pondělí 12. srpna 2013

Biskup Fellay a milost stavu (2013)

Biskup Fellay a milost stavu (2013)
P. Marshall M. Roberts
Když bitva vedená mezi stoupenci biskupa Fellayho a těmi, kteří jsou nazýváni „odporem“ nevykazuje žádné známky konce, může být (a vskutku je) užitečné prozkoumat argument, který mezi stoupenci FSSPX stále více nabývá na platnosti, aby ospravedlnil jejich postoj a zároveň umlčel jejich oponenty. Tento argument se dá zredukovat následovně: Biskupu Fellaymu, jakožto generálnímu představenému Bratrstva sv. Pia X., byla dána milost stavu, aby mohl činit jakákoliv rozhodnutí, týkající se schválení Bratrstva ze strany Svatého stolce. Protože má tuto zvláštní milost, je ve skutečnosti neposlušností popírat správnost takové dohody či ji dokonce jakkoliv zpochybňovat. Zastánci tohoto postoje zašli až tak daleko, že obviňují „rebely“ z toho, že následují cestu Luthera a protestantských reformátorů. Vidíme tedy, že je odpor označen za sektu pro svůj nedostatek podřízení se legitimní autoritě biskupa Fellayho a ostatních nadřízených Bratrstva. Čas od času jsou rebelům odmítnuty svátosti a to se ani nezmiňuji o tom, že dětem odporujících rodičů se vyhrožuje vyloučením ze škol Bratrstva – a nejen vyhrožuje. Může se zkoumat mnoho aspektů současného postoje Bratrstva s ohledem na jeho správnost, ale spíše než by tento autor střílel na všechny možné cíle, podívá se blížeji na jeden cíl, který tvoří základ mnoha kroků a postojů vedení Bratrstva, konkrétně na otázku zda je biskup Fellay držitelem milosti stavu a následně v jakém rozsahu se na tuto milost mohou věřící spoléhat, jakožto na bezpečného průvodce správnosti kroků biskupa Fellayho.
Prvně tedy prozkoumáme pojem „milost stavu“. Víme, že Bůh dává každému věřícímu zvláštní milosti, které odpovídají jejich povinnosti stavu. Existence milosti specifické pro něčí stav je těsně svázána s dogmatem o Boží Prozřetelnosti. Bůh nás Svou Prozřetelností staví na místo, na základě nějž máme jisté denní povinnosti, které musíme vykonávat. Svatost je možná jen tehdy, když se podrobíme tomu, co po nás Bůh chce, což je v jedné rovině manifestováno okolnostmi, do nichž nás staví. Matka rodiny tudíž nemá milost být jeptiškou, protože její služba je přesně stanovená pro její roli jakožto manželky a matky. Bohužel není neznámé, že za použití výmluvy, že svatá X, která byla jeptiškou a světicí, strávila mnoho hodin v zbožném rozjímání před Svátosti oltářní, musí být napodobována paní Z, která však má mnoho opomíjených dětí, o něž je třeba se starat. Proto matky, které se vyhýbají své povinnosti měnit plínky dětem nebo připravovat pokrm dětem a manželovi, aby byly jako svatá X, urážejí Boha, který jim dal odlišný úkol, jejž mají plnit, aby dosáhly svatosti. Protože nám Bůh dal povinnosti v souladu s naším životním stavem, přeje si podobně dát nám milosti nezbytné pro to, abychom v tomto stavu žili náležitým způsobem a skrze prostředky onoho životního stavu dosáhli spojení s Bohem.
