Poznámka autora blogu: Tento text představuje úvahy biskupa de Galarrety (FSSPX) k návrhu Říma na regularizaci Bratrstva sv. Pia X. a k obsahu Věroučné preambule a Úvodní poznámky ve světle dřívějších postojů a přístupů arcibiskupa Lefebvra.
ŘÍMSKÝ TEXT
Abych se omezil na „Úvodní poznámku“ [„Note préliminaire“] a na „Věroučnou preambuli“, je třeba již na začátku říci, že jsou v podstatě zmatečné, dvojznačné, nesprávné a špatné. Dokonce údajná otevřenost pro kritiku vůči koncilu je nejasná a záludná, dobře položená past („... legitimní [?] diskuse … o výrazech nebo formulacích...“ podle „interpretačních kritérií katolické nauky, která jsou nezbytná...“, říká se v „Preambuli“ II a III,2, především in fine). Tento dokument je v zásadě nepřijatelný. Je horší než protokol z roku 1988, zvláště ve vztahu ke koncilu a pokoncilnímu učitelskému úřadu.
Arcibiskup Lefebvre: „Naši praví věřící, ti, kdo pochopili problém a právem nám pomohli držet se rovné a pevné linie tradice a víry, měli strach z kroků, které jsem v Římě podnikl. Říkali mi, že je to nebezpečné, a že jen mrhám časem. Přirozeně jsem doufal až do poslední minuty, že Řím ukáže alespoň trošku oddanosti. Nikdo mi nemůže vyčítat, že bych se býval nepokusil o maximum. Myslím, že těm, kteří ke mně chodili a říkali: „Musíte se s Římem dohodnout“, mohu odpovědět, že jsem zašel dokonce dál, než bych býval směl“ (Fideliter č. 79, s. 11).
„Fideliter: Co soudíte o instrukci, kterou kardinál Ratzinger uvozuje přísahou věrnosti, jež obsahuje vyznání víry?
Arcibiskup Lefebvre: Krédo nepředstavuje v první řadě žádný problém. To zůstává nedotčené. Stejně tak první dva odstavce nevykazují žádné těžkosti. Viděno z theologického hlediska, jedná se zde o běžné věci. Třetí odstavec je však velmi špatný.
Prakticky znamená připojit se k tomu, jak dnes biskupové celého světa myslí. V preambuli se ostatně výslovně říká, že tento odstavec byl připojen s ohledem na ducha koncilu. Vztahuje se na koncil a na takzvaný učitelský úřad současnosti, což je učitelský úřad konciliaristů. Muselo by se bývalo připojit: „pokud je tento učitelský úřad v plném souladu s tradicí“.
Nynější formulace je nebezpečná. Ukazuje jednoznačně ducha těchto osob, s nimiž je nějaká dohoda nemožná. Je absolutně směšné a nesprávné – jak to mnozí učinili – představovat tuto přísahu věrnosti jako znovuoživení již od koncilu zrušené Protimodernistické přísahy (odkaz zde). Všechen jed je obsažen ve třetím odstavci. Ten, jak se zdá, byl vytvořen jen proto, aby přeběhlíkům uložil podepsat toto vyznání víry a potvrdit plné srozumění s biskupy.
Je to tak, jako kdyby se v době arianismu řeklo: „Nyní jste srozuměni se vším, co si myslí ariánští biskupové.“
Ne, nepřeháním: v úvodu je to jasně řečeno. Je to podvod. Možno se ptát, zda nechtěli v Římě opravit text protokolu tímto způsobem. Ačkoliv nás neuspokojil, zdá se, že článek 3 věroučného prohlášení vyznívá stále ještě až příliš v náš prospěch, neboť nevyslovuje dostatečně jednoznačně, že je nezbytné, abychom se podřídili koncilu.
Myslím, že tím chtějí nahradit ztráty. Bezpochyby nechají tyto texty podepsat seminaristy Bratrstva sv. Petra před jejich kněžským svěcením. Také kněží Bratrstva sv. Petra budou tento dokument muset podepsat. Tím jim bude uložena povinnost, aby vykonali oficiální akt znovuzačlenění do koncilní Církve.
V protikladu k protokolu se prostřednictvím těchto nových textů člověk podřizuje koncilu a všem konciliárním biskupům. To je jich duch. Oni se nezmění“ (Fideliter č. 70, s. 16).
„Fideliter: Jste toho názoru, že se situace ještě zhoršila od té doby, kdy jste – ještě před biskupskými svěceními – zahájili rozhovory, které vedly k vypracování protokolů z 5. května 1988?
Arcibiskup Lefebvre: Ano! Když uvažujeme například o skutečnosti vyznání víry, které požaduje kardinál Ratzinger od začátku roku 1989. Přitom se jedná o velmi závažnou skutečnost. Neboť ode všech, kteří se připojili, nebo kteří by se mohli připojit, se vyžaduje, aby složili přísahu víry ve vztahu k dokumentům koncilu a k pokoncilním reformám. Pro nás je to nemožné“ (Fideliter č. 79, s. 4).
