Biskup Williamson - Komentář Eleison CCLXXIX (2012)
(279)
17. listopadu 2012
HLUBOKÝ PROBLÉM
Mnozí katolíci nemají ponětí o hloubce problému, který v katolické Církvi představuje koncilní revoluce Druhého vatikánského koncilu (1962-65). Kdyby více znali dějiny Církve, byli by méně v pokušení liberalismu myslet si, že koncil nebyl až tak úplně špatný, nebo „sedesvakantismu“ myslet si, že autority Církve již nejsou jejími autoritami. Zpochybňoval Náš Pán náboženskou autoritu Kaifáše nebo občanskou autoritu Piláta Pontského?
Problém je hluboký, protože je pohřben pod staletími dějin Církve. Když na počátku 15. století sv. Vincenc Ferrerský (1357-1419) po celé Evropě hlásal, že konec světa je na dosah, víme dnes, že byl vzdálen o šest set let. Přesto Bůh potvrdil jeho kázání tím, že připustil, aby vykonal tisíce zázraků a tisíce a tisíce obrácení. Potvrzoval Bůh nepravdu? Na to zapomeňte! Pravdou je, že tento světec správně v dekadenci konce středověku rozpoznal implicitní naprostou zkaženost, [jako] generální zkoušku na naprostou zkaženost konce světa, explicitní a blízkou v naší době.
Žádalo si to pouze čas, vlastní Boží čas, několik století, aby se tato skrytá zkaženost stala otevřenou, protože Bůh se rozhodl v pravidelných rozestupech dávat vzejít světcům, aby pozdrželi propad dolů; zvláště skupině světců, kteří vedli protireformaci v 16. století. Neodňal však lidem svobodnou vůli, aby je, rozhodnou-li se nezůstat na úrovni největšího rozmachu středověku, do toho nenutil. Na místo toho dovolil své Církvi, alespoň v jistém rozsahu, přizpůsobit se době, protože existuje, aby zachránila současné duše a nikoliv minulou slávu.
Dvěma příklady mohou být molinistická teologie, učiněná Lutherem a Kalvínem prakticky nezbytnou, aby zabezpečila ochranu svobodné vůle, a konkordát z roku 1801, učiněný revolučním státem nezbytným, aby vůbec umožnil Církvi ve Francii veřejně působit. Jak molinismus, tak konkordát byly kompromisy se světem své doby, oba ale umožnily mnoha duším, aby byly spaseny, i když Církev zároveň nedovolila podkopat principy, které zůstaly posvátné – Boha jako čistého aktu [Bytí samo – pozn. překl.] a Krista jako Krále společnosti. Oba kompromisy však umožnily určité zlidštění Boží Církve a oba přispěly k postupnému zesvětštění křesťanstva. Kompromisy mají následky.
Proto měl-li pomalý proces zlidštění a zesvětštění zajít příliš daleko v onom světě, z něhož jsou muži a ženy povoláni Bohem, aby sloužili v jeho Církvi, mohli tito jen stěží vstoupit do jeho služby prosti silné dávky radioaktivního liberalismu ve svých kostech, což si žádalo důraznou protilátku v jejich náboženském formování. Přirozeně sdíleli instinktivní přesvědčení takřka všech jejich současníků, že revoluční principy a ideály světa, z nějž přišli, jsou normální, zatímco se jejich náboženské formování, které se proti tomuto světu stavělo, mohlo zdát zbožné, ale v podstatě nenormální. Takoví duchovní a řeholnice mohli být pohromou, která čeká na to, až se projeví. Tato pohroma udeřila v polovině 20. století. Velká část z dvou tisíc katolických biskupů světa se radovala na místo, aby se bouřila, když dal Jan XXIII. na srozuměnou, že opouští protimoderní Církev.
Nikdo, kdo chce spasit svou duši, by tedy je nebo jejich následovníky neměl následovat. Na druhou stranu posledně jmenovaní jsou natolik přesvědčeni, že jsou ve vztahu k moderní době normální, že nenesou takovou vinu za ničení Kristovy Církve, jakou by nesli v předešlých dobách. Blahoslaveny jsou ty katolické duše, které si oškliví jejich omyly, přesto však ctí jejich úřad.
Kyrie eleison.
Zdroj: http://www.dinoscopus.org/
Překlad: D. Grof
