Arcibiskup hovoří – Rakousko (1975)

Arcibiskup hovoří – Rakousko (1975)

Přednáška arcibiskupa Lefebvra přednesená 9. září 1975 ve Vídni v Rakousku.

Rád bych poděkoval Dr. Steinhartovi, který byl tak laskavý, že zorganizoval pouť do Mariazell a stejně tak i tuto přednášku. Je to poprvé, kdy v Rakousku vystupuji před takovýmto velkým počtem katolíků. Jednou jsem již ve vaší zemi byl, ale tehdy jsem se setkal jen s několika lidmi a v malých skupinkách. Tentokrát se nalézám před docela velkým shromážděním a jsem velmi šťastný, protože doufám, a my všichni doufáme, že jste sem přišli s přáním lépe pochopit krizi Církve, lépe ji zhodnotit tak, abyste mohli vhodně přispět k nápravě, abychom všichni mohli společně pracovat pro dobro Církve.

Vskutku si myslím, že zde nejste z jiného důvodu, než s přáním, abyste dokonaleji pochopili rozsah této strašlivé krize, která nám způsobuje mnoho bolesti a utrpení. Tak rádi bychom viděli Církev vzkvétající, bez rozdělení v jejím středu a tak dokonale jednotnou jako předtím. Tehdy bychom byli šťastní, svým způsobem bez problémů a viděli bychom Církev neustále růst. Osobně jsem mohl být svědkem naprosto ohromujícího růstu Církve v Africe. Během oněch jedenácti let jsem procestoval celý africký kontinent a navštěvoval diecéze ve jménu Svatého Otce, jemuž jsem pak podával zprávy a skládal mu účty ze svých návštěv. Bylo pro mě zdrojem údivu vidět tento růst Církve. Co se pak s naší Církví stalo, že Církev, která byla v plném rozvoji, v plném rozkvětu se náhle měla tak dramaticky proměnit?

Měl jsem již příležitost strávit nějakou dobu ve všech zemích Evropy, v Austrálii, ve Spojených státech a v Jižní Americe. Všude, u všech kontaktů, které jsem měl, zní stejná ozvěna: Církev je rozdělena, katolíci jsou zneklidněni, kněží již nevědí, co si o této situaci myslet. Dokonce i biskupové si povšimli těchto potíží ve svých diecézích: rozdělené farnosti, rozdělené diecéze, nedostatek povolání, prázdné semináře, církevní kongregace, které již neprovádí nábor nových členů. To vše uvrhlo Církev v celém světě do skutečně hlubokého soužení, a když člověk jede do Říma, slyší tytéž ozvěny. Když má člověk příležitost setkat se s kardinály, nebo jinými důležitými osobami, vždy je tu stejné znepokojení: každý se ptá sám sebe, kdy tato krize konečně skončí a co může člověk učinit, aby už skončila. Je tu tedy problém, který je přítomen – řekněme to upřímně – od koncilu, od oné veliké události.

Bezpochyby se zde již dávno před koncilem chystala tato krize – to je jisté. Může za to především prvotní hřích a pak vše, co je následkem prvotního hříchu. Je však pravdou, že nastala v dané chvíli událost, která vyprovokovala v Církvi otřes, skutečně těžkou krizi.

Zrození Ecône

Rád bych vám vysvětlil, jak se stalo, že když se tato krize ihned po koncilu začala rozvíjet, dostal jsem se – mohu-li to tak říci – do centra této tragedie.

V roce 1968, když jsem již nebyl generálním představeným Kongregace Otců sv. Ducha, protože jsem rezignoval, začali za mnou přicházet seminaristé, které posílali kněží, rodiče, přátelé, a neodbytně mě žádali, abych pro ně nalezl způsob, jak by mohli být vzděláváni jako praví kněží; krátce řečeno, abych jim dal pravou kněžskou formaci. Musel jsem tedy nalézt seminář. Myslel jsem, že jsem jeden nalezl ve francouzském semináři v Římě. Poslal jsem tam několik seminaristů. Bohužel asi po roce nebo dvou biskupové, na naléhání profesorů samotného semináře, tyto studenty odmítli, protože si tito studenti ponechali své kněžské sutany, modlili se růženec, setkávali se v kapli a tím demonstrovali jisté rozdělení v semináři tím, že byli ve zbožné praxi stálejší. To bylo považováno za určitý druh rebelie a bylo jim odmítnuto svěcení.

Proto jsem pro tyto seminaristy musel hledat jiné řešení. Někteří odjeli do Janova a dostali se pod patronát kardinála Siriho. Pokud šlo o mě, hledal jsem v Evropě univerzitu, která by ještě byla dostatečně tradiční a oni tak mohli obdržet dobrou teologickou a filozofickou formaci. Proto jsem se obrátil na Fribourg, protože jsem znal zdejšího biskupa Msgr. Charriera. Když jsem byl arcibiskupem v Dakaru, přijel tam na dva týdny za mnou. Proto jsem si řekl: „Univerzita ve Fribourgu je ještě dobrá, mají tam dobré profesory, znám Msgr. Charriera.. ..tady pravděpodobně nejsnadněji naleznu místo, které bude vyhovovat mým seminaristům“. Jel jsem do Fribourgu a za Msgr. Charrierem.

