Papež
František a Jidáš (2013)
Atila Sinke Guimarães
Papež František při
kázání, které pronesl 14. května v Santa Marta, komentoval epizodu, která
je v mnoha ohledech modelem jeho pontifikátu. Zmiňoval se o Jidášově
stížnosti o „plýtvání“, které učinila Marie Magdalena, když umyla posvátná
chodidla Našeho Pána Ježíše Krista drahým olejem při večeři v Betánii u
Šimona Malomocného.
Církev
před Druhým vatikánským koncilem ctila Marii Magdalenu pro její gesto vůči
Našemu Pánu.
Jidáš měl námitky a
říkal, že by vonný olej ušetřil, prodal jej a peníze dal chudým. Krátký pohled
na zprávu sv. Marka (14:3-9) a sv. Matouše (26:6-16) o oné příhodě ukazuje, že
oba evangelisté přisuzují tuto námitku apoštolům jako celku. Sv. Jan, vědom si
neřestí Jidáše, podává zprávu o Jidášovi, jako o tom, kdo byl autorem (12:4).
Srovnáním textů
předpokládáme, že to byl Jidáš, kdo podnítil pobouření apoštolů. Byl to
vzdorovitý a falešný manévr, pokus postavit apoštoly proti Našemu Pánu a
vyvinout na Něj tlak, aby odmítnul Magdaleninu poctu.
Vnímáme hloubku
Jidášovy nenávisti pro tento akt oslavení, když si uvědomíme, že by nikdo
s kouskem dobrého cítění neprovokoval celou skupinu mužů, aby šla proti
jediné ženě. Tím, že dále oslabil její pozici, musela čelit všeobecné
atmosféře, která k ní byla odměřená.
Nebýt to pro jeho
bezmeznou nenávist, mohl Jidáš počkat na později, aby se Našeho Pána zeptal,
zda byl tento krok správný nebo ne. On již však neměl zájem poučit se od Něj.
V mysli se již rozhodl, měl odpor k tomuto aktu veřejného oslavení a chtěl
tento projev zastavit. Když tedy Jidáš nijak nebral na zřetel zdvořilost,
kterou by měli muži normálně projevit vůči křehké ženě, a ignoroval poctu,
kterou dlužili svému Mesiáši a Bohu, podněcoval apoštoly k tomu, aby
odmítli Magdalenino gesto.
Když Náš Pán viděl
Jidášův postoj, zaujal Boží stanovisko, které předjímá středověkou rytířskou
ochranu slabých, scholastické vyvrácení heretiků a oslavu Boha bohatstvím a
okázalostí ze strany konstantinovské Církve. Řekl: „Proč to máte za zlé té
ženě? Dobrý skutek zajisté na mně učinila ... Všude na celém světě, kdekoliv
bude hlásáno toto evangelium, tam se bude vypravovati na její památku také to,
co ona učinila.“ (Mat 26: 10-13)
Proto je tato příhoda
hlubokým symbolem: Na jedné straně předznamenává dlouhou řadu nepřátel
bohatství a okázalosti při uctívání Boha: všechny typy heretiků, jak jsem je
vypočetl jinde. (1) Poslední na tomto seznamu nalézáme progresivisty, kteří
Církev kontrolují od Druhého vatikánského koncilu. Oni činí vše, co mohou, aby
proměnili katolickou Církev na miserabilistickou Církev oloupenou o všechny
její majetky a slávu, proletářskou Církev slučitelnou s komunismem. Jde o
Církev chudých, jak ji ve své první audienci pojmenoval František, nebo
služebnou, pokornou a bratrskou Církev, za níž se modlil s italskými
biskupy před několika dny. (2)
Na druhou stranu ona
příhoda o Marii Magdaleně symbolizuje konstantinovskou Církev, která Bohu
předkládá to nejlepší, co příroda poskytuje a člověk vytváří v kvalitě a
kráse. Ona musí mít úchvatné a slavnostní obřady k oslavě Jediného, který
stvořil všechnu přírodu a vykoupil lidstvo.
Nyní, když papež
František zrychluje desakralizaci, miserabilistická Církev se svým patronem
Jidášem Iškariotským – což je téma, na které jsme poukazovali již dávno – je stále
více spojována s Bergoliovou revolucí.
František se tedy
potřeboval distancovat od této nepříjemné a neblahé asociace. Za tím účelem se
nezdálo nic lepšího než zkritizovat Jidáše v oné příhodě s Marií
Magdalénou. A to učinil 14. května 2013.