Existují svátostné milosti, které jsou bezprostředně spojené s životním stavem, jako je kněžské svěcení či svátost manželství. Je-li kněz vysvěcen, váže se s povahou této svátosti nejen pravomoc poskytovat další svátosti, ale také zvláštní milost k tomu, aby byl odpovídajícím knězem při výkonu svých povinností. Tato milost je tedy bezprostředně k tomu být knězem podle Boží vůle, protože Bůh žádá nejen to, aby se věc uskutečňovala, ale aby se uskutečňovala i náležitým způsobem. Co to znamená, jde-li o kněžství!? „Co budeš konat, připodobňuj“ [tajemství Kristova kříže – pozn. překl.] jsou slova pontifikálu, když je svěcen kněz – a tím je přidána milost činit právě to.
Totéž lze říci o manželovi či manželce. Manželský stav, ačkoliv netrvá věčně a proto nevtiskuje žádné znamení, je nicméně stálým životním stavem, který je přerušen pouze smrtí jednoho z manželů. Je mnoho křížů, které jdou s manželstvím, i když existuje i mnoho radostí. Manželům je dána zvláštní milost, aby byli náležitými manželi, což znamená přinejmenším to, aby byli schopni naplnit sliby, které si vyměnili při své svatbě. Bůh tak dává spolu s povinnostmi, které na manželích spočívají, milosti nezbytné k tomu, aby byli skutečnými manželi. Existují mezi manželi problémy? Pak existuje i milost stavu připravená pomoci k nápravě situace.
Musí být jasné komukoliv, kdo se setkal s kněžími nebo manželi, že milost je a bude dána ku pomoci těmto osobám, aby náležitě plnily svou povinnost stavu, a nezaručuje, že tito kněží nebo manželé ve skutečnosti náležitě svou funkci splnili. Neexistuje nedostatek špatných kněží nebo nevěrných manželů. Znamená to, že v případě nevěrných neexistoval žádný stav milosti? Těžko. Milost může být nabídnuta, ale člověk může odmítnout a odmítá tyto milosti, když mu jsou nabídnuty. Milost stavu bude prospívat pouze těm, kteří ji pokorně využijí. Člověk má moc odmítnout nabízenou milost a peklo je svědkem toho, jak mnohokrát člověk může říci „ne“.
Ve zkoumaném případě jde o více než o milost stavu. V případě čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem každý z nich dostal a má milost náležitě plnit svou povinnost katolických biskupů. V tom není mezi biskupem Fellayem a ostatními třemi žádný rozdíl. On je biskupem a oni stejně tak. Proto ve věcech týkajících se toho, že jsou biskupy, existuje milost nabídnutá Bohem, aby biskup mohl vykonávat svou pravomoc náležitým způsobem. V případě těchto čtyř biskupů neexistuje propůjčení řádné jurisdikce, ale jen toho, co se vztahuje ke kněžskému stavu. Nemají proto žádnou pravomoc stavu vlády nebo úřadu propůjčenou jim Církví za normálních okolností. Bylo by však nesprávné ignorovat, že také existuje role daná biskupům způsobem mimořádné jurisdikce. Tuto jurisdikci propůjčuje Církev, vyžaduje-li to dobro duší, a děje se tak pouze tehdy, když není možné uchýlit se k těm, kteří drží řádnou jurisdikci. Vezmeme-li v potaz, že římské autority a autority v diecézích jsou apoštoly pokřiveného katolicismu, i když mají nejlepší vůli, věrnost katolickému náboženství vyžaduje potřebu pastýřů, kteří jsou spolehliví ve svém přilnutí k Víře všech časů a bohoslužbě a kázni, která jde s ní. Mimořádná jurisdikce proto biskupům umožňuje vést věřící na cestě ke spáse i chránit je před vlky mylné nauky a mravů. Tato mimořádná jurisdikce samozřejmě předem předpokládá v Církvi stav nouze. Jestliže neexistuje stav nouze, v němž je možné uchýlit se k těm, kteří mají mimořádnou jurisdikci, pak neexistuje propůjčená mimořádná jurisdikce. Uchýlit se neznamená prostě jen moci hovořit s těmi, kteří mají autoritu. Znamená to také, že existuje také možnost důvěřovat katolicitě jejich soudů. To není případ naší současné situace. Vezmeme-li v potaz, že jsou nakaženi modernismem, nemůžeme se k nim uchýlit. Jinak řečeno, vzhledem ke skutečnosti, že již tyto autority nejsou věrné Víře předávané apoštoly, musíme se jim vyhnout, dokud nebudou pravou Víru hlásat představení i podřízení. A to nás přivádí k jádru věci.