Vše bylo zařízeno a já jsem pronajal nějaké místnosti v salesiánském domě. O rok později jsem koupil dům ve Fribourgu a téhož roku jsem se zařídil v Ecône spolu s jedenácti novými seminaristy. Brzy jich bylo dvacet dva a pak čtyřicet nových seminaristů, kteří přijeli v dalších letech.

Donucen okolnostmi

A tak jsem byl polapen – mohu-li se odvážit to tak říci – nikoliv ze své vlastní vůle: Nikdy jsem neměl předem dobře promyšlený záměr jednat tímto způsobem. Nikdy jsem si neřekl: „Založím seminář takovým a takovým způsobem a na takovém a takovém místě.“ Vůbec ne. Bylo to, jako by mě okolnosti samy donutily založit tento seminář. Bylo to jako by mě všichni tito seminaristé, kteří přijížděli, k tomu tlačili. Už jsem se z tohoto projektu, v němž jsem byl polapen, nemohl vyvázat a to v době, když jsem už byl v pokročilém věku a mohl jsem jít po těch mnoha letech v Africe prostě do důchodu. Takto se schválením církevní autority vzniknul Ecône, schválil jej Msgr. Charriere, schválil jej Msgr. Adam. Zeptáte se, jak se tedy za těchto okolností Ecône dostal do centra krize a stal se obětí odporu a útoků?

A především, odkud se tyto útoky vzaly? Odpověď je, že z Francie, přestože je můj seminář mezinárodní a jsou v něm Američané, Australané, Angličané, Belgičané, Němci, Švýcaři a Italové. Ale je zřejmé, že většina jsou Francouzi a francouzští biskupové se proti mně osobně po dlouho dobu vždy stavěli, protože jsem je na koncilu nenásledoval. Vskutku mohu říci, že jsem ve svých intervencích na koncilu nenásledoval politiku Francouzské biskupské konference. Oni se účastnili schůzek, na nichž jim byly předávány přesné texty proslovů, které měli pronést. „Vy, biskup ten a ten, vy budete hovořit o tomto předmětu, jistý teolog vám napíše text a vše, co vy musíte udělat, je přečíst jej.“ Nechtěl jsem být chycen v tomto systému, a protože jsem byl velmi svobodný a nikdy jsem nebyl stálým členem Francouzské biskupské konference (ačkoliv jsme byl po nějaký čas biskupem v Tulle, tj. francouzské diecéze), konal jsem sám za sebe, nezávisle na konferenci.  Nikdy mi to neodpustili – protože já, francouzský biskup, jsem na koncilu zastával postoje opačné k postojům Francouzské biskupské konference. Ve skutečnosti to nebylo proti Francouzské biskupské konferenci jako takové, že jsem zastával postoje, které se neshodovaly s jejich. Odporoval jsem jejich politice a odporoval jsem jí, protože jsem to považoval za svou povinnost. Od té chvíle na mě Francouzská biskupská konference nahlížela nanejvýš nepříznivě a to natolik, že jsem byl považován za ultratradicionalistu  – to je třeba říci – protože můj postoj byl tradicionalistický a byl proti tomuto duchu novot, který se mi zdál tak nebezpečný.

Takže, když francouzští biskupové viděli, že mám vzkvétající seminář, do nějž vstupují početní seminaristé, polekalo je to. Řekli si: „Podívejte se na tyto seminaristy, kteří až se stanou knězi, přinesou do Francie zpět tradiční myšlenky Msgr. Lefebvra. Nic z toho nechceme! Nechceme v našich diecézích tradiční kněze, kteří naše diecéze rozdělí, kteří nebudou moderní, kteří budou oponovat jiným kněžím a Bůh ví, co ještě.“ A tak ze strany francouzských biskupů okamžitě vyvstala opozice. A rostla tak, jak rostl můj seminář, tak, jak se dozvídali, že stavím nové budovy, že počet seminaristů se zvýšil z dvaceti na čtyřicet, šedesát, osmdesát, sto. To nebylo možné! Nyní jsem se stal problémem také kvůli svému semináři. Tehdy vyvinuli tlak na Řím, na kardinála Villota, který byl Francouzem jako oni, dobře je znal a byl jejich přítelem, a vyvinuli tlak na kardinála Garroneho, také Francouze, aby potlačili můj seminář. Říkali: „Nechceme tento seminář, musí být potlačen.“ Toto lze nazvat historickým důvodem pro onu opozici, opozici vedenou proti opozici, kterou představuje můj seminář vůči současnému trendu – a to je třeba říci – vůči pokoncilním reformám a samotnému koncilu.