Františkovy
námitky
V celkem povrchním
kázání, jak jeho učení ex hospitio
často bývá, řekl František tato slova, která shrnuje Vatikánské rádio:
„Pomysleme na tu chvíli s Magdalénou, když omyla nohy Ježíše nardem,
který byl tak drahý. Je to náboženská chvíle, chvíle vděčnosti, chvíle lásky. A
on [Jidáš] stojí bokem a hořce jí kritizuje: Ale ... mohlo se to dát chudým! To
je první odkaz, který jsem já osobně nalezl v evangeliu o chudobě jakožto
ideologii. Ten ideolog neví, co je láska, protože neví, jak obdarovat sám sebe.“
Při
této mši v moderní kapli Santa Marta František odhaluje své
miserabilistické nauky.
Zde je tedy jeho první
obvinění:
- Jidáš
se mýlil, protože přijal chudobu jako ideologii.
Pak v jiném
výňatku přichází další obvinění:
Papež varoval, že ti,
kteří „izolují své svědomí
v sobectví“ nakonec „prohrají“.
Tak skončil Jidáš ... byl „modlářem
lpícím na penězích“.
„Toto modlářství jej vedlo k tomu, že se izoloval od společenství
ostatních: to je dramatem izolovaného svědomí. Když se křesťan začne izolovat,
také oddělí své svědomí od cítění společenství ... Namísto toho křesťan, který
dává svůj život, který jej ztratí, opět jej nalezne ...A ti, kteří jako Jidáš,
si jej chtějí ponechat, jej nakonec ztratí. Jan nám říká, že ´v tu chvíli Satan
vstoupil do Jidášova srdce´. A my musíme říci: se Satanem je návratnost
mizerná. Vždy nás okrade. Vždy!“
Druhé a třetí obvinění
ze strany papeže Bergolia tedy jsou:
- Jidáš
byl modloslužebníkem peněz; v tu chvíli [kdy vznesl námitku] Satan
vstoupil do jeho srdce;
- Jidáš
se mýlil, protože se izoloval od společenství.
Toto jsou v zásadě
obvinění, která František vznesl vůči Jidášovi.
První, co mě
v těchto obviněních zarazí, je to, co papež vynechal. Neodsoudil Jidáše za
jeho hanebné mravní jednání, které oprávněně vyvolávalo hrůzu v katolících
všude a ve všech dobách. Místo toho se rozhodl prezentovat Jidáše jako
sobeckého intelektuála stejně jako mnozí jiní. Jedinou jeho přísnou kritikou
bylo, že Jidáš byl modloslužebník peněz – což rozebereme níže – a nepřesná
poznámka, že ďábel při té příležitosti vstoupil do Jidášova srdce. (3)
Rozeberme tato
obvinění.
Chudoba
jako ideologie
První obvinění, které
vznáší, je, že Jidáš se mýlil, protože chápal chudobu jako ideologii.
Co František myslí
ideologií?
Pro katolíky byla vždy
ideologie synonymem k filozofii. Každý člověk, hnutí nebo myšlenkový proud
může být definován idejemi, které prosazuje. Ideologie člověka nebo hnutí je
tedy souborem principů. Tato definice předpokládá, že člověk je rozumnou
bytostí.
V poslední fázi
pontifikátu Jana Pavla II., přes pontifikát Benedikta XVI. a nyní u Františka je
však katolíkům předkládán nový koncept ideologie. Ideologie je abstraktní,
umělý a obojaký systém vytvořený chladným rozumem, aniž by se brala
v potaz vroucnost lásky. Ideologie je trik vynalezený různými elitami
k ohloupení lidí a k tomu, aby si elity udržely moc a bohatství.
Níže je další z Františkových
ex hospitio nauk (19. dubna 2013),
v níž se věnoval tématu ideologie:
„´Doktoři´
odpovídají pouze hlavou. Nevědí, že Slovo Boží jde do srdce ... Oni jsou
´vědci´, velkými ´ideology´, těmi, kteří nechápou, že Slovo Boží je směřováno
do srdce ... protože je to nádherné slovo, které přináší lásku a nutí nás
milovat...
„´Ideologové´jsou
ti v evangeliu, kteří mezi sebou diskutují: ´Jak nám tento člověk může dát
Své tělo, abychom ho jedli?´ Je to
problém rozumu! A když ideologie vstoupí do Církve, nechápeme z evangelia
nic...
„Ideologové
falzifikují evangelium. Každý ideologický výklad, jedno o jaký jde zdroj, je falzifikací
evangelia. A tito ideologové – jak jsme v dějinách Církve viděli – končí
jako intelektuálové bez talentu, moralisté bez dobroty. Nehovoří o kráse,
protože ji nechápou. Místo toho je cesta lásky, cesta evangelia prostá: Je to
cesta chápaná světci!...
„Modleme
se k Bohu za Církev, aby byla prostá jakékoliv ideologické interpretace a
aby otevřela své srdce prostému, čistému evangeliu, které hovoří o bráně lásky
a tak velké kráse! ...