Mluvili jsme o milosti stavu a o tom, že se tato milost bezprostředně vztahuje k povinnosti stavu určené Bohem skrze fungování Jeho Boží Prozřetelnosti. Když se však díváme na argumenty uváděné ve prospěch biskupa Fellayho, je milost, jež se požaduje mnohem specifičtější, než obecná milost stavu. Skutečný argument se odvozuje od milosti úřadu. To je zvláštní milost daná těm, kteří mají církevní úřad, který s sebou nese posvěcování duší. Zatímco všichni čtyři biskupové vysvěcení arcibiskupem Lefebvrem mají danou milost spojenou s biskupským svěcením svátostně i v aktech mimořádné jurisdikce, kterou mají pro spásu duší, je milost úřadu specifičtější. Tato milost se pojí s konkrétním úřadem a obnáší, jde-li o případ představeného nad podřízenými, řádnou jurisdikci. Biskup Fellay je generálním představeným Bratrstva sv. Pia X. Tvrdí se tedy, že má milost na základě tohoto úřadu, díky čemuž jeho rozhodnutí nesmí být kritizována, pokud nejsou otevřeně proti Víře. Dle tohoto tvrzení se biskup Fellay spoléhá na řádnou jurisdikci, kterou si nárokuje jako generální představený Bratrstva, nikoliv prostě jen jako biskup. Toto tvrzení musíme přezkoumat.
Zaprvé, ne všechny úřady jsou stvořeny jako rovnocenné, a dle rozdílů v úřadu existuje rozdíl milostí spojených s oním úřadem. Papeži, který je viditelnou hlavou Církve a vlastní univerzální jurisdikci, tedy Kristus dal odpovídající milost úřadu. Papežský úřad, protože je největší v Církvi a vztahuje se svým rozsahem na všechny věřící, má největší milost úřadu tak, aby mohla být tato role náležitě vykonávána. Čím větší úřad, tím větší nezbytné milosti. Tato milost úřadu existuje nejen pro toho, kdo jej naplňuje, ale ještě více pro ty, kteří jsou tomuto úřadu podřízeny. V Církvi se úřad vztahuje ke spáse těch, kteří jsou tomuto úřadu podřízeni. Ten existuje pro dobro Církve. My samozřejmě víme, že papežství má milost, jakou nemá žádný jiný úřad, a tou je charisma neomylnosti v případech stanovených Prvním vatikánským koncilem, protože papež je principem jednoty v Církvi a tato jednota spočívá na jednotě Víry. Jak Lev XIII. poukázal v „Satis Cognitum“: „Shoda a jednota myšlení je nutným základem této dokonalé svornosti mezi lidmi, jíž jsou souběh vůle a podobnosti jednání přirozenými důsledky. Pročež On ve Své Boží moudrosti nařídil ve Své Církvi Jednotu Víry; ctnost, která je prvním z oněch pout, která spojují člověka a Boha, a odkud dostáváme jméno věřících...
Žádný jiný úřad nemá charisma neomylnosti, protože žádný jiný úřad není principem církevní jednoty. Tento princip jednoty však spočívá na Víře, kterou papežství stráží a rozšiřuje. Z papežství pochází rozličné nižší úřady. Čím níže je úřad, tím méně milosti onoho úřadu. V náboženských řádech také existují důležité rozdíly. Existují řády, které jsou větší kategorií a jejichž členové skládají slavnostní přísahy, jako jsou řeholní kanovníci, mniši a řeholníci. A existují jiné s prostými sliby atd. V oněch kongregacích bez přísah jsou někteří vázáni sliby a nejméně ze všech ti, kteří jsou vázáni jako prostí obláti. Do této kategorie spadá Bratrstvo sv. Pia X. To však není jediné kritérium, které určuje význam úřadu představeného.