ZÁSADA PRO HODNOCENÍ
Ve skutečnosti to přesně odpovídá způsobu myšlení a pozici, které vyjádřila římská komise v průběhu naukových rozhovorů. Pro kladení si otázek v současnosti je podstatné si dobře pamatovat jednoznačné zjištění, které jsme učinili při této příležitosti: oni nejsou připraveni vzdát se Druhého vatikánského koncilu ani jeho liberálních nauk a je jejich úmyslem, jejich jednoznačnou vůlí nás k nim dovést. Řím by akceptoval nanejvýš obnovení rovnováhy a lepší formulaci, vždy v rámci „hermeneutiky reformy v kontinuitě“. A tam by se mohlo diskutovat a my můžeme být dokonce užiteční …, abychom podpořili znovuoživení reformy pomocí kontinuity.
NEMOŽNÁ DOHODA
Navržený dokument nepřináší nic jiného než potvrzení pro nás, že je iluzorní a nerealistické věřit, že můžeme dosáhnout praktické dohody, která je dobrá, přiměřená a jistá, anebo přinejmenším pro obě strany prostě jen přijatelná. Za daných okolností je jisté, že bychom po dlouhých řečech ničeho nedosáhli. A proč bychom se potom měli do něčeho takového pouštět?
DŮVODY ODMÍTNUTÍ
Ve vztahu k římskému návrhu je skutečná, rozhodující otázka tato: „Musíme, můžeme jít cestou k 'možné' dohodě, která je v první řadě praktická? Je moudré a vhodné udržovat kontakty s Římem ve vztahu k takové dohodě?“
Pro mě je odpověď jasná: musíme tuto cestu odmítnout, neboť se nemůžeme dopouštět zla, abychom učinili něco dobrého (co je ostatně nejisté). Neboť to by nutně vedlo ke zlům (která by určitě nastala), která se dotýkají společných statků, které vlastníme, Bratrstva a rodiny tradice.
Zde jsou shrnuty některé důvody mé pozice:
KOMU, V ČEM BÝT POSLUŠNÍ?
I. Jak se můžeme podřídit autoritě, která i nadále myslí, káže a řídí v duchu modernismu? Sledujeme protichůdné účely a cíle, máme dokonce odlišné prostředky, jak potom můžeme pracovat podle jejich pokynů?
Problémem nejsou subjektivní, nýbrž objektivní, zřejmé úmysly (v souladu se) zjištěním, které jsme právě učinili stran jejich vůle: přijetí Druhého vatikánského koncilu a jeho liberálních zásad. V podstatných věcech se nic nezměnilo, není zde žádný „návrat“.
Arcibiskup Lefebvre: „Taková slova se mohou snadno říci jen tak mimochodem. Co to má znamenat postavit se do nitra Církve? Především, o které církvi se hovoří? Pokud by se mělo jednat o koncilní církev, museli bychom my, kteří jsme s ní celých dvacet let zápolili, protože chceme katolickou Církev, do této koncilní církve vstoupit, abychom ji takříkajíc znovu učinili katolickou. To je dokonalá iluze. Ne podřízení formují nadřízené, ale nadřízení podřízené“ (Fideliter č. 70, s. 6).
Arcibiskup Lefebvre: Nevěřím, že se zde jedná o skutečný návrat. Můžeme to přirovnat k bitvě: jestliže člověk získá dojem, že vojska postupují příliš daleko, drží je zpátky; oni poněkud přibržďují elán Druhého vatikánského koncilu, protože propagátoři koncilu postupují příliš daleko kupředu. Ostatně jsou tito teologové popuzení neprávem. Tito biskupové byli zcela získáni pro koncil a pokoncilní reformy – pro ekumenismus a charismatismus.
Budí to dojem, že by se chovali o něco umírněněji, že by vytvářeli trochu tradiční náboženský pocit, ale nejde to do hloubky. Ochotně přijímají rozhodující základní principy a omyly koncilu a uplatňují je v praxi. To nevytváří žádný problém. Naopak, dokonce bych řekl, že právě tito biskupové s námi jednají nejtvrději. Právě oni by nejdůrazněji požadovali, abychom se podřídili principům koncilu“ (Fideliter č. 70, s. 12).
Arcibiskup Lefebvre: „To bylo jednoznačné a prozrazuje to jejich vnitřní přesvědčení. Pro ně nepřipadá v úvahu vzdát se nové mše. Naopak! To, co by se mohlo zdát jako určitý ústupek, je ve skutečnosti jen manévr, jak od nás odvést co nejvíce věřících. Z této perspektivy se zdá, že poskytují vždy o něco více a že přitom jdou velmi daleko. Proto je bezpodmínečně nutné přesvědčit naše věřící, že se zcela jedná jenom o manévr, že je velmi nebezpečné se vydat do rukou konciliárních biskupů a modernistického Říma. To je největší nebezpečí, které jim hrozí. Jestliže jsme dvacet let bojovali o to, abychom unikli koncilním omylům, tak se to nedělo proto, abychom se nyní vydali do rukou těch, kteří tyto omyly hlásají“ (Fideliter č. 70, s. 13-14).