Když čteme tyto řádky,
vidíme, že Bergolio považuje jakékoliv rozumové úsilí pochopit evangelium jako
mylné a kvalifikuje ho jako „ideologii“. Záleží jen na lásce. Katolická Církev
však učí, že v lidské duši má rozum převahu nad vůlí a citovostí. Popřít to
znamená zavést v duši anarchii.
František popírá tuto
hierarchii a nazývají ji mylnou: je to ideologie. Kdyby měl člověk přijmout
jeho soud, byla by odmítnuta všechna katolická teologie a exegeze. Když tento
názor aplikujeme na Jidáše, Bergoliovo obvinění vůči němu by se překládalo
takto: Protože Jidáš hájil, že drahý olej by se měl prodat a peníze dát chudým,
vznášel námitku rozumově, tím se stal ideologem. Takto tedy Jidáš vznesl svou
námitku – nikoliv jako nenávist vůči oslavení Krista – to by byl omyl.
Vidíme, že obvinění
proti Jidášovi – lnul k ideologii chudoby – je nesmyslné. Jakýkoliv
člověk, který používá svůj rozum, aby vyjádřil myšlenku, může být obviněn
podobným způsobem.
Modloslužebník
peněz
František také obviňuje
Jidáše, že je modloslužebník peněz. V tomto druhém obvinění je nedostatek přesnosti.
Sv. Jan nám říká, že Jidáš
byl zlodějem, který zpronevěřoval peníze z měšce (12:6). Zjevení zde
končí. Většina lidí, kteří kradou peníze, to činí, aby si koupili jiné věci.
Menšina zlodějů krade peníze, aby je hromadila, protože milují peníze jako
takové. Obvinění, že je Jidáš modloslužebník peněz, se hodí pouze na ten druhý
případ.
Ve svém proslovu
František zapomněl vysvětlit, proč by měl být Jidáš považován za jednoho ze
zlodějů tohoto druhého typu. Protože nepodal žádné vysvětlení, je jeho druhé
obvinění otevřeno diskuzi.
Je to smutné říci, ale
tyto dvě ex hospitio nauky mají
velice ubohou intelektuální úroveň.
Izolován
od společenství
Když Bergolio přichází
ke svému třetímu obvinění – Jidáš byl
sobec, který se izoloval od společenství – má v zásadě pravdu. Každý zrádce
je motivován svými vlastními zájmy a o nic jiného nedbá.
To, co zde však
František zdůrazňuje, není tato banalita. Místo toho opakuje progresivistickou
tezi, že nikdo nemůže mít soukromý vztah k Bohu a individuální duchovní
život, ale spíše musí vše sdílet se společenstvím. To je druh duchovního
komunismu.
Vidíme tak, že obvinění
papeže Františka vznesená vůči Jidášovi, mají malou či žádnou skutečnou
hodnotu.
Jistě neomlouvají
Františka, že je následovníkem Jidáše ve své nenávisti pro vnější oslavení Boha
a v jeho zámince, že Církev se musí vzdát své pompy a okázalosti a
sakrálnosti, aby lépe sloužila chudým.
Při jiné příležitosti
musí být ještě analyzováno, zda Františkova horlivost zavděčit se Židům –jeho
první dopis několik hodin po zvolení byl adresován jim – může být považována za
zaprodání Mystického Těla Kristova Židům, jako to učinil Jidáš s Naším
Pánem.
Poznámky:
1)
Viz můj Animus Injuriandi I (Los
Angeles: TIA, 2010), Příloha I, kap. I
2)
„Per una Chiesa, umile e fraternal“ (K
Církvi služebné, pokorné a bratrské), L´Osservatore
Romano, 25. května 2013, str. 8.
3)
Vlastně, i když tato scéna nastala před
Svatým týdnem, sv. Jan zmiňuje, že ďábel posedl Jidáše již po Poslední večeři,
poté, co Jidáš přijal Svátost oltářní – zhruba po týdnu od večeře v Betánii:
„A namočil skývu a podal ji Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po té skývě
vešel do něho ďábel“ (Jan 13:26-27) Proto teprve tehdy ďábel „vstoupil do
Jidášova srdce“ nebo jej posedl, a nikoliv při příhodě v Betánii, jak
tvrdí Bergolio. Protože je nyní papežem, věřím, že by měl lépe studovat
evangelium, než pronese nějaké tvrzení.
Sv.
Jan zmiňuje, že ďábel vnuknul Jidášovi zradit Našeho Pána (13:2) a sv. Matouš
podává zprávu, že to bylo po večeři v Betánii, kdy se Jidáš rozhodl vydat
Našeho Pána Židům (26:14-16). Působení ďábla na Jidášovo srdce proto
v Betánii bylo pokušení, které on přijal, ale nikoliv posedlost, jak
zbrkle vyvodil František: „V té chvíli Satan vstoupil do Jidášova srdce“.
Zdroj:
Tradition In Action
Překlad:
D. Grof