Existují různé kategorie kongregací založené na jejich kanonické významnosti. Některé jsou řády ve striktním smyslu slova, které se těší právu exempce či jsou řeholemi papežského práva. Ty mají zvláštní výsady v právu a mohou být potlačeny pouze samotným Svatým stolcem. Pod tuto kategorii Bratrstvo nespadá. Pak jsou zde další dle diecézního práva a znovu, ani pod tuto kategorii Bratrstvo nespadá. Nejníže jsou ta, která jsou v kanonickém právu pojmenována jako „společenství apoštolského života“. Ti z této kategorie mohou být potlačeny nejjednodušeji a v právu se těší nejmenším výsadám. Toto je situace Bratrstva sv. Pia X. Podívejme se na zakládací výnos sepsaný biskup Charrierem:
Mezinárodní Kněžské bratrstvo sv. Pia X. se v naší diecézi ustavuje jako společenství apoštolského života... Schvalujeme a potvrzujeme stanovy Bratrstva zde připojené na dobu šesti let ad experimentum, které budou moci být obnoveny na podobnou dobu tichým souhlasem; po níž může být Bratrstvo v naší diecézi kompetentní římskou kongregaci ustaveno definitivně...
Nemusíme ohledně zařazení Bratrstva či významnosti úřadu jeho představeného hádat. Církev jej ustavila jako společenství apoštolského života na zkušebním základě na šest let, na jejichž konci by mohlo být schváleno na dalších šest let, pokud by neintervenoval biskup. Poté by mohlo být definitivně schváleno Římem. Je okamžitě zřejmé, že se nikdy nedostalo do definitivní fáze. V roce 1976 došlo k pokusu potlačit Bratrstvo. I když připustíme neplatnost tohoto potlačení tehdejším biskupem ve shodě se Svatým stolcem, musíme také připustit, že zmíněná římská kongregace nevydala žádný definitivní statut. Určitě nebylo nikdy schváleno žádným dekretem povyšujícím jej do nějaké vyšší kategorie. I v nejbujnější kanonické představivosti zůstává jen společenstvím apoštolského života; a to je vskutku velmi velkorysé.
Kde to tedy ponechává biskupa Fellayho? V dopise biskupů světa, který následoval po „snětí“ exkomunikací [uvozovky překladatel] a jeho tří kolegů biskupů papežem, Benedikt XVI. výslovně říká:
Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v Církvi žádné kanonické postavení, se v posledku nezakládá na disciplinárních, ale na věroučných důvodech. Dokud Bratrstvo neobdrží kanonickou pozici v Církvi, tak ani jeho služebníci nebudou svou službu konat v Církvi legitimně.
Toto prohlášení ze strany papeže je jasné přinejmenším v jedné věci a to, že Řím nepřiznává [Bratrstvu] žádný úřad generálního představeného a tudíž žádnou milost tohoto stavu. Pro moderní Řím Bratrstvo nemá žádnou legitimní službu v Církvi a tím pro Svatý stolec tato otázka končí. Proto zde nemůže existovat žádný argument, že Řím přiznává jakoukoliv milost stavu odvozující se z jakéhokoliv legitimního úřadu v Bratrstvu sv. Pia X. Toto tvrzení může být zajisté odmítnuto na základě současného stavu nouze, který se odvozuje zaprvé od herezí a omylů v současnosti vnucovaných členům Církve hierarchií včetně papeže.
