovy sv. Pia
X. v jeho první encyklice a četnými texty k tomuto předmětu, které se
nacházejí v takových dílech jako Duše
apoštolátu Doma Chautarda, Křesťanská
dokonalost a rozjímání Garrigou-Lagrange a Kristus, ideál mnicha Doma Marmiona.
PŘEJDĚME NYNÍ
k druhému, nikoliv však méně důležitému předmětu: Má
Církev na stolci sv. Petra pravého papeže nebo podvodníka? Šťastní ti, kteří
žili a umřeli, aniž by si museli klást takovou otázku. Člověk musí vskutku
uznat, že pontifikát Pavla VI. představuje a bude dále představovat vážný
problém pro svědomí věřících. Bez zmínky o jeho vině při strašlivém ničení
Církve, které se událo za jeho pontifikátu, nemůže člověk nežli uznat, že
uspíšil příčiny tohoto úpadku ve všech oblastech. Člověk se vcelku může ptát
sám sebe, jak bylo možné, že Petrův nástupce mohl za tak krátkou dobu způsobit
Církvi více škod než Francouzská revoluce.
Některé konkrétní činy,
jako jsou podpisy, které přičinil pod Článek VII v Instrukci týkající se
nové mše, a pod Deklaraci o náboženské svobodě jsou skutečně skandální a vedly
jisté tradicionalisty k tvrzení, že Pavel VI. je heretik a proto již není
papežem. Dále argumentují, že protože většina kardinálů byla vybrána heretickým
papežem, nejsou kardinály, a tudíž neměli pravomoc volit jiného papeže. Papež
Jan Pavel I. a papež Jan Pavel II. byli tedy podle nich zvoleni nelegitimně.
Dále pokračují, že je nepřípustné modlit se za papeže, který není papežem, nebo
vést jakékoliv „rozhovory“ (jaké jsem vedl já v listopadu 1978)
s někým, kdo nemá na Petrův stolec žádné právo.
Stejně jako u otázky
neplatnosti Novus Ordo, ti, kteří
tvrdí, že neexistuje žádný papež, příliš zjednodušují tento problém. Realita je
složitější. Když člověk začne studovat otázku toho, zda může nebo nemůže být
papež heretikem, rychle objeví, že tento problém není tak jednoduchý, jak si
člověk myslel. Velice objektivní studie Xaviera da Silveiry na toto téma
názorně ukazuje, že docela velký počet teologů učí, že papež může být heretikem
jako soukromý učitel nebo teolog, nikoliv však jako učitel univerzální Církve.
Člověk pak musí zkoumat, do jaké míry chtěl papež Pavel VI. uplatnit svou
neomylnost v různých případech, kdy podepsal texty blízké herezi, ne-li
formálně heretické.
Můžeme ale říci, že ve
dvou výše citovaných případech, stejně jako v mnoha dalších, jednal Pavel
VI. mnohem více jako liberál, než jako muž lnoucí k herezi. Protože když
jej člověk informoval o nebezpečí, které přivodil schválením koncilních textů,
přikročil k tomu, že učinil text rozporným, když přidal formulaci významem
opačnou vůči tvrzením, která již v textu byla, nebo tím, že vypracoval
vyhýbavou formulaci. Mlžení je zásadním znakem liberála, který je svou
podstatou nekonzistentní.
Liberalismus Pavla VI.,
který jeho přítel kardinál Danielou připouštěl, tedy dostačuje k vysvětlení
pohrom tohoto pontifikátu. Papež Pius IX. často konkrétně mluvil o liberálních
katolících, které považoval za ničitele Církve. Liberální katolík je rozdvojená
bytost žijící ve světě neustálé seberozpornosti. Zatímco by chtěl zůstat
katolíkem, je posedlý touhou smířit se se světem. Svou víru stvrzuje slabě a
bojí se, aby se nejevil příliš dogmatickým, a ve výsledku jsou jeho činy
podobné činům nepřátel katolické Víry.
MŮŽE BÝT PAPEŽ
LIBERÁLEM a zůstat papežem? Církev vždy důrazně napomínala liberální katolíky,
ale ne vždy je exkomunikovala. I zde musíme pokračovat v duchu Církve.
Musíme odmítat liberalismus, ať přichází z jakéhokoliv zdroje, protože jej
Církev vždy zavrhovala. Činila tak, protože je v rozporu, zvláště ve sféře
společenské, s vládou Našeho Pána.
Nečiní vyloučení
kardinálů nad osmdesát let a tajná setkání, která posledním dvěma konkláve
předcházela a připravila je, tato konkláve neplatnými? Neplatnými ne, toto říci
je příliš. Pochybnými, možná. V každém případě však následné jednomyslné
přijetí volby kardinály a římským klérem postačuje k potvrzení jejich
platnosti. Tak to učí teologové.
Viditelnost Církve je
příliš nezbytná pro její existenci, než aby Bůh dovolil, aby tato viditelnost
na desítky let zmizela. Uvažování těch, kteří popírají, že máme papeže, klade
Církev do situace, která ji vyvazuje ze závazků. Kdo nám řekne, kdo má být
budoucím papežem? Jak, když neexistují kardinálové, bude zvolen? Tento duch je
schizmatický, přinejmenším u většiny těch, kteří lnou ke zcela jistě
schizmatickým sektám jako Palmar de Troya, Eglise
Latine de Toulouse a jiným.
Naše
Bratrstvo naprosto odmítá vstoupit do takového uvažování
Chceme nadále lnout k
Římu a k Petrovu nástupci a přitom odmítat jeho liberalismus tím, že
zůstaneme věrni jeho předchůdcům. Nebojíme se hovořit k němu uctivě ale
pevně, jako to činil sv. Pavel vůči sv. Petru.
A tak, dalecí toho, abychom
se nemodlili za papeže, zdvojnásobujeme své modlitby a prosby, aby mu Duch
Svatý dal své světlo a sílu při jeho prohlášeních a obraně Víry.
Proto jsem nikdy
neodmítal jet na jeho žádost či žádost jeho zástupců do Říma. Pravda musí být
potvrzena přede všemi místy v Římě. Je z Boha a On zajistí její
konečné vítězství.
V důsledku toho
Bratrstvo sv. Pia X., jeho kněží, bratři, sestry a obláti nemohou mezi svými
členy tolerovat ty, kteří se odmítají modlit za papeže nebo tvrdí, že Novus Ordo Missae je per se neplatný. Samozřejmě trpíme kvůli
této neustále nesourodosti, která spočívá v chválení celého toho
liberálního směřování Druhého vatikánského koncilu a zároveň ve zmírňování jeho
účinků. To vše nás ale musí podnítit k modlitbě a k pevnému udržování
Tradice, spíše než k tvrzení, že papež není papežem.
Závěrem: musíme mít
onoho misionářského ducha, který je pravým duchem Církve. Musíme činit vše,
abychom nastolili vládu Našeho Pána Ježíše Krista dle slov našeho svatého
patrona sv. Pia X.: „Instaurare omnia in
Christo“. Musíme obnovit vše v Kristu a musíme se všemu podrobit, jako
to učinil Náš Pán při Svém Umučení za spásu duší a vítězství Pravdy. „In hoc natus sum,“ řekl Náš Pán
Pilátovi, „ut testimonium perhibeam
veritate.“
„Já jsem se proto
narodil, abych vydal svědectví Pravdě.“
Marcel Lefebvre
8. listopadu 1979
Překlad:
D. Grof