OHROŽENÍ VYZNÁVÁNÍ VÍRY
(Atteinte à la confession de la foi)
II. Jak je potom možné nejednat proti vyznávání a veřejné obhajobě víry, proti nutně veřejné obhajobě věřících a Církve?
Když z tohoto hlediska uzavřeme ryze praktickou dohodu, potom se budeme za současných okolností nacházet již v oblasti prohnanosti a dvojznačnosti. Sama skutečnost je veřejným svědectvím, veřejným poselstvím: vstoupili bychom do „plného společenství“ s autoritou, která zůstává modernistickou.
Nemůžeme přece nebrat ohled na souvislosti, jimiž se myslí neustálé události a nauky současné Církve: opakované návštěvy v protestantských chrámech a v synagogách, blahořečení (brzy svatořečení) Jana Pavla II., Assisi III, hlásání náboženské svobody vhod i nevhod a ještě mnoho dalšího.
Abychom porozuměli bodům I a II a vyložili je, stačí se podívat na to, co potkalo přeběhlíky, od Bratrstva sv. Petra až po Institut Dobrého Pastýře: jsou bez možnosti úniku postaveni před alternativu – buď ustoupit [v principech víry], anebo zradit svoje povinnosti [vůči Římu] ... skutečností je to první.
„Fideliter: Když člověk vidí, že Dom Gérard a Bratrstvo sv. Petra dosáhli toho, že si ponechali liturgii a katechismus, aniž by – jak to tvrdí oni – v něčem ustoupili, potom by mohli někteří, kteří nejsou srozuměni s obtížnou situací ve vztahu k Římu, být časem v pokušení se z nedostatku odvahy znovu připojit. „Oni přece dosáhli porozumění s Římem, aniž by se něčeho vzdali,“ říkají.
Arcibiskup Lefebvre: Jestliže říkají, že v ničem neustoupili, tak to není pravda. Vzdali se možnosti Římu vzdorovat. Již nemohou nic říci. Tváří v tvář výhodám, které jim byly přiznány, musí mlčet. Nyní je pro ně nemožné odsuzovat chyby konciliární církve. Zcela pozvolna souhlasí, ať je to již jen prostřednictvím přísahy víry, kterou požaduje kardinál Ratzinger. Myslím, Dom Gérard je připraven zveřejnit malou knížku o ospravedlnění náboženské svobody, která byla sepsána jedním z jeho mnichů“ (Fideliter č. 79, s. 4-5).
„Fideliter: Od biskupských svěcení nejsou žádné kontakty s Římem. Sám jste říkal, že Vám kardinál Oddi v jednom telefonickém rozhovoru sdělil: „Věci se musí dát do pořádku. Předložte papeži pár slov omluvy a on bude připraven Vás přijmout.“ Proč se nepokoušíte o tento poslední krok? Zdá se Vám to nemožné?
Arcibiskup Lefebvre: Tento krok je v současné atmosféře v Římě, která se stále zhoršuje, absolutně nemožný. Nesmíme se oddávat žádným iluzím. Zásady, které dnes ovládají konciliární církev, odporují katolickému učení stále zřetelněji a otevřeněji.
Kardinál Casaroli nedávno prohlásil před komisí pro lidská práva Organizace spojených národů: „Chtěl bych poněkud déle setrvat u specifického aspektu fundamentální svobody myšlení a jednání podle vlastního svědomí, tedy u náboženské svobody... Katolická Církev a její nejvyšší pastýř, který učinil lidská práva jedním z nejzávažnějších témat svého kázání, neopomenul poukázat na to, že ve světě vytvořeném člověkem a pro člověka má každá organizace společnosti jen do té míry nějaký smysl, pokud činí lidskou dimenzi jedním z ústředních bodů svého zájmu.“ Tato slova slyšet z úst kardinála! O Bohu nemluví!
Kardinál Ratzinger sám tvrdil při představení rozsáhlého dokumentu o vztazích mezi učitelským úřadem a teology – podle svých slov – „poprvé zcela jasně“: „Rozhodnutí učitelského úřadu nemohou být posledním slovem ohledně nějaké materie jako takové“, nýbrž pouze „svého druhu provizorní opatření... Jádro zůstává zachováno, nicméně zvláštní aspekty, na které mají vliv dobové okolnosti, mohou vyžadovat pozdější opravy. V tomto ohledu můžeme poukázat na prohlášení papežů minulého století. Protimodernistická rozhodnutí vykonala velkou službu..., přesto jsou nyní překonaná“. Hle, stránka modernismu byla otočena! Tyto úvahy jsou naprosto nesmyslné.