Odsouzení liberalismu

Tuto opozici je nutno chápat v kontextu církevních dějin. Proč taková opozice některých biskupů vůči jiným biskupům? Nebyl jsem sám. Ve skutečnosti mnozí na koncilu bojovali spolu se mnou. Toto uskupení v počtu 250 členů známé jako Coetus Internationalis Patrum (Mezinárodní skupina otců) mělo tradiční sklony a bránilo tradici. Proti nám bylo asi 200 nebo 250 otců, kteří se zorganizovali na obranu liberálních tezí. Nemám potřebu připomínat vám dějiny Církve v posledních dvou stoletích, jste s nimi dostatečně obeznámení, zvláště pak ti z vás, kteří chtějí lépe pochopit postoj Církev. Papežové k této věci napsali encykliky. Přečtěte nebo znovu si přečtěte všechny tyto dokumenty, které nám dali papežové od Tridentského koncilu až po encykliku Humani Generis papeže Pia XII. Ať už je to v bule Auctorum fidei, která zavrhuje Pistojskou synodu, v encyklice Quanta Cura nebo Syllabu Pia IX., v encyklice Immortale Dei Lva XIII. nebo ve výnosech sv. Pia X. zavrhujících [hnutí] Sillon a modernismus, všichni papežové zavrhli tyto teze liberalismu. A když tak učinili, bylo to proto, že v těchto tezích viděli tvrzení přímo odporující Našemu Pánu Ježíši Kristu, která ničila nadpřirozené, protože liberalismus ničí nadpřirozené a způsobuje, že upadáme do naturalismu, který všichni tito papeži zavrhovali. Bohužel, tyto liberální teze, znova a znova zavrhované, si vždy nalezly katolíky, kteří je bránili. Dokonce i biskupové odporovali těmto papežským dokumentům, které jsme právě citovali.

Liberalismus na Druhém vatikánském koncilu

Na koncilu tyto teze našly obhájce mezi kardinály organizovanými v rýnské koalici, to jest kardinály z Holandska, Belgie, Francie a Rakouska. (Rakousko je ve skutečnosti poněkud dál od Rýna, nicméně se jej lehce dotýká.). Tito kardinálové se pravidelně setkávali a jejich organizací byla IDOC – IDOC byla organizace, která existovala během koncilu a měla mnoho sekretariátů a úřadů a k dispozici značné množství peněz od biskupských konferencí, zvláště od holandské a německé, které byly velmi bohaté a celý tento sekretariát financovaly. Každý den jsme na koncilu obdrželi letáky a ještě další letáky, které obsahovaly dokumenty od IDOCu. Obdrželi je všichni otcové, každý den jsme je nacházeli v našich dopisních schránkách. Nadto organizovali semináře, které vedli [jejich] teologové, a měli své vlastní odborníky. Vskutku opravdová organizace. Vidíte tedy, že skupina, která hájila liberální teze, byla úžasně dobře organizovaná, zatímco otcové, kteří přijeli ze svých diecézí a neuměli si v danou chvíli představit, že by taková organizace mohla existovat a „formovat“ je, byli v jistém smyslu bezmocní, naprosto bezmocní. Ve své nevinnosti si mysleli, že většina otců bude hájit tradiční teze a nikoliv, že budou pracovat na obraně tezí zavrhovaných papeži po staletí.

Triumf IDOCu

Bohužel jsem osobně přesvědčen, že tato organizace uspěla a na koncilu triumfovala od samého počátku, od úplně prvních dní. Koncil vlastně neběžel ještě ani týden, když již členové této organizace obsadili všechny klíčové pozice.

Tuto moc měli skrze komise. Podařilo se jim prověřit jména všech členů komisí a poté se postavili proti jménům, která byla navržena z toho důvodu, aby koncilní otcové nebyli [při výběrů členů do komisí] bezradní. Navržena, nikoliv vnucena, kardinálem Ottavianim, který navrhnul jména těch, kteří patřili do předkoncilních komisí, pouze proto, aby otce informoval, a nikoliv, aby jim tato jména vnutil. Nicméně kardinál Liénart okamžitě povstal a řekl: „Protestujeme! To je nepřípustné; chtějí nám vnutit tyto seznamy, chtějí nám vnutit tato jména. Chceme mít vlastní svobodu, je na biskupských konferencích, aby navrhly jména do komisí.“

Krátce řečeno, neuvěřitelný příběh. Ale organizace již připravila seznamy, které byly ihned distribuovány všem otcům do jejich dopisních schránek. A o dvacet čtyři hodin později jsme měli volit. Nikdo neměl čas připravit mezinárodní seznamy. Jen tato skupina je měla. A samozřejmě to byly právě tyto jejich seznamy, které byly přijaty.  Tak měli v rukou dvě třetiny členů komisí, tj. těch, kteří měli vypracovat schémata.

Druhým vítězstvím, o němž si můžete přečíst v knize otce Wiltgena Rýn se vlévá do Tibery, druhým vítězstvím těchto liberálů pak bylo, když uspěli při eliminaci všech přípravných schémat. Všechny přípravné práce, jichž jsem se sám účastnil jako člen Ústřední komise – vše, co jsme za dva a půl roku vykonali – to vše bylo odmítnuto a v rukách jsme neměli žádná schémata. A tak je nutně musely připravit komise. A komise zvolené liberály tedy přepsaly schémata v souladu se svými idejemi – v souladu s liberálním duchem. Toto musíte vědět, to jsou věci, které je třeba znát, chcete-li pochopit, jak se to vše mohlo stát, jak mohl tento liberální vliv ovládnout Církev a stále jí v současné době ovládá.

