Revoluce a kontrarevoluce (2005)
Přehled
Atila S. Guimarăes
Mým názorem je, že se tradicionalistické hnutí ve Spojených státech vyvíjí k hlubšímu pochopení zla, kterému čelí. Uvědomuje si také svou vlastní sílu a své možnosti při zastavování postupu progresivismu v katolické Církvi. Toto hlubší porozumění si vyžaduje důsledné vysvětlení fenoménu, který zapříčinil současnou krizi v katolické Církvi a v křesťanstvu.
Revoluce a kontrarevoluce jsou termíny, které si k popisu tohoto fenoménu osvojují konzervativci a tradicionalisti. I když je slovo revoluce správně používáno, jeho aplikování může postrádat plnost toho, co tento termín zahrnuje. Dám několik příkladů.
Různá použití slova revoluce
Někteří lidé včetně mě navrhovali termín revoluce k popisu podvratné činnosti, kterou způsobil Druhý vatikánský koncil v předešlém řádu a stabilitě katolické Církve. Výraz „revoluce“ ve vztahu ke koncilu byl ve stejném smyslu používán dokonce i vůdci progresivismu jako byli kardinál Congar a kardinál Suenens (1). Je proto vhodné užít slovo revoluce na pokoncilní reformy. Ale při tomto použití zůstává několik nezodpovězených otázek:
- Je-li Druhý vatikánský koncil revolucí, co je kontrarevolucí? Je jí tradicionalismus? Je jí konzervativní směřování mezi katolíky?
- Kdo může říci, že je skutečným kontrarevolucionářem?
- Co připravilo cestu Druhému vatikánskému koncilu? Bylo to současné, jasně formulované hnutí?
- Jestliže zde vlastně bylo něco před Druhým vatikánským koncilem, může se i na to vztahovat termín revoluce?
Je vidět, že toto první použití slov revoluce a kontrarevoluce otevírá dveře historické perspektivě, která vybízí k prozkoumání.
Jiní lidé prosazovali užší chápání těchto konceptů. Například používají slova revoluce a kontrarevoluce výlučně k vyjádření boje proti nové mši, která zaujala místo tridentské mše jakožto prvořadého aktu bohoslužby. V tom případě by revolucí bylo zavedení nové mše při liturgické reformě Pavla VI. a kontrarevolucí by byl boj za znovuzavedení tridentské mše. A hotovo. Nic víc by se nežádalo, dokonce ani analýza liturgické reformy, do níž je nová mše včleněna, nebo koncilu, který ji vyvolal.
Ačkoliv souhlasím s tím, že je takové použití legitimní, je špatné kvůli svému zjednodušení. Naznačuje, že objasňuje celou revoluci uvnitř Církve, což není pravda. Nová mše je vlastně jedním důležitým aspektem „koncilní revoluce“, ale nikdo s širším přehledem, dokonce i mezi progresivisty, by nedefinoval celý scénář jako boj mezi tridentskou mší a novou mší.
Jiní navrhovali odlišné výklady termínu revoluce, které směšují dohromady mnoho konceptů.
Na jednu stranu je revoluce chápána jako nepřehledná směs kulturní revoluce ze 60. let spolu s amerikanismem. Tradicionalisté, kteří takto termín používají, chápou amerikanismus jako způsob života konce 40. a 50. let ve Spojených státech, který vyvolal velkou změnu – revoluci – v tradičních zvycích západního člověka. Jedněmi ze způsobů, jak se tato kulturní revoluce šířila, byl Hollywood a média, která en masse šířila americké věci jako neonová světla, džíny, rock ´n´roll a coca-colu.
Na druhou stranu někteří autoři identifikují revoluci s jistými morálními otázkami, jakými jsou mezinárodní prosazování potratů a kontroly porodnosti určitými finančními institucemi v USA. Jejich chápání revoluce zahrnuje také prosazování degenerovaných zvyků a volné lásky americkými médii a televizí.
Aby byl obraz ještě zmatenější, v několika těchto běžně užívaných významech je amerikanismus mylně zaměňován s herezí amerikanismu zavrženou papežem Lvem XIII., která ma ve skutečnosti zcela odlišný význam.
Nezamýšlím zde projít všechny neúplné nebo mylné výklady, které mají vysvětlit revoluci a kontrarevoluci v konzervativních a tradiconalistických kruzích ve Spoejných státech. Už jen snaha osvojit si takové pojmy je dle mého názoru něčím pozitivním. Zdá se, že to naznačuje, že konzervativní a tradicionalistická hnutí začínají hledat hlubší historické a filozofické kořeny k vysvětlení svého boje za katolickou věc. Tato velmi pochopitelná ambice ukazuje dobrou kondici a důslednost. Protože myšlení dozrálo k tomu, aby přijalo úplnější pojem těchto konceptů, pokusím se pomoci vysvětlit plný význam revoluce a kontrarevoluce dle vážených a renomovaných katolických autorů.