Papež je ekumeničtější než kdykoliv předtím. Všechny mylné myšlenky koncilu se dále rozvíjejí a stále zřetelněji se zdůrazňují. Stále méně jsou skrývány. Je proto naprosto nepředstavitelné přijmout to, že budeme spolupracovat s hierarchií takového druhu“ (Fideliter č. 79, s. 3-4).
„Fideliter: Ve vztahu k Domu Gérardovi a ostatním jste řekl: „Zrazujete nás. Podáváte ruku těm, kteří boří Církev: liberálům a modernistům.“ Není to poněkud přísné?
Arcibiskup Lefebvre: Ne. Celých patnáct let se na mě tito lidé obraceli. Ne já jsem je vyhledal. Oni sami přišli ke mně a prosili o podporu a o udělování svěcení, prosili o přátelství našich kněží, jakož i o otevření všech našich priorátů k jejich finanční podpoře. Ti všichni si u nás posloužili, jak jen mohli. Dělali jsme to (pro ně) rádi a dokonce velkoryse. Byl jsem šťastný z toho, že uděluji tato svěcení a že pro ně otvíráme svoje domy, aby mohli těžit z velkodušnosti našich dobrodinců... A potom mi bylo najednou v jednom telefonickém rozhovoru řečeno: „Už vás nepotřebujeme. Je konec. Jdeme k arcibiskupovi z Avignonu. Jsme teď dohodnuti s Římem. Podepsali jsme protokol.“
Z potíží s Římem jsme se neradovali. Nebyla to pro nás také žádná radost, že jsme s nimi skoncovali. My jsme bránili své principy, abychom zachovali katolickou víru. Oni byli s námi jednotní a spolupracovali s námi. Jedním rázem vzdávají pravý boj a sjednocují se s ničiteli pod záminkou, že jim přiznají nějaká privilegia. To je nepřijatelné.
Prakticky se vzdali boje o víru. Již nemohou Řím napadat.
I Pater de Bligniére takto jednal. Dokonale se změnil. On, kdo napsal celou knihu o odsouzení náboženské svobody, píše nyní ve prospěch náboženské svobody. To už nelze brát vážně. S těmito lidmi, kteří v otázce učení nic nepochopili, nelze již počítat.
Podle mého názoru se dopouštějí těžké chyby. Protože takto jednali, těžce zhřešili, a to s vědomou a neuvěřitelnou drzostí“ (Fideliter č. 79, s. 6).
OTÁZA NAUKY, PODSTATNÝ PROBLÉM
III. Musíme uvažovat o rámci, do něhož nás chtějí začlenit. Dohoda znamená, ať již chceme, nebo ne, že budeme začleněni do jejich systému, do způsobu myšlení a do dané skutečnosti, které jsou odvislé ne od našeho, ale od jejich způsobu myšlení, od jejich teologie a od jejich stylu jednání. A tak to také budou představovat (srov. Campos, text podepsaný Msgr. Licíniem).
Nyní je tomu však tak, že jsme při naukových rozhovorech zjistili, jaké jsou jejich názory: čistý modernismus, revidovaný a opravený.
Viděno specificky, existují tři mlčky předpokládané principy, které bychom implicitně přijali:
1. - Relativismus pravdy, dokonce i té dogmatické, tj. nezbytnost pluralismu uvnitř Církve. My dle nich vlastníme charisma tradice, což je pro Církev dobré a užitečné, ale je to jen částečná pravda.
Jejich modernistický a dialektický systém (který sjednocuje kontradiktorní protiklady) jim dovoluje nás integrovat ve jménu „jednoty v mnohosti“ – jako pozitivní, a dokonce nutný prvek, za předpokladu, že jsme v plném společenství (podřízení se autoritě a úcta k ostatním církevním osobám a skutečnostem) a že zůstaneme otevření vůči dialogu, stále hledajíce pravdu.
Důkazem toho je, že jsou připraveni nás přijmout i po oboustranném zjištění, že mezi oběma stranami existuje zásadní a podstatná doktrinální nejednotnost, a sice ve věcech víry.
Jak můžeme implicitně přijmout takový princip cestou explicitní integrace do jejich systému a skrze oficiální interpretaci, kterou tomu budou přikládat, když je to [princip relativismu] přece vlastní základ modernismu, který ničí veškerou přirozenou i nadpřirozenou pravdu?
To by znamenalo akceptovat relativizování tradice, jediné pravé víry.
2. - Je prý možné interpretovat celý Druhý vatikánský koncil v souladu s tradicí. My bychom mohli být v případě nouze nápomocní k tomu, abychom nalezli tu „správnou“ interpretaci. To má být ona „hermeneutika kontinuity“. „Hermeneutika zlomu“ (která je vlastně tou skutečnou) se má zavrhnout, poněvadž se ani Druhý vatikánský koncil, ani významný pokoncilní učitelský úřad nemohli mýlit. Po rozhovorech a navrženém dokumentu je až příliš zřejmé, že by nás přijali pouze v rámci toho prvního a s odmítnutím toho druhého.