Periti

Říkám vám tyto věci, abych vám vysvětlil, jak byl tento koncil vystaven tomuto liberálnímu vlivu. Také byste měli vědět, že do subkomisí mohly být jmenovány osoby, které nebyly označeny za odborníky. Samozřejmě mezi členy subkomisí byli odborníci, ale komise mohly nominovat do subkomisí členy, kteří nebyli odborníky. V komisích tedy byli teologové jako Schillebeeckx, Rahner, King, Congar, Murphy ze Spojených států, Leclerc z Lovaně, Davies z Lancasteru. Všichni tito páni, z nichž někteří jsou nyní ženatí, a jiní otevření heretici byli v subkomisích. To oni připravili schémata. Takto byla schémata pod naprostým liberálním vlivem. A byla to schémata, která byla dvojznačná. Schillebeckx sám napsal: „My velmi dobře víme, co děláme, když máme v koncilních schématech dvojznačné formulace. Od nich budeme po koncilu pokračovat.“ Toto řekl Schillebeckx, člen jedné ze subkomisí. To je vzhledem k liberálnímu vlivu, který převážil na koncilu, nutné vědět.

V praxi je zcela nemožné změnit schéma, které vám bylo dáno. Můžete změnit věty, přidat několik odstavců, poupravit některá slova, ale nemůžete jej zcela změnit, aniž byste jej odmítli a nezačali jej tvořit od začátku. Většinou jsme neměli čas měnit schémata, vzhledem k tomu, že první otázka, která byla položena, byla: „Souhlasíte s přijetím schématu, které máte v ruce, jako základu pro diskuzi?“ Člověk si pak pomyslel ... základ pro diskuzi .. „Jestliže jej odmítneme, budeme muset znovu čekat.“

Otcové byli často unavení dosti nepohodlnou situací v hotelech a nepřáli si, aby koncil trval neurčitě dlouho. A tak nechtěli pokaždé odmítat schémata, ale říkali: „Přijměme je tedy za základ pro diskuzi.“ Ale jestliže je člověk přijal za základ pro diskuzi, nemohl již měnit jejich základní myšlenky, ale mohl činit pouze podružné úpravy. Jestliže jste vznesli námitku proti zásadnímu bodu, odpověď byla: „Ach! Promiňte, ale přijal jste schéma jako základ pro diskuzi. V důsledku toho jste přijal jeho zásadní myšlenky. Nyní je samozřejmě věcí rozhodnutí, v jaké formě je prezentovat – zda musíme přidat odstavec, upravit vyznění – ale ne měnit jeho základní myšlenky.“ Čelili jsme tedy tomu, že nebylo možné upravovat tato schémata podstatným způsobem. A je pravda, že ideje kolegiality, ekumenismu, náboženské svobody a mnoha další dvojznačných myšlenek došla vyjádření v těchto schématech.

Dvojznačnosti byly takové, že u schématu o Církvi bylo nutné vložit vysvětlující poznámku, která vyjasňovala vztah existující mezi biskupy, kolegiem biskupů a papežem – biskupským a apoštolským kolegiem. Je nepředstavitelné, že by koncil 2350 biskupů zavedl dvojznačné formulace. Proto jsme my (tucet biskupů) napsali Svatému Otci, abychom jej požádali, aby věnoval pozornost dvojznačnostem objevujícím se na koncilu. Neobdrželi jsme žádnou odpověď, ale alespoň byl Svatý Otec varován.  Toto je potřeba pochopit, abychom objasnili onu váhu liberálního vlivu na koncilu.

Po koncilu

A je nutno dodat, že po koncilu jsou těmi, kteří získali odpovědnost a kdo jsou nyní odpovědní v římských kongregacích, ti, kdo tyto kongregace během koncilu nejagresivněji napadali. Kardinál Garrone například v jednom ze svých proslovů agresivně napadl Kongregaci pro katolickou výchovu. Ještě si pamatuji zděšení, jaké tato intervence způsobila, a to jak byl z míry vyveden kardinál Antoniutti, který byl přítomen, a jeho tajemník Msgr. Staffa, dnes kardinál, když čelili těmto útokům proti své kongregaci. Bohužel, je to kardinál Garrone, který je nyní hlavou této kongregace! To jsou skutečně podstatné věci. Ve skutečnosti ti, kteří mají ve svých rukách kongregace, jsou titíž muži, kteří na koncilu bojovali za přijetí liberálních myšlenek. Nemělo by vás tedy udivit, že realizují závěry koncilu v duchu liberalismu a že se nacházíme v neuvěřitelné situaci: nepořádek v Církvi, „sebezničení Církve“, jak řekl náš Svatý Otec, papež. Tyto liberální myšlenky jsou zhoubné samy o sobě; zničí, čehokoliv se dotknou, lze li to tak říci, ničí vše, co vytvářejí.

Vymezení a popis liberalismu

Liberalismus, chcete-li, lze definovat několika slovy –  protože zde nemohu učinit úplný rozbor – jako pokus osvobodit člověka. Osvobodit ho od čeho? Od pravdy, která mu byla uložena z vnějšku. Člověk by měl [dle liberalismu] vytvářet svou vlastní pravdu a posuzovat její pravdivost podle sebe. Každý tak má svou vlastní pravdu, každá doba má svou vlastní pravdu. Je formována ve svědomí každého člověka. Člověk si tak vytváří svou vlastní pravdu, která mu již není uložena z vnějšku, protože to by bylo v rozporu s jeho důstojností, jeho povahou dospělého, moderního, liberálního člověka. Osvobozuje se od Pravdy, protože jí vnímá jako omezení.

Právě naopak, jestliže existuje Pravda a je nám uložena, musíme se jí podvolit. Jestliže je Církev výhradní Pravdou, musíme se podvolit Církvi. Ale člověk už nechce mít nic do činění s pravdou, která je mu ukládána.