I když tvrdíme, že biskup Fellay stále v Církvi zastává legitimní úřad, nemůže tento úřad být větší, než úřad daný hlavě Bratrstva Církví samotnou, jmenovitě jakožto hlavě společenství apoštolského života. Něco to je, je to však propastně daleko od jakékoliv údajné ochrany před omylem kvůli jeho úřadu. Jestliže papež a všichni biskupové mohou být nevěrní milosti svých úřadů, přičemž nejvyšší byl ustaven Kristem, pak tím spíše může být nevěrný biskup Fellay, který nepatří ani do kategorie typu hlavy Bratrstva Naší Paní stálé Pomocnice!
Arcibiskup Lefebvre nebyl nikdy tak nekvalifikovaným teologem, aby svou roli v krizi zakládal na údajné milosti úřadu. V době Bratrstva byl arcibiskupem – emeritním biskupem Tulle a bývalým generálním představeným Otců Sv. Ducha. Pak byl generálním představeným Bratrstva a tato funkce brzy přešla do rukou jiného. Arcibiskup Lefebvre nezakládal správnost svého postoje na milosti stavu nebo úřadu. To je absurdita současného nároku Menzingenu. Společenství apoštolského života nemá žádný nárok na jakoukoliv neomylnost. I úřad generálního představeného se vztahuje pouze na to, co mu dávají stanovy, a zavazuje to pouze členy-kleriky. Ne, arcibiskup obhajoval své kroky na zcela jiném principu a odmítal nesmyslné odvolávání se na nepatrnou milost úřadu:
Neříkejte: Následujeme Msgr. Lefebvra. Ne! Proč Msgr. Lefebvra? Není žádný světec! Vy však následujete Ježíše Krista a Tradici Církve. Vy zůstáváte katolíky! Co více chcete? Nic jiného!
Já odmítám říkat: Jsem vůdcem lidí, kteří následující Tradici. Ne, ne, ne, ne! Já jsem katolický biskup, nic víc, a pokračuji ve své práci hlásat katolickou nauku. Dělám svou práci připravit katolické kněze a skrze ně katolické věřící a nic jiného. Ne! Neříkejte „nauka Msgr. Lefebvra“. Já nemám žádnou nauku. Nemám žádné nové učení. Mým učením je učení Církve, učení katolické Církve a katechismus Tridentského koncilu. To je velice důležité – zůstat na správné cestě – a nepůsobit dojmem, že jste založili novou Církev. To je to, co dělají modernisti – oni budují novou církev. My nebudujeme novou církev; my následujeme katolickou Církev všech časů.
Vážným omylem biskupa Fellayho je vymýšlet si milost stavu, která napodobuje milost stavu papeže a tuto mylnou skutečnost strachem vnucovat kněžím a věřícím. Když však milost stavu nezabránila papežovi, aby udělal nejzávažnější omyly v každé oblasti Víry, tím méně je ochranou pro biskupa Fellayho, který si může nárokovat nanejvýše tak milost spojenou s úřadem představeného společenství apoštolského života. Tento novátorský nárok z jeho strany stačí na to, aby varoval věřící před naukovou odchylkou. On vynalezl eklesiologii Bratrstva, která je mylná. Zadruhé, odchýlil se od pravdy v jiných věcech. Abych zmínil alespoň jednu, tvrzení, že nevěděl nic o názorech biskupa Williamsona, týkajících se počtu Židů zavražděných Hitlerem je bezostyšně nepravdivé. Názory biskupa Williamsona byly neskrývané a obecně známé. Dávno před incidentem se švédskou televizí proběhla aféra v Kanadě. Každý kněz s nějakým spojením na biskupa Williamsona věděl o jeho názorech. A přesto biskup Fellay veřejně popřel, že by cokoliv věděl. Věděl pouze, že je biskup Williamson trochu „výstřední“ a přisuzovalo se to tomu, že je Brit. Toto mělo být varováním, že je tu vážný problém. Pak tu bylo flagrantní porušení kanonického práva týkající se toho, že byl biskup Williamson vyloučen z generální kapituly. Kánon, který se na omluvu uváděl, neměl na věc vůbec žádný vliv. Důvěryhodnost biskupa Fellayho nemůže být nikdy obnovena, s výjimkou zázraku. Přesto ani toto není nejzávažnější věc. Bratrstvo si vymyslelo své vlastní zákony, týkající se disciplíny u svátostí, supervizi jako u skupin benediktýnů, dominikánů a kapucínů, což je situace v kanonickém právu nepředstavitelná pro hlavu společenství apoštolského života.