To by byla podpora Druhého vatikánského koncilu.
Arcibiskup Lefebvre: „Odpovědi, které nám byly dány na naše námitky proti koncilu, se všechny snaží dokázat, že se zde nejedná o žádnou změnu, ale jen o pokračování tradice. Tato tvrzení jsou horší než koncilní prohlášení o náboženské svobodě. Je to skutečná oficiální lež.
Dokud budou v Římě trvat na koncilních myšlenkách týkajících se náboženské svobody, ekumenismu a kolegiality, půjdou špatnou cestou. To je závažné, protože to sahá až k praktickému uskutečňování. Ospravedlňuje to návštěvu papeže na Kubě. Papež navštěvuje a přijímá komunistické státní představitele, mučitele, vrahy, na jejichž rukou lpí krev křesťanů, jako by byli stejně důstojní jako čestní lidé“ (Fideliter č. 70, s. 10).
3. - Pravdy víry se vyvíjejí, taktéž i dogmata, dogmatické definice a věrouka jsou jen podstatnými způsoby přístupu [approches substantiels] k tajemstvím víry. Jádro zůstává, všechno ostatní se vyvíjí podle doby, kultur, dějinných okolností, zkušeností a prožitků Božího lidu.
Podle toho je tradice živá, Druhý vatikánský koncil je tradice, odsouzení liberalismu a modernismu jsou překonaná.
Arcibiskup Lefebvre: „Z tohoto důvodu chtěli, aby byl Druhý vatikánský koncil koncilem pastorálním, a žádným dogmatickým, protože nevěří v neomylnost. Nechtějí žádnou konečnou pravdu. Pravda musí žít a vyvíjet se. Může se případně vyvíjet v čase, spolu s dějinami, s vědou nebo s jinými věcmi. Neomylnost však navždy ztvrzuje nějakou větu, nějakou pravdu, které se již nemění. V to nemohou věřit. My, ne konciliární církev, stojíme na straně neomylnosti. Je naprosto jisté, že konciliární církev je proti neomylnosti.
Kardinál Ratzinger je proti neomylnosti, papež je proti ní na základě svého filozofického vzdělání. Ať nás správně chápete: My nejsme proti papeži, pokud reprezentuje všechny neměnné hodnoty Apoštolského stolce, stolce Petrova. Nicméně jsme proti papeži, který je modernistou, který nevěří ve vlastní neomylnost a podporuje ekumenismus. Samozřejmě jsou proti konciliární církvi, která je prakticky schismatická, i když to oni nepřijímají. Ve skutečnosti je to prakticky exkomunikovaná církev, protože je to církev modernistická. Jsou to oni, kteří nás exkomunikují, když přece chceme zůstat katolíky. My však chceme zůstat spojeni s katolickým papežem a s katolickou Církví. V tom je ten rozdíl“ (Fideliter č. 70, s. 8).
Arcibiskup Lefebvre: „Ale my právě nejsme v téže pravdě. Pro ně je pravda podřízena pokroku, pravda se mění s časem a tradice, to je dnes Druhý vatikánský koncil. Pro nás je tradice to, co Církev učí od doby apoštolů až do dnešního dne. Pro ně ne, pro ně je tradicí Druhý vatikánský koncil, který v sobě shrnuje všechno, co bylo řečeno dříve. Historické okolnosti jsou takové, že člověk nyní musí věřit v to, co učinil Druhý vatikánský koncil. Co se stalo předtím, to již neexistuje. To patří minulosti. Z tohoto důvodu neváhá kardinál říci: „Druhý vatikánský koncil je anti-Syllabus.“ Je třeba se přece ptát, jak může kardinál svaté Církve říci, že Druhý vatikánský koncil je anti-Syllabem, když Syllabus je zcela oficiálním aktem papeže Pia IX. v encyklice Quanta cura. To je neuvěřitelné.
Jednoho dne jsem řekl kardinálu Ratzingerovi: „Eminence, jsme nuceni se rozhodnout: buď náboženská svoboda, jak je podle koncilu, anebo Syllabus Pia IX. Jsou v rozporu a je třeba si vybrat.“ Na to mi odpověděl: „Ale monsignore, už se nenacházíme v době Syllabu.“ - „Ach tak!“ řekl jsem, „takže se pravda mění s časem. Potom to, co mi říkáte dnes, zítra již nebude pravda. Je zcela nemožné se dohodnout, člověk se nachází v neustálém vývoji [évolution]. Hovor se stává nemožným.“
To je jejich duch. Zopakoval mi: „Existuje jen jedna Církev, to je Církev Druhého vatikánského koncilu. Druhý vatikánský koncil představuje tradici.“ Bohužel se staví Druhý vatikánský koncil do protikladu s tradicí. To není totéž.“ (Fideliter, zvláštní vydání – 29.-30. června, s. 15).
