Úvod k distributismu (2011)
John Médaille
14. dubna 2011
Distributivismus, známý také jako distributismus, je ekonomická teorie zformulovaná H. Bellocem a G. K. Chestertonem převážně jako odezva na sociální spravedlnost, jak ji formuloval Lev XIII. v encyklice Rerum Novarum. Jejím klíčovým principem je to, že vlastnictví výrobních prostředků by mělo být natolik všeobecné, nakolik je to možné, spíše než aby se soustředilo v rukách několika vlastníků (kapitalismus) nebo v rukách státních byrokratů (socialismus). Belloc se nedomníval, že vytváří novou ekonomickou teorii, ale spíše, že vysvětluje starou a rozšířenou teorii v opozici vůči novotám kapitalismu i socialismu.
Belloc věřil, že kapitalismus nemůže sám o sobě dosáhnout hospodářskou rovnováhu. Ze dvou důvodů je to nestabilní systém: kvůli rozporu s vlastní mravní teorií a kvůli riziku dvojího druhu. Mravní teorie kapitalismu je založena na svobodě, ale má sklon hromadit majetek v rukách několika vlastníků. Tím, jak je vlastnictví více a více omezováno, stále více a více moci přechází na malou třídu kapitalistů. Stát se stále více stává nástrojem na ochranu „mzdových smluv“, které jsou stále více založeny na nerovnosti. Jedna strana (zaměstnavatel) může smlouvu odmítnout, ale druhá strana, dělník, obyčejně nemá žádnou jinou volbu, než ji přijmout, protože alternativou je smrt hlady. Stát již nemůže být nestranným arbitrem mezi třídami, ale stává se obhájcem jedné třídy, na níž stále více závisí pracovní místa a růst.
Kromě tohoto problému kapitalismus obsahuje dva druhy rizik: Pro dělníky existuje riziko, protože mzda přináší ve vyšším věku méně, v nemoci nic, a pracovní místa sama jsou na uvážení kapitalisty (viz např. „outsourcing“). Kapitalismus však vytváří riziko i pro kapitalistu.
Anarchie hospodářské soutěže dělá systém pro vlastníky stejně nestabilní jako pro dělníky a ústí v nadbytek nebo prodej pod cenou. Kapitalismus na to odpovídá tím, že se stává méně kapitalistickým; za pomocí zákona vytyčuje překážky hospodářské soutěži a omezuje finanční závazky; sama korporace je vyrovnáním nestability kapitalismu, která je mu vlastní, a která dovoluje investorům omezit finanční závazky. Horlivý socialista se zdaleka neobává čistého kapitalismu tolik, jako se jej obává horlivý kapitalista.
Vzhledem ke svojí nestabilitě musí kapitalismus nevyhnutelně najít nějaký způsob, jak se stabilizovat. Belloc tvrdí, že existují pouze tři stabilní řešení: otrokářství, socialismus nebo široce rozšířené majetkové vlastnictví (nebo nějaká směsice všech tří). „Abyste vyřešili kapitalismus, musíte se buď zbavit omezeného vlastnictví, nebo svobody, nebo obojího. Ze všech tří řešení se otrokářské společnosti ukázaly v dlouhých epochách jako vysoce stabilní, ale toto řešení je kvůli našemu křesťanskému odkazu vyloučené. Ale třetí řešení, které Belloc nazývá „vlastnickým státem“ je intelektuály a politickými elitami považován za neudržitelný, což ponechává pouze druhé řešení, určitý druh socialismu. Kapitalismus tudíž v praxi pěstuje kolektivistickou teorii, která vede k otrockému státu. Přechod k socialismu je v linii nejmenšího odporu, protože nic se ve skutečnosti nezmění, když stát skoupí vodárny nebo železnice. Socialistická praxe však skutečně neznamená socialismus. V praxi socialismus znamená pouze zvýšenou regulaci, tj. řešení, které se zamlouvá korporátním zájmům a socialistickým „reformátorům“. I když je rétorika odlišná, výsledky jsou stejné. „Socialistický“ reformátor dále vrší regulace na velké podniky, což je situace, kterou velké podniky vidí víc než rády, protože na oplátku tyto regulace slouží jako vstupní překážky potenciálním konkurentům a tím zaručují větší bezpečnost před konkurencí a tudíž větší záruku zisku. Naopak kapitalista se stává zodpovědnějším za blaho pracujících na oplátku za větší záruku majetku a zisků. Nakonec nemáte ani socialismus, ani kapitalismus, ale otroctví, otrocký stát. Praktickým výsledkem toho všeho je vzrůstající závislost pracujících na vládě a korporatistických řešeních. Zdravotní péče, pojištění v nezaměstnanosti a důchodové výhody přechází z kontroly jednotlivce na kontrolu ze strany korporace nebo státu.