Revoluce, koncept, který pochází z 19. století
Představa revoluce jakožto staletí starého fenoménu, který vysvětlím, byla definována evropskými katolíky 19. století, kteří se podíleli na velkolepém hnutí „ultramontanismu“. Co bylo ultramontánní hnutí, což doslova znamená „za horami“? Katolíci ve Francii zaujali velmi správný postoj vůči galikanismu, špatnému nacionalistickému hnutí, které chtělo oddělit francouzskou katolickou církev od autority papeže. Katolíci, kteří byli věrní papeži a Římu, který z pohledu Francie leží za Alpami, si zvolili jméno ultramontanisté.
Ultramontánní hnutí se rozšířilo po Evropě. Jeho prvním cílem byl boj proti liberalismu uvnitř katolické Církve. Liberalismus byl synem Osvícenství a Francouzské revoluce a nejsoučasnějším vyjádřením revoluce v oné době. Abych uvedl alespoň několik nejvýznačnějších katolíků, kteří hovořili o revoluci a bojovali proti ní, mohu zmínit Donosa Cortese ve Španělsku, Fr. Taparelliho d´Azeglio v Itálii, kardinála Manninga v Anglii, biskupa von Kettelera v Německu, biskupa Rauschera v Rakousku a ve Francii Josepha de Maistre, Dom Guérangera a Louise Veuillota.
Klíčové pojednání o revoluci bylo publikováno v roce 1910 francouzským autorem Msgr. Henri Delassusem pod názvem La conjuration antichrétienne [Protikřesťanské spiknutí]. Významný rozbor revoluce publikoval v roce 1955 brazilský prof. Plinio Correa de Oliveira, který obohatil tento pojem některými novými významnými věcmi a aplikoval jej na naší dobu. Jeho práce se jmenovala Revoluce a kontrarevoluce.
Koncept revoluce proto nezávisí na názoru toho nebo onoho člověka nebo hnutí v současnosti. Je již definován, což vysvětlím.
Podstatou revoluce je rozvrátit Kristovo království na zemi
Světová revoluce prvně zamýšlí obrátit vzhůru nohama něco, co je v pořádku, a za druhé ustavit na místo toho jinou realitu, která je opakem pořádku, to jest nepořádkem.
Co chce tato revoluce rozvrátit? Křesťanství, vládu Krista, která byla v západní Evropě zavedena ve středověku.
Člověk středověku si společnost představoval jako budovu pozemského Jeruzaléma utvořenou v podobnosti k nebi.
Pravdy Zjevení mohou činit víc, než jen organizovat katolickou Církev a vést duše, aby dosáhly nebe. Když má Církev velký vliv v nějaké epoše, tyto katolické pravdy se vymykají hranicím církevní oblasti a přirozeně se rozšiřují na oblast světskou. Tento vliv má sklon formovat katolický sociální a politický řád v zemích, kde je cítit. Máme-li soubor katolických států, které usilují o vyšší jednotu, která by je dala dohromady a vyjádřují svého ducha, usilují o křesťanský svět. Tato slova jsou normálně chápána jako světská vláda Našeho Pána na zemi.
Když Pius X. mluvil o středověkém křesťanstvu prohlásil:
„[C]ivilizaci nemusíme teprve vynalézat, ani budovat novou společnost v oblacích. Byla a existuje jako křesťanská civilizace, jako katolická společnost. Jedná se jen o to, bez porušení jejích přirozených a božských základů obnovit a ji znovuzřídit proti stále a znovu oživujícím útokům nezdravé utopie revoluce bezbožnosti: omnia instaurare in Christo (všechno obnovit v Kristu).“ (Notre Charge Apostolique, 11)
Papež Lev XIII. napsal o středověku tato slova:
„Byl někdy čas, kdež filosofie sv. evangelia státy spravovala; kteréhož času ona božská moc a síla moudrosti křesťanské zákony, ústavy, mravy národů všecky řády a poměry státní pronikla: kdež náboženství skrze Ježíše Krista nařízené na příslušném stupni důstojnosti jsouc pevně postaveno, milosti panovníkův a ochranou řádných vrchností všude kvetlo: kdež duchovní a světskou moc svornost a přátelská povinností vzájemnost blahověstně spojovala. Tím způsobem zřízená obec přinesla požitků nade všecko pomyšlení velikých, jichž paměť v plné živosti trvá i potrvá pojištěna jsouci nesčíslnými památkami historickými, jež nižádná ošemetnost protivníkův porušiti neb zatemniti nemůže.“ (Immortale Dei, 28) Ustavení středověkého křesťanstva představovalo zřízení Kristova království ve světské oblasti a tím konec nadvlády ďábla.