Arcibiskup Lefebvre: „Určitě je otázka liturgie a svátostí velmi důležitá, ale není to nejdůležitější otázka. Nejdůležitější otázka je otázka víry. Pro nás je vyřešena. My máme víru všech dob, víru Tridentského koncilu a katechismu sv. Pia X., všech koncilů a všech papežů před II. Vatikánem.
Celé roky se v Římě snažili dokázat, že u koncilu je všechno plně v souladu s tradicí. Nyní odkládají masku. Kardinál Ratzinger se ještě nikdy nevyslovil tak jasně. Není žádná tradice. Již není žádný zanechaný poklad víry, který se musí předávat dále. Tradice Církve je to, co říká papež dnes. Musíte se podřídit tomu, co dnes říká papež a biskupové. Pro ně je tradice toto, ona proslulá živá tradice, jediný motiv našeho odsouzení.
Již se nesnaží dokazovat, že jejich řeči jsou v souladu s tím, co napsal Pius IX. a co vyhlásil Tridentský koncil. Ne! To vše je pryč a překonané, jak to říká kardinál Ratzinger. Je to jednoznačné a bývali to mohli říci již dříve. Nestálo to za námahu dělat nám přednášky a diskutovat s námi. Nyní vládne tyranie autority, protože již není žádný zákon. Člověk se již nemůže odvolávat na minulost.
V jistém smyslu jsou dnes věci jasnější. Dávají nám stále více za pravdu. Máme co do činění s osobami, které mají jinou filozofii než naši a jiné hledisko, osobami, které jsou ovlivněny všemi moderními a subjektivistickými filozofy. Pro ně neexistuje žádná pevná pravda, žádné dogma. Vše se nachází ve vývoji. Jedná se přitom o dokonale zednářskou koncepci. Je to skutečně zničení víry. Naštěstí se my nadále opíráme o tradici!“ (Fideliter č. 79, s. 8).
Arcibiskup Lefebvre: „Papež chce vytvořit jednotu mimo víru. To znamená jedno společenství. Jedno společenství s kým? K čemu? V čem? To už není žádná jednota. Jednota může vzniknout pouze v jednotě víry. Církev to vždy učila. Z tohoto důvodu zde byli misionáři, aby obraceli na katolickou víru. Nyní již nemusíme (nikoho) obracet. Církev již není hierarchická společnost, je společenstvím. Všechno je zfalšováno. To je zničení pojmu Církve, katolicismu. Je to závažné a vysvětluje to, proč je tak vysoký počet katolíků, kteří se vzdávají víry.
PRAVÝ BOJ JE DOKTRINÁLNÍ
Ve všech revolucích dochází po běsnění a hrůze [„fureur“ et „terreur“] k času obnovy rovnováhy v nové situaci, k fázi institucionalizace. Na druhé straně je předvídatelné, že když dojde k zvratu, bude se dít krok za krokem. Víme proto dopředu, že budou existovat nejasnější fáze: vedle vylepšení v praxi a možná v úmyslech, kromě o něco více pořádku (všechno ve vztahu k nejhoršímu), dojde nutně ke zhoršení z hlediska jasnosti věcí. Omyl bude podvodnější a svůdnější, méně jednoznačný a subtilnější, zkrátka mnohem nebezpečnější..., ve stavu zmást dokonce i vyvolené. Blud je nezřetelnější a nebezpečnější, jestliže se jeví podobnější pravdě, jako u nepravého zlata.
Podle toho víme předem, že náš boj a naše pozice bude stále méně pochopena, že ji bude stále obtížnější objasňovat, ospravedlňovat a zachovávat. Záležitosti se budou takto nutně vyvíjet; proto je z naší strany zapotřebí tomu odpovídající odpovědi, která bude takříkajíc přiměřená onomu zmatení [inversement proportionnelle à la confusion].
Tři níže uvedené důvody ukazují, že se nacházíme v této fázi nepravé restaurace (obnovy předešlého stavu), předstíraného [faux] návratu zpět. Postoj papeže a římské kurie – mnohem zmatenější, rozpornější a svůdnější) – má jen zdání tradice.
Musíme dobře rozlišovat mezi dobrými – náhodnými nebo ojedinělými – aspekty současného pontifikátu a učením a doktrinální linií.
Nyní je ale náš boj doktrinální. V doktrinální oblasti se odehrává vítězství nebo porážka víry a spolu s ní i všech pokladů Církve.