Druhým osvobozením je osvobození od dogmat víry. Člověk už nechce mít hotová dogmata, která jsou mu uložena, nebo hotové Zjevení, které se mu předkládá. Už nechce mít co do činění s Credem, které je mu uloženo nebo svátostmi nebo svatou mešní obětí, které jsou mu podobně uloženy. To vše je nepřijatelné. Současný člověk nemůže přijmout dogmata, která mu jsou uložena. Musí je kritizovat svým rozumem a podrobovat je svému rozumu, své vědě, svému vlastnímu svědomí. V důsledku toho se tato dogmata také musí podvolit vývoji podle doby, v níž žije a toho, jak jsou lidmi chápána. Vše tak podléhá člověku; člověk se stává pánem všeho, člověk se stává Bohem.

Třetím osvobozením je osvobození od zákona. Člověk nechce připustit zákon. Zákon nutně omezuje svobodu a ukládá mu povinnost jednat určitými způsoby a to je zcela nepřípustné. Ve skutečnosti je to člověk, který sám sobě tvoří zákon. Protože má svědomí, musí se sám sobě stát zákonem. Nikdo na něj nemůže uvalovat zákon z vnějšku. Jestliže uzná, že společenský zákon, který mu byl uložen, je nutný, přijme jej; jestliže se rozhodne, že mu nevyhovuje, nepřijme ho. To se dnes děje všude, dokonce i v Církvi. Podívejte se na zákony, podívejte se na Kanonické právo nebo alespoň na to, co z něj zbývá. Každý si z něj dělá, co chce. Ať jsou to rubriky, obsah učiva katechismu nebo pravidla určující život v semináři, každý si dělá, co je mu libo. Takový je skutečný základní princip liberalismu: každý si vytváří svůj vlastní zákon. A tento zhoubný princip přímo odporuje Bohu, který nám ve skutečnosti ukládá Pravdu. Zjevení není ničím jiným než Naším Pánem Ježíšem Kristem. A Náš Pán je Zákonem. On je Slovo, Boží zákon, zákon lásky, který nám Bůh ukládá. Proto může člověk říci, že liberálové přímo napadají Boha a Našeho Pána Ježíše Krista. To je vážné, nesmírně vážné. Liberální katolíci nepochybně nemají tento úmysl, ani přání, ale tím, že uvádějí tyto principy do praxe, bojují proti Bohu a Našemu Pánu, i když to subjektivně není jejich cílem. Mimo to se tito muži nacházejí ve stálém rozporu, jak si povšimnul kardinál Billot, když definoval liberálního katolíka jako člověka, který ztělesňuje nesourodost. Liberální katolík fakticky proklamuje „tezi“ Církve, ale prakticky v „hypotéze“ zastává jako zákon názor veřejnosti a svůj vlastní názor.

Důsledkem těchto principů je, že pro liberála v politice stejně jako v Církvi neexistují žádní nepřátelé nalevo. Nepřátelé existují pouze napravo. Jak říkával Louis Veuillot: liberální katolík je sektář. Nemůže tolerovat ty, kteří podporují pravdu, kteří se přidržují dogmat, kteří se drží zákona. Nemůže je tolerovat, protože jsou jeho stálou výčitkou.

Drazí přátelé, dámy a pánové, v tom tkví celý problém s Ecône. Liberálové, kteří v současnosti dlí v Římě – ti, kteří vládnou Církvi, kteří, řekli byste, okupují Církev a drží v ní klíčové pozice – jsou připraveni učinit jakýkoliv možný kompromis s levicí, s protestanty, s buddhisty, s pentekostalisty a komunisty. V tom všem nevidí žádný problém, pokud jsou dotčené síly na levici. Ale nechtějí mít naprosto nic společného s těmi, kteří podporují tradici a dogma, s těmi, kteří se přidržují [tradiční] mše svaté a svátostí. Proto si nesmíme říkat, jak to občas někteří naši tradicionalističtí přátelé říkají: „Měli byste však učinit nějaké malé ústupky. Nic velkého – například přijmout částečně novou mši. Pak by na vás Řím nahlížel příznivě. Mohl byste dokonce získat kardinálský klobouk!“ Takovýto kompromis je nemožný, protože to s čím jsme konfrontováni, je ideologie.

A důkazem, že takové ústupky by pro liberály nebyly přijatelné, je jejich zuřivost vůči těm, kteří prostě lnou k tradici. Podívejte se například na to, co se ve Fribourgu stalo před dvěma týdny. Chtěli zde odstranit otce Noela, který byl dvacet čtyři let duchovním ve farnosti dolní Fribourg. A to přesto, že tento kněz slouží novou mši a nikdy neodporoval svému biskupovi, ani koncilu, ani papeži, ani ničemu jinému. Má ale tradicionalistický postoj: stále nosí kněžskou sutanu, v jeho kostele se věřící modlí růženec, navštěvuje nemocné, každodenně zpovídá, neotočil oltář, krátce řečeno, udržel si jisté tradice. Proto musí jít. Vyvolalo to pohoršení. Všichni jeho věřící se za něj postavili. Šest set se jich objevilo u rezidence biskupa, aby mu předali petici, která připomíná vše dobré, co otec Noel ve své farnosti vykonal, aby tak zabránili přeložení tohoto duchovního, kterému je teprve šedesát let. Ale ne, on má tradiční smýšlení a to pro jeho přemístění jako důvod stačí.