Nádherná arkáda opatství Mont st. Michel ve Francii. Odráží středověký soulad mezi náboženstvím a civilním životem.
Po svém hříchu Adam skutečně ztratil království Boží, které mu Bůh zamýšlel dát, aby ho zavedl na zemi. Království, které ztratil, převzal ten, který porazil Adama, ďábel, který Adamovým hříchem nabyl ohromnou moc nad přírodou a lidskou společností. Z toho důvodu lze ve velkých říších starověku, jako jsou Asýrie, Egypt, Řecko a Řím nalézt značný vliv ďábla v modloslužebnictví většiny starověkých náboženství. Písmo praví, že všichni bohové těchto náboženství jsou démoni: „Omnes dii gentium sunt daemonia“ (Žalm 95:5).
Vykoupení Našeho Pána odškodnilo Adamův hřích. Po Smrti a Vzkříšení Ježíše Krista mohli lidé vstoupit do nebe a vidět Boha tváří v tvář. Nový zákon inicioval znovuzrození Církve. Světská sféra ale zůstávala v moci ďábla. To částečně vysvětluje zuřivou reakci Římské říše proti nově zrozené Církvi.
Od 5. století se mnoho států obrácením barbarů stalo katolickými a staly se líhní toho, co se ve 12. a 13. století stalo středověkým křesťanstvem. Křesťanstvo poprvé v dějinách představovalo vítězství Našeho Pána v souboru států. Šlo o státy v Evropě. Protože byl Náš Pán vítězem v náboženské i ve světské sféře, představovalo zřízení středověkého křesťanstva po prvotním Adamově hříchu úplné opětovné vítězství Ježíše Krista nad ďáblem.
Základním rysem středověkého křesťanstva byla pokora a střídmost. Pokora jako společenská ctnost znamená milovat své místo ve společenské hierarchii a ctít orgány společenské a politické hierarchie jako odlesk Boží. Střídmost ve společenské sféře znamená podřídit se a ctít pravidla společnosti, mravní pravidla, která slouží jako vhodné prostředky pro vedení společenského tělesa k vybudování Kristovy vlády. V jiné studii plánuji pojednat o způsobu, jak tyto dvě společenské ctnosti pokora a střídmost skutečně formovaly křesťanstvo, a jak tato úžasná budova, která byla výsledkem, byla vhodný obrazem Božím.
Zlo bylo poraženo. Ale ne na dlouho. Ďábel a jeho přívrženci naplánovali zničení středověkého křesťanstva a zřízení jeho pravého opaku na zemi. Tento cíl je podstatou revoluce. Potud, pokud lze středověké křesťanstvo označit za představitele řádu par excellence, revoluce znamená zvrácení tohoto řádu. To je nehlubším smyslem revoluce.
Jiné příznaky revoluce
Agenty revoluce jsou obecně vzato síly, které slouží ďáblu, se zvláštním důrazem u dvou z nich, které mají zvláštní nenávist k Církvi: judaismus, chápaný jako náboženství, nikoliv jako rasa, a svobodné zednářství.
Pokud jde o jednotlivce, konspirují a jednají tito agenti vnějškově, ale také vnitřně. Ve svém plánu na zničení katolického řádu využívají jako přirozené spojence nezřízené špatné sklony lidské duše. Tajné síly podněcují lidské neřesti, aby je zjitřily, a také k dosažení revolučních cílů. Základní hnací síly revoluce v nitru duše jsou nezřízené sklony pýchy a smyslovosti.
Pýcha je neřest, která je opakem pokory. Ve společenské oblasti je pýcha vzpourou proti hierarchii. Je to vzpoura proti vlastnímu místu ve společnosti, nepřijímání nadřízeného nad sebou. A nejen to, je to dosažení svého druhu metafyzického stupně nenávisti a potvrzení toho, že nadřízenost a hierarchie jsou špatné per se. Vše by mělo být rovnocenné. Rovnostářství je nastaveno jako metafyzický princip.
Smyslovost je neřest, která je opakem střídmosti. Jejím společenským odrazem je protivení se pravidlům, která vládnou společnosti – mravním i kázeňským pravidlům. Zde také existují dvě úrovně: v první úrovni člověk nenávidí jařmo pravidel, protože nemůže dělat špatné věci, které chce; ve druhé hlubší úrovni pokračuje dále k metafyzické úrovni nenávisti a odmítá jakákoliv pravidla.