Otrocký systém již začal. Vskutku je již zde. Rozdíly mezi „socialistickou“ Evropou a „kapitalistickou“ Amerikou jsou odlišnostmi pouze ve stupni spíše, než že by šlo o odlišnosti typové.
Obojí závisí na stejné byrokratické organizaci a systému společenské prosperity. Tento stav věcí nevyplynul na základě komplotu, ale nutnosti. Zdá se, že Belloc měl ve svých předpovědích naprostou pravdu. Do 40. let 20. století byl kapitalismus vysoce nestabilním systémem, který trpěl stále se zvětšujícími cykly ekonomického vzestupu a krize, což kulminovalo ve velké hospodářské krizi ve 30. letech. Systém potřeboval pomoc, aby se stabilizoval, přesně, jak to předpovídal Belloc. Skutečná změna přišla se zavedením keynesiánské ekonomie, která učinila vládu zodpovědnou nejen za ten či onen program společenského blaha, ale také za vytváření nedostatku v agregované potřebě v redistributivním zdanění. Jinak řečeno, keynesianismus sám je „distributistický“ nebo spíše „redistributistický“, ale spíše než vlastnictví přerozděluje příjmy. Proto z praktického hlediska debata není mezi distributivismem a jeho opakem, ale mezi typy distributivismu, mezi přerozdělováním příjmů a rozdělováním vlastnictví. Tak či onak, ekonomický liberalismus nemůže zajistit stabilitu samu o sobě, potřebuje pomoc takových nebo onakých distributistů. Přerozdělování příjmů, což je stálý a pokračující proces, bude vždy vyžadovat rozsáhlý státní aparát, aby zhodnotil finanční zdroje na jedné straně a určil způsobilost na straně druhé.
Keynesianismus byl přijat takřka každým současným režimem, ať už levicovým, nebo pravicovým, protože se zdálo, že funguje. Výsledkem je, že nestabilita kapitalismu vlastní byla učiněna méně extrémní, s krizemi mnohem mírnějšími, než byly bouře, které otřásly touto zemí a Evropou na konci 20. let. Ale keynesianismus zvětšil státní moc, daně a velikost vlády na dříve nepředstavitelnou úroveň. My jsme si zvykli, že máme vládu, která řeší všechny problémy a činí tak na nejvyšší možné úrovni. Dokonce i pravicová administrativa upustila od přetvářky „federalismu“ a pokouší se více a více proniknout do každodenního života – učitel ve své třídě, policista ve službě, obchodník ve svém obchodě, se stali čím dál více objektem federálního zájmu a méně místních nařízení.
Dnes se ale keynesiánské uspořádání zdá být nejisté. V Evropě i v Americe se zdají být vládní výdaje připraveny překonat schopnost společnosti hradit je. Navíc ochota korporátních zájmů pokračovat v tomto uspořádání končí. Investovaly velké sumy a hodně energie ve snaze, aby ukončily systém, a jejich úsilí se jim vrací. Korporace se snaží externalizovat společenské náklady, které do té doby byly součástí systému mezd, jako jsou zdravotní pojištění, penzijní náklady a náklady na nezaměstnanost. Je však nejisté, zda lze přesun této odpovědnosti provést, aniž by to nepřineslo úplně stejná rizika, jaká na prvním místě vyvolala toto uspořádání. Keynesiánský systém se tak zdá být chycen v tomto zapeklitém problému, přesně tom zapeklitém problému, na který poukazoval Belloc. Nemůže pokračovat v tomto keynesiánském uspořádání (a to zvláště při globální hospodářské soutěži) a nemůže jej ani opustit bez rizika chaosu.
Ekonomická teorie distributivismu je založena na rozlišování mezi distributivní (rozdílecí) spravedlností a spravedlností korektivní (vyrovnávací), jak se nachází u Aristotela. Distributivní spravedlnost se zabývá tím, jak společnost distribuuje (rozděluje) své „obecné statky“. Aristoteles je definuje jako ty, které „lze rozdělit účastníkům občanství“ (Etika Nikomachova, 1130b). Toto se vztahuje na obecné statky státu, obchodní společnosti, korporace nebo nějakého kooperativního podniku. Podle Aristotela by tyto věci měly být rozděleny dle „hodnoty“ založené na přínosech, ale to, co utváří tuto hodnotu, bude záležitostí, která je determinována kulturně, „demokraté ji vidí ve svobodě, oligarchové v bohatství, jiní v urozenosti, aristokraté v duševní zdatnosti.“ (Etika Nikomachova, 1131a) Vyrovnávací spravedlnost se na druhou stranu zabývá „spravedlností při směně“, to jest transakcemi mezi jednotlivci. V tomto případě spravedlnost sestává ve směně rovnocenných hodnot, v tom, že po směně „má [každý] své a že nemá ztráty, ani zisku.“ (Etika Nikomachova, 1132 b). Vyrovnávací spravedlnost je vlastně předmětem ekonomické vědy per se, zatímco rozdílecí spravedlnost je kulturně podmíněná a zahrnuje rozhodování ohledně toho, co zakládá spravedlivé rozdílení.
