Karl Rahner – hlavní provinilec (2003)
červen 2003
Milí přátelé a dobrodinci,
protože je tento dopis, poctivě řečeno, jedním z posledních každoměsíčních seminárních dopisů, který píši, chtěl bych se pokusit podat ještě jeden přehled o mylném náboženství, které posledních 40 let od Druhého vatikánského koncilu ničí katolickou Církev.
Když počátkem 60. let koncilní uragán udeřil, okamžitou a naléhavou potřebou pravých katolíků byla ochrana pravé mše a pravého kněžství, které jde s ní, před vážnou hrozbou jejich zániku s ohledem na následné zavedení Novus Ordo mše (1969). Teprve když bylo o několik let později zaručeno přežití katolické mše a kněžství, byli tradičně smýšlející katolíci schopni podívat se takříkajíc dál a zeptat se sami sebe, odkud ten uragán přišel. Předtím se vyhýbali té či oné hrůze Novus Ordo, ale teprve nyní si začínají skládat všechny hrůzy dohromady.
Rozmanité hrůzy koncilní revoluce do sebe totiž skutečně zapadají. Nikdy by nedosáhly síly hurikánu, který skoro zničil Církev, kdyby jedna hrůza neposilovala druhou, čímž vznikal jednotný systém omylů, který ačkoliv připomínal katolicismus, měl jej nahradit! Nové náboženství Druhého vatikánského koncilu a Novus Ordo jsou mistrovským dílem ďábla!
Dvě nedávné analýzy koncilního náboženství jako celku se nacházejí ve čtyřsvazkové řadě profesora Johannese Dörmanna o teologické cestě papeže Jana Pavla II. k setkání náboženství v Assisi v roce 1986 a v drobné, ale hutné knize o problému liturgické reformy, vydané kněžími Bratrstva sv. Pia X. v roce 2001. Tyto dvě analýzy byly provedeny zcela nezávisle na sobě, ale jsou si pozoruhodně podobné při prezentování Druhého vatikánského koncilu a Novus Ordo jako téhož systému omylů (obě knihy jsou k dostání v Angelus Press v Kansas City v USA).
Nyní je tu další taková analýza, tentokrát od Američana Roberta McCarthyho, s názvem „A Critical Examination of the Theology of Karl Rahner, S.J.“ (Kritické posouzení teologie Karla Rahnera, S.J.). Otec Rahner z Německa byl jedním z nejvýznamnějších „periti“ neboli expertních teologů na koncilu, na nějž měl ohromný vliv. Pan McCarthy je laik z Texasu, kterému je skoro 80 let, a kterému dle životopisné poznámky v jeho knize nešlo léta do hlavy, čím byl Druhý vatikánský koncil motivován. Jeho knížečka je pozoruhodně čtivá, dává dokonalý smysl a představuje analýzu, která zcela koresponduje s výše zmíněnými dvěma. Máme tedy tři lovce na stopě stejného zvířete! To zvíře už mělo být vyštváno z úkrytu dávno!
McCartyho „Kritické posouzení“ je velice čtivé přesně do té míry, do jaké jsou Rahnerovy spisy nechvalně mlhavé. Vědci mohou odmítnout McCarthyho knihu na základě toho, že McCarthy nečte německy, takže musel založit svou analýzu z velké části na anglických překladech přehledů Rahnerova myšlení sestavených dvěma jeho německými žáky. Katolíci, kteří milují svou Církev, však vědí, že ji Druhý vatikánský koncil zanechal v troskách, takže pokud byl Rahner jedním ze zodpovědných, pak je anglický jazyk buď překvapivě chudý, nebo to, co Rahner řekl a učinil, se musí dát v angličtině rozpoznat a popsat. Tato otázka není jen záležitostí vědců nebo problémem jazyka. Je to otázka zásadní Pravdy! McCarthyho „Posouzení“ tedy může být pouze souhrnem souhrnů, ale pokud souhlasí s fakty a reaguje na ničení [Církve], pak je tím, co potřebujeme.