Vše by mělo být svobodné. Volnost je prohlašována za absolutní hodnotu.
Dosáhne-li někdo jedné z těchto dvou metafyzických úrovní nenávisti, nebo obou, může říci, že spáchal hřích revoluce. To znamená, že spáchal specifický hřích proti Království Božímu na zemi a vědomě či nevědomě se stal aktivním agentem revoluce. To platí bez ohledu na to, zda je člověk Židem, zednářem nebo členem jiných tajných sil.
Revoluce koná ve třech různých úrovních lidských aktivit. Intenzivně se snaží formovat sklony lidské duše, pak myšlenky lidské mysli a nakonec činy lidského chování. V uspořádané duši jsou normálně činy, které člověk koná, přenosem myšlenek, jež má. A jeho myšlenky se zrodily ze sklonů, jimž dovolil, aby se v jeho duši zakořenily.
Příklad: Ještě před tím, než začal člověk renesance žít s s uměním, potěšeními a přepychem jako středem svého života, lnul k idejím humanismu, které staví člověka do středu všeho. A než přijal tyto ideje, měl už dost toho, považovat vždy Boha za střed své pozornosti a objekt vší lidské chvály. Tato nespokojenost s panováním Boha a odpovídající znudění z poslušnosti k Jeho strohým zákonům, byly sklony prosazované revolucí v duši středověkého člověka, aby vydláždily cestu idejím humanismu a zavedení nového způsobu života: renesance. V tom máme příklad toho, jak sklony tvoří ideje, a jak jsou lidské činy pokračováním těchto idejí.
Tento proces sklony-ideje-činy v člověku se přenáší na společnost jako sklony, které se začínají projevovat jako zvyky, ideje, které se začínají šířit, a nakonec skutečnosti, které z nich vyplývají: sklony-ideje-skutečnosti.
Tento proces se také nazývá revolučním procesem. Začal být aplikován hned, jak se ve středověku zrodila revoluce. Jejím hlavním příznakem je, že v každém z jejich cyklů skutečnosti – poslední fáze – otevírají dveře novým špatným sklonům, které dají zrod novým špatným idejím. Z toho vycházejí nové revoluční skutečnosti a proces se opakuje. Po sobě jdoucí cykly tohoto revolučního procesu vytvořily určité milníky revoluce v dějinách. Jsou to následující:
Humanismus v životě člověka a renesance v umění stanovily středověkému člověku nové vzory, takové, které se střetly s posvátným a hierarchickým vzorem, které měl předtím. S pomocí humanismu revoluce prezentovala člověka jako míru všeho, aby tak narušila stabilitu dřívějšího myšlení člověka, které za míru všeho považovalo Boha a katolické náboženství. S pomocí renesance byly řecká a římská kultura prezentovány jako vzory v umění. Renesanční duch k újmě mravů (bonum) a pravdy (verum) vyzdvihl krásu (pulchrum), které již od nynějška nebyly považovány za absolutní, ale relativní. Také byl zničen asketismus středověkého člověka, který byl charakterizován láskou ke Kříži. Otevřené literární pře ohledně filozofie a náboženství, jejichž paradigmatem byli pohanští filozofové, pomáhaly vydláždit cestu protestantskému svobodnému bádání.
Protestantismus představoval novou explozi pýchy a smyslnosti. Na obrázku výše Martin Luther.
Základní skutečnost humanismu a renesance – kterou je popření Božího primátu v celém našem životě – otevřela dveře ke sklonu popírat roli papeže v Církvi, kterýžto sklon se pak stal idejí. Tato idea se dále stala skutečností v protestantské revoluci. V důsledku toho došlo k rozbití křesťanstva a k tomu, že byl do něj zaveden silný prvek zničení. Neodvratné náboženské války v 16. století zpečetily rozdělení křesťanstva.
Protestantismus popírá hierarchii. Všechny jeho sekty popírají papeže, některé jako například presbyteriáni také odmítají biskupy, a další jako anabaptisté jdou ještě dál a popírají také kněžství. Posledně jmenovaní představují nejradikálnější rovnostářství podobné komunismu, který přišel později v dalším cyklu. Protestantismus jako exploze smyslovosti skoncoval s kněžským celibátem a do společnosti zavedl rozvod a zničil jednotu rodiny. Protestantismus se ukázal jako patolízal vladařů a protestantské sekty se podřídily státu. Tím byla podryta suverenita náboženské sféry.