Kardinál Pie: „Neřeklo by se, že jistí lidé chtějí mít už jen proto trochu pořádek v událostech, aby nechali opět beztrestně oživit nepořádek v duších? A že prosí nebesa o pár hmotných jistot jen proto, aby mělo opět právo na to navrátit se znovu bez většího nebezpečí do staré sítě svých lží, kterou před krátkým okamžikem ze strachu opustili? Blázni, stále ještě nepochopili, že člověk boje, které rozhodují o budoucnosti, nakonec vyhrává nebo prohrává v oblasti nauky! Ne! Celá jedna část společnosti by už nemohla hájit tento postoj, přičemž my jsme stále ještě odsouzeni tomu, abychom jej představovali: Brk v ruce, abychom učili stále stejné principy; zbraň v ruce, abychom ničili jejich následky; večer rádi vycházejíce na ulici, abychom stříleli po činech, které byly vyvolány učením a příklady z rána. Stále znovu povstávající rozpor, který nikdy neskončí, dokud lidé, kteří mají trochu autority a vlivu na své bližní, upřímně neobejmou křesťanskou pravdu a křesťanský život“ (Spisy, svazek II, s. 170-171).
„Fideliter: Kardinál Oddi nedávno prohlásil: „Jsem přesvědčen, že roztržka nebude trvat dlouho a že se arcibiskup Lefebvre opět brzy navrátí do římské Církve.“ Stejným způsobem se opakuje po papeži a kardinálu Ratzingerovi názor, že „záležitost Lefebvre“ není uzavřena. Ve svém posledním dopise Svatému Otci jste prohlásil, že budete čekat na výhodnější doby návratu Říma k tradici. Co soudíte o případném znovuzahájení rozhovorů s Římem?
Arcibiskup Lefebvre: Nemáme stejné pojetí smíření. Kardinál Ratzinger je vidí ve smyslu omezení, (ve smyslu) vztažení k Druhému vatikánskému koncilu. My, my je vidíme ve smyslu návratu Říma k tradici. Nerozumíme si. Jeden mluví na druhého a nerozumějí si. Nemohu hovořit mnoho o budoucnosti, neboť ta moje je pryč. Ale jestliže budu ještě chvíli naživu a za předpokladu, že nás v blízké budoucnosti Řím vyzve, abychom se znovu setkali, abychom opět zahájili rozhovory, v tom okamžiku bych to byl já, kdo by stanovil podmínky. Nepřijmu již to, abychom se znovu nacházeli v situaci, v níž jsme se ocitli během rozhovorů. To je pryč.
Položím otázku na doktrinální úrovni: „Jste srozuměni s velkými encyklikami všech papežů, kteří vás předešli. Jste srozuměni s Quanta cura, Immortale Dei Pia IX., s Libertas Lva XIII., s Pascendi Pia X., s Quas primas Pia XI., s Humani generis Pia XII.? Jste v plném společenství s těmito papeži a s jejich výroky? Přijímáte ještě Protimodernistickou přísahu? Jste pro vládu Kristovu nad společností?
Jestliže nepřijímáte učení svých předchůdců, je zbytečné hovořit. Dokud nepřijmete reformu koncilu, přičemž zohledníte nauky těchto papežů, kteří vás předešli, není žádný dialog možný. Je zbytečný.
Tak by byly pozice jasnější.
Nestavíme se proti žádné maličkosti. Nestačí, když nám řeknou: „Můžete sloužit starou mši, ale musíte přijmout tohle.“ Ne, neodporujeme maličkostem, jedná se o nauku. To je jasné“ (Fideliter č. 66, s. 12-14).
DOSTAT SE DO ROZPORU
IV. Jít ve směru k praktické dohodě by bylo nedodržením slova vůči našim kněžím, našim věřícím, Římu a před celým světem. Mělo by to ad intra et ad extra nesmírně špatné následky.
Na straně Říma není v doktrinální rovině žádná změna, která by ospravedlnila naši změnu. Právě naopak, rozhovory ukázaly, že naši kritiku nepřijímají v žádném bodě.
Po výsledku rozhovorů a po zjištěních z nich plynoucích by bylo z naší strany absurdní dát se cestou praktické dohody. Anebo někdo chce věřit tomu, že Msgr. Riffan a Pater Aulagnier měli pravdu.
Takový postup by vyjadřoval závažnou diplomatickou slabost na straně Bratrstva, otevřeně řečeno, více než diplomatickou slabost. Byl by to nedostatek soudržnosti, upřímnosti a stálosti, které by měly za následek ztrátu věrohodnosti a morální autority, jimž se těšíme.
TLAKY V BRATRSTVU
V. Prostá skutečnost, že po této cestě půjdeme, u nás vyvolá pochybnosti, rozpory, nedůvěru, stranickost a především rozdělení. Mnoho představených a kněží bude mít oprávněný problém svědomí a budou se stavět proti. Autorita a samotný princip autority by se zpochybnily, byly by podkopány.
Ve spojení s Římem se nemůžeme dostat do závěsu [aller à la remorque], musíme držet veslo v ruce, udávat čas a podmínky. Potřebujeme proto předem definovanou linii, která je jasná a pevná, která je nezávislá na žádostech a případných manévrech Říma.
Vzhledem k tomu nenastal čas, aby se změnilo rozhodnutí Kapituly z roku 2006 (tj. žádná praktická dohoda bez vyřešení doktrinální otázky). A není ani korektní, ani moudré začít nás na to duševně připravovat dříve, než u nás bude existovat přesvědčení, shoda a rozhodnutí ve vztahu k nějaké změně. Opak nevyvolává nic jiného než rozštěpení a jako reakci na ně malou válku, anarchii.