Žádní nepřátelé nalevo, nepřátelé jsou pouze napravo! Všichni ti, kdo chtějí jakýmkoliv způsobem podporovat tradici nebo mají prostě jen tradiční smýšlení, jsou proto nežádoucí. Za takových podmínek je zbytečné nám říkat, že by vše bylo dobré, kdybychom jen učinili nějaké malé ústupky. To není pravda. Věřit něčemu jinému by znamenalo naprosto klamat sama sebe, pokud jde o povahu těchto liberálů. Vidíme to každý den.

Seminář z Paray-le-Monial (založený konzervativním knězem) hledal se souhlasem kardinála Siriho útočiště v diecézi Cortona. V tomto semináři měli celou novou liturgii v národním jazyce, seminaristé měli velkou volnost a dokonce zde byla televize. Ale zároveň zde existovala disciplína zbožnosti a vnější důkaz tradice – seminaristé obdrželi kněžskou sutanu ... někteří ji nosili, jiní ne.

Bohužel seminář zavřeli a třicet seminaristů poslali pryč.

Ať tedy nikdo nechodí a neříká nám, že jde jen o maličkosti a že liberálové jsou proti Ecône jen proto, že nepoužíváme novou liturgii, a že kdybychom ji používali, vše by bylo v pořádku. To není pravda. Opakuji: to není pravda! Věc je daleko vážnější. Právě jsem vám vysvětlil, že jde o věc, která se týká historie několika staletí. Jde o věc boje, který trvá po staletí, mezi papeži a pravdou Církve na straně jedné a na straně druhé těmi, kteří by Církev zasnoubili se světem, s revolucí, kteří by zasnoubili Pravdu s omylem, dobro se zlem. Takové je smýšlení liberálů, kteří neustanou, dokud Církev nepřijme svět, jaký je. Oni jej nechtějí napravovat, ani obracet, ale prostě jej přijmout, jaký je. Bohužel! Bůh a Náš Pán toto nechce. Náš Pán chce, aby lidé konvertovali k Církvi, ne aby Církev konvertovala ke světu.

Liberalismus v pokoncilní reformě

Na koncilu se však stalo, že Církev konvertovala ke světu, nikoliv svět k Církvi. Tato idea aggiornamenta Církve, pastoračního koncilu, byla během koncilu posedlostí. Liberální otcové se ptali sami sebe, co by mohli udělat, aby se přiblížili světu, aby byli všímavější ke světu, aby jím byli lépe přijímání tak, aby byl svět na oplátku vstřícněji nakloněn k Církvi. Někteří biskupové říkali: „Sundejme si své zlaté kříže, sundejme si své prsteny. Ať si papež sundá tiáru a sleze dolů ze svého sedia gestatoria. Žijme jako chudí. Buďme všímaví ke světu. Přijměme všechna jeho trápení. Liberalizujme manželské zákony a také mravní zákony. Omezme církevní nařízení – to požadoval Maximos IV.! – omezme církevní nařízení: ať si každý může dělat, co chce, ať může chodit na mši, jestli chce, jednou za měsíc nebo každé dva měsíce – to by postačovalo.“ Krátce řečeno: liberalizujte, liberalizujte, liberalizujte! Taková byla atmosféra, která panovala na koncilu a v pokoncilních reformách.

Proč jsem rezignoval

Mohl bych vám říci celý příběh toho, co se mi jako generálnímu představenému Kongregace Otců sv. Ducha stalo na mimořádné kapitule kongregace, ale nechci pokoušet vaší trpělivost. Mé funkční období generálního představeného mělo trvat od roku 1962 do roku 1974. Proto, když se konala kapitula v roce 1968, měl jsem před sebou jako generální představený ještě šest let. Za nepřítomnosti kardinála Antoniutta, který cestoval po Jižní Americe, mi však Msgr. Mono, sekretář Kongregace řeholních řádů, řekl: „Nechte členy kapituly činit, jak je jim libo. Chápejte, od koncilu musejí jít nařízení zdola. Je nutné, aby se členové generální kapituly organizovali sami a sami se rozhodovali, kdo bude předsedajícím generálním představeným. Proto byste učinil nejlépe, kdybyste podniknul malý výlet po Americe.“ Bylo mi řečeno: „Udělal byste nejlépe, kdybyste podniknul výlet po Americe.“ A to ve chvíli, kdy jsem měl před sebou ještě šest let jako generální představený. Jak očekáváte, že bude kongregace za takových podmínek fungovat? Msgr. Moto pokračoval: „Laissez faire, laissez faire. Od koncilu,“ řekl mi, „musíte chápat, že je na členech kapituly převzít na sebe vlastní odpovědnost.“  Ve skutečnosti účastníci nominovali tým tří členů, kteří měli předsedat kapitule, což v kongregaci vyústilo v naprostou revoluci. Když jsem viděl, co se děje, řekl jsem, že nemohu za těchto podmínek dále zastávat úřad, a protože Svatý stolec již nepodporoval generální představené, jelikož v praxi neexistovalo žádné kanonické právo, žádné konstituce, podal jsem rezignaci. Byla ihned přijata.