Tyto skutečnosti vyplývající ze špatných idejí podnítily nové špatné sklony ve společnosti. Svobodné bádání, které bylo v oblasti náboženství protestantismem přijato, vyvolalo vyzdvihování rozumu a volnomyšlenkářství Osvícenství, které vydláždily cestu Francouzské revoluci. Vzpoura proti papeži a církevní hierarchii v náboženské sféře se stala vzpourou proti králi a šlechtě ve sféře občanské. Francouzská revoluce zničila společenské a politické pozůstatky Kristova království ve Francii. A z Francie se tytéž princpy šířily po celém západě.
Poprava Ludvíka XVI. symbolizovala konec Ancien Regime ve světské sféře. Je obdobou zrušení papežství ve sféře duchovní ze strany protestantských sekt.
Francouzská revoluce znamenala počátek moderního světa s novým pojetím státu. V souladu s jejími revolučními principy již neměl existovat katolický stát ke slávě Boží, ale spíše mezikonfesní stát, kde pravé i mylné náboženství mají mít před zákonem stejná práva. Byla také odstraněna katolická morálka. Její místo zaujala vágní morálka založená na sporném výkladu přirozeného zákona. Podle tohoto systému si měl jedinec pokud se týká mravů svobodně dělat, co chce, jestliže neublíží komukoliv jinému nebo jej nebude rušit. To znamená, že na úrovni jednotlivce byla ustavena svoboda mravů. A opět jsou to pýcha a smyslnost jako hnací síly Francouzské revoluce.
Hierarchická struktura středověkého křesťanstva byla tvořena třemi hlavními třídami: duchovenstvem, šlechtou a lidem. Protestantismus zaútočil na duchovenstvo jakožto na první třídu, Francouzská revoluce zaútočila na šlechtu jako druhou třídu. Poslední třídou, která měla být napadena, byl lid, který měl svoji vlastní hierarchii a byl složen z buržoazie a jednotlivých lidí.
Revoluce použila komunismus k útoku na odlišnosti, které existovaly mezi buržoazií a lidem. Ten vyhlásil, že vše má patřit všem: již nebudou existovat vlastníci ani šéfové. Byla zavedena diktatura proletariátu. Komunismus také odstranil morálku jako něco buržoazního. Otevřeně hlásá volnou lásku. Víme, jak velké škody komunismus způsobil v Rusku a v zemích bývalého SSSR v letech 1917 až 1989. Nesouhlasím s výmyslem, který se šíří, že komunismus zemřel. Pokračuje u moci – například v Rusku nebo na Ukrajině – nebo se maskuje novými jmény v několika východoevropských zemích. V jiných zemích jako jsou Čína, Vietnam, Severní Korea a Kuba si ponechává staré odění a způsoby. Také se rozšiřuje do katolických zemí jako například při posledním prezidentském volebním vítězství komunisty Luly v Brazílii.
Lenin a Trockij, hlavní vůdcové komunistické revoluce v Rusku v roce 1917.
Dokonce i v zemích, kde komunismus nemá přímou politickou kontrolu, jeho ideje pronikly všude, jak to předpověděla Naše Paní z Fatimy. Tyto ideje jsou vyjádřeny v socialistických sklonech západních demokracií, v nichž lze jasně rozpoznat vliv komunistických ideálů a cílů. Ve vztahu k zaměstnavatelům a zaměstnancům, vlastníkům a nájemcům, učitelům a studentům, mužům a ženám a dokonce i rodičům a dětem západní legislativa neustále upřednostňuje rovnostářství, které hlásá komunismus.
Tyto tři údery proti křesťanstvu – tj. protestantismus, Francouzská revoluce a komunismus – v podstatě předznamenaly jeho politické zničení. Takřka nic nezbývá z Kristova království, jaké bylo. Jen některé bezděčné společenské odrazy blahodárné minulosti existovaly dále. Šlo o dobré zvyky a tradice, které byly plodem vlivu katolické Církve na společnost. Například stále přetrvávaly zvyky odlišně se oblékat, konverzovat a hovořit slušně a chovat se důstojným způsobem.
Revoluce na tyto pozůstatky udeřila skrze kulturní revoluci neboli revoluci roku 1968 na Sorbonně a v Berkeley. To byl počátek změny způsobu bytí člověka, pokud jde o slušnost, důstojnost a čistotu. Na celý svět padla lavina vulgarity, špatného vkusu a nemorálnosti.
Tato revoluce ve zvycích byla doprovázena odmítáním jakékoliv formy zákona a autority. Jedním ze základních sloganů při revoltě na Sorbonně byl: „Je zakázáno zakazovat!“ To se dá jednoduše přeložit jako: Už žádná autorita, žádný zákon. Bylo to naprosto anarchistické.