McCarthy říká, že Rahner začal z nenávisti k oné staré Církvi a k oné staré víře, které pocházejí ze Zjevení, které dal Bůh člověku. Rahner je považoval za zcela nevhodné pro současného člověka, a tak se pustil do znovuobjevování Církve a víry takovým způsobem, aby vyhovoval současnému člověku. Namísto toho, aby tedy věci fungovaly od Boha směrem dolů k člověku a člověk tak mohl být pozdvihnut k Bohu, Rahner se pustil do toho, aby věci fungovaly od současného člověka směrem k Bohu, aby tak Bůh sestoupil dolů v podobě Boha přijatelného současnému člověku. Jak říká Rahnerův žák: „Sám Rahner řekl, že dnešní teologie často působí dojmem, že poskytuje mytologické nebo přinejmenším nevědecké odpovědi... Toto může teolog překonat jen tím,... že začne u člověka a jeho zkušeností.“
Všimněte si, že tento princip obrácení se k člověku, který spočívá ve středu celého Rahnerova systému, je také základem novot Druhého vatikánského koncilu, které člověka postavily na místo Boha. Současný člověk pociťuje, že se mu od Boha nedostává dostatečného uznání a tak se svými pocity učiní obchvatný manévr kolem své katolické víry.
Současný člověk se tedy sám nepovažuje za špatného, vlastně se považuje za docela dobrého, takže již nemůže věřit ve staré katolické dogma dědičného hříchu, ani již nemůže věřit, že Boží nadpřirozeno nebo nadpřirozená milost tolik převyšuje jeho vlastní přirozenost. Rahner vychází z tohoto pocitu nebo těchto „zkušeností“ současného člověka a přichází s naukou „nadpřirozeného existenciálu“, což znamená, že namísto dědičného hříchu v lidské přirozenosti je tím, co existuje nebo je zabudováno do lidské přirozenosti, nadpřirozeno nebo milost!
Rahner tak tím, že vyšel od pocitu současného člověka o sobě samém, že je skvělý, došel okamžitě k oněm dvěma herezím, o nichž Donoso Cortés řekl, že leží u kořene takřka všech moderních herezí: popření nadpřirozena a popření dědičného hříchu. Rahner, jako katolický kněz a teolog, nemohl přijít s tak jasným vyvrácením základní katolické pravdy. Zde, říká McCarthy, je vysvětlení Rahnerovy takřka neproniknutelné mlhavosti a jeho vymýšlení frází jako „nadpřirozený existenciál“. Co je však mlhavé u mistra, to objasňují jeho žáci. Podobně Druhý vatikánský koncil nemohl přijít s jasným vyvrácením starého náboženství, protože muselo předstírat, že je ještě katolické. Toto vyvrácení, které je v 16 dokumentech koncilu zastřené, však každý jasně vidí v plodech koncilu.
Z Rahnerovy nauky o „nadpřirozeném existenciálu“ podle níž je do přirozenosti člověka zabudována milost a nikoliv náchylnost ke hříchu nutně vyplývá, že každá lidská bytost, ať o tom ví nebo ne, ať to chce nebo ne, je v milosti Boží! Z toho Rahner logicky vyvozuje, že všichni nekřesťané jsou „anonymními křesťany“, tj. křesťany beze jména!
Z čehož opět vyplývá, že, je-li Církev Ježíše Krista společenstvím všech křesťanů, pak Kristova Církev zahrnuje každou lidskou bytost! Proto to, co katolíci vždy nazývali katolickou Církví, je pro Rahnera jen částí úplné Kristovy Církve, která se překrývá s lidstvem. Proto Druhý vatikánský koncil v „Lumen Gentium“ vyhlásil, že Kristova Církev není totožná s katolickou Církví, ale pouze v katolické Církvi „subsistuje“ [uskutečňuje se], takovým způsobem, že úplná Kristova Církev sahá vně katolické Církve a zahrnuje nejrůznější církve – či necírkve – nebo v nich subsistuje. To je ten takzvaný „ekumenismus“, který stále ničí pravý katolicismus. Druhý vatikánský koncil tedy následoval Rahnera v jeho úplném zrevolučnění konceptu katolické Církve.