Tou dobou bylo v naší kongregaci stále ještě 5 200 členů. Dnes je jich méně než 4 000. Hleďte na ten výsledek! Naprostá zkáza naší kongregace. Když jsem rezignoval, bylo to proto, že jsem nechtěl, aby mohly příští generace říci, že to byl Msgr. Lefebvre, kdo zničil kongregaci.

Tady máte příklad. Ale pokud řeknete: „To byl jen jednotlivý případ, který se stal pouze vám,“ odpověď je: „Vůbec ne.“ Slyšel jsem o případu generálního představeného redemptoristů, který skutečně do Ameriky během mimořádné generální kapituly odjel! To znamená, že podobnou radu dostali i ostatní. Byla to tudíž instrukce, kterou dala Kongregace řeholního života, to jest nejvyšší autorita v Církvi z pohledu členů řeholních řádů. Bez obtíží si umíte představit, co zbude z řeholních řádů při takových zásadách řízení.

Nejoddanější služebníci papeže

Toto jsou tedy důvody, proč ohledně Ecône nemůžeme přijmout kompromis. Ať nám říkají cokoliv, nebudeme souhlasit s opuštěním tradice Církve. Nedáme souhlas s tím, abychom se oddělili od všech papežů, kteří promlouvali na Tridentském koncilu nebo po něm. Raději budeme s papeži čtyř století, než se současnou Římskou kurií, která chce zavést a zavádí všechny druhy novot a tak z nás dělá protestanty a modernisty. Tohle nechceme a jsme přesvědčeni o tom, že jednáme-li takto, jsme s papežem, protože papež nemůže být proti tradici. To není možné.

Kým je skutečně papež? Pius IX. nám ve své konstituci Pastor Aeternus říká: „Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“

Papežovo poslání

Takové je papežovo poslání: věrně střežit poklad víry a také jej věrně předávat. Samozřejmě, že se jistá vyjádření mohou měnit, ačkoliv je nezbytné zachovat vyjádření definovaná [dogmatickým] koncilem nebo použitá ve Vyznání víry jako jsou například vyjádření typu: „jeden Bůh ve třech Osobách“ Tyto definice mají vlastně tak přesný význam, že je člověk nemůže změnit, aniž by riskoval, že se změní podstata naší víry, jejíž vyjádření nutně podávají přesná a nezměnitelná slova. Totéž je případ výrazu „transsubstanciace“ ve svaté eucharistii, který Církev definovala jednou provždy. Nemůžeme dnes říkat: „Nevíme již, co je substance. Kvůli objevům současné vědy již nemůžeme hovořit o transsubstanciaci.“ To je mylné, naprosto myslné. Člověk nemá žádné právo měnit tyto věci, které jsou definitivní. Proto odmítáme tyto novoty. A jsme přesvědčeni, že jsme se Svatým Otcem, když strážíme tradici, jsme jeho oddaní služebníci, i když někdy můžeme být vůči němu v opozici kvůli liberálním sklonům těch, kteří jej obklopují. Je nutno říci, že dětství a dospívání prožil v liberálním prostředí a to ho možná učinilo k tomuto prostředí náchylnějším než kteréhokoliv jiného papeže.

Liberální vliv, který Svatého Otce v jeho mládí zatížil, je dobře známý. Podle článku, který se mi zdá autentický, prý v té době inspiroval menší levicový časopis s názvem La Fronde. To má samozřejmě druhořadou důležitost, nicméně to ukazuje, jaké již byly sklony papeže Pavla VI.

Můžete tudíž velmi dobře pochopit, jak mohl být takový papež mnohem připravenější k tomu, aby se nechal ovlivnit liberálními tendencemi. Dalo by se to očekávat. A není to nemožné. Bůh neprohlásil, že každé slovo, které vyjde z úst Svatého Otce je neomylné, nebo že všichni papežové budou světci bez toho, že by některé jejich kroky byly špatné. Jak nás učí dějiny, není to pravda. Možná se na papežské neomylnosti od Prvního vatikánského koncilu trvalo až příliš. Je pravdou, že jsme měli mimořádné papeže a že se tak mezi věřícími a dokonce i duchovními rozšířila víra, že každé slovo plynoucí z úst Svatého Otce je neomylné. Ale to není pravda. Existují přesné podmínky pro neomylnost, které byly definovány s ohledem na to, zda papež mluví ex cathedra nebo pouze skrze způsobilost svého řádného magisteria.

Člověk tak velmi dobře chápe, že u koncilu, který je pastorační, který chce realizovat aggiornamento, koncilu, který prohlašuje, že není dogmatický – což papež připomněl před měsícem, když řekl: „Tento koncil nebyl přímo dogmatický.“ – člověk tak velmi dobře chápe, že každé slovo takového koncilu není neomylné. Musíte vědět, jak rozlišovat. Tento koncil sám sebe neprezentuje stejně, jako se prezentovaly ty předešlé. Všechny ostatní koncily se konaly, aby bojovaly proti omylu, a aby precizovaly církevní pravdu. Ale tento ne. Papež Jan XXIII. řekl zcela jednoznačně: „Nechceme definovat žádnou novou pravdu; nechceme tedy mít dogmatický koncil – chceme mít pastorační koncil.“ Samotným tímto faktem odmítnul, mohu-li to tak říci, charisma neomylnosti, které je nezbytné, když papež něco definuje. Proto osobně věřím, že tento koncil můžeme soudit a dokonce jej můžeme kritizovat v dobrém smyslu slova, to znamená, přezkoumávat každé schéma, abychom viděli, které z jeho formulací zcela odpovídají tradici a které jsou nové. Pokud jde o ty nové, máme právo prověřit je s ohledem na tradici. Na tradici, ne na naše vlastní soudy, jak se nám vyčítá, že činíme. Říkají nám, že jsme to my, kdo soudíme, ale tak to není. Říkají nám: „Jste v opozici vůči papeži, biskupům, koncilu.“ Ale ne. Prostě jen srovnáváme to, co řekli papežové s tím, co řekl koncil. Jestliže zde existuje cokoliv, co se zdá odporovat tradici, je naprosto nezbytné přizpůsobit koncil tradici. Člověk nemůže jinak.