Paříž, květen 1968. Vztyčovaly se černé vlajky anarchismu spolu s rudými vlajkami komunismu. Dva kroky téhož revolučního procesu. (ICI, červenec 1968)
Také šířila nové ideje, novou filozofii, nový koncept člověka a společnosti, který se jmenuje strukturalismus. Podle něj by si už člověk neměl pro sebe nárokovat individuální myšlení, vůli a postoje, ale měl by sdílet kolektivní myšlení, vůli a postoje základní společenské jednotky, do níž patří. Základní struktura tohoto nového systému se inspirovala indiánskými kmeny. Byl představen nový městský tribalismus a jeho vlivu si lze dnes všimnout všude s novým komunitním cítěním, které se propaguje a všude přijímá. Člověk si musí myslet, cítit a toužit po tom, co si jeho skupinka myslí, co cítí a po čem touží, ať je tou skupinkou gang, fotbalový fanklub nebo malá náboženská buňka. Posledně zmiňované mají být základními křesťanskými komunitami, které jsou progresivistickou Církví široce propagovány.
Tato revoluce také mění ekonomiku tím, že představuje model malých podniků, které se řídí samy, a které mají nahradit současný kapitalistický systém. Jde o radikální socialismus, pokročilejší než komunismus, protože je naplánován tak, že přejde k další fázi po diktatuře proletariátu, tzv. konečné syntéze, o níž snil Marx a jiní ideologové.
Pokud se týká morálky, je tato kulturní revoluce naprosto liberální. Připouští zcela volnou „kmenovou“ lásku. V posledních 30 letech se volná morálka, kterou kázala, na západě krůček po krůčku rozšířila. Dnes se zvyky zcela změnily, morálka takřka vymizela, v podstatě se zavedla volná láska a my jsme svědky dokonce i radikálního kroku tzv. homosexuálních manželství.
Homosexuální „svatba“ v Bostonu. (The Catholic World Report, červenec 1997).
Vítězství revoluce se zdá úplné. To znamená, že Kristova vláda je takřka zcela zničena a ďáblův plán realizován. Vláda ďábla a jeho agentů je zřízena na troskách křesťanstva.
Toto je historický přehled revolučního procesu jakožto zničení pozemské vlády Ježíše Krista.
Než krátce pojednám o kontrarevoluci, chci poukázat na to, jak revoluce napadá katolickou Církev.To nám dá představu toho, kde jsou slabá místa tohoto stovky let starého procesu, a ukáže nám to, že jej stále ještě můžeme zastavit a obnovit křesťanstvo.
Katolická Církev a revoluce
Správně řečeno, revoluční proces je tím, co jsem právě popsal. To znamená, že míří proti křesťanstvu, nikoliv proti katolické Církvi.
Pavel VI. přijímá komunistického diktátora Tita v Apoštolském paláci ve Vatikánu 29. března 1971.
Boj ďábla a jeho stoupenců proti katolické Církvi v jejích dějinách sestával z podněcování pronásledování, jako bylo deset pronásledování v Římě, a z povzbuzování herezí. Což bylo samozřejmě navíc k jeho stálému nadpřirozenému úsilí svádět jednotlivce a přinutit je ztratit svou duši.
Po staletí byla revoluce schopná měnit jisté sklony a ideje v Církvi, ale ještě se nedotkla jejích institucí, které zůstávaly strukturálně a ve své podstatě stejné, jako byly v pozdním středověku a v renesanci. Aby se změnily instituce Církve a přizpůsobily se revoluci, bylo nutné zinscenovat velkou událost: Druhý vatikánský koncil.
Když Druhý vatikánský koncil volal po přizpůsobení Církve současnému světu, říkal tím, že Církev potřebuje revoluci ve světě. Toto přizpůsobování započalo koncilem v 60. letech a systematicky pokračuje posledních 40 let.
Shrnu-li to, s procesem revoluce, který jsme právě viděli, si ďábel znovu podrobil svět a nyní se pokouší převzít a získat katolickou Církev, aby způsobil úplnou porážku Našeho Pána Ježíše Krista. Kdyby měl zvítězit, Vykoupení by bylo marné, což je, jak víme, nemožné.
Toto je přehled toho, čeho jsme dnes svědky, pokud jde o cíle a vývoj revoluce.
Existuje však významný doplněk, který může změnit celý obraz.