Ale jestliže je člověk tak skvělý, že má ve své přirozenosti zabudovánu milost, jakou má pak potřebu vykoupení nebo Vykupitele? Pro Rahnera jako moderního člověka je evoluce skutečná, takže podivuhodnost člověka znamená, že se vždy vyvíjí výše, tj. vždy se sám od sebe povznáší nad sebe. Ježíš Kristus je jednoduše tou osobou, v níž se člověk vyvine, pokud se povznesl sám nad sebe, tj. k tomu, co lidé nazývají Božstvím! A kdyby člověk této naprosté transcendence nedosáhnul v osobě tesaře z Galileje, dosáhnul by jí nebo by jí mohl dosáhnout v nějaké jiné osobě v některém bodě dějin! Touto naukou o Bohu, který již nesestupuje do lidské přirozenosti, ale namísto toho se člověk vyvíjí k Božské přirozenosti, Rahner dává dohromady evoluci a svůj obrat k člověku, ale staví tím Vtělení na hlavu!
Podobně Rahner vyprazdňuje vykoupení nebo Kříž. Jestliže současný člověk cítí, že je tak skvělý, jak by mohl cítit, že hřeší nebo dělá cokoliv, co skutečně uráží Boha? S výjimkou, promiňte, rouhání. Bůh je stejně dobrý chlapík jako člověk sám, takže v každém případě není potřeba se znepokojovat! Jak pak může člověk mít potřebu být skrze Našeho Pána, umírajícího pro něj na Kříži, zachráněn před Božím hněvem? Čím tedy byl pro Rahnera Kříž? McCarthy o tom nic neříká, ale možná je pouhým pomocným projevem Boží superlásky jako pro Jana Pavla II. (Redemptor Hominis), jak o tom mluví Dörmann!
Čím je pak pro Rahnera mše a katolické kněžství? Když má člověk v sobě zabudován „nadpřirozený existenciál“ nebo Boží milost, pak nepotřebuje smírnou oběť, ani kněžství. Takže kněží opět nepřicházejí shora, ale zdola, nepocházejí od Bohem ustanoveného pomazání neboli svátosti kněžství, která je pozvedá nad ostatní lidi, ale pocházejí od svých spolubratří kolem, kteří dají svobodný souhlas s jejich postavením. Takže podle Rahnera by měli být kněží připraveni mít světské zaměstnání, aby názorně ukázali, že jsou na stejné úrovni jako jejich spolubratři. Proto koncilní kněží, které známe, působí v laických zaměstnáních a nosí laický oděv. Konciliarismus je protestantismem.
Co se týká mše, McCarthy nepředstavuje žádnou specificky rahnerovskou nauku, ale je z Rahnerova uvažování jasné, že hříšníci údajně potřebují kvůli odpuštění mít podíl na oběti, ačkoliv pomazaný kněz a oběť, která má usmířit hněv nekonečného a uraženého Boha, již pro současného člověka nemají žádný smysl. Místo toho bude mít současný člověk raději shromáždění dobrých lidí ve společenství, kteří se budou spolu účastnit hostiny, jíž bude předsedat jeden z nich (muž či žena!), aby tak vyjádřili svou péči a sdílení. Eucharistický Novus Ordo piknik!
Pane, měj s námi slitování! McCarthyho kniha je k dostání na Tradition in Action, P.O. Box 23135, Los Angeles CA 90023. Vřele ji doporučuji komukoliv, kdo chce přijít na kloub dnešnímu ničení katolické Církve.
Toto je jeden z posledních seminárních dopisů, které váš sluha píše, protože letos v srpnu byl jmenován do čela semináře Bratrstva v Argentině v Jižní Americe. Vloni v dubnu to bylo 20 let, co byl rektorem semináře FSSPX v USA, což je dost dlouho na to, aby kněz zůstal na jednom místě. Od září bude jeho nástupce ve Winoně, P. Yves Le Roux, dále pokračovat nebo nepokračovat v této řadě každoměsíčních dopisů, ale vás úpěnlivě prosím, abyste nepřerušovali svou štědrost, která umožnila práci semináře v těchto 20 letech.
Děkuji vám všem a Bůh vám žehnej.
Biskup Richard Williamson
Seminář sv. Tomáše Akvinského
Zdroj: St. Thomas Aquinas Seminary
Překlad: D. Grof