OPRÁVNĚNÉ VAROVÁNÍ
VI. Varování od důstojného pána P. Ferrera, sekretáře kard. Cañizarese: „Neuzavírejte žádnou dohodu s Římem, nebude moci dodržet to, co vám slíbí.“ Dostali jsme v Římě i jiná podobná varování.
SLEDOVAT JEDNU LINII
Ano, co dělat, co odpovědět?
To nejlepší, co můžeme dělat, je sledovat tu linii, jež zajistila soudržnost a přežití Bratrstva a která přinesla mnoho ovoce vůči Římu a pro Církev. Oni váhají, začínají ustupovat, jejich stavba se hroutí, nemohou se bez nás obejít... Zůstaňme stálí v naší politice a čekejme na podmínky, které jsou zřetelně jisté a zaručené. Jak řekl arcibiskup Lefebvre po biskupských svěceních, musí se počkat, až se u nich situace zhorší..., až budou připraveni nechat padnou Druhý vatikánský koncil.
S ohledem na závěry rozhovorů bychom mohli z věrnosti a oddanosti Bohu, našemu svědomí, Církvi a sobě samým odpovědět Svatému stolci, že nemůžeme jít cestou nejprve praktické dohody, nýbrž, jak jsme již řekli, že zůstáváme otevření spolupráci a podílu na studiu a naukové kritice koncilu.
ŘÍDIT SE PROZŘETELNOSTÍ
Když s námi přeruší kontakt [s'il coupent avec nous], potom by byla přestávka v neustálých napětích, které znamenají tyto kontakty v Bratrstvu, vítaná a v mých očích seslaná Prozřetelností. Jak je známe, beztak na sebe nedají dlouho čekat, aby s námi opět zahájili rozhovory.
Koneckonců nesmíme Prozřetelnost předbíhat, Ona je tou, která vyřeší krizi. Musíme se spíše mít na pozoru před pokušením sub specie boni, vyhýbat se přehnané horlivosti, mít strpení a jít výlučně touto cestou tak dlouho, dokud již nebude ani jediné pochybnosti, že Řím (papež) chce tradici, že ji správně chápou, že je to moudré a že je to Boží vůle. Je třeba více důvodů k tomu, abychom se změnili, než jich je třeba (k obhajobě toho), proč sledujeme jistou a osvědčenou linii, kterou máme.
Arcibiskup Lefebvre: „Aniž bychom dlouho setrvávali u skutečnosti, že mnoho věcí nefunguje, byl položen důraz na velké naděje, které vzbuzují chrarismatici a letniční hnutí. V Římě se o tom chtějí přesvědčovat. Tvrdohlavě zavírají oči před katastrofami, které vyvolal koncil a které oni právě způsobují, před zničením, k němuž právě vedou Církev. A chtějí, abychom při tomto pohybu spolupracovali. Jestliže uděláme jeden krok na této cestě, pokud se bez záruky podřídíme autoritě, potom dříve či později, za dva, tři nebo pět let ztratíme tradici. Ale my ji právě nechceme ztratit. Proto se nemůžeme podřídit vedení, které nás chce nechat tradici ztratit. Jestliže jsem šel do Říma, abych tam vedl rozhovory, pak s tím, jak jsem to již vyložil, že jsem se chtěl pokusit vidět, zda můžeme dosáhnout dohody s církevním vedením a zároveň zůstat v bezpečí před jejich liberalismem a zachovávat tradici. Nemohl jsem než konstatovat, že nemůže být dosaženo žádné dohody, která nám dá veškerou záruku a současně přesvědčení, že Řím chce upřímně přispět k udržení tradice.
Čekal jsem až do 5. června, abych papeži napsal: „Lituji, ale nemůžeme se shodnout. Nemáte stejný cíl jako my. Pokud k této dohodě přistoupíte, je Vaším cílem přivést nás ke koncilu. Mým cílem je naproti tomu setrvat mimo koncil a jeho vlivy“ (Fideliter č. 68, s. 15).
POZOR, NEBEZPEČÍ!
Pro dobro Bratrstva a tradice musí být tato „Pandořina skříňka“ co nejrychleji zavřena, aby se předešlo opovržení a ničení autority, protestům, neshodám a štěpení, které již možná nebude možno zvrátit.
V tomto smyslu je správnou otázkou, která musí být zodpovězena, následující: Jaké jsou v hypotetickém případě „dobrého“ návrhu, který by byl sám o sobě přijatelný, další podmínky, jež se ad intra et ad extra budou vyžadovat k tomu, abychom se pokusili o dohodu?
Citované texty od arcibiskupa Lefebvra nám na ni dovolují jasně a pevně odpovědět.
+ Msgr. Alfonso de Galarreta
Překlad: T. I. Marek