Slabé místo revoluce
Revoluce neúnavně a systematicky pracuje, aby zničila křesťanstvo přinejmenším od 14. století, to jest šest století. Nyní se pokouší dosáhnout podobného díla v Církvi během pouhých čtyřiceti let. Proto to v sobě zahrnuje potřebu značného urychlení jejího tempa.
Jedním z tajemství vítězství revoluce v každé z jejich dějinných fází však bylo to, že vždy umožnila dostatečný čas veřejnému názoru, aby postupně vstřebal novoty, které každá fáze zavedla. Bez shody veřejného mínění nemůže revoluce ve svém tažení postoupit vpřed. Ztratila by svůj základ, své zakotvení v realitě a brzy by se stala pouhou utopií. Cesta pro protestantskou revoluci, jak jsme viděli, byla pomalu připravována humanismem a renesancí. Tato příprava ve sklonech, idejích a skutečnostech si vyžádala asi dvě století, aby se úspěšně uskutečnila. Totéž se stalo u dalších tří fází – Francouzské revoluce, komunismu a kulturní revoluce.
Nyní, pokud jde o koncilní revoluci v Církvi, progresivismus čelí naléhavé situaci změny celé tváře Církve v rychlém tempu a ohromnou rychlostí. Tento spěšný postup urychlování revoluce uvnitř Církve může způsobit jejím agentům kritické potíže, protože představuje riziko, že bude katolické veřejné mínění masivně reagovat proti prosazovaným novotám. Pokud by k takové reakci došlo, revoluce by musela zastavit a pokračovat pomalejší rychlostí. Ale z mnoha důvodů, které mohou být vysvětleny později, nemá revoluce čas čekat na pomalé a metodické vstřebání koncilní revoluce. Objevujeme tak slabé místo v tomto procesu. Kdybychom toho dobře využili, mohlo by se to stát místem, jímž by byla revoluce v katolické Církvi poražena.
Druhý vatikánský koncil zapříčinil vysokorychlostní revoluci v katolické Církvi. Existuje velké riziko, že se mezi katolíky všeobecně prosadí. Na obrázku výše biskupové během koncilu opouští Svatopeterskou baziliku.
Když byl ohlášen Druhý vatikánský koncil, katolické veřejné mínění nebylo ve sklonech, ani idejích dostatečně připraveno přijmout jeho novoty. Pro nespočet katolíků byly reformy koncilu překvapením a šokem. Normálně by je masivně odmítli. Koncilní revoluci přijali jen kvůli respektu k dvěma papežům – Janu XXIII. a Pavlu VI. – a asi 2400 biskupům, kteří ji schválili. V podstatě dodnes je koncil přijímán kvůli podpoře čtyř papežů a takřka všech biskupů v posledních čtyřiceti letech.
Aby byli věřící donuceni uvěřit koncilu, byla paralelně s obrovským dovoláváním se autority aplikováno určité znecitlivění. Jedním z jeho prvků je, že katolický věřící musí bez diskuze přijmout nikdy nekončící novoty. A především, žádnou veřejnou diskuzi! Dobrý příklad toho, jak se aplikuje, lze nalézt v Komisi Ecclesia Dei, která je vatikánským orgánem, který vydává povolení sloužit tridentskou mši. To vyžaduje písemný slib kněze, který žádost podává, že nikdy nevyvolá veřejnou polemiku o koncilu nebo nové mši. Kněz může sloužit tridentskou mši, ale je mu zakázáno vyvolávat veřejnou diskuzi – nebo dokonce jen prostý protest – vůči koncilu nebo nové mši. To znamená, že Vatikán se především bojí veřejné polemiky v těchto bodech.
Proč? Protože, kdyby se veřejná polemika udála na otevřeném hřišti, stalo by se jasným, že čtyři papeži, kteří podporovali koncil a pokoncilní novoty, jasně zaujali postoj v opozici vůči 2000 letům jednotného a stálého učení předešlých papežů a tvrdí přesný opak. Také by se stal zřejmým velký rozsah apostaze biskupů od doby koncilu do dnešních dnů a vystoupení věřících proti této zradě by se mohlo snadno stát masovým fenoménem. Fenoménem, který by odmítnul koncil a požadoval by návrat ke tradici.
Proto je dnes slabým místem revoluce veřejná polemika uvnitř katolické Církve, týkající se Druhého vatikánského koncilu a nové mše.
Nemám v úmyslu předestřít zde detailní plán, jak zničit revoluci v Církvi a následkem toho i celý proces revoluce. Na audionahrávce „Jak zastavit koncilní revoluci“ jsem k tomu představil některé body. Také není mým záměrem popsat zde kontrarevoluční principy k obnově nového křesťanstva.