Vracíme se tedy k otázce milosti stavu či úřadu, jaké se těší biskup Fellay. Jako biskup bez řádné jurisdikce vysvěcený arcibiskupem Lefebvrem se těší téže milosti biskupského stavu. Existuje, protože římské autority nejsou důvěryhodné a objektivně řečeno jsou nepřáteli Víry. Nedá se jim věřit, stejně jako se nyní nedá věřit jemu. Co se týká milosti úřadu, nanejvýš má milost, která je spojená s jeho rolí představeného společenství apoštolského života. To nanejvýš. A ta je skutečně malá. Jeho důležitost se zakládá pouze na jeho věrnosti Tradici Církve v této současné krizi, tj. v následování katolické Církve všech časů.
Bude se lamentovat nad tím, že biskup Fellay lne k deklaraci, kterou poslal ke schválení Římu a že vina má spočívat na římských autoritách. Vina se bude klást všude, jen ne před jeho vlastní práh. Generální kapitula vydala svých šest podmínek pro dohodu s Římem, čímž znovu potvrdila zradu. Papež odmítnul deklaraci biskupa Fellayho ještě před konáním generální kapituly a přesto biskup Fellay pokračuje kupředu. Pak je tu deklarace tří biskupů připravená pro 25. výročí Bratrstva a v jedenáctém odstavci máme tytéž otevřené dveře k tomu, nechat se schválit Římem. Všechny nesouhlasné názory jsou potrestány a toto pokračuje. Biskup Fellay má konec konců milost stavu. Vskutku.
Přesto, jestliže jsme tázáni, proč máme tak velkou starost o dohodu, která nikdy nenastala, můžeme odpovědět, že tomu tak nebylo kvůli jakékoliv zdrženlivosti na straně biskupa Fellayho, ale jen na straně Říma. Nic se nezměnilo kromě toho, že si [ve vedení Bratrstva] vymysleli milost stavu větší, než je ta papežská. A tak ti, kteří nesouhlasí s biskupem Fellayem jsou schizmatici, protestanti, rebelové – všechna přízviska, kdysi dávaná arcibiskupu Lefebvrovi. V jeho případě alespoň dávaná osobě, která stála proti papeži. Nyní se dávají těm, kteří opustili novou katolickou Církev ustavenou biskupem Fellayem. Já si volím tu, kterou založil Kristus.
Lze přednést poslední názor. V citátu papeže Lva XIII. se nám připomíná, že jednota Víry je prvotní jednotou. Odkdy se modernistický Řím obrátil k jedné Víře? Jak zde může existovat jednota, když zde neexistuje jednota? Kdy se jednota Církve buduje bez jednoty Víry? Až nám kdokoliv bude moct ukázat, že Řím nyní věří, že mše je smírná oběť nabízená k usmíření Boha, který je uražen hříchem, že je zde jediná pravá Církev – ty ostatní jsou falešnými náboženstvími a jsou Bohu ohavné, že papež sám je hlavou Církve a nikoliv kolegium biskupů na čele s ním, a že právo uctívat veřejně Boha podle svého svědomí, i když se svědomí mýlí, je zavrženíhodná lež, pak nám, prosím, dejte vědět. Jinak je to Assisi a jednota bez Víry. To je ovoce, po němž touží biskup Fellay a jeho nová nauka ohledně významu milosti úřadu.
Překlad: D. Grof