Může papež chybovat ve věroučných, liturgických a kanonických záležitostech? (2012)
Atila S. Guimarăes
Tyto poznámky jsou převzaty z článku v brazilském měsíčníku Catolicismo (listopad 1976) a shrnují téma publikované v belgickém periodiku Mysterium Fidei (č. 33, červenec 1976). Vybírám jen některé části souhrnu, které pro čtenáře TIA považuji za příhodné.
Nejsou to žádné novinky? Data publikování jsou jistě stará, ale protože jde o věroučnou a historickou záležitost, neztratily tyto informace na relevanci.
Když otázku papežské neomylnosti vyhlášenou na Prvním vatikánském koncilu studujeme podrobně, vidíme, že když dojde na uplatňování osobních nauk nějakého papeže, neomylnost nepokrývá všechny papežské kroky. Z tohoto důvodu mnozí teologové studují různé případy pohoršlivých papežů, heretických papežů a schizmatických papežů. Ve skutečnosti jsou případy, kdy je zapojena osobní papežská neomylnost velice řídké.
Jan XXII. a Benedikt XII.
Papež Jan XXII. hájil, že po smrti duše vyvolených musí čekat na vzkříšení těla a poslední soud než se budou moci těšit z blaženého patření na Boha. Obdobně hájil, že ani démoni, ani zavržené duše nebudou před tímto dnem trpět věčným trestem v pekle.
Tyto neobvyklé názory představil ve třech kázáních 1. listopadu 1331, 15. prosince 1331 a 5. ledna 1332. Zdálo se, že takovéto názory mají určitý základ v Písmu svatém, ale odporovala jim celá Tradice, ačkoliv většina nauk týkajících se tohoto tématu v té době ještě nebyla definována.
Nejvyšší velekněz nicméně zakládal své názory na několika teolozích interpretujících Učitele Církve, trval na nich a zašel tak daleko, že vydal knihu podporující tyto teze.
Papež Jan XXII. vzal na smrtelné posteli své omyly zpět.
Protože opozice ze strany věřících byla velice silná, francouzský král požádal teology pařížské univerzity a řeholních řádů, aby věc prostudovali. Ti došli k závěru opačnému než papež.
V konzistoři 3. ledna 1334 Jan XXII. prohlásil, že je připraven odvolat své teze, jestliže se prokáže, že jsou proti všeobecné nauce Církve. Svůj názor ve skutečnosti odvolal 3. prosince 1334, v předvečer své smrti. Za přítomnosti kolegia kardinálů podepsal bulu Ne super his, jíž oficiálně odvolal nauku, kterou dříve zastával.
Jeho nástupce Benedikt XII. publikoval omluvnou bulu svého předchůdce. O několik let později oficiálně definoval jako pravdu víry názor opačný k názoru Jana XXII. Tato historická skutečnost ozřejmuje, že papež není neomylný ve všem, co učí.
Klement VII.
V 16. století se mnoho duchovních pokoušelo stvořit směs renesančního pohanství a církevní liturgie a nauky. V důsledku toho navrhovali slavit katolické svátky založené na klasických ódách z pohanství starověku. Šlo o otázku „přizpůsobení“ liturgických textů potřebám doby...
Ve chvalozpěvech zreformovaných humanistickým kardinálem Zachariášem Ferretim byla Panna Maria nazývána „felix dea, deorum maxima, nympha candidissima“ [šťastná bohyně, největší mezi bohy, nejkrásnější nymfa]. Do liturgie byly také uvedeny postavy z pohanské mytologie jako Bakchus a Venuše.
Ačkoliv šlo o znesvěcení posvátných věcí, která vyplynula z renesančního blouznění, byly výsledky těchto „experimentů“ schváleny Klementem VII. v instrukci vydané 11. prosince 1525, V tomto dokumentu papež po nadšených chválách těchto novot napsal tato slova: „Z našeho vlastního rozhodnutí a bezpečného poznání uznáváme a nařizujeme s apoštolskou autoritou skrze obsah těchto dopisů, že všichni věřící včetně kněží mohou používat tyto chvalozpěvy a to i při Božském oficiu.“
Klement VII. se pokusil Církvi uložit přijetí renesanční liturgie
Je pochopitelné, že se sv. Pius V., když ukončil zneužití, která pronikla do slavení mše svaté a Božského oficia, neodvolával na bezprecedentní dokument Klementa VII. Prostě jej bral jako neexistující.
Nicméně tehdy existovaly osoby, které si myslely, že je správné napodobovat tuto renesanční módu a uvést ji do náboženství. Nechť tento příklad slouží jako instrukce duchovním a věřícím v tom, že legitimní poslušnost k nadřízeným by se měla držet toho, co řekl sv. Tomáš: „Preláty není nutné poslouchat ve všem.“
Štepán VI. a Sergius III.
Papež Štěpán nařídil exhumovat tělo papeže Formosa, který zemřel devět měsíců předtím, pro událost připomínající soudní proces. Rozkládající se mrtvé tělo bylo tehdy oblečeno do papežského oděvu, posazeno na trůn a podrobeno intenzivnímu výslechu. Na straně Formosova těla stál jáhen a odpovídal za něj. Na závěr pronesl řeč Štěpán VI., v níž urážel ostatky Formosa, a prohlásil jeho volbu za papeže za neplatnou. Také prohlásil za neplatná všechna svěcení biskupů a akty učiněné Formosem a nařídil, aby byly Formosovi useknuty tři prsty na pravé ruce, které užíval při svěceních.