Chci zde jen zdůraznit, že revoluce v Církvi nezvítězila. A chci také zdůraznit, že ani nezvítězí. Jde o uzavřenou otázku. Kdyby měla zvítězit, Božský příslib Našeho Pána, že bude vždy chránit Církev, by byl porušen, což je nemožné. Proto jsme v tento privilegovaný okamžik dějin povoláni k tomuto velkolepému boji. Jsme povoláni připojit své síly k porážce revoluce uvnitř Církve, a tím zmařit celý revoluční proces.
Je jen jeden bod, který je potřeba v tomto eseji vysvětlit. Co je kontrarevoluce?
Stručný popis kontrarevoluce
Kontrarevoluce je reakcí proti revoluci. Reakcí na každý aspekt revoluce. Na samu její podstatu a stejně tak na její zdroje, cíle, strategie, metody, prostředky a agenty.
Vysvětlit každý z těchto bodů by zabralo dlouhý čas. Dá-li Bůh, plánuji to udělat v budoucnu.
Dám vám jenom jeden příklad. Použiji pojem kontrarevoluce na konzervativní a tradicionalistické prostředí, abych ozřejmil, co v tomto ohledu znamená.
Jaký je rozdíl mezi konzervativcem, tradicionalistou a kontrarevolucionářem?
Normálně je konzervativec chápán jako někdo, kdo chce zachovat [zakonzervovat] to, co má dáno zvykem. Takže tváří v tvář revoluci v Církvi, která vše mění, konzervativec její části vzdoruje, protože kazí jeho zvyky a ničí to, co je pro něj pohodlné. Jeho odpor však nemá hluboké kořeny, protože není podložen principy. Z tohoto důvodu se postupem času konzervativec posouvá kousek po kousku doleva. Včera byl například proti popové hudbě v kostele, dnes schvaluje rockové mše na Světových dnech mládeže.
Tradicionalista je člověk, který se tváří v tvář změnám v Církvi – Druhému vatikánskému koncilu, novým mravům, nové mši, nové liturgii atd. – chce vrátit k době před Druhým vatikánským koncilem. To znamená k době, kdy tradice byla respektována a existovaly dobré mravy, dobré zvyky, zbožné kostely a modlitby, tridentská mše, samozřejmě, a mnoho jiných prospěšných věcí. Při návratu k tomut ideálu chtějí jít někteří zpět až k době Pia XII., jiní k době Pia XI. a další ještě dále. Ale i když jsou inspirováni principy, nevidí celý obrázek. Nezačleňují sebe sama do scénaře boje trvajícího staletí.
Kontrarevolucionář je člověk, který tváří v tvář současným změnám v Církvi chce zničit sám zdroj těchto změn. Změny chápe jako cíl špatného hnutí – progresivismu – který je dědicem jiného špatného hnutí – modernismu – který byl dědicem liberalismu. Ve své době byl liberalismus svázán s celým souborem jiných hnutí, která byla inspirována a podporována skupinami a sdruženími, která vždy pracovala a bojovala proti katolické Církvi a křesťanstvu. Toto hnutí je revolucí.
Naše Paní je Královnou kontrarevoluce. Ona zvítězí nad současnou krizí v Církvi, jak předpověděla ve Fatimě.
Takže kontrarevolucionář je člověkem, který vidí celou revoluci v pozadí současných změn v Církvi a chce ji zničit. V Církvi a občanské společnosti chce zřídit přesný opak toho, co jsou revoluční přání. Tím je řád, který by byl tradiční, ale jde o druh tradicionalismu, který je vždy v bojovné pozici vůči protiútoku proti zlu.
Proto ačkoliv tito tři mohou spolupracovat, mají konzervativec, tradicionalista a kontrarevolucionář postoje odlišné ve svém stupni, hloubce a efektivnosti.
Dobrým a rozšířeným sklonem, který dnes v USA existuje je, že konzervativci se stávají tradicionalisty a tradicionalisté kontrarevolucionáři. Podpořit tento dobrý sklon je jedním z důvodů pro napsání tohoto eseje. Má za cíl odhalit skutečného nepřítele za kulisami – tj. revoluci – tak, aby se řady kontrarevolucionářů oddaných účinné akci rozšířily.
Děkuji Naší Paní za skutečnost, že tyto řady rostou. Je jasné, že ona pracuje v duších, aby dala vítězství kontrarevoluci a zřídila křesťanstvo, které bude vládou Jejího Neposkvrněného srdce, jíž ohlásila ve Fatimě.
Poznámky:
- Viz moje práce Animus Delendi I (Los Angeles: TIA, 2000), str. 54, poznámka 14.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