Moderní ekonomie má sklon nakládat s rozdílecí spravedlností jedním ze dvou způsobů. Pro socialisty nebo keynesiány je to primárně otázka politická a vyžaduje si kontrolu ekonomiky ze strany státu. Pro ortodoxního neoklasického ekonoma bude rozdílecí spravedlnost bezděčným výsledkem dosažení rovnováhy za podmínek dokonalé hospodářské soutěže (srovnej John Bates Clark, The Distrubution of Wealth). Jinak řečeno, rovnost bude automatickým vedlejším produktem rovnováhy. Rozdílecí spravedlnost je proto jakoby pohlcena vyrovnávací spravedlností a dosažena, aniž by to kdo zamýšlel, což je samou podstatou teorie „neviditelné ruky [trhu]“. To však nikdy nenastalo a asi ani nikdy nenastane. Není to jen proto, že nutné podmínky (např. „dokonalá“ hospodářská soutěž) nemůžou být nikdy naplněny, ani proto, že spravedlnost jakožto ctnost nelze oddělit od lidské intencionality. Problém je spíše v samé povaze vyrovnávací spravedlnosti, která je „rovností při směně“. Vyrovnávací spravedlnost má proto sklon zachovávat jakékoliv rozdělení vlastnictví, jak existovalo před směnou, rozdílecí rovnost proto nemůže vzejít ze směny (srovnej Paretovo optimum [Jde o takový stav společnosti z ekonomického hlediska, kdy žádný jedinec nebo skupina již nemůže dosáhnout lepšího postavení bez toho, že by se naopak postavení někoho jiného zhoršilo. – pozn. překl.]). Pro distributivistu je však rozdílecí spravedlnost důležitější než vyrovnávací spravedlnost (stejně jako byla pro Aristotela a Akvinského), stejně jako produkce je důležitější než směna. Rovnost je tak důležitější než rovnováha a rovnost závisí na rozdílení výrobních prostředků. Rovnost není vedlejším produktem, ale její příčinou. Rovnost a rovnováha je vskutku prakticky stejným slovem a takřka toutéž věcí.
Distributivismus je často nahlížen jako romantické hnutí „zpět k půdě“, nebo dokonce jako touha po návratu ke středověku. Tato kritika je však neoprávněná. Dobře rozdělované vlastnictví má skutečně dlouhou historii a aktuální přítomnost. Dva příklady by mohly stačit: program „půdu obdělávatelům“ v Koreji a na Tchaj-wanu a Mondragonská družstevní korporace. V Koreji a na Tchaj-wanu byly po druhé světové válce rozparcelovány pozemky a byly prodány rolníkům za cenu o hodně nižší než tržní. Následný nárůst kupní síly dříve nemajetných rolníků nastartoval růst obchodu a průmyslu a katapultoval tyto národy z pozice zaostalých a represivních společností do pozice moderních průmyslových států během jedné jediné generace. V Mondragonské družstevní korporaci vydělá 77 tisíc pracujících-vlastníků 16 miliard za rok na prodeji všeho možného od ústí loveckých pušek až po tovární konstrukce. Provozuje také rozsáhlou síť sociálních programů, škol, univerzit, školících institutů a výzkumných zařízení. Navíc můžeme ocitovat působivý počet úspěšných ESOPů (employ stock ownership plan – uspořádání, kdy akcionáři podniku jsou sami zaměstnanci – pozn. překl.) a jiných zaměstnanci vlastněných podniků. Zdá se tedy, že distributivismus se dá dokonale přizpůsobit současnému světu a dokonce i dává konkurenční výhody.
Lev XIII. v Rerum Novarum nahlížel spravedlivou mzdu jako prostředek k šíření vlastnictví. Belloc to otočil tak, že došel k závěru, že širší vlastnictví je prostředkem k dosažení spravedlivé mzdy. Jeví se, že v tomto má Belloc pravdu, jak uznal i Jan Pavel II., když volal po spojení pracujícího s vlastnictvím pracovního stolu, na němž pracuje. Mělo by být jasné, že jediným způsobem, jak snížit velikost vlády a zvětšit rozsah svobody a spravedlnosti, je eliminovat potřebu velké vlády. Dokud ale existuje velká nerovnováha mezi bohatstvím a chudobou, bude ve vládě a průmyslu existovat velká byrokracie.
Zdroj: Catholic Lane
Překlad: D. Grof