Ecône pro Církev a papeže

Takový je tedy náš postoj. A budeme za to nejspíš káraní. Ale osobně si myslím, že si nemůžeme dovolit promarnit kněžská povolání dneška. Říkám, že je to jako by chtěli, abychom pošlapali ostatky svatých. Kdyby mi dnes někdo řekl: „Musíte pošlapat ostatky svatých,“ řekl bych: „Ne, raději bych umřel, než bych pošlapal ostatky svatých.“ Kněžská povolání jsou ale pro mě jako ostatky svatých, ostatky dobrých povolání, svatých povolání, ostatky svatých kněží. Církev už nemá takřka žádné seminaristy, tím myslím podle zákonů, které Církev vždy dodržovala při formování kněží. Navštívil jsem Brazílii, Argentinu, Kolumbii a Severní Ameriku. Navštívil jsem semináře, setkal jsem se s jejich biskupy. Všichni říkají: „Už nemáme žádná povolání.“ A měli byste vidět seminaristy, kteří dnes ještě v semináři zůstávají: typičtí mladí muži ve stylu dlouhé vlasy a kytara, kteří si sami sobě kladou otázku, proč zde jsou. Ale můj seminář, který shromažďuje několik málo dobrých povolání ze všech koutů světa, chtějí zavřít. Chtějí, abych vyhodil své seminaristy na ulici!

Odpovídám: „Ne! Pro Církev a papeže, ke cti Boha a Našeho Pána, chci pokračovat a dále formovat tato povolání.“

A jsem přesvědčen, že Bůh je s námi. Není možné, že by nepožehnal našemu dílu. Viditelně je požehnal tím, že nám dal vše, co můžeme potřebovat, a to je znamením, že přese všechno bude naše dílo službou Církvi. Jsem si jist, že po soužení, které v současnosti otřásá Církví, bude legitimita našeho díla uznána.

Msgr. Adam, biskup ze Sionu a tím i biskup semináře, mi před týdnem řekl: „Monsignore, váš seminář musí pokračovat! Co mohu udělat? Musí pokračovat! Musí pokračovat jako mezinárodní seminář!,“ řekl. „Možná jej Řím hned neuzná, ale možná bych jej mohl uznat já osobně. Ale musíte provést některé úpravy.“ „Ale já bych chtěl vědět, co ode mě budete chtít,“ řekl jsem mu, „protože neudělám jen tak cokoliv. V každém případě, chcete, aby můj seminář pokračoval, a to chci i já!“ Všimněte si té nesystematičnosti. Tentýž biskup Adam v televizi řekl, že seminář v Ecône je sekta, a pak mě žádá, abych pokračoval. Vůbec tomu nerozumím. Ale jsem přesvědčen o jedné věci: Bůh chce, aby tento seminář pokračoval, a proto jsme pevně rozhodnutí pokračovat.

Držte se víry!

Děkuji vám za všechny modlitby, které za nás případně obětujete, a za štědrost, kterou jste nám již ukázali a ukážete. Také doufám, že jednoho dne, dá-li Bůh, přijdou povolání do Ecône i z Rakouska. Víte, že jsme pro německy mluvící seminaristy otevřeli dům ve Weissbadu poblíž Appenzell (ve východním Švýcarsku), nedaleko od Bodamského jezera. V tomto semináři již máme rakouského kněze a já doufám, že zde jednoho dne budeme mít i rakouské seminaristy. Prosím vás, abyste o tom mluvili, budete-li moci, aby mladí muži přišli a přidali se k nám. Ještě bych dodal, že doufám, že mnozí lidé se stanou členy Mariánského sdružení sv. Pia X. a získají tak hlubokou úctu a oddanost vůči sv. Piu X., poslednímu papeži, který se stal světcem, papeži, který tak důrazně bojoval proti omylům, o nichž jsem mluvil. Důvěřujme mu. Závěrem vám doporučuji katechismus kardinála Gasparriho, který byl nedávno publikován v překladu Dr. Steinharta, pro nějž jsem napsal předmluvu. Střežte pečlivě svůj katechismus. Učte jej vaše děti. Čtěte jej, abyste si uchovali víru. Víra je vskutku nejvzácnější dar, který máme. V den vašeho křtu se kněz zeptal vašeho kmotra a kmotry: „Co ti víra poskytuje?“ A oni odpověděli: „Život věčný.“ Jestliže nám tedy víra přináší život věčný, neměli bychom k ničemu více přináležet, a měli bychom být připraveni zemřít, prolít poslední kapku krve, spíše než bychom opustili katolickou víru.

Zdroj: Society of St. Pius X

Překlad: D. Grof