Tento obřad se odehrál na synodě, jíž se účastnili mnozí preláti a svou přítomností schválili tyto nezvyklé kroky Štěpána VI. Nakonec byla mrtvola zbavena papežského slavnostního oděvu. Iniciátoři tohoto ostudného posmrtného „procesu“ ignorovali zemětřesení, které při této příležitosti otřáslo Lateránskou bazilikou. Tento „proces“ vstoupil do dějin jako „synoda mrtvých“.
Štěpán VI. svolal „synodu mrtvých“ a způsobil kanonický zmatek.
Římský lid byl velice pobouřen a o něco později Štěpána VI. uvěznil a dal mu mnišský oděv. Ve vězení pak byl uškrcen. Nástupci Štěpána VI. činili náhrady za zneužití namířená proti papeži Formosovi a uplatněná na „synodě mrtvých“. Sergius III. (904-911), krutý, zesvětštělý a nemravný člověk, který stvořil „pornokracii“, však obnovil opatření proti svěcením kněží a biskupů ze strany Formosa a uložil biskupům a kněžím – pod trestem exilu, vězení nebo exkomunikace – že musí být znovu vysvěceni.
Inocenc IV.
Robert Grosseteste, anglický biskup z Lincolnu (1235-1253), byl erudovaným, zbožným a zaníceným člověkem, který chtěl reformovat své kněžstvo. Obrátil svou pozornost zvláště proti těm, kteří získali svá jmenování skrze zvláštní výsady a neplnili si své povinnosti.
Inocenci IV. bylo po právu vzdorováno, když chtěl upřednostňovat svého synovce.
Papež Inocenc IV. však neváhal jmenovat jednoho ze svých synovců kanovníkem kapituly v katedrále v Lincolnu a nařídil tomuto biskupovi, aby jeho synovce bez odkladu uvedl do úřadu.
Biskup Grosseteste v protestním dopise papeži nevzrušeně odpověděl:
„Právě pro poslušnost, která mě zavazuje, a pro lásku, která mě sjednocuje se Svatým stolcem v Těle Kristově, jako poslušný syn neuposlechnu, odporuji, vzdoruji. Odmítám váš příkaz. Nemůžete proti mně nic podniknout, protože žádné mé slovo, ani čin nejsou vzpourou, ale synovskou úctou, kterou jsme skrze Desatero povinováni otci a matce.
„Jak jsem již řekl, Apoštolský stolec ve své svatosti nemůže ničit, ale pouze budovat. To je to, co tato veliká moc značí; může činit vše pro poučení. Ale tyto výsady [vaše žádost ohledně vašeho synovce] nebudují, ale ničí. Nemohou tudíž být dílem blahoslaveného Apoštolského stolce.“
Rozzuřený Inocenc IV. chtěl biskupa Grossetesteho potrestat, ale jeho rádci mu to rozmluvili, protože by to bylo pohoršením pro celé křesťanstvo.
Poklad víry je předáván a akty církevního Magisteria – řádného i mimořádného – jsou neomylné v té míře, do jaké odpovídají katolické Tradici. Případy zmíněné v tomto článku názorně ukazují, že papež není bezchybný a nemůže předstírat, že je majitelem katolického náboženství. Je správcem (Tit. 1:7-9), který by měl při výkonu svého mandátu setrvat v rámci určitých norem chování. Sv. Pavel tyto normy vypisuje takto:
- uchovávat poklad Víry (1 Tim 6:20);
- přede vším ostatním předávat, co přijal (1 K 15:3);
- dávat poučení a nikoliv ničit (2 K 10:8);
- zachovávat Tradice (2 Tes 2:14);
- stranit se jakéhokoliv bratra, který nežije podle naučení, která přijal (2 Tes 3:6);
- prokázat se jako věrný šiřitel Víry (1 K 4:1-2).
Biskupové a papeži jakožto nástupci apoštolů a vládce apoštolů mají poslání určené Boží konstitucí Církve. Ta musí vést lidi k Bohu, aby se bez zábran mohli sjednotit se Stvořitelem. Církev nemůže nikdy ztratit ze zřetele tento striktně náboženský a nadpřirozený cíl. Způsob, jakým Církev uskutečňuje tento nadpřirozený cíl je naznačena ve Zjevení samém. Z toho plyne povinnost následovat Tradici dle pravidla, které dává sv. Pavel Galaťanům: „Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, buď proklet!“ (Gal. 1:8)
Poznámky:
1. Denzinger-Schometzer, č. 980;
2. Ludwig Pastor, Istoria dei Papi, Desclée de Brouwer, sv. 4, str. 418.
3. Summa theologica, 2,2, q.104, a . 5.
4. Mangenot Vacant and Michel Amant, Dictionnaire de Théologie Catholique, sv. 14. odst. 1918-1921.
5. „Robert Grosseteste: Pillar of the Papacy", Christian Order, sv. 16, č. 12. prosinec 1975, odst. 722-723.
6. Pius XII., alokuce ze 6. března 1956.
2. Ludwig Pastor, Istoria dei Papi, Desclée de Brouwer, sv. 4, str. 418.
3. Summa theologica, 2,2, q.
4. Mangenot Vacant and Michel Amant, Dictionnaire de Théologie Catholique, sv. 14. odst. 1918-1921.
5. „Robert Grosseteste: Pillar of the Papacy", Christian Order, sv. 16, č. 12. prosinec 1975, odst. 722-723.
6. Pius XII., alokuce ze 6. března 1956.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
